Kleo99
komentáře u knih
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Přiznávám zcela bez studu, že několik posledních stran příběhu jsem četl s husinou i na místech, kde bych nikdy netušil, že může být a slzami v očích. Přátelé čtenáři, ušetřím vás sáhodlouhého elaborátu na téma V čem všem je Bílá Voda skvělá a proč byste si ji zaručeně měli přečíst, ale nemůžu s čistým svědomím dokončit tento komentář aniž bych připojil své nejvřelejší doporučení.. Přečtěte si tuto knihu. Nenechte se zastrašit téměř sedmi sty stranami textu, protože záhy zjistíte, že jich v závěru bylo příliš málo a budete lačnit po dalších. Není snad nic, co by knize chybělo, a tak si snad ani ten největší rejpal nemůže stěžovat. Za mne osobně kniha rozhodně patří ke klenotům české literatury a zcela bezesporu na úplný vrchol současné tuzemské prózy. Samotný příběh stojící na pozadí vzniku knihy je neméně zajímavý, než její obsah. No vidíte to, už bych zase básnil, a to jsem slíbil, že to bude stručné... Přeji krásné počtení!
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
,,Tvé příjmení by se skvěle hodilo ke jménu mojí dcery." Věta, která stojí na počátku mé cesty k této božské knize o žítkovských bohyních. Jistě chápete, že motivace k přečtení tedy byla maximální. A nebyl jsem zklamán. Byl jsem vlastně víc než potěšen. Kniha mne absolutně pohltila a jako by mne někdo uřknul, že nespočinu, dokud knihu nedočtu, musel jsem číst a číst a číst, což vyústilo v to, že jsem ji přečetl na mé poměry v rekordním čase (byť to i přesto trvalo dva a půl dne). Co si ale budeme, není to zrovna kratičké dílko. I přesto jsem doteď smutný, že nakladatelství seškrtalo desítky stran, o které tak příběh byl ochuzen. Některé z dějových linek jsou na úkor seškrtání hluché, což je někdy zřetelné více a někdy méně, avšak na čtenářském zážitku mi to nijak extra neubralo. Jako by před námi autorka rozplétala obrovské klubko příběhů, z něhož každá nitka jako by byla součástí dalšího velkého klubka. Na příběhu je jednoznačně vidět, že má Tučková perfektně zmáknuté narativní způsoby, kterým se přiučila na bohemistice, a tak se není čemu divit, že každá z kapitol končí cliffhangerem, který čtenáře nutí si říkat ,,ještě jednu" až do doby, než zjistí, že vlastně už žádná další nezbývá. Místy jsem měl pocit jako by Tučková byla sama hlavní protagonistkou. Ostatně průběh její rešerše k tématu si nepředstavuji nijak jinak, než že podobně jako Dora strávila notnou dávku času objížděním nejrůznějších archivních zařízení, kde sbírala prameny, na jejichž základě pak vystavěla poutavý příběh mísící realitu s fikcí. Posledních zhruba sto stran dle mého názoru bohuže trošinku pokulhává za zbytkem knihy, avšak za vinu to dávám onomu proklatému vyškrtávání, které v této části bylo zřetelnější, než kde jinde v knize. Způsob, kterým v knize byly vykresleny praktiky a smýšlení komunismu a nacismu, je téměř dechberoucí. Číst o těchto ,,zločinech proti lidskosti" v porovnání právě s lidskostí Surmeny či obecně toho, co většina bohyň zosobňovala, to je zkrátka síla. Magnesia Literata rozhodně více než zasloužená. Přiznávám, že jsem ani netušil, že se u nás tak dobře píše a teď se stydím... A víte vy co? Pokud by tohle byla jedna z těch knih, o kterých se budou učit naše děti, byl bych za to rád. Jen doufám, že tou dobou budou mít k dispozici kompletní materiál. Žítková prozkoumána. Další zastávka: Bílá Voda. PS. Nemáte číslo na Tučkovou? Nutně si potřebuji přečíst tu nepublikovanou část textu!
Knihonoš
Carsten Henn
Láska ke knihám je nesmrtelná. To hlásá nápis na zadní straně obálky a já nemůžu jinak než mu dát za pravdu. Mimo tohoto hlubokého výroku se obálka pyšní kombinací toho nejkrásnějšího odstínu modré s oranžovou a příměsí žluté. Jedná se o hotovou pastvu pro oči. Překrásné desky však neukrývají pouhý příběh, ale pohlazení po duši. Nebyl bych býval čekal, že po přečtení Nonstop knihkupectví pana Penumbry kdy narazím na lepší příběh z knihkupeckého prostředí, ale stalo se a jsem za to rád. Kdyby bylo možné oženit se s knihou, vybral bych si právě tuto, abychom spolu mohli zestárnout. Naší životní znělkou by byla skladba Married Life of Michaela Giacchina. Ústřední postavou příběhu je Knihonoš Carl, kterého jsem si od samého začátku představoval jako dvojníka Carla z animáku Vzhůru do oblak - a to nejen kvůli shodě jmen. Má však i tento knižní Carl svého věrného Russella a čtyřnohého Duga? O tom se budete muset přesvědčit sami. K příběhu nemám žádnou výtku (snad kromě trochu uspěchaného konce) a rozhodně nevyzradím žádné spoilery, ať případné čtenáře nepřipravím o skvělý zážitek. Knihu vřele doporučuji všem milovníkům oddychové četby s nádechem romantiky, ale i těm, jejichž žánrové preference jsou na míle daleko. Ano, až tak moc knize věřím. Knihonoše jsem ihned po dočtení s klidným srdcem zařadil na seznam svých nejoblíbenějších knih, aby tam mimo jiné dělal společnost Spalovači mrtvol, jehož hlavní postavou je rovněž Carl/Karel. Snad se tito dva pánové jeden od druhého lecčemu novému přiučí.
Lady Fuckingham
Oscar Wilde
Na tuto útlou knížečku jsem narazil v jedné knihobudce a k jejímu přečtení mne nalákalo především jméno Oscara Wildea. Musím však přiznat, že s tímto autorem už nějaké předchozí zkušenosti mám a již krátce po začtení jsem začal o jeho autorství nemálo pochybovat. Pochyby mi nedaly spát, a tak jsem se snažil Wildeovo autorství jaksi potvrdit pátráním na internetu, avšak zdá se, že Wilde je považován za autora pouze u nás v Česku. Knížečku jsem nakonec s nemalým přemáháním dočetl, aby mi tu nestrašila v kategorii "právě čtu." Příběh jako takový je velice repetetivní a zcela postrádá nějakou hlubší myšlenku. Jedná se zkrátka o velice explicitní popis řádění jedné mladé nymfomanky s neukojitelnou chutí (po čem, to jistě víte). Jednalo se o mé první zabroušení do světa literatury tohoto typu a to bych se musel hodně mýlit, aby nebylo zároveň i poslední. Nicméně vůbec nepochybuji o tom, že si kniha své fanoušky najde mezi nenáročnými čtenáři a fanoušky červené knihovny.
Námi to končí
Colleen Hoover
Řekla mi, že chce být můj Atlas, a tak jsem jsem si od ní knihu půjčil, abych tomu přišel na kloub. Kdo to řekl, kdy, proč a jak to myslel, to vás nemusí zajímat. Co by vás ale zajímat mohlo je, že tato kniha je nejspíš vůbec první romantickou knihou tohoto typu, kterou jsem kdy četl, a navíc v originálním znění. Půjčené jsem měl oba díly, přičemž mne dosti zaskočilo, že se jejich vazby tak výrazně (a úplně nesmyslně) liší. Abych se však věnoval přímo příběhu... Svým způsobem se kvalita dá shrnout ve stručnosti jednou větou, a to sice, že moc nerozumím tomu že zrovna CoHo je aktuálně nejspíš vůbec nejprodávanější autorkou na světě, která předčila i chudáka Agathku Christie. Co za tímto úspěchem stojí, to si nejsem jistý, jelikož na základě vlastní četby jsem příliš unesen nebyl, o propadák se však také zároveň nejednalo. Dle mého osobního názoru se jedná spíše o průměrný počin, který si nejspíš nezaslouží tak obrovský hype.
Služebník smrti
Michael Morley
Musím přiznat, že jsem k této knize byl velice skeptický, avšak krátce po rozečtení se mé obavy rozehnaly. Již z anotace jsem vytušil, že Sherlock zde bude mít nejspíše pouze epizodní roli, což mne zprvu odrazovalo od čtení, avšak v závěru mi to vůbec nevadilo. Příběh byl poutavý a ani mi nevadilo časté střídání dějových linek, které mi u mnoha jiných děl často pije krev. Nevím, zda to bylo překladem či autorovým mistrovstvím, ale styl, jakým byla kniha napsána mne naprosto pohltil. V knize se neobjevuje přespříliš důležitých postav, avšak každá z těch, která tam je, je napsána skvěle. Nikdy bych například neřekl, že budu sympatizovat s vrahem. Příběh dle mého názoru dělá čest dílu z pera A. C. Doyla a neobjevují se zde ani žádné kontradikce. Neměl bych ani problém, kdyby se jakákoli z nově představených postav objevila v posvátném Kánonu. Velice se mi také líbily mistrně zapojené odkazy na různé skutečnosti, místa a lidi z tehdejšího Viktoriánského Londýna, které se neobjevují ani v žádném z Doylových děl.
V pasti
Josh Malerman
Skutečně bych se neodvážil soudit, co je děsivější. Je to fakt, že příběh o necelých 300 stranách čistého textu je rozdělen na ČTYŘIAČTYŘICET dílčích částí? Anebo je to fakt, že se v příběhu bez ladu a skladu střídají dějové linky, které můžeme nazvat "přítomnost" a "minulost," z nichž první je z velké části protkána vzpomínkami a flashbacky? Pro mne osobně jsou obě z těchto věcí receptem pro katastrofu. Nenechte se mýlit, příběh není špatný. Nebál bych se dokonce tvrdit, že premisa příběhu je jednou z nejoriginálnějších, nejpoutavějších a nejlákavějších vůbec. Je to pro mne však styl autorova psaní a skákání mezi dějovými linkami, co pro mne pokazilo celé kouzlo. V příběhu se také mnoho věcí opakuje. Jako příklad bych uvedl kousek textu, který se v různých variacích objevil na vícero místech příběhu. Tím je:,,Tady na řece s nimi něco je. Šílenci. Zvířata. Tvorové. Podobných příkladů by se však dalo nalézt více. Na konec musím přiznat, že z knihy mám zcela opačné pocity než z filmového zpracování od Netflixu, které jsem viděl před lety. Zatímco film byl velice milým překvapením, u knihy to bylo právě naopak, bohužel.
Geraldova hra
Stephen King
Kingův osobitý rukopis se v knize jednoznačně pozná a jako vždy čtenáře dokáže vtáhnout do děje a udržet jeho pozornost až do samého konce. Osobně bych však uvítal, pokud by konec přišel o něco dříve. Vlastně si myslím, že by kniha fungovala mnohem lépe jako delší povídka anebo spíše kratší novela, která by se zaměřovala primárně na jednu dějovou linku. V tomto příběhu se však rozbíhají rovnou tři téměř rovnocenné dějové linky, které se vzájemně prolínají. pokud se nakonec spojí úplně, to už se budete muset dočíst sami. Byť všechny tyto linky dostávají téměř shodný prostor, mne osobně to spíše mrzelo, protože jsem přeci jen očekával větší soustředění na linku ústřední. Říkám si, že ostatní dějové linky tam vlastně ani nemusely být, pro mne tedy rozhodně ne. Nicméně si myslím, že chápu autorův záměr a nemůžu ani říci, že bych si příběh neužil, byť dle mého názoru nebyl jeho potenciál zcela naplněn. PS. Slabším povahám radím spíše sáhnout po něčem trošku jiném z mistrovy dílny, abyste se vyhnuli místy značně barvitým a explicitním popisům.
Námi to začíná
Colleen Hoover
Pro ty z vás, kteří by si vzhledem k názvu nebyli jistí, tohle je druhý díl. Tak a teďka budeme dělat, že jsem já sám tuhle radu nepotřeboval... Příběh stejně jako u prvního dílu není úplně světoborný, jedná se nicméně o velice příjemné čtení, které rychle odsýpá a vzhledem k jednoduché angličtině bych ho určitě doporučil v originálním znění i méně pokročilým čtenářům v cizím jazyce. Kniha pěkně doplňuje první díl, přičemž bylo příjemné se moci vrátit do příběhů postav a zjistit, jak to s nimi bylo dál.
Čajovna v Tokiu
Julie Caplin
V době, kdy jsem četl tuto knihu, jsem četl i dvě knihy od proslulé Colleen Hoover a víte co? Tohle ji hravě strčilo do kapsy. Příběh je dokonale vyvážený. Romantická linka je narozdíl od jiných příběhů tohoto typu nenásilná a přirozená, přičemž se navíc máme možnost podívat i na zvyky jiné kultury a procestovat cizí zemi. Postavy si čtenář rychle oblíbí a jistě se s radostí ponoří do příběhu stejně jako já. Za to se každému příběh odmění příjemně strávený časem, ale třeba i zjištěním, co je to takové wabi-sabi, a to je zkrátka milý bonus. Přestože jsem čtenář, který se do kontaktu s literární romantikou dostává spíše zřídka, vřele doporučuji. Já osobně mám chuť vydat se s Caplinovou na další z jejích romantických útěků, tak se třeba u některého z nich zase setkáme. Příjemné počtení!
Thrawn: Spojenectví
Timothy Zahn
Druhý díl trilogie je dle mého názoru tím nejslabším a to hned ze dvou důvodů. Vůbec mi nesedlo, jakým způsobem se střídaly aktuální události s těmi minulými. Osobně bych ocenil spíše ucelený příběh odehrávající se z většiny v jedné časové linii spíše než flashbacky, které tvořily zhruba 50% knihy. Do tuhého začlo jít, když se od dějové linky popisující minulost oddělila ještě jedna, která se později opět slila v jednu. A já se ptám proč? Druhým důvodem, proč považuji knihu za slabší je její samotný příběh, nebo spíše příběhy. Kniha na mne totiž působila jako velmi zdlouhavá upoutávka na události, které by se možná mohly odrazit v příběhu posledního dílu trilogie. Z této knihy jsem měl docela obavy a bohužel musím přiznat, že byly spíše oprávněné.
Dům hedvábí
Anthony Horowitz
Musím přiznat, že na základě anotace a celkové prezentace knihy jsem neměl od díla přehnaně vysoká očekávání. O to více mne překvapilo, jak moc mne kniha pohltila. S čistým svědomím se nebojím prohlásit, že se jedná o nejlepší pastiš Sherlocka Holmese, který jsem dosud četl. Příběh má sice trošku pomalejší rozjezd nicméně hned poté nabírá tempo a čtenář se jen těžko dokáže odtrhnout od napínavého a velice poutavého děje s velice důmyslnou zápletkou. Dokonale zachycená atmosféra viktoriánského Londýna je výborným pozadím pro velice temné události, k nimž v průběhu příběhu dojde. Pokud by toto dílo bylo součástí kánonu, kterému dal život sám Doyle, dělalo by mu jen čest.
Moriarty
Anthony Horowitz
Mnohé z čtenářů jistě překvapí a možná i zklame, že hlavním protagonistou knihy není Sherlock Holmes. Jeho roli zde však zastává inspektor Athelney Jones, kterého můžeme znát z kánonu třeba z Podpisu čtyř. Tento inspektor hojně využívá holmesových metod, jejichž studiu věnoval nemálo času. Jako jeho Watson a zároveň vypravěč celého příběhu se nám představuje Frederick Chase, Američan z Pinkertonovy detektivní agentury. Dílo dává na obdiv zejména výjimečnou čtivost, s čímž jsme se mohli setkat už u autorova Domu hedvábí. Příběh samotný může být pro někoho nudný, avšak mně přišel zcela vyvážený a nenudil jsem se ani na okamžik. Musím však přiznat, že předposlední kapitola je jakousi ránou pod pás a ta poslední to už moc nezachrání. Příběh jako takový je protkán neuvěřitelným množstvím odkazů na různé příhody známé z kánonu a můžeme se v něm setkat i se známými postavami mezi které patří například Lestrade nebo Gregson. A ovšem také Moriarty! Kniha v sobě zároveň skrývá malé překvapení pro čtenáře stýskající si po Holmesovi, jelikož na konci výtisku se objevuje povídka nazvaná Tři královny, ve které v hlavní roli vystupují Holmes s Watsonem tak, jak je známe a máme nejraději. PS. Mezi podobné knihy jsem si dovolil zařadit knihu Vražda Rogera Ackroyda od Agathy Christie. Jak s touto informací naložíte je však již zcela na vás. ;-)
Star Wars: Ahsoka
E. K. Johnston
Pokud by animované seriály Clone Wars a Rebels měly mít dítě, bezpochyby by jím byla tato kniha. Jestli vám ale žádný z těchto seriálů nic neříká, nebude kniha pravděpodobně pro vás. Netvrdím, že si se základní znalostí Star Wars universa nedokážete příběh řádně vychutnat, ale jsem si téměř jistý, že čím větší přehled máte, tím více dokážete z příběhu těžit. Příběh samotný odkazuje na několik událostí i postav vyskytujících se převážně pouze ve zmíněných seriálech, a tak neznalci budou jistě tápat a marně se snažit odhalit, o čem je vlastně řeč. Události příběhu však nejsou nezajímavé ani tak a mnohé jistě potěší, když se na scéně objeví i pár postav známých z filmových zpracování.
Fantastická zvířata a kde je najít (ilustrované vydání)
Mlok Scamander (p)
Když jsem se rozhodoval, jaké vydání Fantastických zvířat si pořídit do své skromné sbírky, měl jsem dlouho v hledáčku vydání z roku 2013. Nakonec jsem se však rozhodl pro to ilustrované a jsem moc rád, že se tak stalo. Nádherné kresby Olivie Lomenech Gillové zcela předčily má očekávání a dokonale doplnily jinak velice skromný text. Byl bych ocenil obsáhlejší povídání o jednotlivých tvorech případně nějakou tu "historku z natáčení" z úst (či pera?) Mloka Scamandera, ale bohužel. Čtenáři běžných vydání bez ilustrací jsou o mnohé ochuzeni a chápu, že na ně tak kniha nemusela udělat velký dojem. Každopádně jsem však rád opět zavítal do známého kouzelnického světa a seznámil se s novými zajímavými a nevšedními tvory.
Sherlock Holmes a Boží dech
Guy Adams
Pokud by byl podle této knihy natočen film, bezesporu by si vysloužil hodnocení PG-13. V knize je totiž mnoho pasáží, které jsou pro člověka s dobrou představivostí doslova úděsné. Příběh je velmi poutavý a velmi rychle ubíhá. Mám k této knize však jednu výhradu. I přesto, že kniha slibuje jako hlavního protagonistu Sherlocka Holmese, zdá se mi tato postava v knize upozaděna. Dost dobře by se postavy Holmese a doktora Watsona mohly jmenovat úplně jinak a na příběh by to nemělo žádný vliv. Jako celek je však kniha velice povedená a určitě si zaslouží místo v každé knihovničce příznivců Sherlocka Holmese.
Šílená Max
Brenna Yovanoff
Knihu jsem před pár měsíci četl v originále a musím bohužel přiznat, že i přes veškerou snahu překladatelky mi česká verze příběh spíše zkazila. Chápu, že příběh je cílený spíše na mladší publikum, a tak je tomu přizpůsoben i jazyk, ale pro mne jakožto dlouholetého fanouška Stranger Things tato forma překladu vážně nesedla. Děsil jsem se ho ostatně už po přečtení samotné anotace a v tomto pocitu mne utvrdila hned první stránka. V závěru se ale dá na překlad docela zvyknout. Příběh samotný mapuje zčásti události druhé série seriálu a je protkán záblesky minulosti hlavní protagonistky, Max. Kniha je tak příjemným rozšířením světa Stranger Things a pevně věřím, že mladšímu publiku se určitě bude líbit.
Thrawn: Velezrada
Timothy Zahn
Závěrečný a dle mého názoru zároveň nejlepší díl trilogie. Musím však přiznat, že jeho podtitul "velezrada" mi k tomuto příběhu příliš nesedí. Osobně bych ocenil spíše něco jako "oddanost". Chápu ale také, že "velezrada" má větší potenciál přilákat případné čtenáře. Na rozdíl od předchozích dvou dílů se jedná o ucelený příběh, který není prokládán flashbacky jako díl druhý nebo velkými časovými skoky jako díl první. Tento díl má také stejně jako ty ostatní prvek gradace a pokud se tedy prokoušete přes slabší úvod, kniha se vám bude odměňovat stále lepší a lepší akcí. Co mi na knize vadilo úplně nejvíce (kromě jedné z postav, kterou nebudu jmenovat, haha) však bylo překladatelovo rozhodnutí "project Stardtust" překládat vždy jako "Hvězdička". No já osobně si asi neumím představit císaře, Thrawna nebo kohokoli jiného toto krycí jméno vyslovovat, vy ano? Člověk by čekal, že když ponechají originální názvy lodí (díky bohu za to), že by možná mohli zvážit i ponechání "Stardustu".
Thrawn
Timothy Zahn
Kniha mapující raketový vzestup imperiální kariéry jedné z nejlepších postav celého universa doplácí snad jen na velké časové skoky oddělující některá z popisovaných období. Velmi povedené kanonické zpracování pomyslného představení velkoadmirála Thrawna.
Golemův stín
Petr Macek
Okolo této knihy jsem dlouho chodil jako kolem horké kaše a to zejména kvůli nepříliš pozitivním ohlasům. Nakonec jsem si však díky své holmesovské nenasytnosti příběh přečetl a musím bohužel přiznat, že žádné milé překvapení se nekonalo. Od samého začátku jsem z příběhu necítil tu správnou sherlockovskou atmosféru a věřím, že by se knize nic nestalo, pokud by se její hlavní představitelé jmenovali Jenda Brčál a Karel Vomáčka. Příběh samotný obsahuje enormní množství různých odkazů na jiná díla a místy to působí, že určité části byly napsány čistě, aby se zde daný odkaz mohl objevit. Hřebíčkem do rakve pro mne byla poslední zhruba pětina knihy, kterou jako by na papír zachytilo mé čtrnáctileté já. O samotném závěru se snad ani nebudu vyjadřovat, protože ten mi rozhodně radost neudělal. Nejsem zrovna příznivcem podobného bourání tabu.
