kirkous komentáře u knih
Stále musím přemýšlet, co je na povídce tak fascinující, že o ní musím přemýšlet. Po literární stránce povídka zas takovým skvostem není, ale skrývá v sobě třaskavý náboj v podivném (i tak se to dá říct) obsahu.
Po počátečním nadšení jsem měl co dělat, abych to dočetl do konce. Autor osciluje mezi černým humorem a vážným odkrýváním příčin zabijákovy morální otupělosti v traumatizujících zážitcích jugoslávské války. Jako to první kniha tak selhává a ztrácí na lehkosti, jako to druhé je nedostačivá a stěží uvěřitelná. Ironie a sarkasmus, v detailech půvabné, ale v celku vycházejí naprázdno. Snad nejzajímavějším mi nakonec přišly autorovy, tj. domorodcovy, postřehy z Islandu, vyprávěné očima nedobrovolně na ostrov přibyvšího Chorvata. Počet SUV na rodinu, obliba Eurovize, prázdné chodníky, atd.
Četl -nečetl, spíše poslouchal - neposlouchal (občas při polechu usínám) v podání Miroslava Táborského. Faustovský motiv s kombinací ztráty stínu a další fantastické prvky (sedmimílové boty), okořeněné romantickou přírodovědou. Klasika, stojí za to.
Nejen sarkasmus, ale i cynismus si ve Staré dámě podle mne našel místo. Vždyť jak Linnea testuje jed... To není lehkost života, ale tíha. Končí-li všichni stejně v pekle, jako představitelé ugrofinských národů. Zajímavá, i když ne nepochopitelná je konfrontace se zemí na východě, i v Zajícově roku se hrdina před koncem dostává na ruskou stranu.
Knihu jsem měl připravenu k četbě, ale shodou okolností jsem ji nejprve slyšel. Blanka Bohdanová a Jiří Lábus jsou skvělí.
Nejdřív jsem mne zarazilo, když se Barry vyznával z toho, že sám dlouho během psaní hledal zápletku. No, bylo to vidět (i když je možné, že fabuloval, nedivil bych se), nejprve zápletka žádná, ale to mi vůbec nevadilo, bylo to vtipné. Až když se zápletka objevila, nějak se to pokazilo a už mne to tak nebavilo, zhruba se dalo tušit, kam se to vše vyvine, jak se to rozplete...
Fascinovaly mne pasáže, jakoby vystřižené z Foucaltových Dějin šílenství. Půvabná je také epizoda se staříkem znovu prožívajícím boje za první světové. Mnohokrát během četby jsem měl chuť si sednout na zahradu s lahví vína. Zkrátka, velmi jsem se pobavil, byť v určitou chvíli již bylo jasné, jak to celé dopadne.
Tak jsem se zase pobavil. Neuvěřitelné, jak autorka - žena píše o dospívajícím chlapci, s jakým porozuměním. Umožnilo mi to se taky trochu naladit na věk, který mám dávno za sebou.
Knihu jsem četl v angličtině a i když jsem film neviděl, dalo se odvodit, jak bude děj probíhat. Člověk nemusí přečíst mnoho knih tohoto žánru, aby si osvojil zavedená schémata. Ale v každém případě v napětí čtenáře kniha dokázala udržet.
Casablancu jsem bohužel neviděl, ale doufám, že je mnohem kvalitnější, než toto její literární pokračování. Už chápu kategorii fiction. Autor se vůbec nenamáhá zjistit si nějaké informace historické i geografické. Tak např. Atentátníci na Heidricha na sebe vidí z opačných stran Karlova mostu. A jak naivně se americký gangster a francouzský policista (praví atentátníci spolu s Čechem Viktorem Laszlo) pohybují po Praze... Jak se v pohodě scházejí v kavárně a procházejí se s norskou špionkou, o jejíž identitě gestapo nic netuší a Heidrich jí důvěřuje jen proto, že je hezká a vydává se za Bělorusku....dobré opravdu jen na procvičení angličtiny (penguin readers).
Napínavé a čtivé. Zápletka by mohla v někom podpořit paranoiu, ale to už k tomuto žánru asi patří. Četl jsem v anglické verzi typu Penguin readers. přepokládám, že v tomto případě mi asi žádné speciální výrazové prostředky, na které budou vzpomínat literární historikové, neutekly.
Skvělá detektivka, spíše thriller. I když zjevně spějě k nevyhnutelnému konci, je napínavá, skoro drásající, od určité chvíle jakoby raskolnikovská. Vůbecse nedivím, že si ji vybral Hitchcock. Film jsem však neviděl a knihu jsem četl v anglické verzi penguin readers.
Nějak jsem se při četbě nemohl zbavit obrazu Tomáše Hanáka jako Marlowa. Baví mě jeho (Marlowův) způsob vyjadřování. Četl jsem v anglické verzi penguin readers.
Tak konečně jsem se dostal k této klasice. Technická stránka věci sice svou naivitou připomíná Mary Shellyovou, ale i když jsem věděl samozřejmě o co jde a jak to dopadne, bavilo mě to. Přečteno v anglické verzi penguin readers.
Prostředí dostihů není zrovna můj šálek kávy. Přesto jsem nelitoval, a dokonce třeba někdy sáhnu i po další francisovce. (Přečteno v anglické verzi penguin readers).
Nevím, jestli to bylo tím, že jsem knihu četl v anglické verzi penguin readers, ale připadalo mi, že čtu titul červené knihovny. Obzvlášť to dramatické rozuzlení. A typizované postavy... Možná však právě hlubší dokreslení ve verzi chybělo.
Šifru mistra Leonarda jsem nezvládl, po delší době jsem teda zkusil toto, ale opět jsem se daleko nedostal. Nutí mne to ale přemýšlet, proč jsou takové knihy populární. Tu jednu hvězdičku dávám za to.
Už jsem si myslel, že ve Skandinávii žijí pouze psychopatičtí sadisti. Tato severská detektivka je však jiná. Oproti svému mužskému jmenovci není Asa tak sociálně kritická, sondy do švédské válečné minulosti jsou také umírněnější a víc se zdá být fascinovaná přírodou. Hlavně ale se nepotácí na hraně paranoie. Díky moc za to, bylo to osvěžující. Že by ale byla královnou psychologie? Leda tak psychologie domácí, pracující se osobnostními stereotypy, říznuté duchařinou.
Filmová knížka - napsáno podle scénáře (autoři scénáře David Franzoni, John Logan, William Nicholson). Kdybych si to uvědomil, tak bych nečekal marně, že v knize najdu něco navíc oproti filmu. Jednoduché vyprávění, kdo to má rád, tak si to užije. (Vycházím ale z četby anglické verze pro Penguin Readers).
Tak tlustou knihu jsem už dlouho nečetl... ale stálo to za to. Opravdu mne provedla po dějinách města i Spojených států, umožnila mi uvědomit si jistá specifika, která vyplývají např. z vrstvení etnik nebo z průběhů vojenských konfliktů či hospodářských dějin. A přitom je vše vysvětleno nenásilně, i když na druhou stranu literárně je to trochu kýčovité (s rodinou Masterových to vždy dobře dopadne a taky ta nevědomá neustálá propojení s potomky aktérů předchozích dějinných cyklů...). Ale přesto bych to doporučoval každému zájemci o americké reálie a o New York. Pojedu-li tam, budu poučen.
Když jsem knihu četl podruhé, již jsem z ní sice nebyl tak nadšený, jako před několika lety. S odstupem jsem si uvědomil minimálně dvě věci: Gaarder je tak trochu citový vyděrač. Samotný námět je totiž tak citově nabitý, že drásá srdce: dopis otce synovi, kterého miluje, ale kterého nikdy neuvidí (proto ty slzy a kapesníky, ale proč ne?). A Gaarder je také skvělý manipulátor: čtenáře vmanipulovává, stejně jako otec syna, do situace, aby zodpověděl otázku, zda má smysl žít. Přičemž pouze pozitivní odpověď na osobní otázku osmyslní i životy předchozí, respektive otec deleguje odpovědnost za osmyslnění jeho vlastního života na syna. No, v každém případě ani podruhé jsem nelitoval, kniha stojí za přečtení a patří k tomu nejlepšímu od Gaardera.