karnifex komentáře u knih
Mnohé povídky z této knihy (vlastně většina z nich) jsou velmi silné - často jako bodnutí do srdce.. Méně náročné čtení, než Odysseus, ale mnohem smutnější. Z některých jsem měl opravdu depresi a rezonovaly ve mě ještě dlouho - obzvlášť Arábie, z té mám nepříjemný pocit dosud..
Nesmírně vtipná kniha - jedna z těch, které jsem četl už několikrát a vždy jsem se dobře bavil: třicet centimetrů rajské pochoutky!
Pro Vonneguta typické spojení smutku a humoru je v této knize velmi výrazné. A zaujal mě taky vývoj postav - jak se z těch zlých mohou stát dobří (Malachi, Boaz). Zato Rumfoord je (aspoň mě) čím dál odpornější. Ostatně, jeho postava nabízí srovnání s Dr. Manhattanem v Moorových Strážcích (a přemýšlím, jestli nebyla pro Moora inspirací).
Nesmírně smutná kniha. A nabízí se srovnání s Haškovým Švejkem. Také Vonnegut zde (i když úplně jiným stylem a v mnohem menší míře) při popisu nevysvětlitelných, absurdních a nepochopitelných hrůz války používá humor (jemuž je ale většinou těžké se smát). Do paměti se mi vryly dvě scény: sledování válečného filmu "pozpátku" (str. 66) a přespání v tajemném hostinci na okraji "zmizelých" Drážďan (str. 151) - obě jsou nesmírně silné..
Mírné zklamaní oproti prvnímu dílu - ale možná to zčásti způsobil překlad, který mi sedl mnohem méně, než ten od Václava Kříže. Každopádně jsem si i přes to knihu užil - příběh je výborný a určitě se těším na další pokračování.
Tato kniha mi neuvěřitelně sedla už při prvním čtení (někdy na VŠ), takže jsem se k ní ještě několikrát vrátil - a nikdy nezklamala. Nejsem žádný znalec fantasy (a z tohoto žánru jsem přečetl jen velmi málo knih, takže vlastně ani nedokážu posoudit, jestli je Mučitelův stín výjimečným zástupcem tohoto typu literatury nebo ho spíše přesahuje), ale tady jsem byl více než spokojen. Skvěle vyprávěný příběh, zajímavé úvahy a k tomu vynikající překlad (Václava Kříže).
V některých pasážích jsem měl pocit, že inspirace Odysseem (k níž se autor otevřeně hlásí) je až příliš patrná, zároveň však nemá sílu Joyceova originálu. Čtenář si pak ale může položit otázku: "Proč chodit ke kováříčkovi..?"
S touto knihou bojuju už několik let - občas ji začnu číst (většinou okolo 16. června), postupuju složitými kapitolami (včetně vysvětlivek), a pak ji zase odložím.. Ale pokaždé se dostanu o něco dál.. A možná nakonec dojdu až na konec.
Stanislava Bilera znám díky Alarmu - jeho články (obzvláště pak sérii Všichni tady umřeme) si většinou opravdu užívám: je vtipný a jeho společenské názory jsou mi celkem blízké. Takže je jasné, že na Destrukci jsem se opravdu těšil - a možná právě velká očekávání způsobila lehké zklamaní.. Kniha rozhodně není špatná, ale prostě jsem doufal v něco víc. Mezi výtky bych zařadil předvídatelnost, repetitivnost a málo humoru (i když to poslední berte čistě subjektivně - Bilerovi články mám rád především pro jejich vtipnost, takže jsem asi něco podobného očekával i od knihy). Ale ať mé dojmy nevyzní příliš negativně: kniha je dobrá a v rámci současné tuzemské produkce představuje těžký nadprůměr už jen pro zvolené téma (neřeší tedy totiž nic ze základní trojice "žhavých námětů" dnešních českých spisovatelů/telek: život žen po čtyřicítce, zločiny komunismu a pseudoproblémy zajištěných obyvatel Prahy).
Nejdříve to pozitivní: i přes výrazně vyšší počet stran, než tomu bylo u předchozích autorových děl, je věc dobře čtivá - Houellebecq je kvalitní vypravěč. Tím to ale končí. To, co mě v jeho knihách bavilo nejvíce - humor a trefné postřehy - zde chybí. Humor úplně a vtipné postřehy vystřídalo školometské poučování, které často působí nudně a trapně (pasáž, v níž autor srovnává s erudicí pana Spejbla vládu Ludvíka XIII. a XIV. byla jediná chvíle, kdy jsem se při čtení opravdu zasmál). Houellebecqovy politicko/společenské názory mi nikdy nebyly příliš blízké, ale tady se občas dostává do natolik konzervativních pozic, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby se v příští knize zastával klerofašismu (i když - jak postřehl ve svém komentáři Hellboy - možná se z něj jen stal "stařec nadávající na mraky", tento mem se mi při čtení Zničit taky často vybavil). Jestliže ve mě dříve některé jeho provokativní myšlenky vyvolaly rozčílení, tady se dostavil jen rezignovaný smutek z toho, že už asi nemá co říct..
Tak co si budem nalhávat: je to trochu snobsky intelektuální záležitost ("Tohle házím do jednoho pytle s Paulem Austerem!", chtělo by se zakřičet v buranské nadsázce), ale můj dojem z knihy je vlastě velmi pozitivní. Podobě, jako i na snobském večírku se rozumný člověk mnohdy dokáže dobře pobavit (i když často právě na úkor snobů), také zde může čtenář (pokud na některá pravidla autorovy hry přistoupí, ale celek vnímá s nadhledem) strávit velmi příjemné chvíle (a díky délce knihy se patrně ani nezačne nudit). Jen občas jsem pocit, že obtížnější srozumitelnost některých vět a pasáží souvisí spíše s ne úplně zdařilým překladem, než samotným dílem (ale kdo ví..). A zmíním ještě jeden postřeh, způsobený nejspíš tím, že jsem před Bodem Omega četl Houellebecqa a Bolaña: zatímco v jejich románech jsem bolest hrdinů intenzivně pociťoval (doslova musel strčit prsty do jejich ran), tady jakoby se mě ztráta protagonistů ani nedotkla. Intelekt byl při čtení stimulován, ale srdce se ani nezachvělo..
Výborné! Rozvinutí jedné povídky z Nacistické literatury v Americe (i když ta na mě ve své hutnosti zapůsobila silněji - jedná se opravdu o jednu z nejlepších v celé knize). Zde se mi nejvíce vybavuje scéna (banální?) smrti jedné z vedlejších postav (str. 74) - často nad ní přemýšlím..
Zážitek byl pro mě o maličko slabší, než u předchozích Bolañových knih, ale pořád výborné čtení. Celkový dojem z příběhu je velmi melancholický: smutek z něčeho, co je navždy ztraceno.. A nelze nezmínit nádhernou úpravu českého vydání - Argo je Argo!
Značné zklamání! Srovnávání s Joyceovým Odysseem je samozřejmě úplně mimo (pokud by kritériem bylo "jeden den v jednom městě", vyhověly by tomu patrně i některé díly Kačera Donalda). Klíčovým dojmem z Moskoviády je pro mě křečovitost - tak totiž většinou působí autorovy pokusy zaujmout a vytvořit pointu. Vše je ale příšerně vulgární - a tím teď nemyslím používání sprostých slov, jako spíš určitou "lidovost" celého románu (něco ve stylu "Miroslav Donutil vypravuje"), ovšem se snahou o přesah a duchaplnost, které však vyznívají banálně až trapně. A právě tento pocit nesnesitelné trapnosti způsobil, že jsem knihu nedokázal dočíst do konce.
Tak musím přiznat, že kniha mě především nudila. Samotný nápad s využitím Artušovských legend je výborný, ale celkové zpracování bylo tak těžkopádné, že mě čtení doslova otravovalo. Do toho snaha o symboliku, která zde ale (přiznejme si) byla velmi banální a povrchní. Přitom, kdyby mi tento příběh někdo převyprávěl (chtělo by se říct: lépe napsal - ale ať nepopudím Ishigurovi fanoušky), určitě by mě bavil.
Když vypukla válka na Ukrajině, věděl jsem, že si musím přečíst něco od Pelevina - a SNUFF, který jsem dlouho odkládal, se ukázal jako výborná volba (i když doufám, že se od autora brzy dočkáme i knihy, která bude přímo reflektovat tuto událost). Samotná Utopie je především gejzírem nápadů, vtipů a hříček, které v hávu "daleké budoucnosti" skvěle komentují současnou nesnášenlivost západu a postsovětského východu. Pokud jste ale zarytým fanouškem jedné ze stran tohoto konfliktu, budete asi nespokojení - Pelevin rozdává přesné rány na obě strany. O to víc pak zamrzí konec, kdy se zdá, že se příliš přiklonil k jedněm (nemluvě o tom, že je až debilně kýčovitý). Ale zbytek stojí za to: u knihy jsem se mockrát zasmál a spoustu trefných postřehů přijal za své.
Kniha ve mě často vyvolával pocit, že jde o parafrázi na (kdysi dávno čteného) Cizince - ale nevím, je to už tak dávno, z děje si nepamatuju vůbec nic, jen pocit.. Ale zpět k Houellebecqu románu: četl se výborně (zvládl jsem to za jedno odpoledne-večer, měl jsem volnou sobotu), v první a druhé časti velmi vtipné scény a postřehy, pak už jen deprese a beznaděj. Když to srovnám s jeho pozdějšími knihami, tak ty pro mě obsahovaly více humorných momentů a méně beznaděje (skoro bych řekl, že jsou "smířlivější") - a to je možná dobrá zpráva: třeba ten život nakonec není zas tak hrozný..
Z knihy si vybavuju především báseň, kterou recituje Anarchista po svém oživnutí - úžasná scéna..