Kamys komentáře u knih

Přečteno v rámci knižní výzvy. Od Ian McEwana jsem zatím četla jen jako -náctiletá Betonovou zahradu, byla jsem překvapená, kam se od té doby posunul. Opravdu mě bavilo číst, jak nás autor provází jednotlivými soudními případy, bez toho, aby předem prozradil nebo naznačil, jak se Fiona rozhodne. Nechá nás dělat si úsudek sami, i když nás přitom samozřejmě ovlivňuje. Vlastně je to trochu jako detektivka. Na druhou stranu je zajímavé zamyšlení, jaká je vlastně role práva v takových případech.
Jak případ siamských dvojčat, tak případ s leukemií byly velmi silné. Musí být šílené jako soudce rozhodovat o životě a smrti.
To, čím prochází Fiona s manželem, je klasický scénář, skoro klišé, jak si sama Fiona uvědomuje, což její situaci nijak nezlehčuje. Dojemnější než vývoj kolem jejího manželství mi připadají její myšlenky o tom, jak malou hodnotu má ve společnosti žena bez manžela na prahu šedesátky. Nedovedu si představit, že by byla až tak ztracená, jak se ona obává, ale obava z toho, že bude neviditelná, přehlédnutelná, se mnou velmi rezonují.
Konec je možná až trochu přepálený.

8 01.12.2019

Pro mě docela zklamání, zvlášť po tak dobrém hodnocení knihy jak na goodreads, tak na databazeknih.
Jako plus vidím netradiční a napínavý příběh v zajímavých kulisách staré Barcelony. Pokud knihu neodložíte po prvních 50 stranách, tak už ji asi neodložíte. Když hledáte jen oddechovku, tak asi dobrý.
Naopak mě při čtení iritovaly jednotlivé postavy, snad všechny. Měla jsem problém uvěřit, že by někdo takový mohl existovat, připadaly mi spíš jako karikatury, ploché a bez jakéhokoliv vývoje. Málem mě odradil už popis, jak se ani ne 11letý hlavní hrdina zamiluje - jednoho jedenáctiletého doma mám a takhle to teda v tomhle věku ještě nefunguje. Vyjadřování postav bylo taky protivné - četla jsem v angličtině, tak jsem to možná nechytla úplně přesně, ale připadalo mi šroubované a teatrální.
A hlavní myšlenka? Když ztratíš "lásku svého života", povedeš už navěky život plný utrpení? Nikdy už nemůžeš potkat nikoho, kdo by jí sahal aspoň po kotníky? S tím se nemůžu ztotožnit.
Závěr: navazující knížky zatím číst neplánuji :-)

8 23.01.2018

Tohle je přesně můj šálek kávy, přesně typ knížky, které chci číst. Svěží hrdinka, která je naprosto uvěřitelná, řeší banální každodenní věci i svoje osobní životní směřování, autenticky se směje, vzteká a zoufá si, a pak o svých zážitcích píše s nadhledem na svůj blog: Průvodce neamerického černocha po Americe. Rasový kontext je v knize prakticky všudypřítomný. A pro nás Čechy, pro které je černošství pořád hlavně velká exotika, protože je jich tu tak málo, je to poučné. O mnohých témat mě ani nenapadlo někdy přemýšlet - jaký je rozdíl mezi americkým a neamerickým černochem? Myšlenka, že teprve v Americe se člověk stane černým, mě šokovala ("Drazí neameričtí černoši, když se rozhodnete jet do Ameriky, stáváte se černými. Přestaňte se ohrazovat: Já jsem Jamajčan nebo já jsem Ghaňan. Americe je to jedno. Že jste doma "černí" nebyli - no a co.) To, že si některé černošky narovnávají narovnávají vlasy brutálně silnými chemickými relaxéry, aby vypadaly víc "standardně", mě překvapilo.
"Proč musíš tohle podstupovat? Zapletené vypadají tvoje vlasy úžasně. A když sis posledně copánky rozpustila a nechala si vlasy jen tak volně... Měly takový objem a jiskru, vypadaly ještě úžasněji.
S vlasy, které mají objem a jiskru, bych mohla dělat konkurz na doprovodnou zpěvačku v džezové kapele a zabralo by to, ale na tenhle pohovor musím vypadat profesionálně, což znamená ideálně rovné vlasy, a když už vlnité, tak po bělošsku - jemné, splývající vlny nebo přinejhorším kudrny, ale nikdy drobné afrokudrlinky."
Přes tyhle rasové vsuvky děj skvěle plyne a knížka je sice kousavá, ale zároveň obrovsky pozitivní a taky zábavná, i když to vzhledem k těžkým tématům nevypadá.
Hlavní hrdinka Ifemelu je boží, a to, že je někdy taky trochu otravná, vyplývá z toho, jak otevřeně je knížka napsaná, měla jsem pocit, že čtu myšlenky reálného člověka.
Po navštěvě rodičů poprvé v Americe: "Na Ifemelu působili jako cizí lidé. Vypadali stejně, ale zmizela důstojnost, na kterou se pamatovala, a místo ní zbyla jen jakási omezená, provinční dychtivost. (...) Oba pózovali před obchodním domem a po Ifemelu vyžadovali, ať zabere celý nápis. Sledovala je s ironickým úsměvem, za což se cítila provinile - vzpomínky na ně opatrovala jako drahokam, a přece, když se teď s nimi konečně znovu shledala, dívala se na ně s úsměškem."

7 18.09.2022

Pribehy Homo sovieticus, ze kterych mrazi. Male, obycejne zivoty, nekdo v rozpadu Sovetskeho svazu videl nadeji, jiny hrozbu, vsichni si do noveho sveta prinesli jizvy z toho stareho. A nikdo nicemu nerozumi. Jak v novem svete zit, kdyz od kojeneckeho veku znate jen lagr a v 5 letech vas odvezou od mamy do detskeho domova, kde vas uci milovat Stalina? Kdyz zjistite, ze nastavajici tchan byl kat? Kdyz se do sebe zamiluji Armenka s Azerbajdzancem v dobe armenskeho pogromu. Jak zit v dobe, kdy se vira ve velke komunisticke ideje zmenila v hon za konzumem? Alexijevicova se snazi najit odpovedi, ale stejne zustavaji hlavne otazky, nejde to pochopit. Castecne by to mohlo byt i o nas, ta doba tu sice nebyla tak tvrda, ani vira v komunismus tak silna, ale nevyrovnani jsme stejne.

7 29.07.2018

Krasna kniha, ve zdanlive banalnich situacich bezneho zivota na horach je propletena kristalova hloubka. Nevim, jestli musite mit hory radi, abyste si knizku oblibili, ale pomaha to.
(pokusim se vynechat spoilery v ukazce)
() ...se na ni podival. Pod pihami zahledl dobre znamy rumenec. Pred mnoha lety se ozenil s divkou, ktera neumela lhat. Kecas, rekl. () se rozesmala. Boze, pomyslel si, kdyz se smeje, je ji znova sedmnact. Chystal se zeptat: Muzu te polibit? Ale ona vstala, nechala mu lahev a hrnecek a vratila se () do restaurace, aby tam nadelala jeste trochu neporadku ().

6 29.05.2023

Nakonec jsem zjistila, že to není můj žánr. Přesto je to velmi zajímavá kniha. Literatura faktu, i když život Franka Sheerana by vydal na román. Když si člověk vezme, čím si prošel za druhé světové války, ani se nemůže divit, že mu pak nepřišlo divné zabít člověka, protože "to bylo potřeba". To se ve válce naučil a jeho traumata z toho nikdo neřešil. K mafii se přichomýtl v podstatě náhodou, tvrdí, a vysvětlí vám, jak to tam chodilo. A v určité chvíli už z toho nešlo couvnout, ne že by se tvářil, že by někdy chtěl.
Z tohohle pohledu je to skvělý vhled do pro mě naprosto neznámého prostředí, vždycky jsem si myslela, že mafiánské gangsterky přehánějí - no, moc ne. Kniha je koncipovaná tak, že na začátku se dozvíte, proč někoho zajímá, jak skončil Jimmy Hoffa a kdo to vůbec byl a na konci, jak teda skončil. Bohužel uprostřed je místy tolik jmen, které mi vůbec nic neříkají, a tolik malých příběhů, že se v tom člověk topí. Některé dny jsem po třech stránkách knihy usínala :-) Přesto ten vhled za to stál. A rozhodně jsem si rozšířila slovní zásobu. Už vím, co taky může znamenat "a piece", "school" a fráze "It is what it is." už nikdy nebude úplně nevinná.*
.
.
.
.
.
.
*) a piece = zbraň, school = vězení, It is what it is = rozsudek smrti, např:
A: "Tony told the old man to tell me to tell you... 'it's what it is'"
B: "What it is?"
A: "It's what it is."
B: *sniffling* "They wouldn't dare"

6 26.04.2020

Po přečtení komentářů tady jsem čekala rozporuplné dílo. O to víc jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že se kniha čte v podstatě lehce, i když téma, nebo spíš způsoby zvládnutí tématu jsou znepokojivé a naturalistické. Druhá část, kde manžel sestry hlavní hrdinky natáčí svoje videodílo, mi přišla úplně krásná. Do mnohých postav jsem se dokázala vcítit - do něj a jeho vášně i do její sestry, která ve snaze udělat všechno správně zapomíná na sebe samu. Určitě jsem nepochopila všechny vrstvy příběhu, ono ta kultura je přece jen jiná, ale i tak budu nad knihou ještě nějakou dobu přemýšlet. A děkovat všem bojovnicím a bojovníkům, kteří pro nás evropské ženy už kus cesty ke svobodě odpracovaly. Na druhou stranu v knize nejde jen o svobodu ženskou, ale i obecně lidskou, a k té patří i to, že je nejdřív potřeba ji chtít a rozhodnout se pro ni, bez toho ji mít nebudeme ani v nejsvobodnějším prostředí.

6 26.11.2019

Je to klasika žánru - tak jsem od knihy čekala možná až trochu moc. Jako úvod do prostředí série dobré, ale přece jen trochu překombinované, přečteno za pár dní jen proto, že jsou svátky a na čtení je víc času. Velmi oceňuji autorovy popisy Moskvy, jsou tak živé, jako bych tam byla. Překvapilo mě, že souboj Světla a Tmy je vlastně v jeho pojetí tak trochu souboj Sparty a Slávie, čtenář po chvíli zjistí, že černý a bílý je spíš dres než Jiný, který v něm vězí. Naopak snaha nesmířit se s nějakou předurčeností je velmi sympaticky lidská, byť často marná. V prvním díle Lukjaněnko možná filozofuje a vysvětluje až trochu moc, na úkor spádu knihy, ale bezpečně chytne drápkem a zajistí si čtenáře i pro další díly. A Denní hlídka je o dost lepší!

6 28.12.2018

Po dlouhe dobe skvela fantasy. Postav jako na orloji, idealne vsechny zacinaji stejnym pismenem, aby trvalo pul knizky, nez si je s jistotou zapamatujete. Ale, ty charaktery! Od cynickeho mrzaka/inkvizitora Glokty az po posledniho strazce brany, ktery si chce jen dat v klidu k snidani vajicka, zatimco kousek od nej oziva historie. Nikdo neni kladny hrdina, kazdy si nese svoje demony a stiny minulosti. Uz se nemuzu dockat, az se pustim do dalsich dvou dilu, Jezisku. Jo a jeste je to vtipny, fakt vtipny.

5 24.12.2024

Na knihu jsem četla mnoho pozitivních ohlasů, a jak už to v takových případech někdy bývá, jsem trochu zklamaná. Zajímavě popisuje Christopherovo vnímání světa a snaží se přiblížit, jak se podobní lidé mohou cítit. A neméně důležitý je i ten pohled z druhé strany, jak je náročné se o autisty starat a že to nemusí každý unést. Výsledný dojem pro mě je vlastně smutek. A přese všecko se ptám, co je to za člověka, že zabije psa vidlemi (to není spoiler, to je asi na druhé stránce), a co je to za autora, že na začátku knihy potřebuje napsat zrovna tohle.

5 21.08.2021

Prvních 200 stran jsem se vůbec nemohla začíst, chybělo mi tam všechno, kvůli čemu se mi líbila Půjčovna masa: zkoumání zákonitostí světa, ve kterém to, že člověku přestane fungovat srdce či mozek ještě neznamená, že nemůže začít znovu, zajímaví hrdinové a příběh, co má spád. Zlomení andělé spád získávají až v druhé polovině. Kniha je obžalobou krutosti války, kterou spouští a řídí obchodní korporace, ale nejvyšším motivem není jejich zisk, ale úspěch jednotlivců, kteří se v nich derou na vrchol. Tenhle motiv ale v zásadě zůstává na pozadí, v rovině filozofických úvah, než že by nás autor skutečně vtáhl do válečné vřavy. Nemá smysl být loajální k nikomu jinému než k sobě, nebo má? I já jako čtenář mám v tom problém být loajální k Takeshimu, u kterého se zdá, že udělá v zásadě cokoliv pro svůj vlastní prospěch (a to, že ho stále stíhají běsi z předchozích krvavých dobrodružství, ho polidšťovat nestačí), případně pro mě nesrozumitelně střídá role elitního vojáka, vypočítavého hráče a oddaného člena týmu. V závěru se dočkáme efektních sci-fi technologických triků a zásadních zvratů a zničeho nic se i Takeshiho lidskost dostane na povrch, pro mě až nedůvěryhodně. No nevím, jestli se pustím i do Probuzených běsů, doma je mám, ale... Tři hvězdičky za zajímavé nápady spíš než za příběh.

5 20.01.2020

Čtení jsem si opravdu užila, musím říct. Měla jsem chuť na něco lehčího - a zvládla jsem těch skoro 600 stran za skoro 48 hodin. Děj se rozjíždí poměrně pomalu, ocenila jsem, že autorka připomněla podstatné skutečnosti z předchozího dílu, ale zpočátku mi to připadalo víc jako vztahový románek než detektivka. Byť jsou myšlenkové pochody a vzájemné reakce dua Cormoran a Robin uvěřitelné, působí trochu jako vata. Téma literárního světa je nicméně skvělé a chvílemi jsem se bavila myšlenkou, jestli sama autorka nezobrazuje některé postavy, které zná, to by byla zápletka na druhou.
Výjimečně se mi podařilo odhalit jako možnost část rozuzlení, to se mi u detektivek nestává, přikládám to tomu, že autorka poctivě všechna zjištěná fakta čtenáři předkládá.
Souhlasím s Kachnat, že Silkworm je lepší než Volání kukačky. Možná je to tím, že mi víc sedí to prostředí, postavy mi připadaly plastické, každá něčím otravná nebo ubohá, bavilo mě přemýšlet, kdo z nich by to mohl být.

5 24.12.2019

Změna paradigmatu v trekkingu. Vezměte do ruky každou věc, kterou s sebou na výpravu berete, a zamyslete se, k čemu vám je dobrá, jak moc plní svůj účel a kolik váží. Pro emoce není prostor, nebo až na posledním místě ;-) Překvapí vás, kolik věcí, které berete jako samozřejmost, vůbec samozřejmé nejsou.
Potřebujete stan, nebo vám stačí tarp?
Opravdu je nutné chodit v pohorkách, které váží kilo jedna?
Jak neudělat chybu s výběrem batohu?
Kolik litrů vody s sebou máte nést?
Nečekejte jednoznačný návod, co si máte pro cestování nalehko pořídit - to si musí každý vyšlapat a odšlapat sám. Čekat ale můžete velmi dobrou analýzu variant podloženou tisíci nachozených km. Já jsem jednoznačně inspirovaná, nevrhám se do změny úplně po hlavě, ale dávám tomu šanci. A minimálně pro další trek dávám sbohem pohorkám proklatejm, které váží na noze tunu snad ;-)

5 31.10.2019

"Take na nem, na tvem velikem uciteli, je mi vec milejsi nez slova, jeho jednani a zivot dulezitejsi nez jeho reci, gesto jeho ruky dulezitejsi nez nazory. Ne v recech, nev mysleni vidim jeho velikost, jen v jednani, v zivote."
Jemna lehka kniha o komplikovanych vecech.

5 02.10.2019

Pořád výborné pokračování skvělé série. S Antonem je pořád zábava, i když povýšil. K celkové konstrukci dobra, zla, šera a síly zase knížka něco přidává, tentokrát život a smrt, hlavně smrt. Pořád skvěle čtivé, pořád brilantně popsané zajímavé lokality. A výtečné finále. Jen už to není tak překvapivé. Chybí víc nových postav. Trochu jakoby Lukjaněnkovi docházel dech, jen trochu, ale na Denní a Šerou hlídku tenhle díl úplně nemá. Pořád je to ale špička žánru.

5 10.03.2019

Vrhla jsem se na ni, protoze jsem na ni cetla dobre ohlasy a ptrebovala jsem do ctenarske vyzvy knihu vydanou letos. Prvnich asi 70 stranek jsem vubec nechapala, proc se o ni tolik mluvi, zdala se uplne plytka. A pak me najednou vcucla a nepustila. Nevim, cim me tak vtahla. Asi tou kombinaci vseho, z ceho je upletena - vicemene uveritelni hrdinove, exotika Japonska, pribehy v pribehu. Precteno za dva vecery. 4 z 5, protoze mi po ni nic hlubsiho v hlave nezustalo.

5 14.12.2018

Jsem ráda, že už mám dočteno a nemusím ji znovu otvírat, nebylo to příjemné čtení. A zároveň jsem ráda, že jsem ji přečetla. Pořád nevím, co si o ni myslet. Odpudivě zajímavá, jako bouračka, kolem které projíždíte. Kaleidoskop, ve kterém červená je krev (jako tekutina i jako rodina), šedá beznaděj, černá smrt, hnědá špína, zelená voda, žlutá písek do soukolí za každou křivárnu a modrá za naději, té je nejmíň.
Zběsilá jízda jako od Jonassona, jenže jen dolů, s malými pauzičkami na oddech.
A ten jazyk, poeticky naturalistický, krása a hnus v jednom, černý humor i soucit.
A o čem to teda bylo, jaké je poselství? Já v tom četla, jak každý hledá ten kousek jistoty - rodinu, domov, společenství, a jak snadno to může protéct mezi prsty, a nemusí to být kvůli tomu, že Bůh spočítá hříchy, ale klidně prostě jenom tak. Taky je to exkurze do malých špinavých životů (a jsou životy "intelektuálů z města" větší a čistší?), aktuální politická lekce, tihle hrdinové jsou voliči Zemana a Okamury.
"Von pan prezident připlul loďkou k Palírně, kormidloval krz víry, fakt, nesl se po vodě... (...) sošnej a pevnej v člunku nad hlubinou, líbaly jsme ho i pohledem, všechny my ženský shromážděný po vobou březích. Oděn byl jen v záchrannym kruhu, to jako hlava státu mít musí, a v plavkách. (...) A to se náš Zeman vrátil z Ruska a Číny. To je, pane, někdo. Co věděl mistr Hus o Číňanech? Hovno, s vodpuštěním. Náš pan prezident je mocnější, řeknu vám. A za panem prezidentem tichounce plyne Sázava a mně snad celá vláha tý řeky naší vstoupila do očí. A nejen do očí, však on je sošnej, mužnej, ten prezident náš."

5 18.02.2018

Kdo psal anotaci knihy tady, tak ji zjevne necetl. Zahadna kniha o tom, jak hledat vuli zit a jak baplnit svuj zivot. Krasne napsana, hluboke porozumeni lidem ruznych druhu.

5 11.08.2017

Moje první setkání s Conradem proběhlo v souboru tří povídek: Typhoon (Tajfun), Falk a The Shadow Line (Hranice stínu). V češtině takhle asi nevyšly, tak hodnotím u Hranice stínu, která se mi líbila nejvíc.
Conrad je pověstný skvělým zvládnutím jazyka. Zkusila jsem ho proto v angličtině - a přiznám se, nedala. Kombinace víc než sto let staré angličtiny a námořní tématiky mi prostě neumožnila se do jeho hloubky dostat. V první povídce, Tajfunu, mi trvalo asi do poloviny, než jsem pochopila, že si z kapitána dělá srandu. A to už za sebou pár prubířských kamenů v angličtině mám. Věty jsem četla několikrát, ale stejně jsem si smyslem nebyla jistá. V následujících dvou povídkách se to vylepšilo, byť jsou stále o námořnících, tak už slovní zásoba týkající se jednotlivých částí lodi nebyla tak klíčová. Občas jsem se i zasmála. Asi snad radši nehodnotím, nejsem schopná zřejmě docenit.

Vím, že je to kniha, která je pro mnohé výjimečná. Fascinuje mě, že je přes sto let stará a pořád v zásadě zajímavá. Ale na druhou stranu, a to je také důvodem mého průměrného hodnocení, to na ní přece jen vidět je. Ve své době mohla být zjevením. Prokousávala jsem se jí 3 měsíce - možná to bylo o něco těžší tím, že jsem ji četla v originále a musela si poradit se zajímavými slovíčky a přece jen trochu archaickým jazykem. Samotný příběh Darrella Standiga je zajímavý, a představa věznice z té doby děsivá, hrozná bezmoc. Některé z příběhů prožitých v minulých životech jsou opravdu poutavé. Dohromady je to ale trochu nesourodá směska a minulé životy trochu připomínají témata ezoterických knih.

4 22.05.2019