kirkous komentáře u knih

Jako dítě jsem byl fascinován Zemanovým zpracováním knihy, které však, mám pocit, nebývalo v televizi tak často jak bych si přál. K Preusslerově knize jsem se ale dostal až nyní, díky společné četbě se synem. A fascinace, jiného typu, je zpět.
Musím se obdivovat tomu, jak Preussler příběh vystavěl. Nejen romance a balada s tajemnými až hororovými prvky. Nejen láska jako cesta k vykoupení. Ostatně láska Kantorky ke Krabatovi je jaksi neuchopitelná, sama tajemná. Sám příběh vzpoury je velmi silný, neboť to, co je Krabatovi nabízeno jako alternativa, může být slibné, lákavé. Ale Preussler jaksi předpokládá, že se čtenář identifikuje s Krabatovým odhodláním, neboť opak by znamenal sice nesmírné výhody, ovšem zároveň lidský a morální propad snad hlouběji než na samotné dno. Co asi autor zpracovává, co si musel prožít v ruských lágrech? Ale nechci psychologizovat.
Za zmínku stojí i kontexty, do kterých je příběh umístěn a způsob, jak to Preussler dělá: detailní znalost místopisu Dolní Lužice (nemohu sám ověřit, ale hned bych se tam nejraději vydal…), hluboká znalost dobového mlynářského řemesla, tj. přelomu 17. a 18. století. (Mimochodem, jestli si správně pamatuji, tak ve filmu se mluví o třicetileté válce, tady však v jedné epizodě vystupuje kurfiřt August Silný, tedy děj je časově posunut o skoro sto let později.) A zároveň odkazy na černou (démonickou) magii, naznačené iniciační rituály – i tuto literaturu musel Preussler zpracovat. K tomu místní lidové křesťanské zvyky, které vystupují s magií jakoby v symbióze.
Jako celek vynikající dílo, které možná ocení více dospělí, se silným morálním poselstvím, i když desetiletý syn se také nemohl odtrhnout.

16 14.05.2021

Mám stále v paměti, jak jsem si jako teenager v osmdesátých letech vytáhl tuto knížku z knihovny svých rodičů a jak dobrou náladu mi její četba dala. A dnes, na povzbuzení poněkud chmurné nálady, si pouštím audiovýběr v podání Miroslava Horníčka a dobrá nálada je zpět.

13 24.12.2020

Četl jsem překlad Eisnerův, poslouchal dramatizaci překladu Přidalova a u obojího jsem se královsky bavil. Samozřejmě že mě pan Kaplan, tedy jako postava, občas lezl pěkně na nervy (a zvláště v audio dramatizaci v podání M. Donutila), zároveň však jsem se hluboce obdivoval umění obou překladatelů.

13 22.05.2020

Vzpomínám si, jak mě v polovině 80. let Piknik u cesty uhranul, byl hodně jiný, než ostatní knihy od Strugackých, které jsem tehdy četl, Tarkovského Stalker to pak jen umocnil, i když už mi v paměti zbyl jen dojem, a nic konkrétního. Obojí bylo už hodně dávno. Dnes jsem se k němu vrátil, k audioknize, protože na čtení nemám pomyšlení, a ejhle, fascinace je tu znova. A mimochodem jsem si u toho uvědomil, jak moc Strugackým vděčí Glukhovskyj ve svém Metru, za střetávání s neznámým, neočekávaným, tajemným, smrtícím, a také s vizí putování za něčím opět neznámým, ale s nadějí.

11 27.12.2020

Vrhnul jsem se nejprve na rozhlasovou četbu na pokračování z roku 1983, ale protože jsem si zároveň stáhl e-knihu, nedalo mi to, a začal jsem srovnávat. Dramatizovaná adaptace nebyla špatná, ale text je mírně krácený, stylisticky upravený, není tak bohatý a občas prostě komunistický cenzor si asi nemohl pomoct a musel dělat škrty i v textu z 19. století: to co moudře v 19. století stvořil Pán Bůh, tak za normalizace musela být příroda.
Román jsem nejprve bral jako jakousi přípravu na dovolenou na Šumavě, kam bychom se rádi vypravili, a stále více a více mě to vtahovalo a stále více a více jsem byl okouzlen a nakonec i pohlcen dějem. Mapa se mi stala u četby a poslechu důležitou pomůckou, vše bylo najednou plastičtější. I když je to Šumava před nějakými 130 a více lety, začala mě přitahovat vskutku mocně. Lokalita Březník - Pürstling je nyní mým povinným cílem.
Jediné, co mě zaráželo, že pytláky byli pouze Bavoráci, plémě zlořečené, z Čechů žádný. Přitom v šumavské trilogii s Tomášem Holým už i Češi ovládají toto umění ... tak se to asi naučili od Němců, to oni nám zřejmě tu naši holubičí povahu zkazili...

11 26.12.2020

O Vánocích 2020 můj další návrat k literatuře, kterou jsem četl již dávno. V polovině 90. let jsem byl Čepem okouzlen, zvláště Hranicí stínu, a nedal jsem si okouzlení vzít ani nepovedeným filmem, co natočil jeden z mých kamarádů. Letos jsem se k románu vrátil, částečně vybuzen tím, že jsem se náhodou dostal do Choliny a procházel jsem kolem Cholinského dvorku s výhledy na Čepovy rodné Myslechovice. A když pak čtu tento román, tak mám všechna ta místa (v románu jinak pojmenovaná) najednou před sebou. Myslím, že dřív jsem více vnímal onu duchovní stránku, nyní jakoby více ten místopis. Dějovou linii jsem si ještě pamatoval, takže v tomto ohledu to pro mě nebylo překvapivé, i když děj v románu není tak zásadní. Snad jen mohu ještě dodat, že povídky pro mě mají ještě větší náboj, i když román mě opět nezklamal.
(Trocha nostalgie na mě dýchla i z exempláře, který jsem četl, vydání v plátně z roku 1936, které jsem koupil v antikvariátě za pár korun. Kniha měla i dobové věnování, možná se mi podařilo zhruba identifikovat původní majitelku. Čepovská pomíjivost času, přítomnost smrti nebo čekání jejího příchodu, hledání místa v životě a na zemi, to vše se mi zpřítomnilo i tom věnování z doby před válkou).

10 31.12.2020

Díky covidové izolaci, během níž jsem neměl sílu na četbu, jsem se dostal ke slovenské audioknize, tak jsem se zaposlouchal, slovenská verze mi přišla vhodnější než česká, navíc ta česká, pokud jsem měl možnost to posoudit, je asi zkrácená. No, a jsem celkem rád, že jsem to doposlouchal. Musím ocenit autorův způsob psaní. Často popisuje banality, ale stupňováním popisu vyvolává stále větší a větší napětí. Je až neuvěřitelné, že o jedné věci, která by si vystačila na jednu holou větu, dokáže psát tak dlouho, opravdu velmi, velmi dlouho, nekecám, to, co by jiný řekl během chvilky, je tu rozvedené, a možná ani ne rozvedené, ale prostě zopakované, a to několikrát, však mi určitě rozumíte, vždyť jste to četli, nebo poslouchali, a pokud ne, tak si to přečtěte, nebo poslechněte, ale jestli ne, tak je mi to vlastně jedno, mě na tom nesejde, dělejte si, co chcete, ale abych se dostal k pointě, no, prostě, než se dostanete k pointě, tak uplyne dlouhá doba a někdy vás to naštve, a nebo udržuje pěkně v napětí, jak jsem o tom ostatně psal na začátku této věty, kterou jsem dokončil až nyní, ale to ještě není všechno, ještě jsem ji nedokončil, hlavně že ta pointa je, že to, co vypadá nevinně, ba až banálně, vůbec nevinné a banální být nemusí, pokud se to umí náležitě podat. Oceňuji autorovu práci s fikcí: tak je to záznam, nebo ne, nebo to jen tak šikovně navlekl? Umberto Eco (chraň Bůh, že bych Kariku chtěl s ním srovnávat, ale tím nechci slovenského autora nijak snižovat) také pouze nalezl záznamy Adsona z Melku, o kterých nám dal vědět… Ale na tom vlastně nesejde, poslechu nelituji, i když nebýt specifické situace, asi bych se k němu neodhodlal.

9 02.02.2022

Překvapivě dobrá kniha, udržovala mě v napětí od prvních kapitol o kulturní revoluci až po poslední kapitoly, kdy se vše rozuzlovalo (i když už spousta věcí byla jasná). Jistěže kniha obsahuje i několik řekněme paradoxů. 1. Teror kulturní revoluce, vylíčený překvapivě velmi barvitě, kontrastuje s popisem soudobé Číny, kde vědec nepustí do svého bytu policistu oháněje se svými právy a policista nic nenadělá (v zemi, kde jen tak zmizí poradce prezidenta jedné malé země...) 2. Několikrát se objeví idea, že vědecko-technický pokrok a růst vzdělanosti nejde ruku v ruce s mravní vyspělostí. Na této utopické představě v podstatě ztroskotává hlavní hrdinka. Přesto autorova důvěra ve vědecký pokrok se zdá být bezmezná. 3. Ambivalentní vztah k enviromentálním problémům. Hrůzy, kterých se Číňané dopouštěly na přírodě v době kulturní revoluce jsou popisovány barvitě a člověku je u toho až smutno. Avšak zdá se, že strach z ekologických katastrof je vyvoláván uměle a opět problémy asi má přemostit vědecko-technický pokrok. 4. Chinocentrismus "říše středu" je mrazivý. Zdá se, že veškerá věda je v současnosti čínská, vše důležité se děje jen tam. Ale samozřejmě s návazností na Západ (Koperníkem počínaje, přes Galilea, Newtona, Leibnize, až k von Neumannovi). 5. "Vědecká" stránka. Moc dobře vzpomínám, jak jsme kdysi dávno "řešili" neřešitelný problém tří těles. V tom si autor opravdu nevymýšlí. Ale v závěru se objevují už ani ne fantasie, ale fantasmagorie. Aspoň mi to tak připadá a těžko to verifikovat. Hranice mezi vědeckým jazykem a výmysly je dost tenká. Budí to zdání vědeckosti, a přitom to vědecké není? V každém případě i tyto ambivalentnosti nutí čtenáře přemýšlet a myslím, že se pustím do další knihy.

9 09.02.2020

Je to rychlá, napínavá četba, kulisami to opravdu připomíná Stínadla, ale chvílemi - v pasážích z podzemí - i trochu Metro, i když to samozřejmě není žádná četba postapokalyptická. A jistěže je za vším cítit skautská romantika a ideál života bez většiny vymožeností 20. století. Za mě je to velmi dobře napsané a taky to dobře odráží to, co dnes napadá čím dál víc mladých lidí.

9 20.01.2020

Víkendová četba, která byla příčinou toho, že jsem se na horách moc nevyspal a po nocích četl. Postupně jsem se nechával vtáhnout do jednotlivých dějových linií a čekal s napětím, jak se propojí. A užil jsem si trochu toho smutku z nešťastných nebo prázdných životů a chvílemi také vděku, že nežiji v padesátých letech na Šmídovně.

8 01.02.2022

Moc děkuji za upozornění na tento skvost. Jistě, na podobnosti s Starcem a moře lze poukázat: že by Hemingway četl islandskou literaturu? Ale má něco navíc: heroická nezdolnost člověka tu vyvěrá z hluboké lásky k přírodě, živým tvorům a jejich stvořiteli. Je to adventní "putování". Na adventní četbu vhodné, zvláště když čtenář trochu bojuje s jakýmis viry. Povzbudí, dá sílu a naději.

8 22.12.2020

Paasilinnovy knihy se nedají číst v kuse za sebou, je třeba si mezi nimi udělat odstup. Jinak bych totiž více hleděl na podobnosti a nebavil se tak, jak jsem se bavil teď. Přesto pár obecných postřehů. Paasillina je fascinován Laponskem, životem v ústraní, mimo civilizaci a mimo společnost, dogmaticky svázanou různými typy vztahů na mnoha úrovních: rodina, morálka, snad i náboženství, práce, výdobytky socialiazace (to je krásně a s hořkostí popsané na postavě Nasky) atd. Ovšem na druhou stranu využívá civilizačních výdobytků, jako chlápkové v Lese oběšených lišek a taky jen stěží si z knihy čtenář odnese nějaké to "morální ponaučení". Jako by hlavním cílem bylo přijít nějak k penězům a pak si užívat. A tady se nabízí jakési srovnání: je zcela zjevné, odkud čerpal inspiraci Jonas Jonasson pro svého Stoletého staříka, tedy pro jednu z jeho dějových linií. Ale neodvážil se uzavřít knihu tak absurdně jako Paasilinna, tj. obrazem německých turistů lačnících po zmrzlých párcích. Jen nevím, jestli tímto absurdním závěrem Paasilinna neposouvá celý román do roviny absurdity. Ale nebudu fušovat do řemesla odborníkům na literaturu, stačí, že nelituju času, který jsem Lesu oběšených lišek věnoval.

8 30.03.2016

Povídky poněkud melancholické, lehce sentimentální, ale v dobrém slova smyslu - vyvolávající citová hnutí, místy s prvky magického realismu (nebo prostě jakési samozřejmé magie). Bavilo mě, jak jsou pospojovány, nejen totiž tím, že se vztahují k Jižním Čechám a že v nich hrají velkou roli nešťastné děje 20. století, ale i to, jak jsou propojeny křížovými, letmými náznaky. Autor umí psát. A je mi blízký i jeho pohled na to, co se jednotlivým osobám, které vystupují v povídkách, událo.

7 24.10.2020

Pro mne trochu zklamání. Nečekal jsem sice Eca, ale na to, jak je vychvalován, mi to přišlo průměrné až slabé po literární stránce. A také bych nečekal, že historik dá hrdinovi ze 13. století mozek intelektuála století 21.

7 29.08.2013

Chvíli trvalo, než jsem knihu přečetl, přece jen to není žádné beletristické, ani hagiografické pojednání, ale důkladná historická práce, založená na četbě Augustinových spisů, korespondence a souvisejících dokumentů, takže dává Augustina do širokého kontextu politických, sociálních, kulturních a myšlenkových dějin pozdní antiky. A tak i když kniha vznikla pěkně dávno, stále je velmi užitečná. Chvílemi mě trochu rušil "psychologizující" výklad, Brown často píše o tom, co si Augustin přál, co neměl rád, jaké byly jeho vnitřní motivace, ale ono to vlastně u autora vůbec první autobiografie není nezdůvodnitelné. A právě Augustinova Vyznání, základní dílo filosofické introspekce, jsou úběžníkem Brownova výkladu. Na českém vydání mi poněkud vadilo to, že vydavatel nedal do poznámek (nebo poznámky ediční), jaké existují české překlady Augustinových děl a jaká je o něm sekundární literatura v češtině (např. od L. Karfíkové). A tak se český čtenář dočte pouze, co doporučuje Brown k četbě čtenáři anglickému. Na knihu jsem napsal časopiseckou recenzi a neodolal jsem a připojil jsem k ní jakýsi základní seznam toho, co v češtině máme k dispozici. Odkaz na ni umístím, jak to vyjde.

6 08.12.2022

Škvorecký nebo Zábrana, nebo oba, kdo ví.
Nadšený jsem úplně nebyl, ale zároveň to nijak nezatracuji.
Poslouchal jsem ovšem dvanáctidílnou rozhlasovou četbu na pokračování. Trochu jsem se ztrácel v postavách (to je nevýhoda poslechu) a konečné rozřešení mi přišlo hodně komplikované.
Bavila mě mluva pana továrníka Zdeborského
a také jsem si díky tomu načetl nějaké věci o tatře hadimršce. Jen si nejsem jistý jedním nepodstatným detailem, jestli se může tomuto autu kouřit z chladiče (po Zdeborského rychlé jízdě), když má motor chlazený vzduchem.

6 20.01.2022

Dlouho jsem nečetl knihu, která by měla tak jemný a inteligentní humor. Již samotné zdůvodnění, jak to, že Svatá rodina to bere do Egypta přes severní části Českého království, mě dostalo. Užíval jsem si i místopis a hlavně jednotlivé příběhy, z nichž, pravda, některé byly trochu sentimentální, ale to mi nevadilo. Vždy jsem se těšil, co zase Preussler nového vymyslí. Nechal jsem se unášet nostalgickou notou a propracovanými vtípky, které využívaly jak česko - německé vztahy z doby mocnářství, tak biblické "reálie" přetavené lidovou zbožností. A hřálo to a zároveň mi z toho bylo trochu smutno. Ano, ke knize se určitě zase vrátím.

6 12.10.2021

Ludmila Javorová si zaslouží opravdu obdiv a úctu. A rozhovor s ní je jistěže nabitý zajímavými informacemi. Ovšem v dialogu je poněkud zabíhavá, což je pochopitelné, vzhledem k věku. Chce toho jistě říct hodně, nebo možná se chce hodně dozvědět Zdeněk Jančařík. A tak jsem se v rozhovoru ztrácel. Některé (možná mnohé) události jsou popsány velmi mlhavě. Asi jsem měl větší očekávání. Ale tím nepopírám, že si LJ opravdu zaslouží úctu a obdiv.

6 31.12.2020

U českého překladu Slunečního státu musí hlavně člověk dávat pozor, který překlad čte. Překlad, co vyšel v Leichterově knižnici, pořídil klasický filolog Maxmilián Ryšánek, středoškolský profesor klasického střihu, kterého popravili nacisti za odbojovou činnost. Je jazykové poněkud zastaralý a místy nepřesný nebo nejasný, ale je víceméně věrný latinskému textu. Ostatní překlady (vydání 1951 a 1979, na databázi uváděné vydání 1970 se mi nepodařilo dohledat) jsou z pera Mohylových a je to překlad z ruštiny!!! Asi každého napadne, že to je jazyk, kterým Campanella nepsal a překlad překladu s sebou nese velké významové posuny, nehledě na to, že kontext, do kterého je Sluneční stát postaven (protokomunistická utopie), je mírně řečeno velmi specifický a ahistorický. Doporučuji to nečíst. Na tomto překladu je snad nejzajímavější předmluva Vjačeslava Petroviče Volgina, sovětského historika, který úporně hledal předchozí formy komunismu v dějinách a v předmluvě ke Campanellovi tvrdí, že nejranější formou byl monastický způsob života, díky společnému vlastnictví atd. (že by tam spadala i poslušnost představeným a mlčenlivost s důrazem neodporovat?).
Ale i u Ryšánkova překladu je třeba poznamenat, že Campanella původně napsal Sluneční stát italsky. Latinský překlad až následoval.

6 27.05.2020

Ne, že bych to už celé přečetl. Na to je kniha vskutku monumentálním dílem. Ale už teď mohu před Jiří Pelánem smeknout. Tedy přesněji, smeknout před koncepcí Václava Černého, ale hlavně před její transformací a dokončením celé antologie, před touto herkulovskou prací Jiřího Pelána. Jsem zcela u vytržení, co vše je zde zahrnuto a jak systematicky a přehledně je to prezentováno. Zatím jen žasnu, pročítám si různé části, nahlížím do autorů, o kterých jsem sice slyšel, ale nic zatím nepřečetl. Skvělé, doporučuji. Renesance je hlavně Itálie a Itálie není jen architektura a malířství, ale i (nebo hlavně) literatura. A tady je její reprezentativní výbor.

6 22.05.2020