knedlik
komentáře u knih

Jeden by neřekl, že tak mocná země jako je Amerika bude mít tak nemocné obyvatele s tak nemocnými názory. Že nejvíc budou imigranty pronásledovat imigranti. Že se jakási kolektivní vina z ozvěn minulosti bude promítat do současné spravedlnosti. Že rasismus je tak strašně živé a aktuální téma. A že ego plodí to nejhorší zlo. Samozřejmě tím nechci křivdit Američanům a tvrdit, že jinde je tomu zásadně jinak - to si nemyslím, obzvlášť po událostech kolem posledních voleb.
Autorce děkuji za osvěžující reportáž, které sice chybí širší kontext, ale která mi právě takto vyhovovala. Za reportáž, která se ubírá v poklidném tempu a ve které jsou rozhovory vedeny tak, jako byste si povídali s vlastním sousedem, čímž je děsivá. Zase jsem přišla o velký kus ideálů...


Kristina se narodila do špatné doby, stejně jako mnozí jiní. Jejím životem procházela válka, která ji, ať už přímo či nepřímo, připravila nejen o rodinné příslušníky a majetek, ale i o radost ze života. Celý se točil kolem nemocné matky, její práce v poštovním úřadu, počítání peněz ze dne na den, šetření, starostí, šedi. Postupně přišla o všechny tužby, ambice, chuť žít, poznávat. Zlomovým se stává okamžik, kdy je pozvána matčinou sestrou na čtrnáctidenní pobyt do švýcarského luxusního hotelu. Z šedé myši se v záplavě luxusu, nových šatů a falešného přídomku "von" stává jiný člověk, učarovává jí pozlátko, zároveň má ale poprvé v životě pocit, že se může nadechnout. Zcela volně a svobodně. Zcela sobecky. Růžové brýle jí dokonale zkreslují pohled na závistivou a pomlouvačnou společnost, ve které se nachází. Díky ní je také její pobyt předčasně ukončen a čeká ji návrat do kruté reality - zpět do chudoby a šedi všedních dní.
A tento návrat si ani ona sama nijak neulehčuje, hltá ho plnými doušky, nechává se jím prostupovat a zmítá se vnitřním hněvem a nespravedlností. Ne, že by někomu něco nepřála, ale "proč oni a ne taky já?" Touha, hněv a vzpomínky na týden v jiném, fantaskním světě vyústí v Kristinin odjezd do Vídně, kde mimo potřeby připomenout si, jaké to tehdy bylo, navštíví své příbuzné. A tehdy přichází druhý zlomový okamžik a to seznámení s Ferdinandem.
Ferdinand se do jisté míry stává osudovým. Víc než vytouženým mužem a milencem, je jí přítelem se stejným vnitřním zoufalstvím, spravedlivým hněvem a touhou po lepším životě. Zaslouženém lepším životě.
Ferdinand je obrazem dokonale vyhořelého a vnitřně rozcupovaného člověka. Člověka, který mnohé viděl, mnohé zakusil a přesto, že je mladý, pozbyl chuť žít. Člověka hrdého a zostuzeného, bezvýchodného, vyhlodaného válkou, bídou, poválečným živobytím, ztrátou všech ideálů... V Kristině nachází konečně někoho, kdo je schopen mu porozumět. Stejně tak Kristina. Ale přesto, že k sobě mají tak blízko, přesto v sobě nejsou schopni probudit hlubší cit, jakoby snad schopnost milovat vyčpěla a stala se nedůležitou; a oba se nechávají zlákat dalším pozlátkem, falešnou a vysněnou "lepší" budoucností, svobodou, kterou svojí volbou navždy ztratí...
První část příběhu je relativně banálním popelkovským povídáním, přesto však s tolika prvky pochopení chudých, jejich pocitů v místech, kam nepatří, ale i možnosti volného nádechu po odbřemenění. Druhá část příběhu je o to zajímavější, alespoň po psychologické stránce. O to také pochmurnější. Pseudonadšení ovládající zúčastněné na konci, je spíš k pláči než smíchu. Otevřený konec by se mohl zdát optimistickým, ale já optimista příliš nejsem.
Opojení z proměny je výborným příběhem o lidských touhách, troskotání lidských přesvědčení a generaci, které ostatní nespravedlivě a bezohledně sebrali několik nejdůležitějších let života, jejich vnitřní prázdnotě a spoustě hněvu a sebelítosti.
"Nevím, vím jen, že je to těžké. To druhé by bylo lehčí. Ztroskotá to skoro vždycky, když se člověk postaví proti svému vlastnímu zákonu - nemyslím tím paragrafy a justici, základní státní zákoník a policii. S tím by si člověk poradil. Ale každý má svůj vnitřní zákon : jeden jde nahoru, druhý dolů. Kdo má stoupat, bude stoupat, a kdo má padnout, padne. Mně se zatím nepodařilo nic. Tobě se zatím nepodařilo nic. Možná, dokonce pravděpodobně se proti nám všechno spiklo, abychom zahynuli. Když se mě zeptáš a mám poctivě odpovědět, nemyslím, že jsem člověk, který bude jednou úplně šťastný. Možná že se to ke mně ani nehodí."


K Modroočkovi jsem se vrátila díky čtenářské výzvě a díky za to! Ať už tady remcalové nadávají jak chtějí, že je to zbytečné a že si snad umí rozhodnout, co chtějí a nechtějí číst... jsou prostě knihy, ke kterým vás nenapadne se jen tak vrátit, když vyloženě nemáte důvod. Ale když už to uděláte, může to být opravdu milý zážitek - jako třeba v tomto případě.
Úžasné a milé vyprávění Josefa Koláře o poznávání života kotětem Modroočkem s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, mi prozářilo den :-) Nehledě na to, jak si člověk sentimentálně zavzpomíná, jak ji četl jako svoji "opravdovou první knížku" hned po Slabikáři...
pozn.: Ideální číst se svým čtyřnožcem někde po boku :-))

On to někdo z vás zvládnul přečíst dvakrát? To si dokážu zdůvodnit vážně snad jen tím vytříbeným poutavým stylem a nebývalými přirovnáními, která, nutno podotknouti, zaujmou a místy i pobaví. Fascinující, skvělá, odporná kniha, kterou už nikdy nechci vidět.


Dílo tohoto velikána snad netřeba příliš komentovat. Je opředeno hloubkou a silou dojmu, který vyvolává a který setrvává. Znepokojující obsah povídek dráždí a napíná. Úvahy, způsob myšlení aktérů nutí k zadumání. A mnohdy velice překvapivá pointa je pak už jen třešničkou na dortu.
Co se jednotlivých povídek týče, nejvíce mě zaujalo Mládí vůdce. Nevybavuji si, zda jsem kdy četla propracovanější dějovou charakteristiku něčího nitra, chování a jednání, aniž by to byla kniha vyloženě psychologického, potažmo psychiatrického ražení. Tedy postava Luciena byla vykreslena velice působivě. A samozřejmě nejen jeho.
Docela se stydím, že jsem se k Jeanu Paulovi propracovala až teď, očividně jsem o mnoho přišla. Inu směle se vrhněme do napravení tohoto nedostatku.
Na závěr snad jen jeden podnětný citát:
"Když se člověk patlá ve vlastní sliznaté intimitě, co může objevit jiného než smutek z těla, podlou lež o rovnosti a zmatek."


Původně jsem plánovala rozsáhlý komentář, no ale nemá to cenu.


Děsivý příběh podaný poeticky děsivou formou. Kniha o událostech, o kterých se ještě ani dnes moc nemluví, a mluvit by se mělo. O událostech pro mnohé tak živé. Peníze od Hitlera však nejsou žalobou ani knihou o vině. Nýbrž knihou o "lidských" činech.
Gitu potkal hrozný osud, až by si jeden řekl, že to už snad ani není možné. Hrůzy, které zažila, si asi málokdo dokáže představit a málokdo by je dokázal ve zdraví přežít. Výraz "lepí se jí smůla na paty" zde nabývá úplně jiného rozměru. Není tedy divu, že je plná vzteku, zloby a že se s oním krutým zacházením a ponížením vyrovnává celý život a naneštěstí onoho kýženého a toužebného smíření ani nedojde. Autorčin styl psaní mi přijde naprosto adekvátní k danému tématu. Vhodný, vystihující, s notnou dávkou nevyřčeného, ale pouze naznačeného. Obecně si myslím, že je příběh zpracován velmi dobře. Měla jsem možnost číst i jiné knihy s obdobnou tematikou a tato patří mezi ty lepší.
"Záleží na tom, kdo co koná; říkat si může kdokoli cokoli."
"Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet."


Řekla bych, že velmi zdařilý výběr básní. A jelikož je Krchovský mým oblíbencem, tak nemohu jinak než pět hvězd. Jestli jsou úplně zasloužené nechám na jiných.


No paráda žejo :-) A některé hlášky doslova smrtící...
"Řeknu vám, že na vás je něco podivného, Vilíku Kliko, ale já pořád nemůžu přijít na to, co," zavrtěla hlavou. Dva metry deset vysoký kostlivec ji trpělivě pozoroval. Cítil, že k tomu nemá co dodat.


(SPOILER) "I když Liston až příliš dobře věděl, co pacienty na operačním stole čeká, často hrůzy zlehčoval, aby jim šetřil nervy. Jen pár měsíců před experimentem s éterem uřízl nohu dvanáctiletému chlapci jménem Henry Pace, který trpěl tuberkulózním edémem pravého kolene. Hoch se chirurga zeptal, jestli ho operace bude bolet, a Liston mu odpověděl: "O nic víc než vytržení zubu." Když přišel čas amputace, přinesli Listonovi asistenti Henryho se zavázanýma očima do sálu a pevně ho přivázali ke stolu. Chlapec napočítal šest tahů pilkou, než mu noha odpadla."
„Liston dokázal oddělit nohu za méně než třicet sekund a aby měl obě ruce volné, často svíral při práci zkrvavený nůž mezi zuby. Jeho rychlost však byla současně dar i prokletí. Jednou nešťastnou náhodou pacientovi spolu s nohou uřízl i varle. Jeho nejslavnější (a možná jen smyšlená) nehoda se měla přihodit při operaci, během níž si počínal tak rychle, že svého asistenta připravil o tři prsty a při výměně čepelí prořízl jednomu divákovi kabát. Asistent i pacient později zemřeli na gangrénu a vyděšený přihlížející vypustil duši přímo na místě. Jedná se zřejmě o jedinou operaci v historii s třísetprocentní úmrtností.“
Lehce děsivý vhled do chirurgické praxe viktoriánské Anglie, kdy největší a nejceněnější kvalitou chirurga byla především jeho rychlost. Vhled do dob, kdy se na čerstvé rány špinavýma rukama přikládaly obvazy ze špinavých, zakrvácených a cizími vnitřnostmi pokrytých hadrů, „blahodárný“ hnis se řinul z ran a pacienti záhy po operačním výkonu umírali na sepsi. S nebývalou úlevou si člověk představí prostředí dnešního sterilního operačního sálu. Cestu, která k takovému prostředí vedla, respektive její úplné počátky, nastiňuje tato kniha zabývající se životem a dílem Josepha Listera jakožto zakladatele a velkého průkopníka antisepse. Cesta to byla trnitá, a za to, že ji podstoupil a obětoval jí život, mu buďme všichni vděčni.
„Když jsem si přečetl Pasteurův článek, řekl jsem si: stejně jako můžeme u dítěte vymýtit vši, když mu na hlavu pokrytou hnidami naneseme jed, který neublíží pokožce, tak věřím, že můžeme pacientovy rány ošetřit toxickými přípravky, které zničí bakterie, aniž by poškodily měkké části tkáně.“
Knihu lze jen doporučit každému, kdo si chce udělat obrázek o tom, jaké mílové kroky medicína za poslední staletí urazila a zároveň i o tom, s jakými zarputilými odpůrci se pokrok (tehdy i dnes) setkává. Přes lékařskou tematiku se jedná o velmi čtivou, zábavnou, i když lehce morbidní knihu.


Kniha o životě hořkém a kyselém. O životě takovém, jaký (minimálně místy zcela jistě) je, ale mnozí si to odmítají přiznat. Barnesova povídková kniha se tentokrát zaměřuje na stáří a vyrovnání se s ním a vlastně i na vyrovnání se se životem, láskou, osaměním. Nebere si příliš servítky, ale za to ho máme přece rádi. A na druhé straně ve vás opravdu rozechvěje jakousi neutěšenou vnitřní strunu, tak neklidnou a plnou obav, pochyb...
"Když pukne srdce, napadlo ho, roztrhne se jako dřevo, po celé délce fošny. Když byl na pile teprve pár dní, viděl, jak Gustaf Olsson vzal pořádný kus kulatiny, vrazil do ní klín a pak tím klínem trochu pootočil. Dřevo se rozlomilo po vláknu, od jednoho konce na druhý. Nic víc jste o jádru dřeva ani o lidském srdci nepotřebovali vědět, jen kde se nacházejí vlákna. Pak je zakroucením, gestem, slovem dokážete zničit." (Příběh Matse Israelssona)


Mark Haddon se v knize Podivný případ se psem snažil přiblížit běžnému čtenáři mysl autisty, to, jak funguje a nefunguje. Poukázat na to, jak i zdánlivě běžné věci denního života jako je jízda dopravním prostředkem nebo interakce s prodavačem, mohou být nepřekonatelnou překážkou, jež vás uvrhne do panického záchvatu. A že rádiový šum a čísla mohou být balzámem na duši, protože vytváří jakési plné, bezpečné prostředí beze lží a složitých sociálních interakcí.
Kniha ale není jen o patnáctiletém Christopherovi, nýbrž i o jeho rodičích, čtěte: o těch nekonečně trpělivých duších a jejich životech, které jsou obětovány starání se o blízkou osobu, vlastní dítě, které nemůžete ani obejmout.
Hlavním dějem a zároveň základním poselstvím knihy je pak téma důvěry, kterou lze velmi těžko vybudovat, ale velmi velmi snadno pozbýt.
Podivný případ se psem je psán jednoduchým jazykem (kniha je výtvorem Christopherovým, takže rozvitá souvětí a barvité popisky a metafory nelze očekávat, zároveň to knížce dává šmrnc.) Četla jsem ji v originále, nicméně předpokládám, že v češtině tomu bude obdobně.
Zainteresovaným v oblasti "jiných" duševních světů mohu jen doporučit (a samozřejmě nejen jim).

Příběh Leigh-Cheri a Datla je vlastně banální lovestory. A jak již bylo zmíněno, je okořeněná všehochutí možného i nemožného, ekohnutími, terorismem, exotikou, klasickou Amerikou,... a celé je to jaksi pseudofilozofické. Ano, je to přeplácané, ano, je to mnohdy zbytečné, ano, místy mě to štvalo. Na druhou stranu se Robbinsovi nedá upřít jistá dávka vtipu (třeba stoletá služebná v bikinách šňupající koks a všepohlcující ostružiní mě bavily hodně) a svým způsobem v Zátiší s Datlem spatřuji i jakousi obžalobu poslední čtvrtiny dvacátého století a doby, která se neúprosně blížila. Jinak řečeno není to rozhodně kniha špatná, z mého pohledu ale přeceněná (čti: úplně se mi netrefila do vkusu a čekala jsem něco jiného). Velké plus však musím přidat za některé "do živého tnoucí" postřehy a za nezvyklý a překvapující styl psaní.
"Protože na světě jsou dva druhy lidí: ti, kteří jsou součástí řešení a ti, jež jsou součástí problému."
"Chápu, já dělám bordel a ty ho uklízíš? Hele, já ti řeknu, jak to je: na světě jsou dva druhy lidí: jedni pohlížej na život jako na polevu na dortě a ty druhý ho viděj jako chrchel na koláči."
(Na světě ve skutečnosti jsou dva druhy lidí: ti, kteří věří, že na světě jsou dva druhy lidí, a ti, kteří jsou natolik chytří, že si podobnými prkotinami nelámou hlavu.)


Buch! není nejlepší Pratchettovou knihou, ale rozhodně jednou z nejtemnějších. Zve nás do hlubokého trpasličího podzemí protkaného spletitými chodbičkami a tunely, kde lze nalézt spoustu věcí, ale mnohdy je lepší, když je nehledáte; ukazuje nám pokročilou techniku, ať už se jedná o vodotěsná zařízení či plamenomety a zahaluje nás Přivolanou temnotou (pozn. s prasečím ocáskem :-)).
A taky bourá mýty o vztazích a věčném sváru mezi troly a trpaslíky a ukazuje, že dějiny píší vítězové, bez ohledu na to, že se neví, která strana zvítězila.
Děj knihy je temný, občas, pravda, příliš neurčitý a jaksi nekonkrétní a beze spádu, na který jsme zvyklí, na druhou stranu finální scéna s Elániem v podzemí je naprosto geniální, dokonalá a pro mě nezapomenutelná a vše to vynahrazuje. Filozofické okénko o temnotě vnější a vnitřní je jen třešničkou na dortu.
Osobně velmi oceňuji, jak se postupně v knihách na sobě navazujících vyvíjejí vedlejší postavy - v této mě neuvěřitelně bavila postava Jeefese, který se těší mnoha schopnostem a jeden by se až bál pomyslet na to, jaké schopnosti to jsou. A body ode mě dostává i malý, roztomilý Paco. Vtipné poznámky o tělesných metamorfózách nejmenovaných druhů a ženských problémech, co si vzít na sebe už ani nezmiňuji. :-)
"Existovalo jedno staré vojenské rčení, kterým Fred Tračník s oblibou popisoval něčí dokonalý úžas a zmatek. Jedinec v takovém stavu nedokázal podle Tračníka poznat, jestli je v prdeli nebo u snídaně."


Malého prince jako takového komentovat nebudu - ostatně komentářů je tu už sdostatek a beztak by se jen utopil v záplavě jiných pochvalných ód a vzdechů nad tím, jak hluboká, nadčasová, pravdivá a krásná tato kniha je. Co bych ale ráda okomentovala je jedno z posledních vydání Malého prince, totiž obrazová kniha s trojrozměrnými ilustracemi (vydáno 2016). Je to totiž vydání, u kterého se vám doslova zatají dech a zastaví vítr v dlani - opravdu jsem žasla nad kouzelností zpracování každé jedné stránky a ... tohle prostě všichni, kteří Malého prince milují, musí vidět! Dává to celému tomu malému velkému světu úplně novou tvář, tak strašně reálnou, tak hmatatelnou, tak blízkou. Přijměte má nejvřelejší doporučení do ní alespoň nahlédnout!
Ode dneška mi asi bude stát už napořád na stole rozložený baobab :-)

Jedna z knih, které je třeba si přečíst, aby si člověk uvědomil, o jak rozsáhlém a všudypřítomném problému je vlastně řeč. Aby domyslel do důsledku...
Antibiotický paradox pojednává o "kouzelné" moci antibiotik, jejich užívání a zneužívání a kam nás iluze "léku na všechno" dovedla a jakou hrozbou je vzniknuvší antibiotická rezistence. Vrátí se doby, kdy lidstvo zmíralo na banálnější infekce? Doba morových epidemií? Dostaneme rozum a přestaneme si u lékaře vydupávat léky, které reálně nepotřebujeme?
Ač mě osobně při čtení přepadaly stavy "ááá, umřeme na infekcééé", Levy je poněkud optimističtější. Díky tomu, že se tímto problémem začal zabývat téměř celý svět, domnívá se, že existuje šance dostat antibiotika pod náležitou kontrolu. V doslovu nicméně uvádí příklad z dob antraxové epidemie v USA (2001), kdy lidé opět bezhlavě sháněli širokospektrá antibiotika do zásoby a bůh ví, jak s nimi kdo kdy naloží a jaké rezistentní brebery z toho vzejdou.
Osobně jako velké pozitivum vnímám, že část lidí začala být uvědomělá a odmítá například potraviny, kde byla na podporu růstu užívána antibiotika ve velkém. Upřímně mě zděsilo zjištění, kde všude se tak dělo a děje.
Na čtení Antibiotického paradoxu je třeba mít trochu základního povědomí o bakteriích a virech, ale zase nijak zásadně. Kdo jste uvažoval, že si ho přečtete, přečtěte si jej!
Jinak všichni umřeme na infekcééé!


Detektivka, na které si pošmáknou všichni, kteří... no, vlastně všichni. Bojovníci za lidská práva a svobodu, dobrodruhové, vegetariáni, feministky, amatérští detektivové a milovníci knih Agathy Christie, mineralogové, historici, ...
***Kvůli zvýšené všeobecné háklivosti na SPOILERY zde přidávám spoilerové varování. Možná tam ani žádné nejsou, ale kdyby náhodou.. ***
Ke slovu zde přichází tajemní golemové, ze kterých mají všichni hrůzu, přestože jim neustále ( a tím je myšleno opravdu neustále) slouží a vykonávají nejnebezpečnější a nejpodřadnější práce. Nebo z nich snad mají hrůzu právě proto? A teď navíc zničehonic páchají sebevraždy s podivnými dopisy na rozloučenou...
Tradiční i noví hrdinové zde opět nabývají nových rozměrů. Golemové, kterým lze vyjmout slova z hlavy, ale nelze jim je vyjmout ze srdce. Dále velitel Elánius, vyléčený alkoholik, který je pro Ankh Morpork tím, čím byl Batman pro Gotham - hrdina, kterého si jeho město nezaslouží, ale kterého potřebuje. (Což mimochodem ví lord Vetinari víc než dobře... )
Řiťka, který/ která započne mezi trpaslíky cosi, čemu by se dalo říkat feministické hnutí. A taky heroldi, ti proklatí heroldi s tak zvráceným smyslem pro humor, který se jim stane téměř osudným.
Parádní jízda stokami Ankh Morporku!
Tračník spustil hlavu zpět. "Ležíme ve stoce, Noby," zasténal. "Óóó!"
"Všichni ležíme ve stoce, Frede. Ale některý z nás upíraj pohled ke hvězdám..."


Další Zeměplocha, další postavy, další příval sympatií ke každé z nich. Nevím, jak to Terry dělá, ale dělá to sakra dobře. Velkolepá lady Berankinová, její domácí mazlíček Errol, který byl vtěleným odhodláním; cynický dobrák Elánius, nemající žádné potíže s alkoholem, nýbrž bez něj; největší trpaslík na světě Karotka a v neposlední, tedy vlastně první řadě taky Knihovník, který "možná vypadá jako špatně vycpaný gumový lodní pytel, ale je to gumový pytel vycpaný ocelovými svaly", který se vyšvihl do top trojky mých oblíbenců :-))
"Knihovník s hlasitým klepáním kloubů vstoupil do knihovny tady a teď. Každý chlup na jeho těle se ježil vztekem. Rozrazil dveře a vyrazil do sužovaného města.
Někdo tam dole už brzo zjistí, že nejstrašnější noční můra je rozzuřený knihovník.
S policejní plackou."
Stráže! Stráže! jsou knihou o tom, že není radno přivolávat draky, ta fantastická hrdá stvoření, kteří si nenechají jen tak něco líbit.
Kniha o tom, že byste nikdy neměli stavět vězení, ze kterého se nemůžete pohodlně dostat ven.
Kniha o tom, že i metafora může zabít.


Opět klasická Zweigova variace na maniakální téma. Duel mezi dvěma velmi netypickými šachovými mistry; nabubřelým prosťáčkem, jemuž tato královská hra jakožto jediné, co ovládá, stoupla do hlavy, a záhadným doktorem, který se v době výslechu gestapem díky promyšlené izolaci a úniku k šachovým partiím ve vlastní hlavě, přizbláznil. Náhoda je na výletní lodi svede k jednomu šachovému stolku, kde cílem není ani tak výhra, jako hra samotná a pro tu hru má každý jinou niternou pohnutku. Stojí tu tak před sebou finanční odměna a zvědavost, zda se hra se skutečnými, tedy hmatatelnými figurkami, zvrhne v opětovné šílenství.
Šachová novela je napsaná strhujícím způsobem, jako to Zweig prostě umí. Stejně jako se stupňuje šílenství a amok hlavních postav, roste i vnitřní tenze čitatele. A dokud ji nedočtete, tak čtete dál a dál... než vám někdo se slovy "remember" přejede přes jizvu na vaší ruce.
"... já nešťastník, jemuž se zvědavost v duchovních věcech vždy zvrhává ve vášeň..."

Ironií skrz naskrz prosáklé minidílo nemilosrdně kritizující slepou oddanost náboženství a církvi. Twain s vtipem sobě vlastním dokládá na několika příkladech, jak si sám Všemohoucí čili Zdroj Veškeré Etikety protiřečí v samém základu svého "učení" a jak je i přesto slepě a nesmyslně opěvován.
U této knihy se pobavíte a pousmějete, ale natrefíte možná i na vcelku zajímavé postřehy.
