Koka komentáře u knih

Přečteno za deštivý den. Z celého příběhu mám pouze dva poznatky: že v Norsku nelze jít na potrat, a že mistrovství světa v lyžování v Liberci, které se tak nechvalně zapsalo do dějin českého zkorumpovaného sportu, se díky této knize octlo i ve "světové literatuře". Hm.

4 17.11.2017

Způsob vyprávění, scéna příběhu a četné sociálněkritické postřehy v textu Skočného přílivu mi připomněly knihy jiné, dávnější švédské dvojice tvůrců detektivek: Maj Sjöwall a Per Wahlöö; inspiraci jejich dílem vidím v této knize velmi zřetelně. Za jisté nóvum však považuji překročení jistých tabu, které dosud ve švédské literatuře, myslím, platilo, a sice - nepsat v kriminálních příbězích o královské rodině a nevytahovat tu černou můru švédské kriminalistiky: nevyjasněnost vraždy premiéra Palmeho.
V příběhu je několik málo uvěřitelných epizod, toporných dialogů, naivity hlavní hrdinky a vrcholem je trapné završení celé causy odhalením jak vystřiženým z antické tragédie (nebo šestákového románku?). Ale nejvíce mi vadily časté a velmi ostré filmové střihy - neustálé přeskakování od sledování příběhu jedné postavy k jiné a další a další ... Ale ustála jsem to a hodně rychle dočetla.

8 25.10.2017

Literárně zpracované vzpomínky většiny světových spisovatelů na jejich dětství či mládí bývají obyčejně jaksi hezčí, přívětivější, prosluněnější, než jsou tyto. Stačí si vzít Pagnolovu knihu Jak voní tymián, nebo Saroyanovo Léto na krásném bílém koni a hned se pozná, že Greenovo dětství, mládí, vstup do světa literatury nebyly žádným růžovým sadem, a to po žádné stránce. Rodinné vztahy, zdravotní potíže, jakási "nekompatibilita" s okolím se podepsaly na jeho názorech i literární tvorbě. Docela mě zaujal ten výběr jeho četby v dětství - jistě jej hodně ovlivnila. Green píše "Vliv rané četby bývá hluboký. Mnoho z budoucnosti leží skryto na poličkách knihovny. Četba v mládí ovlivňuje chování víc než náboženská výchova .."
Čtenářům jeho díla doporučuji - mnohé jim to může objasnit.

11 25.10.2017

Do čtení se už asi nepustím, ale ilustrace to má překrásné - ty barevné, i ty černo-bílé. Radost pohledět. A ještě něco je na té knize hodnotné: vysvětlivky. Třeba na straně 161 se dočteme, že "fér" značí čestně, slušně. To není na škodu připomínat! A také je tam třeba i vysvětlení, co je to "gastronomická rozkoš" :=)

Výborné! Uveriteľné, vtipné a dobre, šťavnato preložené. Zaujímavé dobové narážky na vtedajšiu západonemeckú politickú scénu a spoločenské problémy. Kvalita jednotlivých príbehov je odstupňovaná, náhodou s rovnakým číslom, aké je ich poradové.
V Bombe v opere autor prejavil nevšednú znalosť skutočného hysterického divadelného zákulisia; v Zámku v plameňoch je na môj vkus príliš mnoho šťastných i nešťastných náhod, ale tento príbeh chápem skôr ako istú paródiu na rôzne britské "vraždy na zámku"; a Hru bez troch si iste najviac vychutnajú znalci kartových hier, pretože ja som mnohé časti textu kvôli svojej totálnej neznalosti hráčskej terminológie vôbec nepochopila . Ako celok však rozhodne odporúčam.

6 23.10.2017

Doporučuji všem zájemcům o viktoriánskou Anglii. I koho nezajímá vlaková loupež, najde v této knize skvělé a velmi zajímavé reálie o způsobu života té doby, zvycích, regulích, morálce, hodnotách, organizaci života společnosti i jednotlivců ... a to vše z citací dobových pramenů, tedy nepřikrášleno či nezveličeno spisovatelskou licencí. Pro mě šokující byly informace např. o celospolečenské oblíbenosti zvířecích zápasů a šílené krutosti těch psích, ale třeba i o způsobu londýnské dopravy a péče o veřejný prostor: " ... ráno metaři ve vzduchu páchoucím po čpavku sbírali první koňské koblížky. A měli se co ohánět: obyčejný londýnský kůň nechával na ulici šest tun trusu ročně a ve městě bylo koní nejmín milion."

11 17.10.2017

Zdejší nadšené komentáře mě na knihu lákaly, odpudivá, nevkusná, kýčovitá obálka mi zas radila se jí vyhnout. Nakonec jsem neodolala a konstatuji:
Postava hodné, laskavé a obyčejně i tlusté, dobrosrdečné černošské hospodyně se táhne americkou literaturou jak hospodský výčepní tou českou - stačí si jen vzpomenout třeba na Mummy v Jihu proti Severu, nebo na Calpurnii v Jako zabít ptáčka. V jisté době a v jistých částech USA byla černošská hospodyně běžnou součástí "domácího vybavení" a nikdo se moc nestaral, zda tato početná skupina nepochybně schopných žen něco cítí, vnímá, uvědomuje si své postavení a reflektuje jeho dobré i špatné stránky. Po dobu minimálně prvních tří čtvrtin 20. století byla většina bohatých i středostavovských domácností v minimálně polovině států z těch "spojených" obsluhována ženou tmavé pleti, kterou většina bílých domácích pánů vůbec nevnímala a „bílé paničky“ (jak své zaměstnavatelky označují v této knize) se v různé míře staraly o jejich nesnáze. Nejpodivnější je (a tato kniha to taktéž dokazuje), že bílé rodiny černošskými hospodyněmi pohrdaly, vytěsňovaly je (v souladu s tehdy platnými zákony!) do podřadného, nedůstojného, segregovaného a vykořisťovaného postavení a přesto (!) jim celodenně svěřovaly své děti a v mnoha případech právě na ně ponechávaly celou jejich ranou výchovu.
Autorka této knihy dobře vystihla ten zmatek v myšlení těch několika málo osob, které – jako zde paní Skeeter – nějak nejasně cítily, že rasizmus je něco zvráceného, lidsky nepřirozeného, špatného a nebezpečného, a tu absurditu vykreslila na té nejpřirozenější lidské potřebě – používání záchoda.
Kniha mě opravdu zaujala, i když se tam našlo několik vysloveně slabých míst a úrovni moc nepomohl ani český překlad a jeho odbyté korektury. Ale rovněž mě zaujala informace z doslovu, že než tento příběh vyšel, nejdřív jej údajně 50 jiných vydavatelů odmítlo. Nemohu uvěřit, že by tolik amerických vydavatelství nerozpoznalo jeho literární kvality, a proto si to vysvětluji jediným možným způsobem: že téma rasové a sociální nerovnosti je v USA nadále natolik živé, bolavé, výbušné, že mnozí vydavatelé si nechtěli „pálit prsty“ - ještě tam jistě pořád působí hodně "paní Hilly". Jen pravděpodobně v současnosti místo černošek drhnou ty podlahy amerických domácností Portorikánky a Mexičanky a americkým dětem vyměňují pokakané plíny „aupérky“ z východní Evropy. Třeba o tom jednou napíšou také …
Nelze také vyloučit, že původní rukopis vypadal dost jinak a až stovky redaktorských zásahů a rad udělaly z paní Stockett jednu z nejúspěšnějších literárních debutantek současné americké literatury.

25 06.10.2017

Tak překrásné, jemné, poetické ilustrace, jako jsou v této knize, se jen tak nevidí. Dítě je patrně moc neocení, jsou na něj málo popisné, ale knihu si necháváme v rodině hlavně kvůli nim.

Príliš veľa dejových zvratov a príliš málo spánku všetkých zúčastnených - vyšetrovateľov i podozrivých. Po takých "nakladačkách" , aké autor tak sugestívne opisuje, by musel detektív (ak by bol z mäsa a kostí) skončiť v márnici alebo v nemocnici, a nie na ďalšej rannej porade svojho tímu. Autor však svojho hrdinu "uplácal" tak, že ten vydrží všetko, a očakáva, že rovnako odolní budú aj čitatelia. Vydržala som, ale tie prelety L.A. - L.V. ma už dosť unavovali.

6 17.09.2017

Neviem, kde vzal autor anotácie názor, že tam išlo o ľúbostný trojuholník. Určite to tak nie je, ale ako to vlastne je, to veru neviem. Je to také neukončené, nevysvetlené, nejasné, že to čitateľa núti vymýšľať si motiváciu konania postáv, ich dôvody, zákulisie, a aj tak nikdy netrafí. Čítala som to s veľkým očakávaním, predpokladala som nejakú veľmi vtipnú alebo tajomnú pointu - a nedostavilo sa nič. Rozchod, odchod.

1 13.09.2017

Začít číst tu knihu v den, kdy média byla plna senzační zprávy, že v ČR je nejvyšší míra sebevražednosti v Evrope - to byla nechtěná náhoda, ale hodně mé vnímání příběhu ovlivnila.
Četnost depresí je v evropské materiálně saturované společnosti natolik nesouměrná k té nasycenosti, která zde panuje, že čím dál více spisovatelů z tohoto neradostného pocitu těží své náměty. Autor to vystihl slovy : " ... jsem v depresi. Ne že bych se cítil nějak zvlášť na dně, to spíše okolní svět mi připadá vysoko."
Vypravěč mi tak trochu připomínal Dopplera, ale zatímco severský (!) Doppler je i ve svém sarkazmu a výsměchu vůči společnosti vtipný a nadějeplný, tak Houellebecqův hrdina, právě vcházející "do Kristových let", vůbec neprojevuje žádnou hravost a lehkost , kterou bych od středomořské literatury spíše očekávala. Ten zničující tlak údajně svobodné společnosti na jedince autor úžasně vystihl v epizodě o nákupu postele. Takových skvělých, bravurně napsaných obrazů je v knize několik, ale celek mě tak úplně nepřesvědčil. Dávám "za tři".

5 11.09.2017

Schéma celého příběhu využívá již mnohokrát použitý dějový prefabrikát: odhodlaný a neústupný vyšetřovatel - psanec si v moři číhajících nepřátel najde jedinou spřízněnou duši, aby se nakonec ukázalo, že .... Nečekaný a překvapující závěr (viz předchozí komentář) může zaskočit pouze čtenáře, který stejný zvrat nezažil již v mnoha, mnoha podobných knihách. Ale hlášky tam místy byly skvělé a český překlad pochází z dob, kdy i takové komerční zboží, jako jsou brožované detektivky, ještě bývalo seriózně redakčně opečované, tak se to rozhodně dalo číst.

3 09.09.2017

Vhodné nielen pre turistov, ale i záujemci o históriu a politilógiu tu nájdu zaujímavé poznatky.

3 03.09.2017

Najobsažnejšia publikácia svojho druhu. Všetko, čo obe krajiny spája, i čo rozdeľuje.

1 03.09.2017

Malý nepovšimnutý klenot, o který jsem náhodně "zakopla". Není to žádná velká literatura a příběh nemá ani dramatický spád, ale přesto mě ta knížka velmi potěšila, neboť je mimořádně zajímavým a autentickým obrazem let cca 1905-15 (?).
Není vůbec jasné, kdy a proč Ludmila - jedna z dcer ve své době slavného a módního (a teď znovuobjevovaného) českého malíře usoudila, že sepíše vzpomínky na své dětství. Byly jí tři roky, když spolu se sestrou byla z rodné Francie předána do péče tatínkovy české rodiny, později se dočkala příjezdu rodičů a narození mnoha nových sourozenců. Vyprávění končí krátce před jejími šestnáctinami. Jde vlastně o sled epizod úžasně plasticky dokumentujících styl života a myšlení rozvětvené, soudržné a milující rodiny na čele s tatínkem, který je vyhledávaným malířem předních českých a vídeňských rodin. Běží idylická léta před I. světovou válkou a první roky války, která se však v očích pražského dítěte z dobře situované rodiny projevuje spíše jako kuriozní událost.
Drobné dětské hříchy, tvrdý střet láskyplně vychované dívky s netečnou a zákeřnou "slečnou učitelkou", vjemy děvčátka, které ve věku cca 10 let muselo vyměnit idylu českého provinčního města za ruch Prahy - události přinášející zajímavé postřehy z denního života, vztahů a vyznávaných hodnot té doby.
Hezké, moc hezké.

9 30.08.2017

Ve své době musela kniha vzbudit ohlas, zájem a možná i pohoršení. Ale dnes? Takových bílých koní ve správních orgánech významných korporací, negramotů na pozicích poradců "nejvyšších sfér", netečných a hodných omezenců médii sformovaných do pozice "selebrit" známe všichni už tolik, že žádný nový případ už nepřekvapí. Tato kniha může dnes sloužit leda jak povídání ze starých dobrých časů, kdy velkým manipulátorem světa byla jen a pouze televize. Od těch dob jí už vyrostlo tolik dalších pomocníků v té pečovatelské práci "na zahrádce" našich mozků, že pan Příhoda by se nestačil ani divit.

4 21.08.2017

Ten příběh mě hrozně nudil a zdál se mi přespříliš vykonstruovaný - jakoby to ani nebylo z pera "áchá". Pak mi - naprosto paradoxně - pomohly zdejší spoilery. Podívala jsem se do těchto komentářů a z narážek jsem se dozvěděla, kdo byl pachatelem. A najednou mě začalo vysloveně zajímat, jak se na něj přijde, jak to autorka "uhraje". Takže jsem to právě díky spoilerům neodložila, ale naopak - dočetla. Výrazně k tomu pomohl i velmi kvalitní český překlad (vyd. Práce, 1984), u něhož jsem ani na chvíli nezapochybovala.

5 19.08.2017

Z této knihy jsem velmi překvapená a zaskočená. Předně: dle všech možných dnešních měřítek je to tak dramatický, dějem a emocemi nabitý příběh z prostředí "show-byznysu", až je neuvěřitelné, že roce 1932, kdy vyšel v češtině poprvé, bylo to i dosud naposled. Jsem přesvědčena, že kniha by i dnes našla hodně svých čtenářů a pokud by dostala kvalitnější překlad, než byl ten z dvacátých let minulého století, tak by to musel být "trhák" (tímto nezištně dávám tip osvíceným vydavatelům ...).

Slavnou Isadoru Duncan jsem vždy vnímala jenom skrze její krátké a divné manželství s ruským básníkem Sergejem Jeseninem a neměla jsem ani tušení, jak neuvěřitelně bouřlivý, tragický, exaltovaný byl její život. Dnes, kdy moderní scénický tanec je přirozenou součástí naší kulturní nabídky (Tanec Praha, 4 + 4 dny v pohybu, ...) , si sotva dovedeme představit, jakou revoluci, skandál, obdiv, údiv i pohrdání musela Duncanová vyvolávat svým pojetím pohybu, výrazu, harmonie hudby a těla. Musela čelit neporozumění, odmítání, výsměchu, později bezduchému napodobování ... Dobře tedy zkusila nepřízeň publika i kritiků. O to více mě zarážely její neuvěřitelné urážlivé výroky na adresu klasického baletu, kterými se kniha doslova hemží - pohrdání až výsměch toho "tance na špičkách", té "tupé gymnastiky" autorka vložila do všech epizod, kde to jen trochu bylo tematicky možné. Druhým překvapivým prvkem byl její zavilý rasizmus, lamentování nad "hnusnou negerskou jazzovou hudbou" ! Jak předběhla svou dobu v tanci a ve volnomyšlenkárském soukromí a mileneckých vztazích, tak v pohledu na rasy, národ, politiku byla tím nejkonzervativnějším a nejtupějším produktem své doby a "svých" dvou nejreakčnějších zemí: rodné Ameriky a obdivovaného Německa.
Její vztahy s muži - to byla jedna katastrofa za druhou, a ona byla nepoučitelná. Její pokusy o vedení vlastní "školy" - originální výuky spojené s jakousi zvláštní výchovou v duchu řeckých ideálů - to byl jeden neúspěch za druhým, a ona byla ve své manažerské neschopnosti nepoučitelná. Její hrátky s ideologiemi, které dnes vnímáme jako škodlivé - to byly její "postelní přelety" od milionářů, kterými se nechala vydržovat, k rudým sovětským revolucionářům - a ona byla pořád nepoučitelná.
Osud jí nadělil všeho vrchovatě a ona vždy šla problémům naproti. To, že o tom dokázala napsat tuto knihu, svědčí však o její síle, odvaze, schopnosti jisté - i když pozdní - reflexe. Žel, pokud i při psaní svých zážitků do této knihy nutně některé věci a vztahy prokoukla, už neměla kdy se změnit; tragicky zahynula dřív, než mohla z těch četných dramat svého života vytěžit alespoň smířlivé zklidnění.

10 15.08.2017

Motivace konání postav, jejich dialogy, vztahy - nic jsem nechápala. Celý příběh na mě působil velice vykonstruovaně, nepravděpodobně, překombinovaně. Jediným zajímavým prvkem byly pasáže o tom, co se stane, když v blízkosti islandských obydlí vybuchne sopka, jak probíhá evakuace, pomoc postiženým. Celkově zklamání.

2 11.08.2017

Kvůli averzi vůči těm všem neupřimným, přeslazeným a najatými sepisovately zpracovaným autobiografiím hvězd a hvězdiček jsem se hloupě léta ochuzovala o zážitek z této báječné knihy! Četlo se to jedna báseň!
Počet Mandlové filmových rolí, nemocí, milenců, zařizování nových bytů a renovací starých domů, průšvihů a obdivu, vzestupů a pádů, ...byl neuvěřitelný. Ta žena zakusila tolik, že by to vystačilo na sedm životů. Byla jsem udivena a ještě pořád žasnu nad tím, jak tato mondéna byla chytrá, vtipná, vzdělaná a jak lehkým perem a pestrým, bohatým jazykem dovedla psát. Umět takto napsat knihu o svém ne zrovna vzorném a vítězném životě, dokázat pojmenovat svinstva vlastní i jiných, nebát se přiznat selhání a vypočítavost ve vztazích, podívat se životu do tváře a neuhnout .... to se ani u smyšlených literárních hrdinek jen tak nevidí.
Kromě čtenářského zážitku knihu velmi velmi doporučuji i jako pramen poznání toho, jak se v jedné přelomové etapě českých dějin lámaly charaktery a jak u některých i slavných a až podnes známých lidí ani - pro jejich bezcharakternost - nebylo co lámat. Jako doplňková četba k českým dějinám od I. republiky až po padesátá léta XX. století - ideální!

41 16.07.2017