kap66 komentáře u knih

Susan Hill je nemilosrdná, to už víte z prvního dílu. Také se nebojí porušit detektivkářská pravidla (mějte blízko po ruce třetí díl, dopadnete jako já, okamžitě budete pokračovat). Obě tyto charakteristiky neberu jako její podraz na čtenáře, popř. hru s jeho city, ale jako pokus o JINOU detektivku. Je to spíše psychologická sonda do životů těch, které případ tragicky zasáhl. Veškerý děj souvisí také těsně s vyšetřovatelem Simonem a lékařkou Cat, jeho sestrou.
Ne že by to bylo pro mě hlavní kritérium, ale tahle knížka byla pro mě snad nejuvěřitelnější detektivkou, jakou jsem četla. Proč přesně, rozepíšu v komentáři ke třetímu dílu, neboť ten to dotahuje k dokonalosti.

30 03.02.2020

Miloň Čepelka. Tak ráda bych mu cimrmanovsky počítala pomaleji…
Nic tu nedrží pohromadě, ačkoliv se všechno původně zdálo jako dobrý nápad. Příběh muže a jeho rodiny ve vleku velkých událostí, navíc svázaný s životem a smrtí různých rostlin, hlavně květin – to druhé tomu dodává i originalitu. Pokud je to příběh s autobiografickými prvky (jak je naznačeno), autor ho neposunul z reality nikam výš. Co hůř: z reality vybral dno. Děj plyne dopředu prostřednictvím malicherných hádek mezi hroznými, nesympatickými postavami, takže čtení je to banální a otravné. Navíc – ať zůstanu u autorova příměru – jsem měla celou četbu pocit, že mám ponožky plné ostružinových trnů: autor si oblíbil ustálené obraty, rčení a fráze, které mě na každé stránce bodly dokonce vícekrát.
Za zmíněný původní nápad tedy dvě pidihvězdičky, pomaleji počítané :-).

30 16.10.2019

Opět oceňuji myšlenku: zaujal mě celý tento fantastický svět, ve kterém vyvolení mohou cestovat skrz prostor i čas, ve kterém existuje jen jeden pravý svět a ostatní jsou jeho stínové podoby a realita je relativní pojem.
Jednu výčitku jsem zmínila už v komentáři k prvnímu dílu: ospravedlnění jakéhokoliv boje je pro mě čím dál těžší a já žádám ušlechtilý cíl. Tady se ho ale opět nedočkám, jde pouze o mocenský boj. Navíc Corwina jsem v prvním dílu (i díky jeho uvěznění) chápala, v tomto jsem v jeho vlastní charakteristice „jsem snůška dobroty, cti a milosrdenství“ cítila víc sebeironie, než by se mi u hlavního HRDINY líbilo. V dětství, kdy jsem byla zamilovaná do každého ušlechtilouna ušlechtilého typu Old Shatterhand, bych se zmateně ptala: kdo je dobrý a kdo je zlý? (jak jsem se ptala rodičů u válečných filmů). Protože jsem odpověď nenašla, ubírám oproti prvnímu dílu ještě jednu hvězdičku.

30 10.06.2019

"Absurdní, jistě. Plán se mohl kdykoliv sesypat jako domeček z karet. Ale existovala jistá pravděpodobnost, že by mohl vyjít."
Úvahy jednoho ze záporáků jsou totožné s mým pocitem z Deaverových knížek. Pokud přistoupíte na menší pravděpodobnost až nepravděpodobnost téměř všech důležitých složek příběhu (geniální mozky na obou stranách spravedlnosti, bezchybná profesionalita, všemocnost vědy, morálka či amorálnost a úchylnost v čisté podobě, zápletka několikanásobně zapletená), vyjde to: zaujme vás a bude vás bavit. Navíc jsou Amélie a Lincoln dvojice, kterou jde lehce si zamilovat.
Já jsem zrovna ten případ, který na to přistoupil, i když v posledních dvou dílech pro mě toto schéma začíná být slabinou. Deaver navíc - zřejmě záměrně – ostře řízl do jednoho schématu, které mě naopak bavilo velice: skládání střípků a jejich propojování (jsem asi jediná, které tu chyběla tabule!). Napětí zase občas umenšil tím, že něco vysvětlil sám a předběhl vyšetřovatele.
Pro toto všechno má moje čtvrtá hvězdička růžky také ostře seříznuté :-).

30 26.03.2019

Mám ráda, když mě knížka vcucne do sebe a já v ní - vedle hlavních postav - také účinkuji. Tak jsem se třeba toulala s Kafkou (na pobřeží) či bloudila knihovnou (podivnou), vnímala touhu, strach, vůni,... Tady jsem ale šla po průzračném ledě, všechno a všechny jsem pod ním viděla, ale nikdy se neocitla uvnitř; snad jen při příchodu Fukaeri (a vůbec u nápadu s kuklami ze vzduchu a všeho z pokřivené reality) byl led trochu slabší - a já se už už chtěla prodrat k nim. Ale ne, nešlo to. Proč?
Slova slova slova opakovaná slova opakovaná slova opakované informace opakované informace. Např. Tengo má starší přítelkyni, žádnou jinou nemá, přesto stále čtu: Tengo mluví se svou starší přítelkyní, starší přítelkyně mu volá, se starší přítelkyní má sex. Z dějin Předvoje můžu z fleku složit zkoušky. A už nikdy, ale opravdu nikdy nikdy nikdy nechci číst nic o Tengově šourku a o bradavce jeho matky "v ústech muže, který nebyl jeho otcem". Autor také nenechává příliš prostoru čtenáři, aby si domýšlel něco sám, shrnuje a vysvětluje, znovu opakuje; další slova slova slova.
Sex: celkem důležitá součást románu. Nepamatuji, jestli jsem vůbec někdy četla texty o sexu tak neeroticky působící, tak chladné a bez citu; stejný chlad se rozprostírá především kolem Aomame (dost tomu napomáhá i autorovo uvádění značek jejích bot a oblečení) - vypulírovanost a sterilnost, čistota bez vůně a chuti.
A to je právě to: nechybí tu nadpřirozeno, zajímavá byla souvislost s 1984 (odkazů na evropské umění je tu opravdu mnoho), líbil se mi celý nápad s 1Q84 a přibližování se dvou realit k sobě. Ale chybělo mi tu magično, kouzlo, vše působilo jen na rozum; ten chlad ve všem mě až paralyzoval. Jediná věc mě v kritičnosti drží trochu zpátky: mohl by to být záměr, třeba právě tak měla působit pokřivená realita roku 1Q84 (úplně se mi to ale nezdá, protože takové životy měly obě postavy už předtím). Musím se přesvědčit - přečtu si i třetí díl a možná se autorovi v duchu omluvím. Pokud to ale na omluvu nebude, bude to znamenat, že knížka, kterou jsem před četbou považovala za vrchol Murakamiho tvorby (a těšila se na ni), mě bohužel zklamala.

30 27.02.2019

Nejlepší začátek z dosavadních tří dílů: stejně jako Joe okamžitě zabodoval u studentů v nové roli přednášejícího profesora psychologie, zabodoval vtipným začátkem Robotham i u mě. Charakteristika studia psychologie na VŠ (z dialogu Joea a jeho kolegy) se dá aplikovat na jakékoliv studium, především humanitní (humaniťáci, prosím, neurážejte se, mířím i do vlastních řad):
"Nemůžeme je naučit nic, co by jim mohlo být jakkoliv k užitku v reálném světě, starouši. Naším úkolem je poskytnout jim detektor kravin.
Cože?
Když budou tvrdě dřít a budou trochu používat zdravý rozum, naučí se poznat, když někdo kecá úplný kraviny."
Dál už to není vtipné, ale napínavé ano. Zápletka je celkem standardní, ale mě bavilo pozorovat, jak si autor pohrává s postavami (a čtenářským míněním o nich): Joe vzbuzuje sympatie, to je jasné. Ruiz je tentokrát už přítel, jak má být, jednoznačný klaďas. A milovaná Julianne, o které neřekne Joe křivé slovo? Jako morální opora naprosto selhává (souhlasím s Rade).
Robotham není pro mě úplně na špici anglicky psané detektivky, ale na stupínku vítězů stojí. Takže v létě 2019 si přečtu 4. díl, nevím kdy, možná někdy během roku 2020 i 5. díl a pak konečně dojde na 6. díl, který vyšel u nás v roce 2015...

30 31.10.2018

Určitě jsem četla spoustu detektivek se složitější a propracovanější zápletkou, větším spádem, inteligentnějším (nebo aspoň narušenějším :-)) detektivem a děsivějšími vrahy. Málo ale takových, které by byly milejší, a málo takových, ve kterých by hrálo zvíře (skoro mám chuť se mu za to označení omluvit) při vyšetřování důležitější roli. Jelikož je to první díl a já budu v četbě zcela jistě pokračovat, nebudu nic víc rozebírat; pouze doporučuji.

30 21.10.2018

Obsahem i vyzněním zajímavá knížka povídek s různými vypravěči, tedy i odlišnými styly.
Striptease Chicago je opravdu striptýzem: striptýzem Čechů hledajících nový život v Americe. V celé nahotě vystoupí jejich buranství, omezenost a absence morálky, což často vzbudí u diváků - Američanů (a nás čtenářů) - smích.
Jenže; několikrát jsem si uvědomila, jak neohrabaně jsem si vybojovávala své místo v životě, a to pouze na domácí půdě. O co těžší to musí být, když jste mimo ni. "Cpali se všichni mastnou pizzou, celá ta společnost českejch reků, a ďáli si drsnou prdel ze židů a černejch." - primitivní rasismus - zcela jistě, ale taky hledání těch ještě slabších. "Proč nemůžeme být normální banální rodina. proč se u nás musí dělat něco creative,..., abysme si dokázali, že my sme něco special." - sebestřednost, předvádění se - ano, ale taky touha po tom, abychom něčím zaujali. A to vše, aby nás, cizáky - čížky, přijali. Neomlouvám nic nemorálního, jen motivaci trochu rozumím - a nezapomínám Gogolovo (parafrázuji): "KOMU se smějete? Sami sobě se smějete."
Hořce vtipné.

30 07.10.2018

Někdy sama sebe úplně nechápu. Hlavní postava je chlap neustále řešící svůj obrovský majetek a nefunkční penis, nezvládající vztahy, závislák na morfiu, sobec - a když pak vysloví takovéhle klišé: "Trvalo mi víc jak padesát let života, než jsem si správně srovnal hodnoty a poznal, že láska je důležitější než peníze." - já mu to věřím. Protože je to tak dobře napsané. Protože mě to bavilo číst. A protože je to další kniha, která mě potkala až v tom správném věku. Takže zpět - v tomhle případě sama sebe chápu.

30 17.08.2018

(SPOILER) Když jsem před více než rokem četla Miniera poprvé, zastala jsem se ho v komentáři před těmi, kteří mu vyčítali nevěrohodnost a překombinovanost; já to tam tehdy viděla také, ale líbil se mi jeho styl a Martina Servaze jsem si oblíbila, snad i pro jeho slabosti. Došla jsem tehdy dokonce k závěru, že děj detektivky a postavy zločinců mají být trochu přehnané a realitě neodpovídající.
Beru to zpět. Lze to tak pojmout, ale pouze do určité míry. Lehce se stane, že překročíte hranici - jako zde. Hvězdičky přiděluji za zvládnuté psaní a ještě snad i postavu Martina (ostatní vyšetřovatelé bohužel moc prostoru nemají), přestože je dějem spíše vláčen.
Hlavní postavou je zde Julian Hirtmann. Démon s IQ 220; je všude a nikde, stíhá vraždit ostošest a dokonce VÍ, jakým způsobem ho kdo chce zabít; kvůli jeho kousku s vepřovým sádlem a několika dalším, pro mě za hranicí minimální věrohodnosti, jsem na Miniera poněkud zanevřela.
Proč já vlastně čtu detektivky? Nahradily mi pohádky: těším se na vítězství dobra nad zlem. Zloduch by neměl mít tak nadpřirozené vlastnosti, aby na něho nikdo neměl.
(Upravený komentář po vymazání.)

30 12.08.2018

Pro vás, kdo s Goffou začínáte: pokračujte, vraťte se ke starším dílům, je výborný!
Pro vás, kdo čtete popořadě jako já: tentokrát poprvé ubírám hvězdičku. Miko tu nemá tolik prostoru, vlastně se jednoho vyšetřování vůbec neúčastní - dobře, nevadí; když už ale o tom případu, na kterém on nedělá, čtu velkou část knihy, chci vědět víc, lépe řečeno, chci vědět všechno! Tahle linie byla useknutá - a to mě mrzelo; na detektivkách mám nejradši odkrývání pozadí případu a samozřejmě i pocit, že ti zlí byli potrestáni. Mikův případ zakončen je, ale taky jinak - asi aby to bylo "jako ze života".
Goffovi zůstanu věrná, protože - viz první řádek.

30 11.06.2018

Tomu nebudete věřit :-).
Je neděle dopoledne, začínám vařit oběd - a telefon: "Ahoj, tady Camilla Läckberg. Dívala jsem se na českou Databázi knih a tys mi padla do oka; máš mě v oblíbených a dalas mi za každej díl série plnej počet hvězdiček. Tak chci od tebe radu."
No co vám budu povídat, byla jsem pyšná až na půdu.
Camilla pokračuje: "Mám v hlavě pár aktuálních témat a nevím, jaký zvolit, tak mi pomoz."
A spustila. Asi za hodinu a půl se mi dovařil oběd, já ho ještě nechala čtvrt hodiny stydnout - už jsem jí chtěla říct, že je poledne a jdu jíst - ale Camilla zrovna naštěstí výčet témat dokončila. Tak jí říkám: "Hele, Camillo, ty šílený krávy už ne, ale jinak tam dej úplně všechno, co ty na to?" Jí se ten nápad hrozně líbil a dodala: "Mě teda napadlo ještě jedno historický téma, čarodějnický procesy. Jen nevím, jak a s čím to dát do souvislosti." "Ty na to určitě přijdeš, Camillo," povídám jí.
A fakt na to přišla, holka jedna spisovatelská. Je to ale úplně na konci, na straně 12 862. Tak vydržte a dozvíte se to taky.

30 24.05.2018

Opět čtenářský požitek. Jasná sebevražda s nejasnou motivací, o tom jsem vždycky se zájmem četla. Všechny klady, které jsem ocenila u předchozích dílů, jsem si vychutnala i zde: napětí a spád, svižnost, dialogy, charaktery, jazyk. Takže připojím jen drobnost: baví mě sehranost parťáků, mezi nimiž nejsou žádné třecí plochy, a jsem ráda, že jejich šéf není blb, se kterým musejí bojovat (to je celkem častý motiv jiných detektivek). U Goffových knížek si také neříkám: kde jsem už tuhle zápletku četla?
Jsem natěšená na další.

30 01.05.2018

Mám humanitní vzdělání a humanitní mozek, čímž trochu vznešeněji říkám, že jsem fyzikální blbka. Nechci říct "fyzikou nepolíbená" - pokus o polibek jsme s fyzikou na gymnáziu měly - ale hned bylo jasné, že vztah to nebude. Přesto (proto?) pro mě byla tato knížka zajímavá - z mnoha hledisek, např. psychologických či pedagogických.
Byl to génius, ve kterém se mísily dva protichůdné pocity: nebyl schopen pochopit, že někdo nesdílí jeho vhled do vědeckého problému, ale zároveň si se svými rostoucími znalostmi uvědomoval, kolik toho k poznání zbývá. To druhé je vlastnost moudrých géniů.
Nebyl si úplně jistý, zda má city nastavené jako "normální" lidé - např. po smrti ženy pozoroval sám sebe a popsal to; to není úplně obvyklé, v takových situacích se neodkrýváme rádi.
Smysl pro vědeckou pravdu stál u něho výš než úcta k autoritám - byl schopen blbost nazvat blbostí, i když ji vyslovil někdo významný. Smekám.
Odmítal "vědu pro vědu" a žádal spojení vědy s životem. Kritizoval učebnice, které se jen tvářily, že spojené se životem jsou: matematický příklad založený na sčítání teplot dvou hvězd (čili nesmysl, jen zdánlivě splňující požadavek na spojení učiva a vědy) mi připomněl věty na rozbor v hodinách češtiny v 70. a 80. letech, které zase musely plnit jiné cíle (Určete počet vět v tomto souvětí: Na XVI. sjezdu KSČ, který se konal v roce 1981 v Paláci kultury, se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ soudruh Gustav Husák.)
Géniové nemají lehký život - příroda někde přidá, někde ubere - většinou v sociální oblasti. Géniové také nejsou často dobří učitelé. Feynman se s tou sociální stránkou úspěšně popral a v té učitelské byl zřejmě výjimkou z pravidla.
Jeden maličký bod dolů: jeho vyprávění, milé a zajímavé, mohlo být trochu uspořádané, nejen chronologicky (věc vydavatele). Některá fakta a věty se opakují, některé části jsou silnější, některé slabší.
Stejně je to ale výborná knížka - a humaniťáci, nebojte, bude vás bavit jako mě, zaručeně.

30 26.02.2018

Všechny knížky s Dannym mám moc ráda; ačkoliv je humor v každé, tato mi přijde nejodlehčenější - paradoxně, vždyť se odehrává za války. Důvod je skryt v Dannyho mládí a jeho starostech, z nichž většina s válkou nesouvisí. Danny je kluk toužící po holkách, milující jazz a řešící školní trable; válka ho omezuje, ale neohrožuje na životě. O to působivější jsou chvíle, kdy ho přece dostihne - v mém nejoblíbenějším Zamřížovaném charlestonu např. v podobě cenzury textů písní (jedna z nejvtipnějších pasáží), ale hlavně v přepisování matriční knihy, kde už šlo - tedy jiným - o život. Miluji jazyk knihy - postavy jsou odlišené a charakterizované i jím.
Danny je podle mě výborná postava, lidská a pochopitelná; sledovat jeho život v dalších knížkách - to je sledovat dějiny 20. století, tedy střídání optimismu a pesimismu, spojení tragičnosti a komična, života a smrti. Tady už je to cítit.
Škvorecký je z exilových autorů můj nej - a jeho knížky s Dannym jsou pro mě dokonalé.

30 07.01.2018

Já prostě nemohu jinak než dát pět hvězdiček, i když je to už něco jiného (logicky, hlavní hrdinka dospěla) než Hrdý Budžes. Pro mě mají odkazy na dobu mého mládí (a to naprosto přesné odkazy!) maximální kouzlo. Jen se při četbě malinko červenám, protože já byla ve svém raném mládí ta hlupaňa, kterou by Helenka pohrdala; z rodiny bez problémů, pilňuška, poslouchala jsem Zagorovou, četla oficiální literaturu... Možná i tím je tahle knížka pro mě přitažlivá.

30 20.12.2017

Mám ráda Jiřího Černého. Ještě před 89. rokem jezdil na klubová vystoupení na vysokoškolské koleje, tam jsem ho viděla poprvé; naživo jsem si ho zopakovala celkem nedávno (doufám, že mu bude zdraví ještě sloužit!). Tahle knížka mně - zkažené rozhlasovým nevkusem 70. a 80. let - jako jedna z prvních dala základ toho, co by mě zajímalo a bavilo poslouchat (a opravdu baví) více. Jiří Černý - můj "otvírač hudebních očí" (uší).

30 04.09.2017

Nesser bude vždy můj oblíbený autor, protože propojuje napětí a humor. A Gunnar Barbarotti? Ten mě vyloženě bavil - není to takový protiva jako Van Veeteren (i když ten mě rozesměje také zaručeně!), je to sympatický detektiv s vtipnými promluvami; navíc jeho bodování Boha mě nadchlo. Od zápletky jsem čekala něco podobného Vinterbergově filmu Rodinná oslava - vlastně jsem ráda, že se to nenaplnilo (kdo jste to viděli, dáte mi asi za pravdu), i tak je tu traumat dost. Za ty minuty smíchu pokaždé hvězdičku přidám, protože důležitý je pro mě pocit po přečtení. Smích neumenšil to správné napětí, ale zmírnil pocity hořkosti či smutku, které po dočtení detektivky mívám.

30 12.06.2017

(SPOILER) Někdy mě baví sáhnout po knížce, o níž záměrně vím jen to, že je to detektivka. Přečetla jsem tedy tuhle a pak teprve hledala vysvětlení toho, na čem stojí – a pic ho! Autorčina dvouměsíční kariéra na postu ministryně spravedlnosti a práce na policejním oddělení se jí zavrtaly do hlavy nekompromisním O VYŠETŘOVÁNÍ SE ZÁSADNĚ NEMLUVÍ! To kdybych věděla od začátku, nemusela jsem si nervózně okusovat nehty při pohledu na pádící data na začátku kapitol, abych se až ve dvou třetinách „děje“ dozvěděla, že vyšetřování zatím probíhalo v podobě technické (DNA, vlákna, vlasy,…) – a dál zas nic. Hanne je označena několikrát jako nejlepší vyšetřovatelka a je permanentně unavená PRACÍ, ale o té vůbec není řeč. „Seděla na lavičce a podivovala se nad životem.“, to ji vystihuje; a taky přemítání nad tím, kdy se konečně odhodlá ke coming outu. Svědka předvolá ve chvíli, kdy ho náhodně potká, a o krůček vpřed se dostanou, když prokurátorovi vypadne ze spisu nějaký papír. Ptát se, proč vrah dělá přesně to, co dělá, je nesmysl. Ale na druhou stranu musím ocenit konec, jemuž se taky prokurátor směje na celé kolo – proboha, teď mi to došlo: Anne Holt nepsala detektivku, ona chtěla varovat před norským právním a vyšetřovacím systémem!

29 24.06.2020

Sever, nebo jih? Kdybych si měla vybrat, kam svým temperamentem i vzhledem patřím víc a kam mě táhnou srdce i sympatie, vyhrál by jednoznačně sever.
Už podruhé jsem tedy zkusila islandskou detektivku a těšila se, že moje nátura s ní souzní. Přitahovala mě neuspěchanost, neagresivnost, zamrzlá zpomalenost. „Pozor na splněná přání!“ říkávala mi moudrá kolegyně. Všechno se mi tu splnilo. Celkem brzy bylo vysloveno heslo „Trpělivost je ctnost“ a od toho se děj neodchýlil ani na okamžik. Přes dva měsíce vyhrabávali archeologové (se svolením policistů) kostru zavražděného? muže? ženy? Policisté zatím vyšetřovali, jestli před několika desítkami let nezmizel v okolí muž? žena? I když to asi vyznívá ironicky, mě opravdu zajímalo, jak to dopadne. Navíc mě vždycky přitahovala exotická jména – vychutnejte si třeba ta ženská: Halldóra, Bergpóra, Elínborg, Harpa. Vůbec mi neskřípala :-). Jedna věc ale ano: dialogy. Jsou založené na nepochopení, nedorozumění, dovysvětlování:
Jak to myslíš?
Tenkrát se říkalo, že ho tak změnil zármutek.
Zármutek?
Ano.
Jaký …?
Alespoň já si to myslím.
Jaký zármutek?
To už byla zpomalenost taková, že dvě hvězdičky ty zbylé tři nedohnaly a nechaly je v Reykjavíku na holičkách.

29 26.04.2020