kapr komentáře u knih

Kniha je učebnicí. Jejím účelem v současné době není jen prosté přečtení, ale je i příručkou pomáhající k té nejzákladnější orientaci ve světě ve kterém vyrůstaly předcházející generace. Najdete zde vysvětlení pojmů vztahujících se k osobám, budovám i kalendáři, pojmů, které byly našim předkům jasné, ale pro nás jsou často naprosto neznámé. Knihu jako orientační příručku hodnotím velice vysoko, protože však nejde o žádný vyjimečný literární počin, ani o dílo vědecké, domnívám se, že i přes nesporné kvality a aktuálnost publikace by učebnice základní školy, která nepřináší nic přelomového měla být oceněna maximálně třemi hvězdičkami. To ale neznamená, že bych seznámení s ní nedoporučoval dnes již každému ze současníků.
Upřímně - dlouho jsem podobnou publikaci, umožňující stručné seznámení a vysvětlení mnoha termínů na které v historii i literatuře narážíme hledal, a jsem moc rád, že jsem ji konečně získal.

18.11.2018

Možná je právě tato kniha i jakousi ideální předlohou snad dokonce samotnou školou bestselleru v této kategorii, kniha která si nalezne srdce snad každého čtenáře, tedy buďme v tomto směru skromní, stačí 9 z deseti čtenářů.
Zajímavý příběh, který by možná mohl napsat svým způsobem snad "každý" z nás, vypointovaný příhodami ze života, které se mnohým z nás skutečně staly, a především krátkými stručnými, třeba i jen vyposlechnutými příběhy s vtipnou pointou.
Při tom všem nejde o násilný humor pro humor. Většina příhod je ke svým aktérům milosrdná, a přesto, že je v podstatě zesměšňuje, je z textu při tom všem vždycky cítit určitá láska k člověku, k lidem. Vyjímky na pomezí se samozřejmě najdou. Nikdo nejsme andělé.
Při jejím čtení, a každopádně po jejím přečtení se u většiny z nás dostavuje pocit čehosi drobného, skromného, milého, co vaši duši potěší.
Když šel autor do války, řídil nakonec sanitku. Možná, že i to o něm mnohé vypovídá. Možná původně chtěl bojovat proti zlu, proti špatnosti, ale jeho sudičky zasáhly, a on se i v té hrozné válce stal tím, čím se stal. Klobouk dolů, a díky, i dnes poté co uplynulo prakticky už celé století.
Mohu jenom doporučit i autorovy ostatní, často prakticky neznámé knihy, z nichž většina u nás, pokud už vyšla, tak zpravidla jen v jediném vydání.
Někdy je to možná trošku pro fajnšmekry, a hlavně jeromilovníky, ale někdy po prvním, jindy až po opakovaném přečtení si začnete těchto knížek doopravdy vážit - zaslouží si to!

(pokračování)

A teď jsem otevřel knížku zcela náhodně, někde zhruba uprostřed. Při citaci textu jsem se ze všech sil snažit vyhnout tomu, že bych čtenářům něco prozradil, čím bych je o tu pravou radost z přečtení této knížky připravil, proto jsem v citovaném textu některá slova vynechal.


„Nemůžu uvěřit tomu, že ses do toho pošetilého plánu zapojila,“ řekl, když mu pověděla první část příběhu.
„Udělala jsem to, co jiného nám ostatně zbývalo? Měli jsme snad čekat, až Rose seberou střechu nad hlavou a ona bude nezaměstnaná? Už na tom nemůžu nic změnit a byla to pouze moje chyba. Všichni ostatní byli tím nápadem tak nadšení, že jsem se nemohla nepřidat.“ Připadalo jí, že se začíná obhajovat, a tak s tím přestala.
„Proč jsi mi o tom neřekla dřív, než k tomu došlo?“
„Protože jsem věděla, že s tím nápadem nebudeš souhlasit. A nemýlila jsem se.“
„Musíš uznat, že to byla pěkná hloupost.“
„Ano, máš pravdu. Bylo to také ale zábavné a vzrušující a připomnělo mi to, že jsem mladá a plná života a že nemusím vždycky všechno dělat správně.“ Podle jeho mlčení jí bylo jasné, že s ní nesouhlasí, a aby to alespoň trochu urovnala, nalila mu další sklenici vína.
„To ale není všechno, je to ještě mnohem horší,“ pokračovala a ponořila se do vyprávění.
Mlčky si to vyslechl.
„Ty nechápeš, proč toho vraha musím najít, viď?“
„Ne, nechápu to.“
„Doufala jsem, že mně pochopíš. Myslela jsem, že budeš rozumět pojmům jako přátelství a věrnost.“
„Proč to ale musíš dělat ty? Proč to všechno nenecháš na policii? Byla by hloupost udělat cokoliv jiného.“
„To jsem si nejprve taky myslela.“ Zrak ji padl na nahodilé uspořádání předmětů na krbové římse. „Kdybych tam šla, zjistil bys, že je nemožné vysvětlit jim jemné detaily toho, co se stalo.“


Autorka v příběhu rozvíjí celou síť vztahů, často krizových, jak mezi oběma manžely, nyní již bývalými partnery, tak mezi rodiči a dětmi v rodině, uprostřed skupiny, kterou dal dohromady zájem o pravidelné běžecké tréninky a závody, stejně jako mezi hlavní postavou a jejími nejbližšími přáteli.

Budu pokračovat ještě několika závěrečnými odstavci, které neobsahují pointu, ale spíše dávají čtenáři určitou naději na možné pokračování, či spíše další příběh. (Jak jsem si na GR ověřil, tak doposud vyšlo v této řadě ještě třináct dalších knih.)


„Tohle je ale něco úplně jiného. Něco přesně pro tebe. Není to vůbec nebezpečné. A využila bys u toho všechny zkušenosti, které jsi získala, když si pro nás před pár lety pracovala v Bodleyho knihovně. Kate … “
„Ano?“
„Neváhá tvůj vydavatel trochu se zvýšením autorského honoráře? Dostávala bys od nás přiměřený plat. Uvidíme se v šest třicet. Zatím ahoj.“
Kate stála a dívala se na sluchátko ve své ruce. Proč své „ne“ neformulovala jasněji? Vyzváněcí tón se změnil v jízlivé pípání.


Knížka ve vás pravděpodobně vyvolá podobné pocity jako tomu bylo u mne.
Příběh líčí historii jednoho banálního zločinu, nezločinu, v jehož průběhu dochází ke zločinu tentokráte již skutečnému, takovému, který je již hoden detektivního románu, tedy samozřejmě k vraždě. Mimo to příběh zahrne mnoho dalších méně významných zločinů všech stupňů, počínaje korupcí, a konče vydíráním. Ani zelená karta bojovníků za zachování zbytků snesitelného životního prostředí v příběhu nechybí.

Výsledný koktejl vám autorka předkládá tak, abychom si mohli vybírat, který motiv byl v tomto případě ten nejzávažnější, a proto nakonec vedl ke vraždě.
Na závěr vám popřeji příjemné, byť chvilkami i trochu rozporuplné chvilky nad knížkou jedné z mých oblíbenějších autorek.

Ještě k mému dnešnímu hodnocení. Rozhodl jsem se dávat to nejvyšší, pět hvězd, jen opravdu vyjímečným knihám, a snad jen u svých několika málo nejoblíbenějších autorů dávat takové hodnocení více nežli jen jednomu titulu.
Potom mi zbývá už asi jenom, bráno shora, čtyři hvězdy výborná kniha, tři hvězdy dobrá kniha, dosahující po mnoha stránkách špičkové úrovně, u které jsem ale přesto v některých chvílích nad tou čtvrtou hvězdou, z mnoha různých důvodů přeci jenom váhal, a nakonec se rozhodl ji neudělit. Konec konců pokud budu někdy knihu číst opakovaně, může dojít k tomu, že hodnocení o jednu hvězdu změním, a tu čtvrtou ji nakonec přidám.

V tomto případě dávám tři, až téměř tři a půl hvězdičky, podle systému hodnocení DK tedy tři hvězdičky.

04.11.2018

Stallwood, Veronica - Prokletá sbírka

Dočetl jsem včera večer, po 22, možná po 23 hodině, a tak se s vámi podělím o své první pocity následující ráno poté, co jsem ji po přečtení večer odložil.

Dnes se vám musím přiznat k jedné ze svých vícero špatných vlastností.
Přijdu domů, rozložím úlovky, ponejvíce pocházející z místní pobočky naší knihovny, a podívám se co jsem vlastně ukořistil.

Následuje stručná blesková prohlídka přebalů, anotací, ilustrací, předmluv a doslovů. Nakonec sáhnu po té jedné, jediné, která mne zaujala nejvíce.
Knihy, které jsem měl právě rozečtené jdou obvykle prozatím stranou, a já se, celý natěšený, zakusuji do čerstvého úlovku.

Tentokrát byla vítězem knížka, detektivka, jejíž autorka se zove Veronica Stallwood. Knížka se jmenuje Prokletá sbírka, v originále Death and the Oxford Box, a patří do série Oxfordské zločiny. Překlad Tomáše Butaly vychází z pravděpodobně prvního vydání u HEADLINE BOOK PUBLISHING v Londýně z roku 1994.
Autorka, i hlavní postava této knihy – Kate Ivory, patří mezi mé oblíbenější.

Už dlouho jsem žádnou knihu nečetl tak příšerným způsobem, tak zoufale rozkouskovanou. Zpravidla šlo pravidelně o pouhé dvě, tři stránky v posteli před usnutím. Někdy se mi jich poštěstilo přečíst vyjímečně až sedm. Knihu jsem si většinou nestačil založit, takže jsem po opětovném otevření pravidelně lovil, kde jsem posledně skončil, kam až jsem dočetl.

Díky této technice, kdy jsem četl některé části opakovaně, i díky tomu jak se příběh vyvíjel, se mé pocity proměňovaly, někdy byly veskrze kladné, jindy tomu bylo naopak. Nikdy jsem ale neuvažoval, že bych ji snad odložil, jak se mi u některých knih také občas stává.

Goodreads sérii vede jako Kate Ivory, a tuto knihu jako první v řadě spolu s dalšími, celkem jde o 14 svazků. Přibližně každý rok vychází jeden, některé roky žádný, jindy zase jsou v jednom roce vydány svazky dva.
Hodnocení jednotlivých svazků této série se zde pohybují v rozsahu 3,03 – 3,53, tento konkrétní svazek zde má nyní hodnocení 3,38.
Mohu říci, že to vcelku přesně odpovídá i mému vlastnímu pohledu, ono hodnocení na GR jsem si prohlédl až po sepsání těchto mých dojmů.

Ale teď už ke knížce samotné.

Začnu jak jinak, nežli autorčiným začátkem:


Žena před domem číslo 29 v Redbourne Road chvíli váhala, než stiskla zvonek. Potom o krok ustoupila.
„Kdo je tam?“ zeptal se muž a vyklonil se ze dveří.
„Potřebuji s tebou mluvit o těch mých dózách.“ Žena měla vysoký slabý hlas, téměř jako dítě.
„O našich dózách. Vždyť jsem ti to přece opakoval už tolikrát. Dostali jsme je od tvé babičky k svatbě, takže jsou to naše dózy. A mám právo na to, abych si polovinu z nich nechal. Takže buď tak laskavá a běž pryč.“
V únorovém větru poletovaly po ulicích oxfordského předměstí suché listy a igelitové sáčky. Jeden sáček se ženě zachytil na podpatku a šustil na vydlážděném chodníčku.
„Theo, prosím tě, potřebuji je zpátky všechny. Je to opravdu důležité. Můžu dál? Promluvíme si o tom.“
Theo se podrážděně podíval na sáček, který se ženě zachytil na botě. Měl na sobě modré gumové rukavice, zřejmě ho vyrušila při mytí nádobí. Jednou velkou modrou rukou držel dveře a byl připraven je kdykoliv zabouchnout. Ve druhé ruce držel bílou plátěnou utěrku.
„Můžeme si o tom promluvit tady, jestli k tomu máš opravdu co říct,“ řekl a nevšímal si větru, který bičoval okenní tabulky kapkami deště a cuchal ženě spletené vlasy.
„Musíš mi pomoct. Přijede ke mně babička a bude se na ně ptát.“ Pohlédla ne něj a na chvíli se odmlčela, jako by čekala, že ji přece jen pozve dál. Pak zklamaně pokračovala: „V dopise zmiňovala nějakou prodejní výstavu, ale píše hrozně, takže jsem tomu pořádně nerozuměla. Ale určitě chce vidět tu sbírku, Theo, hlavně Oxfordskou dózu.“
„Jistě četla o té výstavě, která má název Smrt a výtvarné umění. Tys o ní neslyšela?“ Žena zavrtěla hlavou. „Vyvolala velký zájem o tyhle smuteční předměty z počátku devatenáctého století. A minulý měsíc se taky nějaké prodaly u Christie’s. Neměl jsem tušení, jaký je zájem o věci od Johna Parrishe, dokud jsem si nepřečetl, za jak velkou částku se jedna z nich prodala. Tahle naše Oxfordská dóza má obrovskou hodnotu.“ V záhybu utěrky, kterou držel v pravé ruce, se zaleskl smalt.
„Copak nechápeš, že ona ty dózy stále považuje za své vlastnictví? Určitě bude zuřit, až ke mně přijde a zjistí, že polovina z nich je pryč.“
Dóza, kterou právě leštil, zmizela v modré dlani.


Na podkladě příběhu jednoho obyčejného rozchodu a rozvodu nám autorka líčí celou historii, a na naprostou banalitu se postupně nabalují další vztahy mezi jednotlivými jejími aktéry.

04.11.2018

Bohužel, právě pan Jirotka je pro mne tím hrdinou jedné knihy, (jedním z mnoha,) byť právě v tomto případě jde o knihu tak milou a tak geniální. Vždycky, a v tomto případě velice často, si říkám jaká je škoda, že nenašel odvahu pokusit se to zopakovat, asi raději na jiné téma, protože známe jen málo případů, kdy se pokračování příběhu vydařilo natolik, aby hodnocení původního díla neuškodilo.

12 18.10.2018

Tak jsem nakonec po pečlivé úvaze autorovi tu jednu hvězdičku, oproti původnímu - mladickému hodnocení ubral. Nebylo to však v žádném případě s ohledem na kvality této knížky, ty jsou totiž nesporné. Inspirovala mne k tomu spíše určitá morbidnost, do které děj místy nevyhnutelně upadá.
Z knihy mám velice rozporuplné pocity. Již jako kluk jsem jí jednoznačně zařadil k sci-fi, a hodnotil poměrně vysoko. Šlo tehdy o výpůjčku z knihovny. Již tehdy mi bylo jasné, že nejde o žádnou procházku růžovým sadem. Přesto, že jsem si již tehdy knihy velice vážil, musím přiznat, že se mi hned z vícero důvodů nelíbila. Rozhodně jsem netoužil si ji přečíst opakovaně. Nyní jsem knihu do vlastní knihovny náhodou získal. Přiznám se, že jsem byl docela zvědavý, jak na mne zapůsobí, tentokrát s více nežli půlstoletým odstupem.
Mimo to, že jsem si ji se zvědavostí, ale i s potěšením přečetl znova, věnoval jsem se tentokrát i všemu ostatnímu, co jsem v knize nalezl.
Původně jsem knihu podezříval z poplatnosti panující komunistické diktatuře. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že poprvé byla vydána již v roce 1929. To může znamenat, že byla dopsána třeba ještě daleko dříve.
Byť jde o dílo, svým způsobem podle mého názoru nehotové, jde spíše o stručný nástin příběhu. Musím knížku jednoznačně zařadit k dílům Kafkovým jejichž zveřejnění ve skutečnosti předcházelo. Určitý vliv je možné vztahovat i k doposud panujícím zbytkům módního žánru post-apo. Mohu vzpomenout například Orwelův 1984, který byl vydán o dvacet let později. Podobně Wyndhamův Den Trifidů, jednoznačný klenot žánru sci-fi, dílo na samotné hraně žánru, byl vydán o dvaadvacet let později. V zásadě šlo v uvedených případech o odstup celé generace.

Je sice faktem, že jde o žánr, spíše o část žánru, kterému se preventivně vyhýbám, ale musím uznat, že jde o dílo geniální, a mám pocit, že hluboce nedoceněné.

Pamatuji se, že kdysi, po prvním přečtení jsem o knize mluvil shodou okolností s kolegou, a ten mi říkal, že v práci si jej, jako spisovatele nijak zvlášť neváží. Už tehdy mne takový názor docela překvapil.

Samozřejmě, nejde o žádné zvláště příjemné počteníčko. Na druhé straně, přesto, že dnes již od konce druhé světové války uplynulo již téměř třičtvrtě století, (příběh sám je při tom inspirován osobními zážitky z té předešlé - první světové,) jsme svědky, jak špičky vedení lidnatějších států trpí přesvědčením, že ví nejlépe co je pro „menší“ národy vhodné.

Přesto, že knížka zdaleka není dokonalá, měl by si ji přečíst asi přečíst každý. Je velkým varováním, které bohužel nabývá v poslední době na aktuálnosti. Mimo to jde skutečně o velice zajímavé čtení.

Vydání: (v každém z jazyků uvádím pouze první vydání v tomto jazyce )

vydáno v roce - sídlo a jméno nakladatelství (jazyk)

1929 – Praha : Melantrich
-------------------------------------
1960 - Warszawa : Książka i wiedza, (polsky)
1962 - Bratislava : Slov. vydav. krásnej lit., (maďarsky)
1967 - Verviers : Éditions Gérard Cie, (francouzsky)
1971 - Lisboa : Editorial Estampa, (portugalsky) – přeloženo z francouzštiny
1971 - Moskva : Mir, (rusky)
1976 - Cluj-Napoca : Dacia, (rumunsky)
1977 - Leipzig : P. List, (německy)
2005 - Treviso : Santi Quaranta, (italsky)

/informace z nkp.cz/

Překlad do angličtiny jsem zatím nenalezl, a domnívám se, že právě to je skutečnost, která doposud vedla k tomu, že toto zásadní dílo světové literatury, které o celou generaci předběhlo svoji dobu, je pro svět tak neznámé, a především proto tak nedoceňované.

Ještě se vrátím ke svému hodnocení. Vycházím z toho, co mi kniha přinesla - je nádherná, ale jejím opakovaným čtením bych se zcela jistě dopracoval k depresi. Na druhé straně mne fascinují možnosti k rozpracování příběhu, které v mnoha případech autor pouze nastínil. V kontrastu k tomu všemu stojí zase skutečnost, kdy zrůdná ideologie ve službách zvůle dokázala i ty nejhorší autorovy představy a obavy nejen naplnit, ale i překonat.

-

2018 11 23 pátek

Rozsahem nepatrné dílko. Ale když vedle něj položíme Válku s mloky, ...

-

2018 12 04 úterý

Autor je rozkročen kdesi mezi Vernem, Kafkou, Orwellem a Wyndhamem, stejně jako mnoha dalšími autory sci-fi i post-apo, které zde nechci vypisovat.

Skutečně šokován jsem byl, když jsem zjistil, že kniha byla poprvé vydána již v roce 1929.

Kdysi jsem byl hodně překvapen, když jsem zjistil, že autorovi kolegové, (zřejmě pracoval, nebo přinejmenším spolupracoval? s Projekční kanceláří ministerstva dopravy - nynější SUDOP /Státní ústav dopravního projektování/,) si jej jako autora beletrie nijak zvláště nevážili. - /upraveno 2019 06 06/

- - - - - -

2020 02 13 (doplňuji)

Překlad do angličtiny existuje:

V katalogu Library of Congress (https://catalog.loc.gov) jsme našli i anglický překlad:

https://lccn.loc.gov/2015036178

Weiss, Jan. Dům o tisíci patrech. English The house of a thousand floors / Jan Weiss ; translated from the Czech by Alexandra Büchler. Budapest ; New York : Central European University Press, 2016.

viii, 266 pages ; 21 cm.

PG5038.W45 D813 2016

ISBN: 9789633860700 (pbk.)9633860709 (pbk.)

- citováno z mailu od:
Karolína Košťálová
Oddělení referenčních a meziknihovních služeb
Národní knihovna České republiky
Klementinum 190, Praha 1
reference (zavináč) nkp.cz | www.nkp.cz )
15. 10. 2018, 15:49)

14 11.10.2018

Knížka mého oblíbeného spisovatele dětských knih je vlastně autobiografií.

Popisuje autorovy zážitky na prázdninách které trávil v rodině svého strýce v Pertolticích (v knížce přezývaných podle jména blízké obce Machovice.)

Knížka začíná už líčením cesty z Čáslavi do Pertoltic, a zmiňuje i jména obcí, kterými projížděli.

Hlavním hrdinou je zde ve skutečnosti autor sám, vystupuje zde pod jménem Milan Stránský.
Strýc jej veze povozem s dvojspřežím, a o rychlosti takového cestování vypovídá již na druhé stránce strýcova věta:„Nezapomeňte, že máme před sebou ještě dobrých pět hodin jízdy a koně jsou unaveni.“ A o pár řádek dál: „Co platno, když k vám tak nekřesťansky daleko,“ postěžoval si strýc, „člověk za šera vyjede a je rád, když se za šera vrátí - “ Jde o cestu dlouhou 30, slovy třicet kilometrů!

Pro zajímavost zde uvádím citaci z historie spolků dobrovolných hasičů, zmiňující jak spolek v Pertolticích, tak i autora samého. Její část, která by mohla být spoilerem jsem potlačil.
Citace z sdh-ndvory.com/historiesdh/sdhpetroltice62.doc
V roce 1943 (Poznámka: nkp.cz uvádí 1942) vyšla knížka pro mládež nazvaná „Mladí žabáci“, která popisuje život v obci Pertoltice (v knize pojmenované Machovice), jmenovitě pokud se hasičů týče, jak krejčí Štícha se připravil na hasičské župní sekerkové cvičení, zkoušky a provedení divadelní hry „Sedlák křivopřísežník“, kterou hasiči hráli a režíroval ji starosta SDH pan Richter, místní obchodník. Spisovatel Vítězslav Šmejc, učitel z Čáslavi, jako školák trávil školní prázdniny u příbuzných v Pertolticích a v knize popsané události zažil.

Přesnou citaci obsahující spoilery naleznete na výše uvedené adrese.

Autor se narodil v roce 1905. Podle textu knihy lze usuzovat, kolik mu tehdy bylo let. Schválně si knížku přečtu ještě jednou tak, abych mohl tento údaj upřesnit. (Začínal jsem velice nízko, a postupně jsem mu nějaký ten rok přidával, poslední odhad jsem prozatím raději smazal. V každém případě knížka zachycuje život v obci na sklonku první světové války a konci Rakouska-Uherska, nebo v prvních letech Československé republiky. (Tuto větu podle odhadu dodatečně upřesním.)

Kniha vyšla v roce 1942, v autorových 37 letech. Kdy ji dopsal nevíme. Jedná se tedy o vzpomínky na mládí, zachycené přibližně po uplynutí čtvrtstoletí.
I přes to, že jde o zachycení autorových osobních zážitků, tak, protože tak nejsou přímo deklarovány, může popisovaný děj na některých místech zaměňovat činy jednotlivých skutečných postav mezi sebou, a může do celkového líčení vnášet i příhody které se nestaly, nebo se nestaly přesně tak jak jsou v knize podány. Nesmíme zapomínat, že autorem je učitel, a prakticky v každé z jeho knih nacházím vždy i určitý jemný výchovný podtext, který je ale vždy podán naprosto nenásilnou formou.

Knížka popisuje na pozadí příběhů prakticky skutečný život na malé obci ve středních Čechách takřka přesně před sto lety. Jde o knížku zábavnou, nad mnohými příhodami se dobře zasmějete.

V mnohém příběh připomíná autorovy vyhlášené humorné Tygří historie, inspirované příhodami ze života a z cest majitele čáslavských strojíren Bedřicha Grunda s jeho novým starým automobilem.

Při hledání podobných knih mne napadá, že by knížku bylo možné zařadit přibližně na půl cesty mezi Káju Maříka, který je věnován mladšímu ročníku, a knížky Foglarovy, které jsou zase věnovány ročníkům starším.

Nelze srovnávat nesrovnatelné, každá z oněch knih je úplně jiná, spíše si myslím, že jejich fanoušci by si možná rádi přečetli i tuto knihu.

3 20.09.2018

Zajímavá knížka. Tenká knížka. 156 stran. Četl jsem ji ale asi po deset večerů, vždy těsně před spaním. Moc mi to neubývalo. Knížka mne totiž příliš nezaujala, čekal jsem přeci jen něco trochu jiného, podobně, jako zřejmě všichni ti, kteří ji hodnotili přede mnou. Ve zpětném pohledu jde mimo jiné i o zajímavou studii situace, kdy jste pozváni do pro vás neznámého města, navíc do města, které je samo o sobě pojmem. Chcete se s ním při té příležitosti seznámit spíše poněkud hlouběji, nežli tomu bývá obvykle možné. K těm kteří vás pozvali máte ale určité vazby, snažíte se jim při tom všem i vyhovět, nezavazet, a pokud možno příliš neobtěžovat, Dostáváte se tak občas na místa, která vás příliš nezajímají, a naopak na ta na které jste se těšili, a která by vás pravděpodobně zaujala, se buď nedostáváte vůbec, nebo je nakonec můžete sledovat jen zpovzdálí, a ještě jen krátkou chvilku.Teprve když se vzbouříte, a vyrazíte si sami na vlastní pěst, kdy si sami začnete rozhodovat o tom kam půjdete, kolik času kterému místu, nebo jevu věnujete, začíná se pozvolna dostavovat určité vnitřní uspokojení a s ním přichází i pocit, že jste necestovali zbytečně. Ano, o tom všem tato kniha vlastně je, ale samozřejmě ještě i o mnohém dalším.
Čím je ono místo které tímto způsobem navštívíte větší a čím dál je od vašeho domova, tím spíše vám hrozí, že se dostanete do vleku osob, které vás pozvaly. Navštívíte, spatříte a prožijete přinejmenším zčásti i to o co jste příliš nestáli, a teprve v okamžiku, kdy si vyrazíte na vlastní pěst, tak máte skutečnou možnost poznat to co vás opravdu zajímá, a poznat to v souladu s vašimi představami. Knihu podle všeho poznamenala původní profese paní režisérky. Původně totiž působila jako psychoterapeutka.

14.09.2018

viz diskuze.

4 22.08.2018

Úchvatné, těžké do ruky. Opakovaně přečíst.

2 22.08.2018

Kniha začíná dobře, a dále se hezky rozvíjí. Po první třetině jde děj dolů, a druhá polovina mne zcela zklamala.
Kniha vyřazena z knihotéky a předána cca 6.6.2018 knihotoč na točně konečné tramvaje Petřiny, sídliště

1 22.08.2018

Hodně praštěná knížka, o hodně praštěné dívce. Kniha je krásně vybavena, je vidět, že si s ní opravdu někdo pohrál po všech stránkách. Naopak knížka sama byla pro mne velkým zklamáním, a hlavní hrdinka dvojnásob. Nechci konkretizovat, skončil bych ve spoilerech, ale takovou hrdinku aby pohledal.
Ještě jsem si přečetl předchozí, krásně rozporuplné komentáře.
Ano knížka je nádherně, sympaticky, i líbivě vypravena. Příběh bohužel už trošku kulhá. Osobnost hlavní hrdinky odpovídá spíše mateřské školce, než dvanáctileté dívce.
Za tu nádhernou výpravu nakonec dávám knížce jednu zaslouženou hvězdu. Jinak text, ten je podprůměrný, a podání míry inteligence průměrné dvanáctileté dívky by si bylo zasloužilo ten odpad!

1 22.08.2018

Krásné pohádky, ještě z doby, kdy po vstupu na Měsíc, bylo možné předpokládat další rychlý rozvoj cest v rámci sluneční soustavy.
Kniha se dělí do dvou částí. Ta první se mi líbila, i přes její pohádkovost. Druhou část jsem přečetl nesoustavně, po krátkých úsecích, asi po třech stránkách za den. Pravděpodobně i proto jsem se v ní ztrácel, chci se k ní vrátit, a nechci ji proto zatím hodnotit. Za první část dávám čtyři, za druhou zatím maximálně dvě, proto v tomto okamžiku celkově za tři.

2 21.08.2018

Mnohokrát jsem v průběhu čtení zvažoval jak knihu ohodnotit. Faktem je, že častěji to byla 5, 3 snad jen v některých momentech. Kniha líčí zákulisí boje mezi podporovateli dvou císařů, a strázně českých šlechticů, a zejména naší známé trojky při cestě do Cách, kde má proběhnout důležité jednání. Nakonec jsem se rozhodl ohodnotit přísněji, a dávám 4,4999, tedy 4 hvězdy. Knížka vás v každém případě potěší.
Od pana Vondrušky bych ale nepochybně byl čekal o něco více.
Sérii v tomto příběhu určitě prospěl fakt, že oba pomocníci tentokrát řeší problém samostatně, bez pana Oldřicha, byť tento, ač do značné míry zablokován, vyřeší otázky nakonec bez dalšího šetření také. S jeho genialitou by to ale autor neměl příliš přehánět. Jeho postava by tak byla čtenáři bližší a sympatičtější.
Sérii by určitě prospělo rozšíření okruhu pomocníků, přičemž by se v každém dalším příběhu objevovali jen někteří z nich, a tak by docházelo do určité míry k vzájemnému odlišení jednotlivých příběhů. Byla by to cesta z určité nevyhnutelné šablonovitosti, do které autor v některých pasážích napříč jeho pracemi na poli detektivního románu občas upadá. I rozvíjení ženského elementu, doposud jen vzácně využívaného, by dalším příběhům pomohlo.

5 15.07.2018

Život na lednici – Alice Kuipers

Začátek

Leden – Když se na tebe podívám

Ahoj Klárko, moje žežulko!

Mléko
…
mrkev a králičí konzervu pro Péťu
…
džus – jaký budeš chtít


Když to pobereš, vezmi taky kuře
a dvě konzervy fazolí. Ale kdyby to nešlo,
nedělej si vrásky, zkusím to koupit zítra.

Líbám

Máma

Peníze jsou na lince. Nezapomeň si klíč!

- - -

Tak to je lísteček číslo jedna. Tímto způsobem jsou dokumentovány vztahy rozvedené matky a patnáctileté dcery, žijící spolu s králíkem Péťou.

(… = krácený nákupní seznam)

- - -

Mami,

koupila jsem všechno, cos mi napsala, kromě kuřete
a fazolí. MRZLO, AŽ PRAŠTĚLO,
a myslela jsem, že mi upadnou ruce, když jsem táhla
ty tašky. NUTNĚ POTŘEBUJU nové rukavice. Mohly
bychom v sobotu zase zajít
do obchoďáku – tenhle víkend snad nesloužíš?!

Měla ses dneska dobře???

K.

- - -

Je to příběh krátkých stručných všedních vzkazů.
Mnohdy některé z nich působí vesele, vtipně, i nevázaně.
Je to o těch několika málo nejnutnějších věcech, které si
prostě potřebujeme sdělit i tehdy, kdy na sebe vlastně
nemáme vůbec čas, kdy se míjíme, a když se náš život,
náš společný život stává spíše dvěma samostatnými nezávislými životy,
které se jen v několika málo okamžicích v průběhu dne, spíše však týdne
protnou, a jsou některé nezbytné věci, které si prostě potřebujeme sdělit,
které si musíme sdělit tak, aby domácnost stále ještě, byť značně formálně
fungovala.

Knížku jsem si dnes nesl z knihovny. Když jsem v tramvaji otevřel tašku,
byla hned na vrchu. Působila velice sympaticky, skoro vesele. Vypadalo to,
že se v tramvaji bude dobře číst. I forma lístečků na lednici,
někdy je přidržují magnety, jindy mívají na okraji lepící snadno odlepitelný
proužek, mne celkem zlákala. Připomínalo mi to SMSky, které často používáme, často
i při dlouhodobých pobytech mimo bydliště.

Příběh líčí okrajově, nebo spíše stopově problémy dospívající dcery na jedné straně,
a nelehký život rozvedené matky, pracující ve zdravotnictví, a zřejmě snažící se
dceři i sama sobě zajistit po ekonomické stránce slušný život, i za cenu
určitých služeb navíc oproti normálu. Nevzpomínám si, že by v knížce něco
takového bylo přímo uváděno, ale ony vzkazy ve mně tento dojem vyvolávaly.

Postupně sledujeme jak se jejich život, i jejich vzájemné soužití
v průběhu onoho roku vyvíjí. Malé útěky, a přespávání u kamarádek,
první vztah, velký útěk k otci, a tak dále.
V průběhu dne se obě dvě nejčastěji vůbec nesetkají, v průběhu týdne
jen na několik krátkých chvilek, což tak nějak vytušíme spíše pod povrchem
jednotlivých textů.

Kniha se velice dobře čte. Vtáhne vás do děje.

Ach jak rád bych citoval obsah některých dalších lístečků.
Byly by z toho ale spoilery.

Knížku prakticky neodložíte, dokud ji nedočtete.

Já jí četl na dvakrát v tramvaji, mezi tím jsem musel nakoupit
na zítřejší denní a následující noční směnu, abych tam neměl hlad.
Když jsem přišel domů, zbývalo mi ještě asi osmdesát stránek.
Teď už ji mám dočtenou.

Vzhledem k použité formě, mne velice překvapilo, jak mne autorka
i překladatelka vtáhly do děje. Jak už jsme si zvykli na to,
že na sebe nemáme čas, a jak ty kraťoučké, stručné zprávy na mne
dokázaly emocionálně zapůsobit.

Kdysi jsem viděl v kině Alfa film na podobné téma.

Pozor spoilery

jmenoval se

Griffin a Phoenixová

myslím tedy film z roku 1976, který má na csfd 90%,
ne jeho pozdější slabší remake, který má jen kolem 70.
Závěrečné pocity z toho filmu byly podobné jako z této knížky.
Bylo to nezapomenutelné.
Od té doby život ještě zrychlil, nabral další obrátky.
Daleko více se míjíme, vzájemné vztahy řešíme čím dále,
tím více spíše technickými prostředky.
Na skutečné společné chvíle, skutečný rozhovor, a skutečný
společný život, si necháváme stále méně času.
Často nám pak, později, s odstupem, nezbývá, než litovat
promarněného …
Ano, tato knížka opravdu stála za přečtení. Nemohu říci, že by se mi "líbila", ale jsem moc rád, že jsem měl možnost si ji přečíst. Na to, že jde o autorčinu prvotinu, je opravdu nádherná.

4 22.05.2018

Asi dva měsíce před tím, nežli jsem poprvé otevřel tuto knihu, jsem četl
https://www.databazeknih.cz/knihy/zajimavi-pacienti-62696
Jde o knihu s podobnou tématikou, jenže čtivější. Autorem v tom případě byl novinář. V tomto případě je autorem lékař, a příběhy jsou zpracovány daleko podrobněji. Podle mne si tato zaslouží o jednu * více.

Nepletu-li se mají obě knihy společný jeden příběh. Jde o velmi úspěšného malíře, který se po autonehodě ze dne na den stal barvoslepým. Protože se o toto téma, o poruchy barvocitu, a vůbec o rozdílné vnímání barev různými osobami, ale i zvířaty, nebo třeba hmyzem velice zajímám, byla tato kniha pro mne jednoznačně přínosem.

Další kapitolou je příběh pacienta, profesí chirurga, s Tourettovým syndromem. O tom jsem toho dosud moc nevěděl. Pamatuji se, že jsem se setkal v blízké nemocnici se sanitářem, který jím jednoznačně trpěl. Zřejmě se svými problémy hledal zaměstnání někde, kde najde potřebné pochopení. Výrazným projevem, který nemůžete přeslechnout je obvykle určitý zvukový projev pacienta, který zpravidla bývá mírně pobuřujícího charakteru. Ten pán co jsem se s ním setkal osobně vykřikoval v té době: "Pomoc, pomoc!", což je ještě poměrně mírná záležitost. Některé projevy bývají údajně daleko pregnantnější.

Třetím v řadě je pak slepec, který po operaci (prvního z obou očí,) poprvé v životě prohlédne, a dokonce uvidí i barvy. Zrak má ale do značné míry poškozený. Ani v jeho případě nejde o happy end. V příběhu je rozebíráno, jak si všichni v dětství postupně vytváříme vazby mezi tím co vidíme a jak to vyhodnocujeme na základě nabývaných zkušeností. Právě to se právě u pacienta, o kterém příběh pojednává, ukáže jako velmi problematická záležitost.

Autor uvádí u každého příběhu i historické záznamy, například kdy byl poprvé podobný jev popsán a vrací se tak například až do 17.století.

V žádném případě tato kniha není beletrií, občas moje čtení trochu drhlo, přesto jsem byl knihou nadšen.

Ve všech těchto případech šlo pro mne o velmi zajímavé informace, a knihu mohu každému, kdo má o tuto problematiku zájem jedině doporučit.

Tyto své dojmy uvádím podle třetího vydání knihy z roku 2015.

5 06.05.2018

Ráno, v den svých prvních narozenin bylo uprostřed Lamanšského průlivu nalezeno v pouzdře na cello nemluvně. .. Dítě našli zabalené v notovém zápisu Beethovenovy symfonie, aby zůstalo v teple.

Příběh začíná mírně nepravděpodobně, a na dalších stránkách se odvíjí s pomalu, ale jistě rostoucí mírou fantasknosti.

Již první věta knihy, jak vidno, hovoří o jeho zachránění, takže se domnívám, že ze strany tohoto příspěvku se nejedná o spoiler.

Muž, který ho vyzvedl na záchranný člun, byl spolucestující, učenec. Jmenoval se Charles Maxim, a jak ji držel ve svých velkých rukou – natažených, jako by nesl děravý květináč – rozhodl se, že si ji nechá. ..
Charles vlastně nikdy žádné děti neznal. Po cestě domů řekl Sophie jen toto: „Obávám se, že mnohem víc než lidem rozumím knihám. S knihami člověk vychází snadno.“ .. Charles si Sophie položil na kraj kolene a vyprávěl jí o sobě, jakoby se bavil se známostí na čajovém dýchánku. Bylo mu šestatřicet a měřil bezmála dva metry. S lidmi mluvil anglicky, s kočkami francouzsky a s ptáky latinsky.

Myslím si, že i jen těch pouhých pár vět vás poněkud přivádí do celkové trošku praštěné nálady této knihy. Nevím, zda bych ji dal vlastnímu dítěti pod stromeček. V každém případě si ale určitě oba hlavní hrdiny této nevšední knihy zamilujete.

Zvláště zpočátku mne velice rušilo neskloňování jména hlavní hrdinky.

3 30.04.2018

Velký ESG. Jako obvykle nezklamal. Jeho velice slušný průměr byl dodržen. Příběhu tentokrát dominuje koncert okresního státního zástupce Douga Selbyho, kterému sekunduje šerif Brandon. Protistranu klasicky zastupuje prohnaný advokát známý jako abeceda - ABC, Alfons Baker Carr.
Samotný počátek příběhu mne poněkud zmátl. Paní Doris Kane, která před třemi dny oslavila devětatřicáté narozeniny přijíždí do Madison City, městečka, do kterého se poměrně nedávno provdala její nyní devatenáctiletá dcera Paula. Protože ohledně svých narozenin nedostala od dcery žádnou zprávu, což ji znepokojilo, rozhodla se zjistit, zda je s dcerou všechno v pořádku.
Když přijede k domu, kde dcera s manželem, Jamesem L. Melvinem bydlí, zarazí ji to, že na stisknutí tlačítka zvonku nikdo neodpovídá, a navíc v poště leží celá kupa novin a časopisů, přičemž některé z nich již počínaly žloutnout. Pode dveřmi navíc nachází následující vzkaz mlékaře:

Nemá cenu, abych vám ještě nosil mléko. Tady na schodech zkysne. Až se vrátíte, dejte mi vědět a objednejte si další dodávání

Čtenář se nejprve vžívá do kůže paní Kane, která je na jedné straně plna starostí o dceru. Na druhé straně k ní právě přijíždí poprvé na návštěvu, a snaží se pojímat svojí roli tchyně tak, aby se nechovala jako slon v porcelánu, a ani dceři, ani jejímu manželovi nezpůsobila těžkosti a nezkomplikovala život.

Následně je čtenář převáděn do pokračování příběhu, který se postupně stává doménou státního zástupce, šerifa a advokáta.

Vzhledem k tomu, že jsem se jako čtenář na samotném počátku vcítil do pocitů tchyně, měl jsem následně docela problém s tím, abych se na příběh začal dívat z hlediska skutečné, autorem míněné hlavní postavy, okresního státního zástupce Douga Selbyho.

Tuto skutečnost pokládám svým způsobem za chybu mého oblíbeného autora.

Knihu jsem pravděpodobně již kdysi četl, a stejně jako tehdy, ani tentokráte mne z výše uvedených důvodů nezaujala do té míry, jako to bylo pravidlem snad u naprosté většiny autorových ostatních knih.

Vzhledem k výše uvedeným faktům dávám 3,51/5, tedy to bude, částečně i s přihlédnutím k ostatním autorovým knihám za 4 * .

Domnívám se, že moje pocity celkem korespondují i s hodnocením ostatních uživatelů DK, které je v tomto okamžiku na 70%.

Tak, a teď si jdu přečíst všechno, co kdo z uživatelů o knize napsal.

Jinak tento můj pokus o komentář píši, a současně při tom sleduji, tedy spíše poslouchám retrospektivní film o životě Miloše Formana, který včera zemřel. V jeho případě šlo z mého pohledu zřejmě o poslední velkou postavu českého a světového filmu, kterou jsem měl opravdu moc rád. V komentáři ke knize jde určitě o nevhodnou zmínku, přesto jsem se jí v tomto případě nedokázal ubránit.

Z textu mi poněkud vypadla vynikající role reportérky, která příběh znamenitě doplňuje a koření.

Nikdy mne žádná z knížek tohoto autora nezklamala, dokonce jsem měl i jedno takové období, kdy jsem, až na vzácné vyjímky, četl prakticky pouze jeho knihy. Nikdy se mi nepřejedly, spíše jsem vyčerpal celý sice poměrně dlouhý seznam přeložených knih, který ale zdaleka nepokrývá celé autorovo dílo. Zkoušel jsem číst mnoho různých knih v originále. Bohužel jsem zjistil, že u dvou žánrů je zapotřebí mít znalost jazyka nejméně o jeden stupeň lepší, nežli je ten můj. Jde právě o detektivky, ale také o humoristické romány. Proč, protože stačí když vám chybí správné pochopení jediného slova, jediné věty, a celý příběh se rázem začne vznášet ve vzduchu, a pochopení celé knihy, i dobrý pocit z ní je rázem ve psí.

4 14.04.2018

Knihu jsem kdysi, zřejmě kolem onoho roku 1961 dostal jako dárek od příbuzné. Knihu jsem tehdy přečetl. Nevím už přesně proč, co mi na ní všechno vadilo, ale vůbec mi nesedla, a napříště jsem se pak autorovi důsledně vyhýbal. Vzhledem k tomu dávám knize prozatím 4 x *, protože nechci autora zbytečně neúměrně poškodit, a přesto dát toto své mínění najevo. Jak to bude jen možné, přečtu si ji znovu a hodnocení ještě upravím, pravděpodobně směrem dolů. Možná to bude ale trvat poněkud déle, odhaduji, že bude v mé knihovně k nalezení spíše kdesi ve spodních, jen velmi obtížně přístupných vrstvách atmosféry.

19.03.2018

Komentář - spíše jde o první verzi postřehů spojených s touto knížkou.
Knížku jsem si velice rád znova přečetl. Šlo o oblíbenou knížku mého mládí, kterou jsem měl bohužel půjčenou pouze jednou.
Tentokráte jsem ji objevil v pražské městské knihovně, která ji má v jediném exempláři, a ještě jej nepochopitelně má ve skladu tak, aby si ji náhodou nějaké dítě třeba nepůjčilo.
Kniha sama není zase takové světlo, jak jsem ji měl uloženu v paměti. Dítě má zřejmě přeci jen bohatší fantazii, a vzpomínky, které si ukládáme, procházejí zřejmě určitou filtrací. Výsledek, který se nám vybavuje pak bývá poněkud zidealizovaný a přibarvený. Přesto je ale podle mého názoru naprosto realistický, jen ty záporné hodnoty, vjemy, bývají do jisté míry eliminovány.
Knížka je plná dobrého humoru, ale nevyhýbá se ani smutnějším stránkám života. Je to zároveň ten nejstručnější průvodce Československem v jeho podobě zhruba z roku 1930. Svým způsobem zřejmě poněkud kopíruje průvodce po republice pro automobilisty od téhož autora, který jsem bohužel nikdy nečetl. V první části v úvodu se dozvídáme jak vlastně pan Bošek k Tygrovi přišel, a seznamujeme se i se členy jeho rodiny, a zaměstnanci jeho závodu. Po kratších cestách s Tygrem, se rodina vydává na větší cestu, která se postupně rozvine v anabázi, umožňující autorovi seznámit nás s vybranými místy celé republiky.
Po Litomyšli a hradu Bouzov následuje Olomouc, Libhošť, Beskydy a Ondřejník, stejně jako Štramberská Trůba, Frýdlant, Staré Hamry, a konečně přejezd z Moravy na Slovensko.
Cesta pokračuje Turzovkou, a hned následuje zpráva o nehodě jiného vozu, který je nakonec Tygrem stíhán, a je autorovi vítanou záminkou jak pro několik výchovných vět k mládeži podaných přístupnou, a pro ně vhodnou pochopitelnou formou. Současně se stává záminkou k tomu, aby nás pan autor provedl nakonec až na samotný východní konec republiky.
Následuje Žilina a Ružomberok, ale hlavně Čičmany. Na to navazují Štubňanské Teplice, Tatry, Štrbské pleso, Popradské pleso, nejvýše položená horská bouda v Tatrách ve výši 2300 metrů i s astronomickou cenou piva, páně Boškova to oblíbeného moku. Tůra na Rysy, skok do Košic, pak Herľany, a krátce na Podkarpatskou Rus. Další cesta začíná pohraničním Užhorodem, Svaljava, polonina Boržava, Volovec, Volové, Ťuška, Rachov, Jasiňa, a konečně Jablonický průsmyk kde Tygrova anabáze v podstatě končí.
Když jsem tam byl, je to místo společné československo - polské hranice, samozřejmě jsme hledali, a také našli, a vyfotografovali původní hraniční patník označený iniciálami obou států. Jde zřejmě o místo původního hraničního přechodu. Silnice vede z města Rachova, přes asi bychom dnes řekli střediskovou obec Jasiňu, Jablonický průsmyk ve výši kolem 900 m, místo těžkých bojů za 1.světové války, (když se ruská armáda pokusila prorazit do uherské nížiny,) přes lázně Jaremča do Ivano-Frankovska.

Druhý den z rána obrátil Tygr své mohutné čelo k západu a vyjel polykat dlouhý růženec zpátečních kilometrů. (cit.) Večer následují Košice, Moldava, Slovenský kras, nádherná hrobka hraběte Andrássyho a jeho ženy, Rožňava, jeskyně Domica, Prievidza, Štefánikova mohyla na Bradle, Myjava, Turá Lúka, Uherský Ostroh, a konečně opět Čáslav.
Knížka je milým průvodcem po Československu své doby, podaným zábavnou a výchovnou formou mladé generaci, a významným reprezentantem své doby.
Má ještě dvě další pokračování.
Rád bych si všechny ty tři knížky pořídil, ne ale za nesmyslné ceny, za které je někteří podnikatelé nabízejí.
Knižku doprovází krásné a veselé ilustrace Jiřího Trnky. Ty černobílé, asi bych je nazval pérovkami, ty jsou nádherné. Ty barevné jsem viděl v životě poprvé, mám pocit, že jsou snad k jejich vytvoření současně dvě různé malířské techniky, není to ale můj obor. Uvnitř knihy jsou hezké, zdají se mi bohužel příliš tmavé. Nejhorší je titulní strana obálky, kde je původní kresba příliš tmavá a působí barevně příliš přeplácaně. I když tato technika není můj šálek čaje, věřím, že původní kresba je krásná, a pouze reprodukcí z ní vznikl tak trochu paskvil, který podle mého názoru knihu poškodil. Lepší politikou by byla replika původní vazby, byť třeba v omyvatelné vazbě. Titulní kresbu bych pak umístil dovnitř knihy, kde by pečlivější reprodukční technikou její kvality daleko více vynikly.
Myslím si, že by cestou mohlo být vydání celého kompletu všech tří knih, možná i čtyř, pokud by součástí byl i historický průvodce pro automobilisty. Náklad by byl zájmový, každá knihovna v republice by měla možnost objednat si například jeden komplet. Pro volný prodej bych připočítal takových 10 až 25% navíc. Objednávkyby bylo zapotřebí shromažďovat po delší dobu, takových 5 až 10 let. Na druhé straně je důležité využít stávající poptávky vyvolané generací, která v mládí knížku četla v době, kdy v ní uváděné skutečnosti nebyly ještě tolik zaváté časem.
Toto je pouhý první nástin komentáře, ke kterému se chci ještě vrátit, a poněkud jej učesat, a doplnit několika citacemi původního textu.
Jinak Slovensko je v této knize podáváno sice velmi přátelsky, ale výsledný dojem je do značné míry chudičký a skličující, snad s vyjímkou přírodních krás, milých lidí, ale také nádherných lázní a turistických středisek. Taková, ale tehdy byla do značné míry skutečnost. Vždyť i já si v Praze pamatuji v padesátých letech vysloveně chudé a ubohé čtvrti města.
Na druhé straně si pamatuji při návštěvě Bratislavy kolem roku1960, snad 1962, zříceninu Bratislavského hradu jejímž zhlédnutím a celým jejím tehdejším neuvěřitelným stavem jsem tehdy byl přímo otřesen. Pokud se dobře pamatuji vypadal podobně jako zřícenina Devína, který byl tehdy v pásmu a proto nepřístupný. (Na ten jsem se dostal mimořádně až v létě 1968.)
Ano, ona socialistická republika, na mnohé důležité věci kašlala, a také se jí to vymstilo.
Dnes už onen hrad vídám zatím pouze z dálnice, ale je to radost se podívat. Snad se mi brzy podaří věnovat slovenskému hlavnímu městu a jeho okolí při nejmenším týden pobytu.

6 15.03.2018