KapitánSmrt komentáře u knih
Všechna čest autorovi, který má takovou fantazii a dokáže vytvořit tak komplexní a živoucí svět, se svou historií, s frakcemi a hlavně podivnostmi všeho druhu. Doufám, že se do Ambry VanderMeer ještě vrátí (nebo vydavatel přeloží i starší věci z tohoto univerza). Příběh naopak trochu drhne. Jde o klasickou neo noir detektivku s hrdinou, jehož tíží temná minulost. Nechybí ani femme fatale, případ, který může stát hlavní postavu život, nějaké ty zvraty a akce. Nic víc, nic méně. Ono to ale docela dobře stačí.
Topecká škola je hodně komplexní román, jenž nenásilnou formou reflektuje takřka vše, co je na současné (nejen) Americe prohnilé a zkažené. Velmi zajímavě analyzuje třeba toxickou maskulinitu a to bez zbytečného a laciného moralizování. Spíše se pokouší o pochopení. Proč mužství prochází jakousi krizí identity, proč se upřednostňuje kvantita nad kvalitou, proč jsou i děti zataženy do nesmyslného soupeření, které jen dále zostřuje jejich úzkosti a strachy, proč ve společnosti narůstá agresivita a tak dále. Jasně, nenalezneme zde žádné univerzální odpovědi, přesto autorovi nelze upřít velmi osobitý a osobní vhled do daných problémů. To vše psáno krásným a mnohdy až básnickým jazykem.
Napínavá sci-fi neo-noirová detektivka se správně zamotaným dějem a docela sympatickými hrdiny. Autor je slušný spisovatel, dokáže vykreslit živoucí svět, plný autentických postav. Děj nenudí, nabízí i slušné množství různých odboček a zákoutí, které dokreslují celkové dění. Nejde o žádnou hlubokou literaturu plnou existenciálních otázek, ale jakožto příjemná oddechovka rozhodně pobaví a rozhodně neurazí ani čtenářův intelekt.
Zajímavý fikční svět, avšak těžko uvěřitelná zápletka. Hlavní hrdina je na jednu stranu děsný smolař. Neustále se zaplétá do problémů a nebezpečí, na každém kroku mu jde o život. Na druhou stranu má ale ohromné štěstí. Protože na poslední chvíli mu vždy někdo pomůže či se svou bystrostí zachrání. Zpočátku to přidává na napínavosti děje, ale když se tohoto schématu drží autor již po xté, začne to být otravné. Co je ale ještě otravnější, je úroveň překladu. Ten asi není tak špatný (i když některé věty nedávají moc smysl), horší je to s množstvím překlepů. Těch je tu nehorázné množství, občas i na každé stránce něco. Mě osobně to kazilo dojem z knihy. Předpokládám, že další díly na tom budou obdobně, což mě od dalšího čtení odrazuje. Bohužel, tento svět má totiž značný potenciál.
Méně zdařilá variace na Kafku. Poměrně rozvláčné, plné prázdné slovní vaty, zároveň postrádající lehkost a vtip Kafkova Zámku, ale třeba i Dostojevského Běsů či Musilova Muže bez vlastností. Absurdity je zde dostatek, podivný snový svět je fascinující a některé postavy baví. Zajímavý je i důraz na neschopnost komunikace mezi hrdiny, kdy jsou dialogy plny nepochopení či nedorozumění, z čehož následně vyvstávají zajímavé konflikty. Lidé jsou zklamáni z jednání druhých, z toho, že neodpovídají zvnitřněným kategoriím úspěchu či slávy, což dále roztáčí spirálu zmaru či pocitu promarněného a ztraceného času případně celého života. Tyto nepříjemné pocity ztráty, nemožnosti dostát kladeným nárokům blízkých (ale také společnosti) dílo pozvedají. Bohužel jsou často zaneseny silnou vrstvou balastu.
Hlavní hrdina Pat má zdánlivě vše, co si dnešní mladý muž může přát. Krásnou přítelkyni, nespočet milenek, vypracované tělo, spoustu peněz a také jeden trochu podivný koníček, mučení a vraždění žen. Jenže i přes to Pat tuší, že je s ním něco v nepořádku. Že svět kolem něj je prázdný, nudný, ubíjející, plný banálních keců o tom, kdo má co na sobě a kde mají ten nejlepší dresing na vařeného humra. Svět hlavního hrdiny je plný zaměnitelných lidí, kdy si jsou všichni tak podobní, že je těžké jednotlivé postavy od sebe odlišit. Zároveň je obtížné vůbec někomu něco sdělit, však všichni jsou zahleděni hlavně jen a jen do sebe. Výbuchy násilí jsou tak to jediné, co dokáže v Patovi probudit něco, co vzdáleně připomíná pocity a emoce. Americké psycho je kniha do značné míry nudná, ale nudná záměrně. Zkouší čtenářovu trpělivost vršením všemožných banalit, znechucuje detailními popisy mučení, umrtvuje svým chladem a odstupem. Pokud však čtenář vytrvá, bude odměněn. Odměněn sžíravým a přesným popisem toho, jak dnešní konzumní doba křivý charakter. Kdy psychopatologie a sociopatie nejsou excesem proti normálu, ale naopak se stávají novou normou, logickým vyústěním toho, jak dnešní společnost funguje.
Detektivka plná slavných francouzkých myslitelů, filosofů a politiků? Proč ne! Originální námět (mě navíc blízký) je zde velmi zajímavě zpracován. Konspirace, míšení reálných faktů s fikcí, tajné organizace a tajné služby... Ideální koktejl postmoderního románu. Místy mi text připomínal knihy Umberta Eca, ale oproti němu Binet přeci jen o něco zaostává jak šíří znalostí, tak uměleckými kvalitami.
Tohle mi sedlo. Poetika v šedé a bezvýchodné každodenosti. Je skvělé, když nějaký autor vynese na světlo světa touhy, pocity a úzkosti značné části naší populace, na kterou se dost často zapomíná. Ztracené existence, alkoholici, lidé balancující nad propastí chudoby, šílenství, zapomnění, lidé bez smyslu existence, kteří prohlídli marnost všeho toho konzumního pachtění a touhy po slávě, penězích a podobných blbostech. Dobová výpověď o tom, jak se také žilo v dobách, kdy se prý lidé mají nejlépe v historii... Prý... A ten jazyk! Jediná výtka je, že cca. uprostřed se autor začíná trochu opakovat, děj ztrácí tempo, ale pak se vše opět rozjede. Děkuji!
China moc dobře ví, jak vytvořit živoucí a dýchající svět plný bizarních postav a bytostí, kouzel a magie a zároveň pletich, politikaření a korupce. Svět je barvitý, detailní a zajímavý. To samé se nedá říci o postavách a ději. Ten oproti krutému a nelítostnému světu působí takřka naivně a genericky. Boj proti příšerám, vše propojené se vším, nějaká ta zrada, morální dilema. Postavy mi přišly dost nesympatické a bylo mi v podstatě jedno, co se s nimi stane. Za mě celkově zklamání, ale číst se to dalo.
Chápu, že mnozí vidí Odyssea jakožto přelomovou knihu a jedno z nejlepších litarárních děl 20. století. Já ale toto nadšení sdílet nemohu. Hrátky s formou, invenční zpracování textu, jazyková bohatost, introspekce a myšlenkové proudy hrdinů to ano. Ale zároveň ono množství různých odkazů, jistá chaotičnost ve vyprávění a nepřehlednost v postavách, to vše mi čtení dost znesnadňovalo. Občas jsem měl pocit, že bych ke knize potřeboval návod, mapu, příručku, která by mi poradila a dovysvětlila, co že to vlastně čtu. Závěrečné kapitoly jsou přeci jen přehlednější, jasnější a tím i čtivější. Pro mě osobně jde o dílo nevyrovnané, ale to je spíše mou intelektuální nedostatečností, než samotným dílem. Člověk by měl znát své meze, mou mezí je, zdá se, Odysseus.
Poměrně čtivá a zajímavá hříčka, kombinující ekologickou agitku s detektivním příběhem. Osobně mě závěr dokázal překvapit. Na druhou stranu mě příliš neoslovil onen důraz na astrologii a ezoteriku, tam jsem se s hlavní postavou dost míjel a nedokázal jsem se s ní plně sžít. Ale to je spíše má chyba.
Stará dobrá paranoia, konspirace, prolnutí křesťanské víry a mimozemských entit... Zpočátku to vypadá hodně zajímavě. Čtenář se spolu s hrdiny probírá nepřeberným množstvím interpretací toho, co se v knize děje. Nejistota, napětí, úvahy nad náboženstvím, politikou či lidskou psýché baví. Jakmile se však odkryjí karty, nadšení opadne. A pak se již jen pomalu dojíždí do cíle.
Čtivý a nenáročný výlet po dějinách lidského rodu. Nejvíce zaujmou úvodní kapitoly, které přeci jen trochu nabourávají ustálená paradigmata vyučovaná v hodinách dějepisu. Dobré je, že nejde jen o suchý výpis faktů, ale autor se snaží nahlédnout podstatu, proč se stalo zrovna toto a ne něco jiného? Druhá půlka však pro mě nebyla již přílliš informačně hodnotná, což ale není chyba autora, jen jsem zkrátka na podobné téma už něco přečetl. Pro lajky perfektní úvod, pro pokročilé již jen čtivé opakování s několika podnětnými myšlenkami.
S kolegou níže nemohu souhlasit. Adorno svým svébytným jazykem kritizuje Heideggerovu fundamentální ontologii a to silnými argumenty. Žargon Heideggera tkví hlavně v neuchopitelnosti jeho pojmů, které sice znějí hluboce, ale jsou ve výsledku vyprázdněné a neuchopitelné. Z podobné pozice pak lze kritizovat i Adorna, ale taková kritika neobstojí. Pojmy, které Adorno užívá, jsou sice komplikované a jazyk je opravdu složitý, přesto nelze říci, že jde o pojmy prázdné. Ba naopak. Problémem pak je spíše neznalost pojmosloví (čemuž se nelze divit, mě samotnému mi jich také nesčetně uniklo). Problémem díla tak je, že jde o fragment vytržený z většího celku. PS: S překladem také nemám problém, ba naopak.
Trochu nevyrovnaná kvalita jednotlivých kapitol, některé jsou hodně čtivé, některé méně (Petrohrad, Hong Kong). Přesto poměrně působivá výpověď o dnešním světě, o tom, co je ryze lidské, tedy o hrůzách kterých je člověk schopen, ale i o kráse, lásce či přátelství, o tom, zda lidstvo má naději na přežití nebo si spíše zaslouží násilný odchod ze scény... Nechť si čtenář odpoví sám.
Experimentální forma knihy až přespříliš odrazuje čtenáře od čtení a znesnadňuje mu k ní přístup. Je to škoda, autor má jistě co říci. Pro mě osobně ona experimentálnost překročila mez, kdy již nejde o geniální a novátorské dílo, ale spíše o otravnou a do sebe zahleděnou manýru.
Vzdělání samo pro sebe, pro rozvíjení vědomostí lidstva, pro krásu a eleganci poznávaného, pro potěchu ducha... Ne proto, že je uplatnitelné na trhu, praktické a ideálně dobře zpeněžitelné. Dnes je toto idealistické pojetí vzdělání až směšné a je vidět, že s podobnými démony se bojovalo i za časů Hesseho. Tím je tato kniha nadčasová. Však dnešní politici a experti rádi vykřikují, že vzdělání má být hlavně praktické. O zušlechťování lidského ducha a utváření společensky zodpovědných lidských bytostí raději mlčí, však by se usvědčili ze své duševní ubohosti. A kompromis mezi duchovním a materialistickým v nedohlednu...
Kniha je rozhodně zajímavá, bohužel také jednostranná. S tím, že západ a jeho ekonomická síla upadá, asi nemá cenu polemizovat. Důvody jsou zde popsány také přesvědčivě. O úpadku školství píše ve svém komentáři i kolega níže. Bohužel celá kniha je v zajetí současného ekonomického paradigmatu, myšlenky, že úspěch dané kultury lze poměřit výhradně ekonomickými ukazateli. Už se nehodnotí smysluplnost inovací, spokojenost lidí s vlastním životem a jejich životní úroveň, potažmo smyslplnost samotné práce. Kacířská otázka, proč bychom se měli snažit být více konkurenceshopnější a tedy snižovat mzdy? Proč jsou ekonomické ukazatele důležitější, než cokoli jiného?
Perfektní kritika pozdního kapitalismu doplněná zkušenostmi z praxe a zasazená do kontextu populární kultury. Odkazy na filmy, knihy a hudbu potěší a zpřístupňují tak toto dílo i laikům. Možná, že nejsme šílení my, lidé, možná je šílená doba (potažmo systém), ve které žijeme...
Hodně sugestivní a vlastně nepříjemná kniha, která se pokouší válku ukazovat bez příkras, se vší tou hrůzou a děsem. Dílem toho dosahuje propracovanými a nejednoznačnými charaktery, kdy má každý své silné, ale hlavně slabé stránky. Někdo je násilník, někdo alkoholik, lhář či rasista. Jedno ale mají společné, mají strach, zápasí jak s Japonci, tak s vlastními démony a s nejistotami. Nejpůsobivější ale je to, čím vším nechá autor své postavy projít. Jakými hrůzami, nástrahami a utrpením. To je mnohdy až extrém. Výborná protiválečná kniha.