karnifex komentáře u knih
Zvláštní kniha. Příběh detektiva, který ztratil paměť, by mohl evokovat temný noir americké školy, ale tak tomu zde není. Ani říci, že zde jde o hledaní vlastní identity, by nebylo přesné. Hlavní hrdina se neptá, kdo je, ale kým byl - hledá svou minulost. A když se pokouší využít své dovednosti vyšetřovatele, nemá se pořádně čeho chytit: jen pár zasutých stop, mlhavých vzpomínek, útržků. Velmi smutná kniha..
Z celé tetralogie mi tato část přišla nejslabší. První polovina knihy, odehrávající se z větší části ve válce, sice není špatná, ale kvality předchozího vyprávění nemá - snad trochu chybí napětí, děj, nápady.. Závěrečné kapitoly pak často působí až křečovitě. Zajímavých je posledních pár stran, které nabízí čtenáři návrat na začátek a naznačují možnost přečíst si knihu znovu..
Tak žádný zázrak to není (knize navíc asi ani příliš neprospěl čas - věřím, že v době svého vzniku musela připadat tehdejším čtenářům určitě zábavnější, než nyní těm dnešním), ale výrazný průšvih taky ne. Ačkoliv mám velmi rád Sherlocka Holmese, nepovažuju ho za nedotknutelnou ikonu - ovšem Leblancova snaha svého anglického soupeře tak trochu zesměšnit vyznívá spíše trapně a ne příliš povedeně. Přes to bych se však snadno dokázal přenést, kdyby příběh nabídl něco zajímavého. Ale klíčové "záhady" pro mě představovaly největší nedostatek knihy - nejenže nebyly sami o sobě příliš nápadité ani atraktivní, ale jejich řešení bylo navíc naprosto banální a bez důvtipu.
Ano, jak zmiňují někteří komentující, toto vydání možná nemá krásu obou samostatných knih (Obecné dějiny hanebnosti a Zrcadlo a maska), ale já k němu mám mimořádný vztah: koupil jsem si je kdysi v knihkupectví v Liberci, kde jsem tenkrát několik týdnů pracoval jako geolog. V té době jsem Borgese považoval za jednoho ze svých nejoblíbenějších spisovatelů (což platí stále), a byl jsem velmi rád, že se díky této knize mohu k jeho povídkám vracet, aniž bych kvůli tomu musel nejdříve navštívit kroměřížskou knihovnu (tu samozřejmě navštěvuju velmi rád - ale ten pocit mít dílo stále po ruce je přece jenom příjemný). A dnes se mi navíc tato kniha spojuje s pobytem v Liberci - kdysi, když zima přecházela v jaro a bylo to krásné..
Asi nejlepší výběr Borgesových povídek, který znám. Některé na mě zapůsobily silněji, některé mě vzaly méně, některé jsem (bohužel) úplně nepochopil - ale každopádně jsem celkově z knihy nadšený (pořád)! Borgesův svět je opravdu fascinující a dokáže ve mě vyvolat pohnutí jako málokterá jiná kniha..
Už si nevzpomínám, jestli tato kniha představuje mé první setkání s Borgesem nebo jsem dříve četl Zrcadlo a masku, ale určitě jsem (na rozdíl od mnohých zde komentujících) nebyl zklamán, ale naopak nadšen. Obzvláště některé (možná paradoxně spíše ty kratší) povídky se mi vryly do paměti a čas od času je znovu vyhledávám. Každopádně pro mě tato sbírka představuje jeden s nejintenzivnějších čtenářských zážitků - Borges má neuvěřitelný dar psát!
Tak možná o maličko slabší, než Černí baroni, ale určitě pořád velmi vtipné čtení, u kterého jsem se mnohokrát začal smát nahlas. Švandrlík je opravdu výborný vypravěč, který navíc skvěle zvládá češtinu způsobem elegantním a zároveň velmi přístupným. A samozřejmě také parádně pracuje s Terazkyho slovenčinou. Drobným nedostatkem knihy je, že značná část vtipů má schéma: něco se stane/někdo něco řekne a major Haluška to slovensky okomentuje. Na druhou stranu, i v tomto dokáže být autor suverénně vtipný, a když si navíc uvědomíme, kolik příhod v oceňovaném Haškově románu má podobný postup (jen je zde glosátorem Švejk), bylo by pokrytecké příliš to kritizovat. Tato kniha prostě bezvadně plní účel, pro který ji většina čtenářů vyhledává: umí pobavit a rozesmát!
Knihu jsem četl poprvé ještě jako malý kluk, a smál jsem náramně (stejně jako u příhod žáků Kopyta a Mňouka, které jsem v té době taky miloval). A když jsem se k ní vrátil teď v dospělosti, byl jsem mile překvapený, jak vtipná opravdu je - a smál jsem se snad ještě víc (protože mnohé vtipy jsem vzhledem k věku pochopil až teď). Zábavné příběhy vyprávěné přístupným (můžeme říci "lidovým", ale v tom nejlepším smyslu) humorem. Z tohoto a mnoha jiných důvodů ji lze považovat za nástupce Osudů dobrého vojáka Švejka. I když Švandrlík je mnohem smířlivější než Hašek, více empatický. Má lidské pochopení pro důstojníky, a obyčejné vojáky naopak nevykresluje jako nějaké idoly a idealizované oběti. Právě tento nečernobílý pohled ale velmi vadí některým čtenářům/antikomunistům (nebo možná spíše konformistům), kteří by patrně raději, kdyby byl Kefalín spíše jakási varianta Milady Horákové v uniformě a major Haluška zas zlotřilý aspoň jako Stalin. V mnoha komentářích se pak tedy spíše než dojmy z knihy vyjadřují názory na tehdejší dobu (Proč? Mají snad tito komentující při čtení například Eposu o Gilgamešovi potřebu zdůrazňovat, že postavení běžného lidu ve starověké Mezopotámii nebylo vůbec idylické? Nemluvě o tom, že touto svou tendencí nejvíce připomínají vojína Jasánka, který měl také neustálé nutkaní zmiňovat "vrahy z Wall Streetu"). Paradoxní situace, kdy kniha, která byla za minulého režimu na indexu, je dnes mnohým trnem v oku, tentokrát však proto, že je "nedostatečně kritická". Co k tomu dodat? Snad jen okřídlené: "S váma teda musí být na párty zábava!"
Z knihy přímo dýchá starosvětský duch, a i když se z dnešního pohledu může celý příběh jevit jako velmi naivní, čte se příjemně.
Pro mě určitě nejlepší kniha o organice, jakou znám. Obzvláště ve znázornění mechanismu jednotlivých reakcí je nedostižná: vše přehledné, barevně zpracované, pochopitelné. Z takové učebnice je radost studovat!
Velice užitečná kniha pro studium anorganiky. Vše přehledné, logicky uspořádané, doplněné názornými ilustracemi. Jediné, co mi trochu chybělo, bylo více zajímavostí o jednotlivých prvcích a sloučeninách (jsou tam, většinou ve zvláštních panelech - ale asi bych jich uvítal víc), ale každopádně chápu, že toto není smyslem knihy - soustředí se především na obecné pojmy a zákonitosti a v tom je vynikající!
Jedna ze čtyř kanonických knih chemie (vedle ní ještě anorganika od Catherine Housecroft, McMurryho organika a Skoogova analytika - všechny vydalo v češtině nakladatelství VŠCHT) - a jakkoliv jsou všechny vynikající, Atkinse považuju za celkově nejlepšího: přehlednost, srozumitelnost, výborné ilustrace, schémata i grafy - vše zpracováno skvěle, opravdu užitečná pomoc při snahách o porozumění tomuto náročnému vědnímu oboru. Napsat, že "chápu" fyzikální chemii by bylo samozřejmě bláhové, ale mohu aspoň potvrdit, že díky Atkinsově učebnici se mi do ní daří pronikat mnohem snáze, mnohem hlouběji a mnohem lépe..
Tak jasně, je to intelektuální snobárna (a čekali jste snad od DeLilla něco jiného, co!?), ale čte se víc než příjemně, autor je profík! První kapitola je zábavná a místy opravdu vtipná. Pokud bychom celou knihu vnímali jako boxerskou show, jedná se o zápas lehčí váhy - oba protagonisté jsou dobří, techničtí a zkušení atleti. Ale pozor: nejde o titulový duel! Tady se možná mýlí čtenáři, kteří DeLillovi vyčítají "přílišné filozofování" - žádné není! Tohle je jenom hra, hříčka. Údery nejsou vedeny naplno, tohle je spíš exhibiční match. Pro fajnšmekry výborná podívaná, ale oba borci jedou na jistotu, hlídají si to, žádné K.O. nečekejte. Pak poněkud slabší předěl s Benno Levinem (za mě nejméně zajímavá část knihy). Druhá kapitola je podobná, jako první - jen děj výrazně přidá na obrátkách. Popis New Yorku a chaosu jeho ulic je strhující - bavil jsem se výborně. Třetí kapitola možná neměla být zápas večera, ale rozhodně se jím stala. Jenom tady padají skutečné rány, jen zde se do toho jde naplno. Děj zpomalí a taky zvážní. Dvě po sobě jdoucí scény (techno-rave party v divadle a pohřeb rapera) pro mě představují vrchol knihy. Opět nudný Benno Levin a po něm poslední kapitola - z mého pohledu možná lehké zklamání: děj je stále pomalejší, vážnější, čte se dobře, ale nic, co by mě nějak silněji zasáhlo. A pokud jste na úplný závěr očekávali nějaký parádní knockout, nebudete úplně nadšení - žádná výrazná katarze, překvapivá pointa nebo zásadní myšlenka se nekoná, je to jen vítězství "na body". Ale i to se samozřejmě počítá a já jsem byl s knihou velmi, velmi spokojen!
Oproti prvním dvěma dílům přibylo akce, ale bez obav: stále se jedná o přemýšlivou knihu plnou nápadů. Pro čtenáře může být překvapivý (a pro mě osobně příjemný) způsob, jakým se autor vrací k událostem z předchozích knih a ukazuje je v nových (většinou dost nečekaných souvislostech). Malinkým zklamáním zůstává překlad - ne, že by ten Bakičův byl špatný, ale síly Václava Kříže nedosahuje (a jsem přesvědčený, že v jeho podání by bylo Severianovo vyprávění mnohem sugestivnější).
Na knihu jsem měl krásné vzpomínky z dětství - a když jsem si zkusil přečíst jako dospělý, byl jsem příjemně překvapen: kromě zábavných příběhů plných vtipných momentů (vzpomněl jsem si, jak jsem se jim jako malý smál), jsem vnímal, jak laskavě je kniha napsána a jak obdivuhodný pohled má autor na lidské bytosti. Runer Jonsson je nepochybně skvělým reprezentantem skandinávského humanismu..
Vzhledem k tomu, jak je kniha oblíbená (mezi sci-fisty doslova kultovní), jsem byl velmi zklamán: co se oslavované vtipnosti týče, já jsem se spíš sotva párkrát pousmál a celkově mě to dost nudilo. Možná je problém v míchání žánrů (protože Pratchettovy knihy pro mě představovaly podobné zklamaní): mám rád science fiction, mám rád humor - ale jejich směs mi nesedí..
Mnoho mých známých uvádí Pratchetta jako svého oblíbeného autora, takže když mi jeden z nich nejen doporučil, ale hned i půjčil Barvu kouzel, s chutí jsem se začetl - jenže očekávaný výsledek se nedostavil, s přibývajícími stránkami jsem se nudil čím dál víc a knihu dokončil spíš z povinnosti (naštěstí není příliš náročná, takže to proběhlo celkem rychle). Zkusil jsem pak ještě jednu Zeměplochu, kdyby náhodou - ale tu už jsem ani nedočetl, tohle prostě není můj šálek kávy..
Mé relativně vysoké hodnocení berte s rezervou - pokusím se vysvětlit. Fantasy příliš nečtu a svět Warhammeru vlastně neznám (i když mám v plánu si některou z jeho her vyzkoušet). Knížku mi půjčil kamarád a já se do ní zkusil začíst. Hned první povídka potvrdila mé obavy: naprosto banální příběh bez jakéhokoliv přesahu či nápadu. Další jsou v podobném duchu, přesto jsem pokračoval. A pak se v polovině knihy objeví Yremský fantóm - vypravěčem příběhu je bard naoko respektující řád svého světa, ale mezi řádky naznačující, jakéže svině jsou zde považovány za ctihodné. Pak zase pár banálních povídek, ale konec stojí za to: Cesta hledače čarodějnic je opět vyprávěna bardem, ale mnohem syrovějším - připomíná spíše proroka. Ten už bez jinotajů demaskuje iluzornost "romantického fantasy" a ukazuje brutální feudalismus obohacený maximálně o magii. Povídka končící bez naděje konfrontuje čtenáře s jeho pojetím fantasy jako pohádkového místa úniku od reality. Podle mě geniální práce editora, který dokázal upořádat vesměs podprůměrné povídky způsobem, v němž celek dává úplně jiný smysl.
Původní pověsti mohly být nádherné, ale výsledek "převyprávění" Rudolfa Matyse je otřesný. Jeho příběhům chybí děj i pointa, natož aby se tam dal najít nějaký smysl. Zato jsou zde v přehnaném množství přítomné šroubované věty plné archaismů. Netuším, jaké měl Matys ambice, ale tato kniha se příliš nezdařila.