kirkous komentáře u knih

Na knihu jsem narazil náhodou, vypadla na mě z knihovny, mrknu na přebal a říkám si, že by to možná stálo za přečtení. O autorovi ani knize jsem neslyšel, zaujalo mě jméno překladatele, tak jdu s chutí do toho.
V druhé dekádě 21. století, kdy jsme si v literatuře zvykli na cokoli, se nezdá knížka po formální stránce tak neobvyklá, jak ji vychvaluje editor a překladatel Josef Kostyhryz. Ano, je to román psaný básnickým způsobem, poeticky, kapitoly ale jdou po sobě v chronologickém sledu. Díky poetickému jazyku se nejedná o vyprávění, události musí člověk hledat a číst z náznaků, ale přesto je tu primární příběh, a to život vypravěčův ve vztahu k jeho lásce, s níž se setkáváme už od jejího narození, Marii, hvězdě mořské.
No, musím říct, že v polovině knihy mě to už celkem lezlo na nervy. Hrdina je pěkný fanfarón a darebák, macho a násilník, egoisticky přesvědčený o své výlučnosti a ryzosti, "šlechtic chudoby". Možná, aspoň je to tak psáno, se jedná o rysy autobiografické. Tombari, jak jsem se postupně dočetl na italské wikipedii, byl osobní osobním přítelem Benita Mussoliniho a byl ovlivněn Rudolfem Steinerem, jeho trojím dělením společnosti. "Dojala" mě pasáž, kdy hrdina podvádí svou lásku Marii, spí s děvkami, protože ji chce ponechat čistou, a když jí i ostatním (těm děvkám) vysvětlí své ušlechtilé pohnutky, tak ženy pláčou dojaty ryzostí a hloubkou jeho lásky.
Ale na druhou stranu mě zaujaly a bavily pasáže vztažené k prostředí a přírodě nebo spontánně znějící výkřiky k Bohu.

16.04.2020

Překvapivě dobrá kniha, udržovala mě v napětí od prvních kapitol o kulturní revoluci až po poslední kapitoly, kdy se vše rozuzlovalo (i když už spousta věcí byla jasná). Jistěže kniha obsahuje i několik řekněme paradoxů. 1. Teror kulturní revoluce, vylíčený překvapivě velmi barvitě, kontrastuje s popisem soudobé Číny, kde vědec nepustí do svého bytu policistu oháněje se svými právy a policista nic nenadělá (v zemi, kde jen tak zmizí poradce prezidenta jedné malé země...) 2. Několikrát se objeví idea, že vědecko-technický pokrok a růst vzdělanosti nejde ruku v ruce s mravní vyspělostí. Na této utopické představě v podstatě ztroskotává hlavní hrdinka. Přesto autorova důvěra ve vědecký pokrok se zdá být bezmezná. 3. Ambivalentní vztah k enviromentálním problémům. Hrůzy, kterých se Číňané dopouštěly na přírodě v době kulturní revoluce jsou popisovány barvitě a člověku je u toho až smutno. Avšak zdá se, že strach z ekologických katastrof je vyvoláván uměle a opět problémy asi má přemostit vědecko-technický pokrok. 4. Chinocentrismus "říše středu" je mrazivý. Zdá se, že veškerá věda je v současnosti čínská, vše důležité se děje jen tam. Ale samozřejmě s návazností na Západ (Koperníkem počínaje, přes Galilea, Newtona, Leibnize, až k von Neumannovi). 5. "Vědecká" stránka. Moc dobře vzpomínám, jak jsme kdysi dávno "řešili" neřešitelný problém tří těles. V tom si autor opravdu nevymýšlí. Ale v závěru se objevují už ani ne fantasie, ale fantasmagorie. Aspoň mi to tak připadá a těžko to verifikovat. Hranice mezi vědeckým jazykem a výmysly je dost tenká. Budí to zdání vědeckosti, a přitom to vědecké není? V každém případě i tyto ambivalentnosti nutí čtenáře přemýšlet a myslím, že se pustím do další knihy.

9 09.02.2020

Merton je klasika moderní monastické literatury. A jako klasiku jsem to také četl a nezklamala mě. Ale musím přiznat, že na Monastickém pokoji, konkrétně na druhém českém vydání, mě asi víc zaujala předmluva bratra Samuela, opata trapistického kláštera v Novém Dvoře. Dá se shrnout, že podle něj je Monastický pokoj už knihou poněkud vyčichlou, když se srovná se Sedmistupňovou horou, už bez náboje, a otec opat také zmiňuje Mertonovy poklesky a jeho postupnou ztrátu úcty k Benediktově řeholi. Ještě nikdy jsem nečetl knihu, v níž autor úvodu četbu knihy vlastně nedoporučuje ...

1 20.01.2020

Krátká esej, s ještě kratší předmluvou Marka Váchy, ale stojí za přečtení, určitě nejen pro milovníky hor. Pro mne byly překvapením (nevěděl jsem to) i informace o Franklovi v doslovu - totiž jeho alpinistická formace a celoživotní vášeň. Hned jsem dostal chuť se vydat do Alp, prožít moderní formu askese v podobě překonávání sebe sama. Ale je taky rozdíl mezi tím, kdo má Alpy za barákem (jako Frankl) a člověkem, který za nimi jede autem třeba i deset hodin na víkend. Pak se z toho místo askese stává spíš rozežranost a zhovadilost, jak to v extrémní formě dokumentují zástupy na Everestu.

20.01.2020

Je to rychlá, napínavá četba, kulisami to opravdu připomíná Stínadla, ale chvílemi - v pasážích z podzemí - i trochu Metro, i když to samozřejmě není žádná četba postapokalyptická. A jistěže je za vším cítit skautská romantika a ideál života bez většiny vymožeností 20. století. Za mě je to velmi dobře napsané a taky to dobře odráží to, co dnes napadá čím dál víc mladých lidí.

9 20.01.2020

Mertonovu autobiografii jsem sice nečetl jedním dechem, vlastně mi to od první stránky až do konce trvalo půl roku, ale nevadilo to. Kniha nepatří mezi ty, u kterých byste museli držet v paměti všechny detaily z předchozích stran. Jako příběh osobní konverze je kniha velmi poutavá, i když Merton zamlčuje své nemanželské dítě. Jen ten, kdo to ví (např. z předmluvy k výročnímu americkému vydání z roku 1998), to z náznaků vyčte. Dítě, plod jeho divokých cambridgeských studií, byl také důvod, proč byl Merton dlouhou dobu přesvědčen, že nemůže být knězem, dokonce ani řeholníkem. Barvitý popis jeho psychických stavů se v knize nalézá. To byly ty okolnosti, které musel řešit, byl to také důvod, proč odešel z noviciátu v St. Bonaventure, a byly to okolnosti, o kterých získával informace - pokoušel se matku svého dítěte kontaktovat, ale bezúspěšně: dítě i s matkou zřejmě zahynuly během jednoho z náletů na Londýn.
Škoda, že česká vydání o tomto neinformují. Obraz by byl ještě plastičtější.
Knihu jsem četl ve starším překladu "Hora sedmi stupňů". Ne, že bych měl nějaký odpor k novému vydání, prostě mě to starší vydání z Křesťanské akademie v Římě v roce 1968, krátce před Mertonovou tragickou smrtí, nějak přitahovalo. Tento překlad vyšel ještě přímo se svolením autora a na vydání je také pozoruhodné, že obsahuje jako dovětek korespondenci Mertona s překladatelem. Ten je pod knihou podepsán jako Josef Maria, což byl pseudonym později vyšehradského kanovníka Vladimíra Vyhlídky (v době vydání knihy byl emigrantem a ještě nebyl knězem). Překlad to není úplně ideální. Obsahuje množství anglismů, chyb v interpunkci a spoustu typografických chyb. Tak se nedivím, že v roce 2002 vyšel nový český překlad. Stojí však za to se s tím starším seznámit minimálně jako s dobovým dokumentem. Zvláště z oné korespondence, datované mezi lety 1960 a 1963 (v posledním Mertonově dopise je zpráva o zavraždění Kennedyho) na člověka dýchne období šedesátých let.

4 06.01.2020

S touto knihou jsem měl smůlu, z různých důvodů jsem ji totiž četl poměrně dlouho. A tak se mi rozpadla na víceméně samostatné části, které ostatně samostatné jsou, dají se číst jako povídky. A u všech oceňuji autorovu fantazii a různorodost zpracování i co do literárních stylů. Těžko hodnotit, která část ("povídka") se mi líbila nejvíce. Zaujalo mne líčení čínského režimu, velmi poučené, i situace v Mongolsku, tetelil jsem se u popisů Londýna. Vynikající.
Jak se mi četba bohužel roztáhla na dva až tři měsíce, těžko jsem vnímal propojky. Občas na mne vybafly, ale je možné, že mi jich spousta unikla.
Závěr byl trochu fantasmagorický, čekal jsem něco střízlivějšího, ale na druhou stranu, když znám Atlas mraků, tak se zase tak divit nemůžu, že se zde objeví ekologicko-politicko-vojenské krize podbarvené technologickými vizemi.
Celkově - výborná kniha.

3 27.12.2016

Pohled do amerických dějin 20. století, navíc umístěný do New Yorku, není nezajímavý, ale na druhou stranu mne moc nenadchl. Z tohoto úhlu pohledu jsem knihu srovnával s Rutherfudovým New Yorkem, barvitějším, byť asi kýčovitějším. I když učinit vypravěčem slepého a posléze skoro hluchého muzikanta mi nepřipadne kdo ví jaká umělecká finesa.

14.07.2016

Skusil jsem to, když o tom spousta lidí mluví (pochvalně), ale nedočetl. Nemohu přitom říct, že by to nebylo čtivé. Ale asi jsem čekal víc, i když těžko říct, co. Nakonec mi z toho zbyla jen knížka na ukrácení volného času, a to je málo. Možná mi ale nesedí žánr. Je-li všechna současných fantasy podobně slátaná, tak prostě do tohoto oddělení knihovny chodit nemusím.

1 14.07.2016

Paasilinnovy knihy se nedají číst v kuse za sebou, je třeba si mezi nimi udělat odstup. Jinak bych totiž více hleděl na podobnosti a nebavil se tak, jak jsem se bavil teď. Přesto pár obecných postřehů. Paasillina je fascinován Laponskem, životem v ústraní, mimo civilizaci a mimo společnost, dogmaticky svázanou různými typy vztahů na mnoha úrovních: rodina, morálka, snad i náboženství, práce, výdobytky socialiazace (to je krásně a s hořkostí popsané na postavě Nasky) atd. Ovšem na druhou stranu využívá civilizačních výdobytků, jako chlápkové v Lese oběšených lišek a taky jen stěží si z knihy čtenář odnese nějaké to "morální ponaučení". Jako by hlavním cílem bylo přijít nějak k penězům a pak si užívat. A tady se nabízí jakési srovnání: je zcela zjevné, odkud čerpal inspiraci Jonas Jonasson pro svého Stoletého staříka, tedy pro jednu z jeho dějových linií. Ale neodvážil se uzavřít knihu tak absurdně jako Paasilinna, tj. obrazem německých turistů lačnících po zmrzlých párcích. Jen nevím, jestli tímto absurdním závěrem Paasilinna neposouvá celý román do roviny absurdity. Ale nebudu fušovat do řemesla odborníkům na literaturu, stačí, že nelituju času, který jsem Lesu oběšených lišek věnoval.

8 30.03.2016

Zprvu jsem se těžko bránil srovnávání s Hostujícími profesory a také se Dnem zkázy v Britském muzeu, pak jsem si ale specifický humor užíval naplno. Fascinovaly mě úvahy o akademickém životě a postřehy z něj, především Zappův akademický cynismus: první pravidlo konferencí je chodit pouze na svůj vlastní příspěvek; s jedním referátem objedu celý svět, když jej náležitě upravím, atd. Také úvaha o tom, že role univerzity jako centra vědění, kde se dostanete k informacím, se vytrácí, protože v současnosti stačí mít xerox a cestovní fondy, je trefná, zvlášť když byla napsána před více než třiceti lety. Svět internetu je jen vyvrcholením této změny. A konference? Jako u vytržení jsem četl pasáže o newyorské megaakci. Lodge nepřehání.
Kniha je skvělá i proto, že má promyšlenou strukturu. Angelika (to je jméno!) se zabývá romancemi a Persse (Parcifal) se za ní honí jako za grálem a zdá se, že celý příběh je vlastně romancí i rytířským románem dohromady, ovšem s ironií, díky níž to vše není jen suchý konstrukt, ale dílko, které nabízí různé roviny. A mám dojem, že při druhé, třetí četbě, se z něho vyloupnou další zajímavé propojky, které mi při té první unikly.

6 24.03.2016

Vlastně ani nevím, proč jsem knihu začal číst. Možná mě zajímalo, co se tvoří v současném Rusku. Kdysi jsem viděl film, a zůstal mi z něj jen nejasný pocit, tak jsem si možná chtěl ujasnit, co jsem to vlastně viděl. Ale z knihy mám pocit dost jiný. V každém případě byla kniha čtivá, ze začátku mne trochu zmátlo, že jde o tři příběhy (jak se píše i v některých komentářích), ale v podstatě je to příběh jeden. O zvraty v něm není nouze, vše se důkladně zamotává a vlastní rozmotání je tak rychlé, že je třeba o tom dost přemýšlet a třeba se i vracet. Někdy jsem měl podezření, že to rychlé ukončování příběhů svědčí o tom, že autor to zas tak promyšlené nemá. Důkladné pátrání po koherenci však rád přenechám jiným.
Základní rozvrh je striktně dualistický, to je zajímavé, ale nevím, jestli je možné to generalizovat na současnou ruskou kulturu, jestli to něco vypovídá (vzhledem k údajné popularitě knih). Veškeré úvahy, kterých není v knize málo, jsou vystaveny na tomto syžetu, opírají se o dualismus zla a dobra (tmy a světla) jako dvou samostatných principů, a co jsem během oddychové četby mohl posoudit, tak v tomto ohledu konsistentně. Zajímá mne, jak autor téma rozvine dál, takže nevylučuji v budoucnosti četbu dalších hlídek.

3 11.01.2016

Na prvním místě oceňuji čtivost knihy. Nemohl jsem se od ní odpoutat už po pár prvních stránkách. Na místě druhém, a to je dimenze, kterou jsem původně vůbec nečekal, je rovina řekněme "filosofická". Arťomovo putování někdo přirovnává k cestě tam a zase zpátky, to je možné, a zase by to tak originální nebylo, spíše mne však zaujal metro jako myšlenkový experiment. Jako promýšlení různých variant, jak se mohou rozvíjet v podstatě náhodně vzniklá lidská společenství. Totalita náckovská, vedle komunistická, která plodí samozřejmě také nezávislé bojovníky, prosperující volný (a přitom uzavřený) trh, izolovaná společenství, kde se prosazují náboženští blouznivci, atd. Z tohoto hlediska mi přišla kniha velmi inspirativní. Můžeme zvažovat, do jaké míry autor popsal jednotlivé sociálně-politické procesy adekvátně, pokud nějaké takové vůbec existují, a také zvažovat roli jedince a jeho vztahu ke společnosti (nebo "společenskému zřízení").

1 10.01.2016

Jako teenager, když jsem hltal sci-fi, jsem se k Nadaci nedostal, teď po čtvrt století jsem si to chtěl vynahradit, ale nebyl jsem schopen úvodní díl série ani dočíst.
Ne, že by mi vadily technologické představy, někdy úsměvné, ale samotná "psychohistorie" se mi stala synonymem pro historicismus. A popis společnosti ženoucí se nezadržitelně k zániku a hledající určité překonání v encyklopedismu - to až příliš připomíná zánik západořímské říše a roli středověkých klášterních opisovačů. Zkrátka, nenašel jsem důvod nejen pokračovat v četbě série, ale dokonce ani dočíst první díl.

3 07.01.2016

Knihu jsem četl kdysi hodně dávno, řekl bych tak v osmdesátých letech, tak jsem si již stěží pamatoval, o čem vlastně je (zvlášť, když na Kubrickovu adaptaci jsem ještě nenašel čas a sílu). Měl jsem trochu obavy, že to bude vykopávka, ale nakonec odpoutám-li se od některých představ, jak to bude vypadat na začátku 20. století, jsem byl spokojený, možná také proto, že jsem tentokrát zvolil anglickou verzi. Nejlepší mi přišla úvodní část, Clarkova nedarwinistická hypotéza zrodu člověka, a potom vůbec problematika umělé inteligence.

4 07.01.2016

Čekal jsem mnohem víc, tak jsem se poctivě nutil do čtení, ale v polovině jsem to vzdal. Vidím v komentáři, že tam má dojít k výměně postav, no, to jsem vlastně čekal už od začátku. Když to srovnám s Waltariho Temným andělem, který částečně zapadá do prostředí, byť se odehrává o nějaké to století dříve, ale také tam jde o Evropana, který pobývá v Konstantinopoli, ze které se stává Istambul, tak vyhrává Fin. Temný anděl je mnohem rozsáhlejším a barvitějším románem, zatímco v Bílé pevnosti se často čtenář setkává s opakujícími se banalitami. Spíše se pustím do četby Waltariho, než abych si vzal znovu Pamuka. Ale snad se to změní.

08.08.2015

Nezapomenutelný zážitek. Jen vyžaduje trochu víc času, ale to už tak bývá u věcí, co za něco stojí.

2 08.08.2015

Nevěda, co je to za knihu i za autora, vzal jsem ji do ruky v podstatě náhodou a vyplatilo se to. Po přečtení si čtu recenze a přemýšlím o tom. Kdesi se píše, že román je formálně dokonalý, to nedokážu posoudit. Nesedí popis autora jako levicového intelektuála a darwinisty. Hlavní "hrdina" je osamocený, individualistický svéráz, který zápasí sám se sebou a možná i jako Jákob s Bohem. Je v něm něco dobrého?

2 24.01.2015

Předběžná poznámka: V každém případě je nutné si přečíst vydání "porevoluční", neboť komunistický cenzor vyškrtal z knihy spoustu pasáží, jak upozorňuje v doslovu skutečný překladatel Antonín Přidal.
Kniha velmi vtipně popisuje trápení předkoncilního britského katolíka, atmosféru postgraduálního studia a akademického postředí Londýna let šedesátých. Autorův doslov navíc zasazuje knihu do literárního kontextu - každá kapitola je parafrází a parodií na některého dílo z velké části britské literatury, počínaje Joyceovým Odyseem (celé se to odehrává během 24 hodin). Při druhém čtení se určitě na tuto formální stránku také zaměřím. Kniha ale stojí za to i jako příběh.

6 18.10.2014

Příjemné překvapení se vyklubalo z letní dovolenkové četby. Pravda, k četbě mě namotivovalo (podobně jako i jiné čtenáře) umístění detektivky, zklamán jsem však nebyl, zvláště když to srovnám s pseudointelektuálními detektivkami hýřícími temnými silami nebo tajemnými spiknutími na podkladu rádoby znalosti historicko-filosoficko-náboženského podkladu, ke kterými by titul mohl navádět. Nic takového se však nekonalo. Osvěžující byly i zjevně autorovy názory na hudbu a především hudební texty.

2 03.09.2014