kapr komentáře u knih

Naprosto epochální záležitost názorně dokumentující a karikující poměry v české společnosti druhé poloviny padesátých let. Je jen obrovský zázrak, že v oné době mohla tato nádherná sbírka parodií vůbec vyjít.
Nedá se samozřejmě přečíst soustavně, stránku po stránce, dílo po dílku.
Spíše bych doporučoval náhodné otevření a čerpání potěchy z jediného, pokaždé jiného často krásného dílka.
Ano, takováto, nebo spíše i takováto byla kulturní fronta padesátých let.
Jak mi to připomnělo mé první roky ve školních lavicích, kdy nám byly pumpovány do hlavy podobné pitomosti.
- Ke knížce se vrátím, a pokusím se vybrat jeden, nebo několik příkladů, které vám přiblíží ony doby, a vložit je na konec tohoto komentáře.
Bohužel poslední roky ve společnosti i kultuře se zdají onu dobu čím dále tím více připomínat.
-
21:00 - Ještě přidám jednu kratičkou ilustraci pro neinformované, kterou možná postupně nahradím nějakou lepší z mnoha perel z této knížky:

S O U S T R U H
ve verši i próze
Thema nedávné minulosti

Jan Noha

E P I G R A M

Buď, básníku, jak soustružník,
čtenáři nechť jsou svědky,
pracuj vždy pilně, důkladně,
a nevyráběj zmetky!

3 03.07.2020

Vydání z roku 2011. Hodnotím 4,49, tedy 4. Brilantní detektivka opět z pohledu hlavní soudní lékařky, byť tentokrát poněkud morbidnější nežli obvykle. Vyšetřování probíhá ve vlnách, každé další odhalení vám znovu pořádně zamotá hlavu a vyvrcholení příběhu vás přinejmenším překvapí. Kniha vás poučí o tom, že i u osob na první pohled veskrze důvěryhodných a sympatických, (tady určitě poněkud přeháním,) není od věci dvakrát zvážit každý vstřícný krok. Ve stručnosti: oblíbená autorka a asi to nejlepší co jsem od ní kdy četl. Pamatuji si ale i jiný autorčin titul, který mne kdysi zklamal. Přesto mohu její detektivky jedině doporučit.
Obvykle, až na vzácné výjimky v jejích detektivkách nepřevažuje zbytečné (nadbytečné) násilí, mafie, ani drogy, byť v dnešním světě je asi velice těžké se těmto tématům ubránit.

V knize se dozvíte poměrně mnoho o tom jak probíhá utajování, a nakonec i něco málo o událostech před rokem 1950. Mé velké očekávání přineslo do značné míry pouze zklamání. Přesto je kniha více méně potvrzením faktu, že v celkovém součtu převážně zřejmě nejde o báchorky.
Já na UFO věřím, ale ke každé zmínce na toto téma jsem velice, velice kritický.

3 19.02.2020

Mám moc rád staré knihy. A z této jsem měl zvláště velkou radost. Jen se tentokrát bojím, zda jsem se trošku nepřecenil. Ke knize se budu po delší čas opakovaně vracet, a hledat k ní cestu.
Především doufám, že s dalšími díly udělám větší štěstí, už se na ně teď moc těším.
(pokračování příště)
Pokud s knihou budu mít potíže, budu to přičítat jenom sobě, a pro tentokrát ji raději hodnotit nebudu.
-
20200524
Nakonec jsem si odškrtl přečteno, spíše ve smyslu toho, že jsem se s publikací seznámil. Opakované příležitostné návraty budou nejspíše nezbytné, přeci jen je velmi obtížné materiály tohoto typu, už z hlediska časového odstupu, systematicky, asi bych spíše řekl studovat, nežli jenom přečíst, přeletět. Vždy to bude chtít delší čas i patřičnou dávku trpělivosti.

3 14.02.2020

Na této detektivce, zfilmováné s famózním Davidem Suchetem v hlavní roli, jsem si ověřil, jak nepozorně sleduji televizi.
Teprve po přečtení celé knihy jsem vlastně zaregistroval kdo vraždí a proč. Zatímco televizní série i přes kvalitní obsazení i mobiliář mne v tomto případě příliš nezaujala, ze samotné knihy jsem po přečtení posledních stránek byl naprosto nadšen.

Obsah, spíše však jen opravdu velice stručný nástin základních kontur, kulis příběhu

Přezka spadla kdo ji zvedne, dveře klaply líc ti zbledne
nedělej si ze mne blázny, talíř zbyl mi celý prázdný.
(názvy prvních a posledních dvou kapitol)

Hercule Poirot se vypravil ke svému zubaři, a co všechno z toho pošlo, ...

Z taxíku vystupovala dáma, která se však zachytila druhou nohou ve dveřích a z boty se odtrhla přezka. S cinkotem dopadla na chodník. Poirot galantně přiskočil, zvedl ji a s úklonou vrátil majitelce.
/z první části/

...

Hercule Poirot kráčel pustými ulicemi domů.
Připojila se k němu nenápadná postava.
"Takže?" vyzvídal pan X
Hercule Poirot pokrčil rameny a rozpažil ruce.
"Jakou (zvolil/a) taktiku?" zeptal se X
"Ke všemu se (přiznal/a) a (dovolával/a) se ospravedlnění.
(Tvrdil/a,) že ...
/z poslední části/

Až na poslední stránce knihy zjistíte, že ani Hercule Poirot tentokráte neodhalil všechna tajemství s příběhem spojená.

Knihu jsem měl půjčenu z knihovny.

3 08.12.2019

Už trošku ošoupaná, až ošuntělá knížka. Málem jsem ji tam nechal ležet. Protože jsem ji ale neznal, tak jsem si ji nakonec vzal do práce, s tím, že by bylo pěkné tam mít pár drobných knížek, když se vyjimečně najde příležitost.
Otevřel, přečetl, a výsledkem bylo překvapení. Prostě je to tak trošku jiný Simenon.
Já mám Simenonovy maigretovky moc rád. Tedy ne, že bych je miloval, ale každá je po profesionální stránce perfektní, a domnívám se, že i kdyby se změnila vodítka, jméno detektiva, město, a celá řada dalších, tak by stále bylo jasné, kdo je autorem. Prostě je to něco jako budova v čistém architektonickém slohu.
O této knížce povídek je těžké říci, zda jsou lepší, nebo horší, než autorovy maigretovky. Jak je vidět z ostatních komentářů, každý ze čtenářů má po této stránce jiný názor.
Mne osobně tyto povídky moc potěšily, zvláště pak ta první, u které to pro mne bylo naprosto neočekávané.
Maigret bývá sympatický, a čtenář si jej musí prakticky v každé z detektivek vážit.
Tyto povídky jsou trošku z jiného soudku. Na vaší tváři se často objeví i úsměv, a není to ale vůbec na škodu věci.
Maigretovky jsou pro mne tak trošku něco jako krásná literatura v detektivním žánru, často tam bývá akcentován i sociální rozměr.
Tyto povídky vás zaujmou a potěší.
Rozhodně z mého pohledu, kdy vždycky hodnotím především, zda působí jako lék, tyto povídky přeci jen tak trošku vyhrávají.
Podle mne je to způsobeno i tou neočekávaností, kdy se čtenář navyklý na maigretovky náhle setkává s trošku jiným, lehčí a sympatičtějším žánrem.
V každém případě na stupnici 0 - 4, (kdysi jsem se zařekl, že 5 dám každému autorovi maximálně jen jednou,) se všechny tyto povídky pohybují mezi 3 a 4, tedy spíše mezi 3,5 a 4. Celkově si všechny tu 4 zaslouží, nejméně jedna z nich určitě i tu 5. Pouze pokud je chci mezi sebou porovnávat, objeví se tam většinou hodnoty 3,7 a 3,8.
Knížka se mi moc líbila, informace o tom, že sbírka oproti originálu obsahuje jen polovinu povídek mne překvapila. Když si uvědomím co všechno také, prosím bez urážky, vychází.
V každém případě se poohlédnu zda v některém z dostupných jazyků nevyšly povídky všechny. Francouzsky neumím, nebo téměř neumím, znám jen pár slov a základních frází, ve vyposlechnutém hovoru maximálně vyrozumím o čem je řeč a to je vše, a tak budu hledat zda to nevyšlo v nějakých pro mne dostupných jazycích.
Časem se pokusím ke komentáři vrátit, a doplnit jej několika málo stručnými citacemi, které mne zvláště zaujaly, případně pobavily.
Závěrem: Kdybych začínal číst Simenona od této knihy, asi bych po dalších sáhl, na rozdíl od uživatele jprst.

3 14.06.2019

Kniha vás v každém případě zaujme. UFO, těžko říct, osobní zkušenost nemám, z okruhu osob které jsem znal, už by se nějaké svědectví našlo. Já sám jsem přesvědčen, že může i v 90 - 99% jít o vědomé i nevědomé podvody a omyly. Ale přesto, i to pouhé jediné procento, či promile stačí k tomu, aby na tom s vysokou pravděpodobností něco bylo. Domnívám se, že jde ve všech těchto případech o směs všeho možného, čemuž už nasvědčuje skutečnost, že jsou tyto objekty navzájem přinejmenším tvarově velmi odlišné. Zřejmě jde o směs pozemských technických vynálezů pocházejících z mnoha známých i neznámých zdrojů, projevů pozemských i mimozemských cestovatelů v čase nebo postoru. Mne tato otázka zase tak moc neoslovila, spíše mne zaujaly nálezy předmětů jejichž účel si dokážeme dnes jednoduše vysvětlit, při tom jde nejčastěji o předměty nalezené v podzemí ve vrstvách které doposud nebyly pokud je nám známo v posledních stoletích narušeny, zvláště pak jde o předměty, které byly nalezeny přímo zarostlé v hornině. Samozřejmě, opět je možné argumentovat různými podvody, ale opět stačí to jediné procento, nebo promile, k tomu abychom si položili onu vtíravou otázku. Kolikrát už kdysi byl na této planetě život, kolikrát už zde byla společnost na naší, nebo i vyšší úrovni, a kolikrát již byl tento život, často mnoha různými způsoby zničen. Velice se těším, i když se toho zcela jistě nedočkám, co nám odhalí Antarktida po tom, až se zbaví ledového příkrovu. Samozřejmě to bude velká zkouška pro lidstvo. Onen ledový příkrov se změní ve vodu a hladina oceánů odpovídajícím způsobem stoupne, což vyvolá obrovské, pro nás dosud nepředstavitelné stěhování národů. Současně se probudí k životu dávno zapomenuté, a pro nás vlastně dosud neobjevené organismy, zvláště ty nejmenší, které pro nás současně budou i těmi nejnebezpečnějšími. Celý, pro nás nový kontinent bude jednak odhalen, ale nelze vyloučit, že po ztrátě tlaku ledového příkrovu se současně možná i poněkud zvedne. Možná tam nic zajímavého neobjevíme, já si ale myslím, že i za těch nejpřízemnějších předpokladů půjde o mnohé epochální objevy. I když budeme uvažovat jen o pro nás zaniklých, nebo zpravidla nikdy neexistujících formách života, rostlin i těch nejdrobnějších živočichů, půjde o nepředstavitelný přelom vědeckého poznání.
Je ovšem otázkou, zda v takovém okamžiku bude naše lidská společnost ještě vůbec natolik životaschopná, aby mohla tuto příležitost využít.
Knihu rozhodně doporučuji každému kdo ji doposud nečetl. Ale, ... buďte kritičtí, a o každém z předkládaných faktů nezapomeňte pochybovat!

3 12.01.2019

Výborná, odvážná, a hlavně poučná kniha. Opět smutné a depresivní. Když jsem knihu četl poprvé, netušil jsem jak brzy tento problém přeskočí k nám. Ne, že by tady dosud nikdy nebyl, jen jeho dopady nebývalo tak snadné nahmatat. Pamatuji se, že když jsem byl ještě malý, těsně po válce, říkalo se o jednom panu doktorovi, že si občas něco bere. I za socíku se mnohá důchodkyně krmila hrstmi prášků na to či ono. Zvláště bolesti hlavy se v té době léčily jednoznačně návykovými léky vyvolávajícími trvalou závislost. Pokud si někdo ze současné dětské generace tuto knížku přečte, a kdyby jen každému stému z nich pomohla vyhnout se byť jen drobným potížím s tímto problémem souvisícím - díky p.Felscherinow. Velmi oceňuji otevřenost se kterou autorka, matka hlavní postavy, k tomuto tématu přistupovala. Těch, kterým pomohla jsou už dnes nepřehledné zástupy. Bohužel těch kteří jí nečetli, nebo si ji nevzali k srdci je rovněž dost. Přesto autorce patří má úcta, obdiv a veliký dík.
Dávám hvězdy tři. Hlavním kriteriem mých hodnocení je to jak se po přečtení knihy sami cítíte. Kniha prolomila veliké tabu, a zaslouží si některé z prvních míst mezi těmi, které vás seznámí s drogovou tematikou.

3 12.01.2019

Knížka mého oblíbeného spisovatele dětských knih je vlastně autobiografií.

Popisuje autorovy zážitky na prázdninách které trávil v rodině svého strýce v Pertolticích (v knížce přezývaných podle jména blízké obce Machovice.)

Knížka začíná už líčením cesty z Čáslavi do Pertoltic, a zmiňuje i jména obcí, kterými projížděli.

Hlavním hrdinou je zde ve skutečnosti autor sám, vystupuje zde pod jménem Milan Stránský.
Strýc jej veze povozem s dvojspřežím, a o rychlosti takového cestování vypovídá již na druhé stránce strýcova věta:„Nezapomeňte, že máme před sebou ještě dobrých pět hodin jízdy a koně jsou unaveni.“ A o pár řádek dál: „Co platno, když k vám tak nekřesťansky daleko,“ postěžoval si strýc, „člověk za šera vyjede a je rád, když se za šera vrátí - “ Jde o cestu dlouhou 30, slovy třicet kilometrů!

Pro zajímavost zde uvádím citaci z historie spolků dobrovolných hasičů, zmiňující jak spolek v Pertolticích, tak i autora samého. Její část, která by mohla být spoilerem jsem potlačil.
Citace z sdh-ndvory.com/historiesdh/sdhpetroltice62.doc
V roce 1943 (Poznámka: nkp.cz uvádí 1942) vyšla knížka pro mládež nazvaná „Mladí žabáci“, která popisuje život v obci Pertoltice (v knize pojmenované Machovice), jmenovitě pokud se hasičů týče, jak krejčí Štícha se připravil na hasičské župní sekerkové cvičení, zkoušky a provedení divadelní hry „Sedlák křivopřísežník“, kterou hasiči hráli a režíroval ji starosta SDH pan Richter, místní obchodník. Spisovatel Vítězslav Šmejc, učitel z Čáslavi, jako školák trávil školní prázdniny u příbuzných v Pertolticích a v knize popsané události zažil.

Přesnou citaci obsahující spoilery naleznete na výše uvedené adrese.

Autor se narodil v roce 1905. Podle textu knihy lze usuzovat, kolik mu tehdy bylo let. Schválně si knížku přečtu ještě jednou tak, abych mohl tento údaj upřesnit. (Začínal jsem velice nízko, a postupně jsem mu nějaký ten rok přidával, poslední odhad jsem prozatím raději smazal. V každém případě knížka zachycuje život v obci na sklonku první světové války a konci Rakouska-Uherska, nebo v prvních letech Československé republiky. (Tuto větu podle odhadu dodatečně upřesním.)

Kniha vyšla v roce 1942, v autorových 37 letech. Kdy ji dopsal nevíme. Jedná se tedy o vzpomínky na mládí, zachycené přibližně po uplynutí čtvrtstoletí.
I přes to, že jde o zachycení autorových osobních zážitků, tak, protože tak nejsou přímo deklarovány, může popisovaný děj na některých místech zaměňovat činy jednotlivých skutečných postav mezi sebou, a může do celkového líčení vnášet i příhody které se nestaly, nebo se nestaly přesně tak jak jsou v knize podány. Nesmíme zapomínat, že autorem je učitel, a prakticky v každé z jeho knih nacházím vždy i určitý jemný výchovný podtext, který je ale vždy podán naprosto nenásilnou formou.

Knížka popisuje na pozadí příběhů prakticky skutečný život na malé obci ve středních Čechách takřka přesně před sto lety. Jde o knížku zábavnou, nad mnohými příhodami se dobře zasmějete.

V mnohém příběh připomíná autorovy vyhlášené humorné Tygří historie, inspirované příhodami ze života a z cest majitele čáslavských strojíren Bedřicha Grunda s jeho novým starým automobilem.

Při hledání podobných knih mne napadá, že by knížku bylo možné zařadit přibližně na půl cesty mezi Káju Maříka, který je věnován mladšímu ročníku, a knížky Foglarovy, které jsou zase věnovány ročníkům starším.

Nelze srovnávat nesrovnatelné, každá z oněch knih je úplně jiná, spíše si myslím, že jejich fanoušci by si možná rádi přečetli i tuto knihu.

3 20.09.2018

Ráno, v den svých prvních narozenin bylo uprostřed Lamanšského průlivu nalezeno v pouzdře na cello nemluvně. .. Dítě našli zabalené v notovém zápisu Beethovenovy symfonie, aby zůstalo v teple.

Příběh začíná mírně nepravděpodobně, a na dalších stránkách se odvíjí s pomalu, ale jistě rostoucí mírou fantasknosti.

Již první věta knihy, jak vidno, hovoří o jeho zachránění, takže se domnívám, že ze strany tohoto příspěvku se nejedná o spoiler.

Muž, který ho vyzvedl na záchranný člun, byl spolucestující, učenec. Jmenoval se Charles Maxim, a jak ji držel ve svých velkých rukou – natažených, jako by nesl děravý květináč – rozhodl se, že si ji nechá. ..
Charles vlastně nikdy žádné děti neznal. Po cestě domů řekl Sophie jen toto: „Obávám se, že mnohem víc než lidem rozumím knihám. S knihami člověk vychází snadno.“ .. Charles si Sophie položil na kraj kolene a vyprávěl jí o sobě, jakoby se bavil se známostí na čajovém dýchánku. Bylo mu šestatřicet a měřil bezmála dva metry. S lidmi mluvil anglicky, s kočkami francouzsky a s ptáky latinsky.

Myslím si, že i jen těch pouhých pár vět vás poněkud přivádí do celkové trošku praštěné nálady této knihy. Nevím, zda bych ji dal vlastnímu dítěti pod stromeček. V každém případě si ale určitě oba hlavní hrdiny této nevšední knihy zamilujete.

Zvláště zpočátku mne velice rušilo neskloňování jména hlavní hrdinky.

3 30.04.2018

Komentář - spíše jde o první verzi postřehů spojených s touto knížkou.
U vydání z roku 1995 se jedná o společné vydání, ke kterému se spojily dvě nakladatelství, PAPYRUS a JEVA. Každé z obou vydání má svoji samostatnou ISBN.
Knížku jsem si velice rád znova přečetl. Šlo o oblíbenou knížku mého mládí, kterou jsem měl bohužel půjčenou pouze jednou.
Tentokráte jsem ji objevil v pražské městské knihovně, která ji má v jediném exempláři, a ještě jej nepochopitelně má ve skladu tak, aby si ji náhodou nějaké dítě třeba nepůjčilo.
Kniha sama není zase takové světlo, jak jsem ji měl uloženu v paměti. Dítě má zřejmě přeci jen bohatší fantazii, a vzpomínky, které si ukládáme, procházejí zřejmě určitou filtrací. Výsledek, který se nám vybavuje pak bývá poněkud zidealizovaný a přibarvený. Přesto je ale podle mého názoru naprosto realistický, jen ty záporné hodnoty, vjemy, bývají do jisté míry eliminovány.
Knížka je plná dobrého humoru, ale nevyhýbá se ani smutnějším stránkám života. Je to zároveň ten nejstručnější průvodce Československem v jeho podobě zhruba z roku 1930. Svým způsobem zřejmě poněkud kopíruje průvodce po republice pro automobilisty od téhož autora, který jsem bohužel nikdy nečetl. V první části v úvodu se dozvídáme jak vlastně pan Bošek k Tygrovi přišel, a seznamujeme se i se členy jeho rodiny, a zaměstnanci jeho závodu. Po kratších cestách s Tygrem, se rodina vydává na větší cestu, která se postupně rozvine v anabázi, umožňující autorovi seznámit nás s vybranými místy celé republiky.
Po Litomyšli a hradu Bouzov následuje Olomouc, Libhošť, Beskydy a Ondřejník, stejně jako Štramberská Trůba, Frýdlant, Staré Hamry, a konečně přejezd z Moravy na Slovensko.
Cesta pokračuje Turzovkou, a hned následuje zpráva o nehodě jiného vozu, který je nakonec Tygrem stíhán, a je autorovi vítanou záminkou jak pro několik výchovných vět k mládeži podaných přístupnou, a pro ně vhodnou pochopitelnou formou. Současně se stává záminkou k tomu, aby nás pan autor provedl nakonec až na samotný východní konec republiky.
Následuje Žilina a Ružomberok, ale hlavně Čičmany. Na to navazují Štubňanské Teplice, Tatry, Štrbské pleso, Popradské pleso, nejvýše položená horská bouda v Tatrách ve výši 2300 metrů i s astronomickou cenou piva, páně Boškova to oblíbeného moku. Tůra na Rysy, skok do Košic, pak Herľany, a krátce na Podkarpatskou Rus. Další cesta začíná pohraničním Užhorodem, Svaljava, polonina Boržava, Volovec, Volové, Ťuška, Rachov, Jasiňa, a konečně Jablonický průsmyk kde Tygrova anabáze v podstatě končí.
Když jsem tam byl, je to místo společné československo - polské hranice, samozřejmě jsme hledali, a také našli, a vyfotografovali původní hraniční patník označený iniciálami obou států. Jde zřejmě o místo původního hraničního přechodu. Silnice vede z města Rachova, přes asi bychom dnes řekli střediskovou obec Jasiňu, Jablonický průsmyk ve výši kolem 900 m, místo těžkých bojů za 1.světové války, (když se ruská armáda pokusila prorazit do uherské nížiny,) přes lázně Jaremča do Ivano-Frankovska.

Druhý den z rána obrátil Tygr své mohutné čelo k západu a vyjel polykat dlouhý růženec zpátečních kilometrů. (cit.) Večer následují Košice, Moldava, Slovenský kras, nádherná hrobka hraběte Andrássyho a jeho ženy, Rožňava, jeskyně Domica, Prievidza, Štefánikova mohyla na Bradle, Myjava, Turá Lúka, Uherský Ostroh, a konečně opět Čáslav.
Knížka je milým průvodcem po Československu své doby, podaným zábavnou a výchovnou formou mladé generaci, a významným reprezentantem své doby.
Má ještě dvě další pokračování.
Rád bych si všechny ty tři knížky pořídil, ne ale za nesmyslné ceny, za které je někteří podnikatelé nabízejí.
Knižku doprovází krásné a veselé ilustrace Jiřího Trnky. Ty černobílé, asi bych je nazval pérovkami, ty jsou nádherné. Ty barevné jsem viděl v životě poprvé, mám pocit, že jsou snad k jejich vytvoření současně dvě různé malířské techniky, není to ale můj obor. Uvnitř knihy jsou hezké, zdají se mi bohužel příliš tmavé. Nejhorší je titulní strana obálky, kde je původní kresba příliš tmavá a působí barevně příliš přeplácaně. I když tato technika není můj šálek čaje, věřím, že původní kresba je krásná, a pouze reprodukcí z ní vznikl tak trochu paskvil, který podle mého názoru knihu poškodil. Lepší politikou by byla replika původní vazby, byť třeba v omyvatelné vazbě. Titulní kresbu bych pak umístil dovnitř knihy, kde by pečlivější reprodukční technikou její kvality daleko více vynikly.
Myslím si, že by cestou mohlo být vydání celého kompletu všech tří knih, možná i čtyř, pokud by součástí byl i historický průvodce pro automobilisty. Náklad by byl zájmový, každá knihovna v republice by měla možnost objednat si například jeden komplet. Pro volný prodej bych připočítal takových 10 až 25% navíc. Objednávky by bylo zapotřebí shromažďovat po delší dobu, takových 5 až 10 let. Na druhé straně je důležité využít stávající poptávky vyvolané generací, která v mládí knížku četla v době, kdy v ní uváděné skutečnosti nebyly ještě tolik zaváté časem.
Toto je pouhý první nástin komentáře, ke kterému se chci ještě vrátit, a poněkud jej učesat, a doplnit několika citacemi původního textu.

3 15.03.2018

Zatím nejlepší, (byť pouze tenoučká,) knížka na téma leváctví, na kterou jsem doposud narazil. Najdete zde i mnoho informací zajímavých a přínosných pro každého, tedy i pro praváky. Teprve po jejím přečtení jsem si uvědomil o jak široký problém jde, kolika orgánů v těle se týká, a jaké dalekosáhlé důsledky přináší. Nyní po jejím přečtení je mi jasné, že zřejmě stojí za to se celým problémem zabývat hlouběji, a podívat se po dalších, snad poněkud rozsáhlejších publikacích na dané téma. Mimo jiné jsem si v této knize ověřil, že se téma týká daleko větší části celé populace, než se doposud hlásá, přesně tak jak jsem si myslel. V knížce se dozvíte mnoho zajímavého i o sobě samé/m.

26.února 2018

Doplňuji v reakci na následující komentář uživatelky Petass:

Ne tato kniha skutečně není pedagogickou příručkou Jak s levákem pracovat z pohledu rodiče. Mimo to přiznávám, že já sám jsem po knížce s podobnou tematikou nepátral. Na druhé straně, kdykoliv jsem na cokoliv souvisejícího s tematikou leváctví narazil, vždy jsem si to půjčil a pečlivě prostudoval. Bylo to jen několik málo dalších publikací, a především ani zdaleka nedosahovaly kvalit a především komplexního pohledu této knihy. Nikdy jsem do té doby nenarazil na informace o tom do čeho všeho se problematika laterality promítá. Tato kniha má jedno další plus, řeší totiž jak otázky leváctví, tak praváctví. Každé má své výhody a nevýhody. Moje matka byla levačka, a nepřeučovaná. Moje manželka je levačka a přeučovaná! A to tchýně měla dostudovanou medicínu. Druhá polovina 20.století. Před měsícem jsem zaslechl v knihovně zajímavý rozhovor o "boji", mezi oběma rodiči malého dítěte, zda přeučovat nebo ne. Žijeme zřejmě stále v době bujejícího tmářství.

Ještě k uživatelce Petass. Je možné, (a já doufám,) že skutečně narazíte na příručku přesně pro Vás. Obávám se ale, že na toto téma je publikací poskrovnu. Je to hluboce zanedbané téma, (které se ve skutečnosti dotýká každého z nás.) Na druhé straně bych se možná i oněch odborných publikací trochu bál, rozhodně bych byl v tomto směru spíše opatrnější! Doposud totiž ona odborná veřejnost mnohdy v tomto směru chybovala. Co je podle mne důležité - citlivý přístup a vycházení vstříc potřebám dítěte, snaha dívat se na věc jeho pohledem. Pak zřejmě pořízení, těch několika již v jeho věku užitečných potřeb, které jako levák bude postupně při náročnějších činnostech potřebovat. Samozřejmě je důležité i jeho seznamování s pravorukým světem tak, aby si především v zátěžových situacích byl schopen poradit. A pokud by jeho zaměření směřovalo k čemukoliv manuálnímu, ať už by šlo o truhlařinu, nebo o snahu stát se houslovým virtuosem, možná by vůbec nebylo špatné, kdyby jako učitele i jako určitý vzor mělo třeba právě leváka.
A na závěr hlavně hodně štěstí a úspěchů jak uživatelce, tak zvláště jejímu potomkovi.

3 11.02.2018

Mé (snad trochu rozporuplné) hodnocení, 3,51 - tedy 4 - ****

***** - Autor tentokrát zabrousil do nového prostředí, navíc všechny hlavní postavy jsou daleko akčnější než v dosavadních příbězích. Téma Dobronína je pro mne zcela nové. Rozhodně pro 5 hovoří řada důležitých faktorů. V knize se také, daleko více než dříve, uplatnila ženská ruka. Připisuji to vlivu autorovy manželky. Všechny tyto skutečnosti autorovi i knize jednoznačně prospěly.

odpad! - To snad ne. Přesto v některých chvílích knížka nepatrně vybočuje ze standardů knih, které mám opravdu rád. Týká se to jak líčení postupu zločinců, tak především na můj vkus zbytečně podrobnému popisu jimi používaných metod.

Z knihy mám podobný pocit, jaký měla na konci příběhu i sama jeho ústřední postava. Trochu smutek a částečně snad i určité zklamání. Pana autora mám moc rád i proto, že ve většině svých knih, a u této řady zvláště, řeší spíše život a vztahy, rušivým detailům se spíše vyhýbá, a konečně i finále bývají pojata šířeji a vyznívají přeci jen poněkud optimističtěji.

Před výstavným dvorcem zastavily saně tažené dvěma dobře krmenými koňmi. Bakalář Petr seskočil z kozlíku, zaváhal a vrhl omluvný pohled na svou ženu Rozárku. Vedle ní seděl královský písař Jiří Adam z Dobronína. Petr obešel saně, a pomohl nejprve vystoupit svému pánovi.

"Tak tohle je mé panství," řekl Jiří Adam a ukázal širokým obloukem kolem sebe. Sněhu leželo všude tolik, že upravenou cestu k bráně tvrze lemovaly hromady vysoké jako člověk. Brána v kamenné hradbě s dřevěným podsebitím byla před nimi otevřená a skrze ni bylo vidět umetený dvůr. Prošli bránou a vešli do paláce.

Jizba po rodičích pána z Dobronína se oběma zalíbila na první pohled. V krbu praskala buková polena a ten zvuk dával pocit klidu a domova. Co oba nadchlo, bylo místo ke spaní. Věci uložili snadno. Měli jen pár kusů oděvu, ty nezakryly ani dno rozměrné police. Vydali se pak po schodech dolů.

Sotva se ocitli ve velkém, příjemně vyhřátém sále, překvapeně se zastavili. Jiří Adam seděl u stolu s jakousi stařenou. V očích měla slzy a jejich pán ji právě konejšivě hladil po tváři. Bakalář Petr se naklonil ke své ženě a tiše špitl. "Konec lenošení. I když jsme s ním vlastně ani nezačali. Obávám se, že nás čeká vyšetřování!"

"Jen pojďte," kývl Jiří Adam z Dobronína na své pomocníky. "Tohle je Cecilka. Bývala mou kojnou, abyste věděli."

[Tento text jsem vybral, výrazně zkrátil a mírně a snad i dostatečně citlivě upravil tak, abych vás uvedl na samotný začátek této knížky.]

POZOR MOŽNÝ SPOILER !!!

Ruce měl spoutané, tělo na několika místech sežehlé od plamenů a obličej zkrvavený, jak ho vrazi tloukli. Nebyl to hezký pohled. .. "Chudák, neměl lehkou smrt. Musel trpět jako zvíře".

[Tento text mi trochu vadil. Myslím si, že určitá stručnost by v tomto případě knize spíše pomohla.]

Ani po přečtení komentářů ostatních uživatelů nechci na svém hodnocení nic měnit. Aniž bych si je předem přečetl, tak jsem mnohé z jejich postřehů v podstatě krátce shrnul.

Prapůvodně jsem si říkal, že se téma Dobronína, (samozřejmě včetně širokého okolí Českomoravské vysočiny,) stane dalším jevištěm, na kterém půjde vystavět snad celá série dalších nových nádherných příběhů. Trochu se bojím, že pojetím tohoto příběhu, si autor možná trochu přivřel vrátka k bohatým možnostem, které tato šance skýtá.

Příběhy Jiřího Adama z Dobronína, jsem měl vždy o něco málo raději než příběhy Oldřicha z Chlumu. Mám rád samozřejmě oba dva, včetně jejich pomocníků. Jiří Adam se ale pohybuje spíše ve vyšší střední vrstvě, a je nám tím bližší, pochopitelnější a sympatičtější. Navíc se v jeho příbězích setkáváme s citlivějším, lidštějším přístupem, líčení zabloudí do drsnějších vod jen ojediněle a opatrně.
16.2.2018 - Tak nakonec jen 3 ***.

3 14.01.2018

Mimořádně mne zlákala knížka z knihotéky, má 129 stránek, a tak je na cestování prostě ideální. X-krát prověřený autor. Jsem už zhruba v polovině, a vůbec nezklamal. Osobitý styl, mne láká svojí lidskostí, a přímo obyčejnou civilností. Zatím naprostá spokojenost.

Doslovný překlad názvu zní Maigret a vrah.

Tak jsem konečně dočetl. Po kouskách, v tramvaji, metru, po chvilkách před usnutím. Dojem dobrý, z knížky, z Maigreta, ze Simenona. A tak se zamýšlím.
Jde o detektivku? Podle mne jde spíše hlubokou sondu do duše Maigreta, do duše pana autora. Kniha by dost dobře mohla být i sondou do duše vraha, ale vzhledem k jejímu rozsahu, jedná se o knížečku doopravdy tenounkou, poslední číslovaná stránka má na sobě číslo 129, nám pohled na vrahovu duši sice zprostředkovává, ale nijak už ji dále podrobně nepitvá. Kniha milovníka autorových děl určitě nezklame. Milovníka detektivek všeho druhu nejspíše příliš neuspokojí. A konečně ani toho, kdo by se chtěl začíst do hlubší sondy vrahovy duše rozhodně neuspokojí zcela, spíše něco málo naznačuje.
V každém případě, i kdybychom knížku přepsali, a vynechali všechna jména a místní názvy, nikdo, kdo je přinejmenším povrchně seznámen s několika autorovými Maigretovkami, by ani na tu nejmenší chviličku nezapochyboval ani o tom kdo je hlavní postavou, kdo je tím detektivem, ani o tom, kdo je autorem. Natolik se autorovy detektivky, často spíše obrázky z pařížského života odlišují od ostatní produkce v tomto žánru.
Opakuji, kniha se mi líbila. Především svým lidským přístupem. Na druhé straně musím přiznat, že jak ve svém průběhu, tak závěru, působí do značné míry depresivně.
No, ale zanechme těch rádoby psychologických úvah, a pojďme se začíst, spolu se Simenonem do onoho smutného příběhu.
Jinak na závěr ještě dodávám. že jak tady na DK občas čtu, že matka Durellová musela být svého druhu andělem, tak zde, byť jen na několika málo řádcích najdeme konstatování, ze kterého můžeme vyčíst, že paní Maigretové autor zřejmě občas přisuzoval podobný osud.
Začnu na stránce 9 tohoto vydání.

Gino pocházel z Neapole. Měl krámek se smíšeným zbožím na rohu ulice Chemin Vert a Popincourt. Prodávala tam vlastně jeho žena Lucia, kdežto on připravoval vzadu čerstvé nudle, ravioli a tortellini, pirožky plněné masem. Všichni ve čtvrti je znali. Pardon léčil Ginův krevní tlak.
Výrobce nudlí byl tlustý, těžkopádný, měl krátké nohy a brunátnou tvář.
"Vraceli jsme se od mého švagra z ulice Charonne. Švagrová čeká děcko a každou chvíli to může být. Šli jsme v tom dešti, a vtom jsem uviděl ..."
Polovina jeho slov zanikala v bouři. V rigolech se řinuly potoky vody, museli je přeskakovat, a ojedinělá auta stříkala proudy špíny na několik metrů.
Pohled na ulici Popincourt, který se jim naskytl, byl nezvyklý. Od jednoho konce k druhému nebylo vidět chodce, svítilo už jen pár oken a výkladní skříň malého bistra.
Asi padesát metrů od bistra stála obtloustlá žena, nehýbala se, držela deštník, kterým cloumal vítr, a u jejích nohou bylo vidět ve světle pouliční lampy tvar nataženého těla.
Maigretovi se vybavily zasuté vzpomínky. Ještě než se stal vedoucím kriminální brigády a byl pouhým inspektorem, často se mu stávalo, že přicházel první na místa rvačky, vyřizování účtů nebo ozbrojeného přepadení.
Ten člověk na zemi byl mladý. Nebylo mu snad ani dvacet let, měl na sobě koženou bundu a dlouhé vlasy mu spadaly na šíji. Padl dopředu a na zádech mu bundou prosakovala krev.

Další už je jenom na vás. Bylo velice těžké vybrat charakteristický úryvek, a neprozrazovat při tom nic z děje, z obsahu knížky.
Pravděpodobně ne každému z vás se knížka bude líbit, ale za přečtení určitě stojí.

3 14.12.2017

Komentář:
Autor/ka knihy: Karen Kingston(ová)
Titul: ZBAVTE SE NEPOŘÁDKU s feng-šuej

C1/z úvodu/: Jeden z nejzajímavějších aspektů feng-šuej, na který jsem se také v této knize soustředila, je mřížka „bagua“. Používá se k určení míst, kde se nacházejí jednotlivé součásti vašeho života v domě či bytě, který obýváte. (Toto je můj vlastní „překlad“, bez znalosti originálu.) Jde o úpravu původního překladu Evy Veselé, který zněl následovně: „na který se také budu v této knize soustředit“.

Stručně: Kniha se zaměřuje na vybuzení maximální aktivity čtenáře. Jde o to aby si uklidil a udělal pořádek ve svém obydlí, v životě, i ve vlastním těle. Mřížka bagua mu pak pomůže s lokalizací zón v jeho obydlí i jejich vlivu na jednotlivé aspekty vlastního života.

Pocit: Výborná kniha, pomůže Vám jak s rozhodnutím začít, tak následně i v dalším průběhu vašeho života. Protože je zaměřena na motivaci očekávejte od ní především zpočátku podporu pro vaše rozhodnutí i počáteční aktivitu. Uklidit v bytě i životě si budete muset nakonec sami. Mřížka bagua spojí místa vašeho obydlí s jednotlivými aspekty vašeho života. Kde nejdříve (nejlépe všude), a jak rychle si doma i v životě uklidíte a uděláte pořádek už je jenom na vás.

Hodnocení: Motivaci je nutné proměnit v činy. Kniha pomůže, objasní základy a stanoví postup. Je nutné se k ní vracet. Pořádek po zjednání nápravy je napříště už nutno udržovat, ne jej jen čas od času vytvářet. Neslibujte si od knihy příliš. Přesto si myslím, že vám bude dobrým pomocníkem.

C2/ze závěru/: Zbavujete-li se nepořádku ve všech jeho formách, obnovujete jasnost a jednoduchost. Když kolem sebe máte jen věci, které potřebujete na své osobní cestě, místo abyste se zanášeli věcmi, které vaši cestu zatemňují a strhávají vás zpátky, pak je pro vás daleko snazší se napojit na svou duchovní cestu. A až se vás zmocní pocit klidu a prožitek smyslu, který se s klidem pojí, už nikdy nebudete mít potřebu nepořádku.

Shrnutí: Získal jsem silnou motivaci, realizace nebude jednouchá. Věnovat se tabulce bagua.

3 29.11.2017

První z obou knih je věnována problematice skleněného oka, jako prostředku k identifikaci podezřelého z vraždy

Druhá kniha řeší problémy s dědictvím.

Vlastní pocity:

V první knížce jsem trošku ztrácel přehled o jednotlivých osobách, ale jinak to je dobrá právnická detektivka. Hodnocení 3***

Druhou jsem byl přímo nadšen, krásný přímo divadelní scénář, i s fantastickým závěrečným výstupem. Hodnocení 5*****

Slovní hodnocení:

Kniha jako celek je souborem dvou výborných právnických soudních detektivek, které každého milovníka tohoto žánru potěší.

Závěrečný citát:

Závěrečný všeobecný komentář:

Psal jsem to celý den do poznámky ve vlastním seznamu knih. Po postupném přesunu do právě čtených a přečtených jsem o celý komentář přišel. Tak začínám znovu a prozatím stručně. Snad se mi podaří k tomuto komentáři vrátit a poněkud jej ještě doplnit.

3 24.11.2017

Každý Herriot u srdíčka zahřeje, byť tento přece jen maličko vybočuje.

3 18.10.2017

Podle mne to vůbec nejlepší co autorka pro dospělé napsala. Dnes mnohdy získává na aktuálnosti. [OZ]
-
2019 02 24
Už pro tuto knihu, ale i pro její Robinsonku psanou pro mládež, knížku které už současná generace mnohdy tak úplně nerozumí, už proto si budu autorky vážit.

3 18.10.2017

První autorovu knihu, která se mi dostala do ruky, jsem nedávno otevřel a po několika stránkách prozatím odložil. Pro mne je ale i toto zbytečně příliš drsný příběh, který vybočuje z okruhu knih které si obvykle půjčuji, a ovlivňuje to i výsledné hodnocení, které z podstatné části u mne vždy tvoří to do jaké míry bych si ji chtěl pořídit a zařadit do vlastní knihovny. Až přehnaná drsnost se vztahuje k popisu scén které proběhly v minulosti, u aktuálního děje je autor ke čtenáři i postavám přeci jen o něco málo milosrdnější. Čte se jako standardní detektivka, v poslední čtvrtině se pak autor vrací ke kořenům příběhu a zavádí nás proto chvílemi do až neočekávaně hluboké minulosti.

3 21.08.2017

Já se zajímám o prvního překladatele Tří mužů ve člunu o psu nemluvě, o jeho rodiče, dětství, mládí a případně ještě střední věk.
Je velikou otázkou jaké by byly dopady na mne samotného i na každého z nás, kdyby nabízenou a spíše vnucenou funkci odmítl. Je ale ovšem pravdou, že z pohledu jeho osoby a jeho osudu by to bylo jediné správné, byť poněkud sobecké rozhodnutí. Myslím si, že kdyby věděl, kdyby jen trochu tušil kam až historie zajde, tak že by ji rozhodně určitě byl odmítl.
Svým zaměřením a omezením se téma i následující obsah této knihy minul s předmětem mého zájmu, s důvody ze kterých jsem si knihu vlastně původně vypůjčil.

3 31.07.2017