kirkous
komentáře u knih
Jezuité v přírodních vědách a ve filosofii 17. a 18. století
Bernhard Jansen
Dobrý, i když straší (původem ze 30. let 20. století), úvod do druhé scholastiky, respektive do scholastiky jezuitské. Jen není zcela jasné, proč jsou přeloženy dvě studie, které se obsahově dost kryjí. Více jsem k tomu publikoval v recenzi, dávám do správné "přihrádky".
Alchymie a Rudolf II.
Vladimír Karpenko
Velmi objemná kniha, na čtení do postele to teda není. Ale je parádní, opravdu v ní člověk najde spoustu informací a ten, kdo si představuje alchymii jen na základě podvodníka Kellyho nebo mistra Scota z Werichova Pekařova císaře, tak určitě získá zcela jiný obraz o této nauce a době, z mnoha úhlů pohledu. I když není to zrovna čtení pro úplné začátečníky, na úvod je dobrá třeba Karpenkova Alchymie. Nauka mezi snem a skutečností. V knize Alchymie a Rudolf II. najdeme spíše vysoce odborné články z hlediska historie, dějin vědy, filosofie, umění.
Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím
Stanislav Sousedík
Sousedíkova knížka je skvělá, opravdu mě "nakopla" už za mých studií a mnohokrát jsem se k ní vracel. Některé kapitoly mají svoje "mouchy" (a pro německé vydání je taky raději Sousedík vynechal), ale ty, které se opírají o Sousedíkovo dlouhodobé bádání, se těžko překonávají, především barokní čtveřice Arriaga, Magni, Caramuel, Marci. Recenzi jsem publikoval ve Studia comeniana et historica a nyní ji dávám do příslušného šuplíku v databazeknih.cz.
René Descartes a české baroko
Stanislav Sousedík
Tenká Sousedíkova knížka v sobě skrývá (ač to z titulu není hned patrné) práci o Janu Caramuelu z Lobkovic. Je velmi poučná a vyvolala, dá se říct, u nás vyvolala hlubší zájem o jeho dílo (např. u Petra Dvořáka). Recenzi jsem publikoval ve Studia Comeniana et historica a dávám ji nyní do příslušné rubriky.
Putování mysli do Boha
Bonaventura da Bagnoregio
Putování mysli do Boha je asi nejlepší Bonaventurova kniha. Je svědectvím jednak intelektuálního zpracování františkánské spirituality, jedna vrcholně středověké filosofie, jež bere vážně Aristotela a zároveň se nehodlá vzdát augustinovského platonismu. Fascinovaně jsem Itinerarium četl a čerpal z něj už za studií, a když vyšel překlad C. V. Pospíšila, jako "rozlobený mladý muž" jsem obratem napsal recenzi, kde jsem panu profesorovi vyčetl neochotu zohlednit filosofické aspekty knihy. Válka mezi námi utichla vlastně až před pár lety a nyní si celkem rozumíme. Recenzi na první vydání vkládám do příslušné složky.
Rozenkruciánské osvícenství
Frances Yates
Frances Yates byla bezesporu zajímavá historička a autorka skvělých knih, bohužel Rozenkruciánské osvícenství nepatřilo mezi její nejlepší. Recenzi jsem publikoval krátce po vydání překladu a vkládám ji do na to určené složky, nyní bych asi nebyl tak moc přísný, zůstává ovšem faktem, že český překlad a redakční zpracování knihy jsou hluboce nedostačující.
Apologie pro opata Viléma
Bernard de Clairvaux
Iva Adámková odvedla opravdu skvělou práci. Jak v překladu tak v úvodní studii. Přemýšlím u toho o tom, jak se to, co je chápáno jako reforma, za pár let vyčichne a stane se přežitým. Mám na mysli Cluny. U Bernardových cisterciáků se zdá, že se to periodicky vrací. Vždy může být přitažlivá radikálnost.
Renesanční filosofie
kolektiv autorů
Delší dobu jsme s Filipem Karfíkem váhali, kterou knihu o renesanční filosofii zvolíme do řady Dějin filosofie. Je to zvláštní, ale moc na výběr není. Cambridge History je moc rozsáhlé, Vasoliho kniha zase moc "italská", nevšímající si ostatních částí Evropy. Volba nakonec padla na Hankinsovo companion. Je to dobré, ale musí se to kombinovat. Třeba s Kristellerovými Osmi filosofy italské renesance, nebo, snad už brzy vyjde opus magnum o renesanční filosofii Pavla Flosse.
O stupních pokory a pýchy. Chvály panenské Matky
Bernard de Clairvaux
Dva vskutku rané, nepočítame-li korespondenci, tak první texty sv. Bernarda z Clairvaux. Překlad Ondřeje Koupila Bernardova komentáře k řeholi sv. Benedikta je skvělý, text sám může opravdu sloužit jako úvod do cisterciácké spirituality. A Chvály panenské matky, což je původně překlad starší, prvorepublikový, dominikánský, to dobře doplňují, protože právě úcta k Panně Marii je pro cisterciáky klíčová. Vždy mě u toho napadá, jak moc se cisterciáci zasloužili prostřednictvím této úcty k zvýšení úcty k ženám vůbec, že to tedy nejsou "prázdné nádoby rozumu nemající". Jen mě u knížky trápilo, odkud je převzat úvod, jehož autorem byl korejský badatel I Deug Su (to je samo o o sobě dost zajímavé). Úvod přeložil Eliáš-Žáček, kterého si pamatuji ještě ze studií, zvláštní postava, asistent J. L. Fischera. Díky překladateli O.K. už teď vím, že to je z italského vydání Bernardova díla.
Burgundsko – kraj mnichů: Cîteaux a Bernard z Clairvaux
Milan Kameník
S knihou mám tak trochu problém. Není ani historická - faktografii aby v ní člověk vskutku pohledal, na konci jen seznam literatury, takže na ověřování se musí jít do do Vita prima nebo Dinzelbachera - není ani beletristická, na to se tváří moc učeně. Tak co s tím? Pro mě sympatická zjevná fascinace cisterciáky a Bernardem z Clairvaux. Knížku jsem ale nečetl celou, měl jsem problém s odlišením faktů od autorových výkladů. Je těžké číst historii bez poznámkového aparátu, protože u 12. století se musí rozlišovat, co bylo a co je součást hagiografických nebo jiných strategií. A toto rozlišení tato knížka bohužel nenabízí.
Jsoucno a bytí
Tomáš Akvinský
Jedna z nejlepších knih, pokud čtenář chce porozumět středověké filosofii, i když musím upřesnit, středověkému aristotelismu a především tomismu, nebo ještě lépe, opravdu, sv. Tomáši Akvinskému. Sousedíkovy přednášky, které tvoří první část knihy, jsou velmi instruktivní, systematické, srozumitelné. A jeho překlad De ente et essentia, to je paráda, opravdu vytváří českou, scholastickou filosofickou terminologii, na které z velké části stavíme. Stačí to porovnat s překladem Votky a Vojáčka z konce 19. století. Sousedíkův výkon, brilantní a přitom pedagogicky úspěšný, se málokomu podaří napodobit.
Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí? Vývoj moderní katolické teologie
Ted Schoof
Když nám Karel Floss (překladatel Schoofovy knihy) na počátku 90. let vyprávěl, jak se po roce 68 naučil holandsky, aby knížku mohl přeložit, a když ta pak vyšla, tak její náklad na příkaz komunistů šel do stoupy, tak jsem jen skřípal zuby. A teď se překlad podařilo zachránit. Je tady. Každý si může přečíst, co se to dělo v posledních sto, stopadesáti letech v katolické teologii, jak se svět proměnil, ale málokoho to zajímá a Vyšehrad to vyprodává za 25 korun. Stoupa podruhé. Přitom by stačilo si vybavit, jak vypadal svět v polovině 20. století a jak vypadá dnes. Samozřejmě po té duchovní stránce. Copak to nestojí za reflexi? To se bude jen buď nadávat na mešity nebo na vymazávání křížků z letáků supermarketů. Ale asi v národě potomků husitů, který se zdraví Ahoj a neví, že pozdrav asi znamená "k slávě Ježíše", budou tyto změny a hledání jejich důvodů, a možná ještě palčivěji, hledání východisek, inspirací a impulsů, jedno. Komu ne, tak hurá do toho. Ahoj!
Cornelius Agrippa mezi magií a humanismem
Jiří Michalík
Byl jsem jedním z prvních čtenářů knížky, i když ne recenzentem. Je třeba říct, že Agrippa byl velmi svérázným a zajímavým myslitelem, svérázným a zajímavým je ostatně i Jiří Michalík, autor knihy. Jeho představení Agrippova díla je podle mě v naší kotlině ojedinělé a zaslouží si pozornost. Agrippa zde totiž nevystupuje výhradně jako okultista a mág (jak by se dalo vysoudit třeba ze staršího českého překladu jeho Okultní filosofie). Jiří Michalík se pokouší zachytit jeho různé vrstvy a polohy a pokouší se představit celek jeho díla, od humanistických a platónských zdrojů, přes odmítání čarodějnických procesů, až po jakýsi raný feminismus. A je nutno také podotknout, že četba to není pouze poučná, ale místy i zábavná.
Historie jednoho podzimu
José Jiménez Lozano
Ke knížce mě navedl doslov v Lozanově Janovi od Kříže. A román mě již od první kapitoly pohltil. Pařížský arcibiskup postaven mezi jansenisty a molinisty, mezi klášter Port Royal a Ludvíka XIV, odhodlán stavět mosty. Na jedné straně odmítá teologickou radikálnost jansenismu, na straně druhé obdivuje asketický život v Port Royal a jeho hloubku. Má rád krásy život, ale hnusí se mu výstřelky u dvora opírající se o jezuitskou kazuistiku. Teologické jádro sporu mezi jansenisty a molinisty je jen naznačeno, více pozornosti věnuje jeho implikacím: mravní důslednosti na straně jedné a pokleslosti na straně druhé. Kde je však střed? Jansenismus uzavírá nebe pro běžného člověka, molinismus zavírá oči před prostopášností. Happyend žádný, pochopitelně. Neslavný, šedivý kříž v opuštěnosti ode všech.
Překvapuje mě, že v polovině 70. let mohla vyjít tak hluboce křesťanská kniha. Snad to překladatel zdůvodnil před cenzory poukazem na pokrokovost autora, snad kritikou jezuitů, kterou zdůrazňuje v úvodu, která však v díle zdaleka není tak jednoznačná. Mě osobně román opravdu nadchl a navedl ke spoustě otázek. Ukázal, že víra rozhodně není nějakou procházkou růžovým sadem a rozhodně ne berličkou, naopak může být tíživým břemenem, křížem.
Jan od Kříže
José Jiménez Lozano
Knížkou jsem byl nadšený. Lozano v obrazech až téměř básnicky vypisuje významné události z Janova života. Má cit pro obraz doby a pro charakter Janovy poezie, jíž byl mimochodem editorem.
(tento krátký záznam jsem si udělal v září 2002)
Chvála antické filosofie
Pierre Hadot
Nejprv mě nepříjemně ohromil rozsah knížky - těchto pár stránek se vydává jako kniha v tvrdé vazbě? Ale přednáška je to úžasná, brilantní, uvádí do hlavních témat, kterými se Pierre Hadot zabýval: filosofie jako láska k moudrosti, vztah písemného a mluveného slova v antice, literární žánry, poznej sám sebe, duchovní cvičení. Vynikající jako úvod do další četby. Přitom i v této přednášce se odkrývají možná jasné a možná nečekané souvislosti.
Francouzský text jsem v ruce neměl, tak nemohu posoudit do jaké míry je český překlad věrný, v každém případě však David Bartoň to převedl srozumitelně a čtivě (vzhledem k žánru) a nevšiml jsem si na první pohled žádných lapsů. Jediné, co bych mohl v tuto chvíli vydání vytknout, je, že mohlo být doprovozeno dalšími vysvětlivkami, které nejsou v chudém poznámkovém aparátu francouzského textu a u kterých Hadot předpokládal, že je francouzskému posluchači na College de France nemusí vysvětlovat. Např. kdo to byl Georges Friedmann, kde najdeme česky Montaigneovu kapitolu (spíše esej, viz Montaigne, Eseje), nebo že Hadotův výklad aforismu "přirozenost se ráda skrývá" je tématem právě jeho knihy "Závoj Isidin".
Bene scripsisti: filosofie od středověku k novověku
Petr Glombíček
Jedná se o sborník k sedmdesátinám českého filosofa a historika filosofie Stanislava Sousedíka. Obsahuje velmi dobré příspěvky na různá témata, převážně z oblasti dějin filosofie. Recenzi jsem publikoval anglicky v Acta comeniana, na databazeknih.cz dávám její českou verzi (také na https://tomasnejeschleba.academia.edu/research#papers)
Trinus liber Dei: Komenského místo v dějinách metaforiky knihy
Petr Pavlas
Knihu jsem četl jako recenzent pro vydání a moc rád jsem ji doporučil. Vychází metodologicky hlavně z německého filosofa Hanse Blumenberga (škoda, že v češtině myslím od něj dosud nebylo nic přeloženo) a téma metaforiky knihy ukazuje na v Čechách snad ještě známém Komenském. Je to výborné, nabité zajímavými informacemi a přitom neotřelé.
K čemu je věštění ze snů? - Překlad a výklad Synesiova spisu O snech
Filip Horáček
Knihu jsem recenzoval pro vydání, tak z lektorského posouzení vybírám to nejdůležitější (s marginálními dodatečnými úpravami).
"Kniha mi učinila radost hned dvakrát. Zaprvé samotným výběrem tématu. Nestává se totiž v českých zemích příliš často, aby se někdo zabýval novoplatónskou filosofií. A navíc Synesiem, autorem, který je upozaďován velikány novoplatonismu, jako Plótínem, Porfyriem, či Proklem. A dodejme, že tématem práce je spis O snech, jehož název na první pohled ani nenaznačuje, že by se mělo jednat o dílo filosofické. Pozornost mou, předem citlivou na věci renesanční, však práce vzbudila okamžitě, neboť toto Synesiovo dílo do latiny přeložil slavný renesanční florentský platonik Marsilio Ficino, a dílo zřejmě ovlivnilo právě Ficinovu teorii imaginace a spolu s dalšími Ficinovými překlady spoluvytvářelo podobu platonismu renesančního. Z čehož lze vyvozovat, že téma nepatří mezi okrajové záležitosti dějin myšlení, nýbrž hrálo nezanedbatelnou roli i mimo dobu svého vzniku.
Zadruhé, velmi mne potěšila struktura předložené práce. Nejedná se totiž o nějakou kompilaci sekundárních zdrojů, nýbrž v centru práce stojí samotný primární text. Filip Horáček po úvodních kapitolách, přibližujících autora a kontext díla, umisťuje do středu knihy svůj vlastní překlad Synesiova řeckého textu, který je znám pod latinským názvem De insomniis. Následuje rozsáhlý, detailní a vysoce poučený výklad centrálních filosoficko-náboženských pojmů a jednotlivých pasáží daného textu.
Autor podle mne věci velmi dobře rozumí a v nuancích novoplatónského výkladu se pohybuje bravurně. Filip Horáček prokázal vynikající překladatelské schopnosti vycházející z hluboké znalosti primárních textů a z porozumění jim, že se v práci vyjevila jeho důkladná obeznámenost se sekundární literaturou."
Téma a kniha samotná určitě nejsou vhodné na nějaké čtení do postele před spaním. Kdo tomu však dá, co je třeba, bude odměněn. Čím? To neprozradím.
Poslední přání
Andrzej Sapkowski
Nakonec jsem si k Zaklínači našel cestu, když už jsem číst knihu nezvládal, tak jsem náhodou zkusil audioknihu, dramatizaci povídek Poslední přání, s Jiřím Dvořákem jako zaklínačem, a jo, jo, to je dobré, zajímavé, napínavé, tajemné, sebrané a pomíchané motivy asi z různých fantasy, třeba z Tolkiena (ta vizáž elfů, jejich dlouhověkost, připluli na korábech..., proč nejsou nikde elfové jako z Petra Pana?), nečekané zápletky, nečekaná rozuzlení, jakési jakoby středověké kulisy, jakási slovanská mytologie... dohromady prostě dobře napsané a pro toho, kdo si libuje ve výše uvedeném, nebo třeba v něčem z toho, tak dobré, jo, jo.
