kamibe komentáře u knih

K této knížce jsem se dostala jedině díky ČV a byla to hodně dobrá volba, protože jsem přesně něco takového v tuhle chvíli potřebovala. Líbilo se mi to, mnohokrát to bylo velmi úsměvné a několikrát jsem se smála nahlas, což vždycky velmi vítám. Takže čtenářské výzvě velký dík! Pro mne to byla knížka za 5 hvězd, a to i když jsem v závěru nijak příliš nerozuměla způsobu, jak Malát vyřešil kauzu ohledně podvodného mailu. Navíc jsem moc ráda poznala další českou autorku, která mi způsobila několikadenní příjemné rozpoložení.

3 02.10.2024

S chutí jsem si přečetla pokračování a líbilo se mi, i když jsem zjišťovala, že si Gumpovy předchozí příběhy nepamatuji a klidně bych mohla číst jedničku znovu. Autorův styl je mi příjemný a jsem ráda, že jsem se dozvěděla spoustu dalšího, třeba o zajímavé rehabilitaci, která pomohla rozchodit Zuzanku.

Na doporučení jsme s kamarádkou přečetly tuto knihu a osobně si myslím, že takovou zkušeností, jakou prošel YMR (zřejmě podle vzoru Siddhárty) by měl projít každý vládce, panovník, král či politik. Pak by mnohá jejich rozhodnutí nejspíš vypadala trochu jinak.
Líbí se mi tyto věty:
Nejdražším pokladem bylo mé vzácné lidské zrození. Bez ohledu na to, je-li tělo zdravé či nemocné, skýtá pořád příležitost duchovního probuzení. Copak by se nějaké bohatství mohlo někdy rovnat tomu, že si toto uvědomuji?

3 25.08.2024

Kdo povolanější než lesník by měl napsat tak krásnou knihu o zvířatech?! Je opravdu velkou radostí brát do ruky tak příjemně napsanou, tak výpravně zpracovanou knihu, navíc plnou překrásných fotografií a milých malých ilustrací. Příjemné členění do kapitol a jednotlivé dvoustrany věnované jednomu tématu je další plus této knihy. S velkou radostí píšu recenzi do Kritických lístků.

3 25.10.2022

Poetická je tahle knížka docela celá. Jednak nacházím básnické obrazy i v některých názvech jednotlivých krátkých kapitolek, jednak jsou něčím poetičtí samotní vybraní živočichové, ale také vidím poezii v nadmíru krásných ilustracích. Je to opravdu vydařená malá encyklopedie v podobě přijatelné jak pro malé čtenáře - pro ony nádherné obrázky (mnohdy krásnější než samotné fotografie na internetu), tak pro čtenáře starší, kteří zde najdou leckdy velmi překvapivé informace včetně mnohých odborných pojmů, které autorka vysvětluje v závorce. Na konci knihy nezbývá než zůstat v naprostém údivu nad mnohotvárností života. A bylo by opravdu dobré zůstat zároveň v pokoře a vděčnosti za tuhle krásnou planetu.

3 15.10.2022

No, četla jsem povedeněji napsané příběhy podobného zaměření. Nabídnu sousedovic chlapci, zda se mu zalíbí.

3 24.08.2022

Mně připadá dobré ono časté opakování - dovedu si představit, jak to s patřičným přednesem, pauzami a místy dostatečně dramaticky čtu malému dítěti, které bude fandit uprchlému klukovi a jeho převlekům, bude přitom sledovat obrázky a překvapeně uslyší opětovné: Ale nevyprávím pohádku. Myslím, že je dobré později po čtení vysvětlit dítěti, jak vlastně kniha vznikla.
Pro mne bylo velmi zajímavé číst povídání Arno Paříka na klopách přebalu. Skrývalo pro mne také překvapení - malíř obrázků se narodil v místě mého dlouholetého profesního působení.

3 21.07.2022

Tohle bylo pěkné. Tomu, kdo zná předchozí díly, brzy dojde, kdo je Vůdce, a i když mi bylo pár míst méně sympatických, musím uznat, že autorka umí napsat velmi dobrou dystopii, kterou mohou se zájmem číst nejen děti, ale i dospělí.

3 26.05.2022

Hodně dobrá dystopie. Ráda si přečtu i pokračování.

3 14.05.2022

Pro mne bylo příjemné číst předmluvu ještě jednou po dočtení a doprohlížení celého příběhu. Kniha je jiná, než co by čtenář obvykle očekával. Ale právě v této době, která je pro nás možná nejpodivnější z celého našeho života, je velmi dobré číst právě takovéhle knihy. Nutí nás totiž zamýšlet se, podívat se na sebe a na to, jak žijeme.
Proto se mi po opakovaném čtení předmluvy hodně líbí tato věta:
"Doufám, že vám tahle kniha třeba dodá odvahu žít s větší laskavostí jak k sobě, tak i ke druhým."

3 09.05.2022

Viděla jsem nejprve film a teprve pak si zapůjčila v knihovně i knihu, abych se podívala, nakolik se liší od filmu. A liší se. V jednom ohledu bylo pro mě příjemné číst knihu, protože do hlav a dalšího uvažování všech těch různých postav film jít nedokáže. V jiném ohledu se mně osobně film líbil více, především co se zakončení týče, ale i jiných míst, třeba ohledně jinak zpracovaného pohledu na Tečku. Musím říci, že bylo dobře, že jsem film viděla dřív, protože při čtení se mi jednotlivé scény míhaly před vnitřním zrakem a u některých sekvencí jsem se opět smála nahlas, podobně jako v kině, kde se smál celý sál.
Nejprve jsem kamarádce slibovala, že jí to budu číst, ale po dočtení jsem jí řekla, že bude dobré, když se podívá na film. Rozhodla jsem se tak ne proto, že by knížka byla horší, ale proto, že se v ní vyskytuje tolik míst s docela hrubým vyjadřováním. To bych snesla ještě tak při vypravování příběhů za dlouhých tmavých večerů u ohně, ale tady mi to jako psaná řeč vypravěče na mnoha místech bylo nepříjemné.
Musím však hlavně říci, že nejvíc se mi celý příběh líbil pro ony úkoly, které si ti čtyři přátelé na sebe vymysleli. Je to vlastně jakási dospělá obdoba Foglarových "bobříků". Myslím, že jeden z nich by se nám vyplatilo vyzkoušet ve svém životě také.

3 10.12.2021

Dávno přečtená knížka (zřejmě její první české vydání) mě tehdy v dětství hodně učarovala. Hlubších úvah jsem se tehdy nedopouštěla, prostě mě jen zaujala tato možnost vědy, která v důsledku přináší pouze životní nepříjemnosti. Ve vyšším věku bych asi dohlédla souvislosti s dalšími vědeckými výdobytky, které nám přinášejí pouze neblahé důsledky, ale tehdy jsem takto nepřemýšlela.

Tak jsem našla knížku, která je pro mne nejvhodnější k večernímu čtení před usnutím. Naladí mne mile a výborně se mi po ní usíná, když pak v hlavě převaluji některá z přečtených slov.
Jaká bohatost pohledů na slova, o nichž nás většinou nenapadne nijak přemýšlet!
Přiznávám, že význam některých slov mi unikal (např. baron), ale vyvažovalo to zase velmi sympatické vysvětlení dalších slov (např. z němčiny přejatého slova barva).
Přiznávám, že některá místa jsou pro mne obtížnější svou přeci jen již starobylostí, kterou však nijak nehaním, a přiznávám, že mnohým větám, oslavujícím či vysvětlujícím některé výrazy, nijak nerozumím. Slova jsou to mnohdy již neužívaná a pro mne neznámá, přesto je pro mne tolik milé číst ono často básnické, bohatě barvité, skoro krajkovaně uháčkované a protepleně upletené, doslova zamilované Eisnerovo povídání o těchto slovech.
Líbí se mi, jak porovnává, co umí čeština svými předponami a oč je to onačejší, když se o stejný smysl pokusí němčina (široce pojato u slova Baťovky).
Myslím, že nejvýbornější požitek ze čtení této knihy o českých slovech bude mít ten Čech, který ovládá vícero jazyků cizích. Autor totiž krásu a zvláštnosti češtiny zvýrazňuje právě porovnáváním některých výrazů s jazyky jinými (a kolik on jich zná!) a teprve tehdy se ukáže, čeho si Čech vůbec všimnout nezvládne, neboť mu to připadá TAK jasné a obyčejné. Teprve v porovnání může nad tou zvláštní bohatostí češtiny konečně opravdu žasnout. To se mi přihodilo u slova déšť.
Když jsem dočetla ke slovu facka, což je asi čtvrtina knihy, rozhodla jsem se vrátit půjčenou knihu zpátky do knihovny a pořídit si vlastní. Stejně ji budu číst ještě dosti dlouho, také si do ní mohu bez obav vepisovat své glosy, zůstane jednou z knih, které nedokážu "dát dál".

3 26.11.2021

(SPOILER) Přečetla jsem si zdejší komentáře a začalo mě to zajímat - je dospělá Jana Luisa opravdu tak nepříjemná? Je Henry (Hank) někdo jiný nebo je to dávný Dill? Je ten příběh vskutku tak nečtivý a příliš zamotaný, že se člověku nebude chtít ho dočíst?
Nu, přiznávám, že jsem během četby, která postupovala pomalu (rychleji se mi četly pouze příběhy z jejího dětství), neboť do spousty politických, historických a místně vztahových situací jsem nedokázala proniknout a četla jsem všechno poctivě spíš proto, že se mi třeba povede přijít na to, ke které stránce patří nějaká vysvětlivka zezadu. To se mi však nedařilo a někde uprostřed knihy jsem to totálně vzdala. Jana Luisa mi nepřipadala protivná, měla jsem pro její náhledy pochopení. Musím ovšem přiznat, že jsem se v průběhu druhé půlky knihy opravdu několikrát zaobírala myšlenkou, že snad i tuhle knihu budu muset zařadit do své sbírky nedočtených knih. Nevím, co mě nutilo poctivě pokračovat až do konce, ale bylo to dobře, neboť sedmý, tedy poslední díl je krásným vyvrcholením a rozuzlením celé té šarády. Strýček doktor Finch tu podává Janě Luise vysvětlení a ona konečně může zase mít svého Attika ráda. A tuhle životní lekci vlastně prožívá každý z nás, pokud si z někoho udělá skoro nebo úplně boha.
Plný počet hvězd dát nemohu ne proto, že by to nebylo dobře napsáno, ale spíš proto, že jednak Jako zabít ptáčka je pro mne krásnější a tady jsem opravdu měla místa, kdy jsem jen tak tak knihu nadobro neodložila, pak to pokazily ty neoznačené vysvětlivky, ale také jsem v textu našla několik nemilých překlepů, nejméně ve dvou případech dosti zásadních (např. záměna slov vědomí a svědomí, což jsem musela opravit, abych mohla uvést citát).
Důležitá místa ze závěrečného dílu, které považuji jednak za spoiler a jednak za klíčové, proč autorka knihu napsala:
1. "... Atikus s tebou nemohl mluvit tak, jako s tebou mluvím já -"
"Proč ne?"
"Neposlouchala bys ho. A ani bys nemohla. Naši bohové jsou nám vzdálení, Jano Luiso. Nikdy nesmí sestoupit na lidskou úroveň."
2. "Já vždycky doufal, že si moje dcera bude umět stát za tím, co považuje za správné - a ze všeho nejdřív že se dokáže postavit mně."

3 12.09.2021

Moc ráda jsem si přečetla knížku, o které jsem už dlouho přemýšlela, že si ji půjčím, a pořád to nevycházelo. Bylo to milé čtení o milé dámě. Takovou maminku, jako měla ona, bych si taky uměla představit a moc by mě bavilo s ní vyrůstat jako malá. Ale nejvíc ze všeho jsem obdivovala schopnost být tak mile pozitivní přes všechno, co se jí přihodilo.

3 24.02.2021

Pro mne je i tahle další Castanedova kniha velmi poutavé čtení. Indiánští čarodějové mě fascinují a poutá mě i to, že Carlos vytrvale, i když mnohokrát nerad, tou cestou jde a nechává se donem Juanem vést, přestože má strach. Jsem ráda, že píše o sobě tak otevřeně všechno, co se mu dělo, co se s ním dělo, co prožíval a pociťoval. Knihu beru jako seznámení s něčím, o čem nemáme ani ponětí, i když mnozí jiní také nahlížejí do jiných světů. Nakonec se to jejich učení v některých ohledech blíží i k východním naukám.

3 09.10.2020

Půjčeno od kamarádky. Líbilo se mi, že je to psáno v první osobě, že je tu obsaženo tolik života a tolik rozdílností v nejbližších lidech, tolik lásky a také dost smutku i nepříjemností, které život nabízí, abychom se zocelili. A to na samém konci příběhu je dobře znát. V hlavě mi zná tok tok tok a určitě si v nejbližší době ušlehám vajíčkové pitíčko.

3 13.08.2020

I hrdinové mají strach. Železný muž se obává, že se roztaví a po částech spadne do jámy s hořícím olejem. Moc dobře a chytře napsaný příběh. Nutí k zamyšlení na několika rovinách. Jsou naše vynálezy opravdu tak potřebné? Neměli bychom se krotit ve vytváření smetišť nejrůznějších druhů? Je opravdu potřeba nejprve někoho zničit a teprve potom přemýšlet, zda bychom ho mohli pochopit? Musí vždycky přijít nějaké dítě, které je odhodlanější než okolní dospělí?
A vůbec - nemáme se více soustředit na hudbu sfér?

Na knížku mě upozornila kamarádka, která řekla, že si ji koupila kvůli působivé obálce i nadpisu. Řekla, že se nedá číst najednou a také, že začíná pochybovat o své učitelské práci.
To mne tedy hodně zaujalo a hned jsem si ji vypůjčila v naší knihovně.
Je to opravdu velmi zajímavé čtení. Novátorské. Upozorňuje na něco, čeho jsme si doposud asi ani neuměli všimnout, natož abychom to pojmenovali. Spíš jsme na to jen nadávali a stěžovali si. Rozebrat a rozčlenit způsoby komunikace tak, jak to učinila Iris Johanssonová, to je pro mne docela nové. A nesmírně zajímavé. Napadlo mne, že její termín "přizpůsobování" by možná korespondoval se slovem "ochočování", které často používá Jaroslav Dušek.
Termínů, jež jsou v knize pro mne nové (a nečekané), má Iris několik a já se často při čtení musela vracet k posledním stranám, kde je vysvětleno každé toto nové slovo v "řeči Iris", abych si to vůbec uměla představit. Líbí se mi, jak mě upozorňuje na důležitost života "tady a teď". Líbí se mi, jak mi říká, abych si všímala toho, jak se cítí moje tělo, líbí se mi, jak ho personifikuje, což vlastně dělá po právu, neboť všechny naše buňky jsou živé organismy, které mají nejspíš svoje vlastní "uvažování", o němž já nemám ani potuchy. Často jsem se při čtení usmívala a také jsem často při čtení byla smutná. Třeba u věty: "Hodnotící a soudící myšlení pochází z toho, že je tělo zklamané." Irisiny náhledy a myšlenky jsou jednak velice zajímavé a skoro burcující, ale jsou také velmi blízké buddhismu nebo spíš zenu a taoismu. Protože věta o zklamaném těle má ještě pokračování:
"Jde tedy o to, abychom mohli žít v souladu se svými pocity a abychom je uvolnili a prožívali, dokud nedojdeme v sobě k prázdnému prostoru, odkud může přijít změna. Pokud dokážeme zůstat v tomhle prázdném prostoru, ačkoli to tam je chaotické a zdá se to tam k nevydržení, pak můžeme ze svého vnitřku vyjít jako "já sám". Pak dostáváme impulzy zevnitř a už nepotřebujeme dělat problém z věcí, které problémem nejsou!"
O této knížce bych mohla psát dál a dál, ale možná bude lepší, když tu jen ještě ocituji něco z Vět, které dodávají odvahu:
"Život je tak zařízený, že je dost dobrý, i když je horší než nejlepší. Nemůžeme být lepší než dost dobří a je lepší se s tím rovnou smířit. Když jsme spokojení s tím, že jsme dost dobří, pak vnímáme svou hodnotu, aniž bychom pro to museli něco udělat. Pak stačí, že děláme to nezbytné, a zbytek času jsme součástí společenství a hrajeme si."
A ještě jedna:
"Když děláme jen to, co je nezbytné, a zbylý čas použijeme ke hraní, pak to znamená, že sobě, svému okolí a Zemi škodíme nejméně."
Kolik podobných osob jako Iris a kolik takových knih se ještě musí objevit, abychom tu na Zemi žili a vyvíjeli se tak, aby to bylo v souladu s tímto vyjádřením?

Jsem z té knížky trochu rozpačitá. Příliš mne nezajímaly truchlivé příběhy, jejichž rozbor byl pro mne poutavější než příběhy samotné. Zajímal mě Honzák, a to i přesto, že jeho promluvy jsou pro mne vždycky jako sprcha nejrůznějších znalostí, kterou bych si raději dopřávala po menších dávkách. Zaujala mě Velká pětka (přemýšlela jsem, do kterého modelu osobnosti patřím, a říkala jsem si, že člověk může být třeba i namíchán) a také mě zaujala, a to hodně, meditace sa-ta-na-ma.
Zaujal mě ovšem také komentář od siouxe, tak si brzy budu chtít přečíst knížku Labyrint pohybu.

3 08.03.2020