kokodaros komentáře u knih

Jsem rád, že jsem si čtení Kosmonauta nekazil tím, že bych si nejdřív přečetl recenze a komentáře. Je to totiž umně napsaná a velmi čtivá kniha. Zato po jejím dočtení jsem se musel hned podívat, zda to, co si myslím, vnímají i ostatní čtenáři. Jak kdo.

Líbí se mi ten marketingový příběh, že Čech žijící v USA s vlasteneckým pohnutím napíše knížku, kterou náš národ zviditelní, „prodá“. Proč ne. Věřím mu ten sentiment vykrystalizovaný dlouhým odloučením od domoviny a podpořený americkým sklonem k patosu. Dokud se Jakub vzdaluje Zemi, bral jsem to za nadsázku, Čechům tolik vlastní ironické shazování sebe sama a národní hrdost řezanou malomyslností. Autorova fantazie je podmanivá a vlastní příběh i různé vsuvky jsou chytře vystavěny a propojeny. Kalfař ve svém díle vědomě pracuje s kýčem, a to tím více, čím bližší je závěr knihy. Vlastně všechny historické momenty jsou učivem ze základky, národními mýty a tedy i kýčem. Na českého čtenáře musí kýčovitě působit i obrazy českých měst a venkovského života. To balancování na hraně mezi uměním a kýčem mně zpočátku přišlo sympatické a ladící se záměrem získat si zámořské čtenáře. Ovšem druhá polovina knihy bohužel potvrzuje spíše druhou možnost, k tomu přibývá autorovy ledabylosti (věcné a logické chyby), schematičnost a zplošťování.

Ne, mně nevadilo, jak je příběh vystavěný, líbí se mi i závěrečné rozuzlení, nebo spíš vyvanutí. Velmi autenticky na mě působily pasáže vzpomínající na vztah s dědečkem, dětství i láska k Lence. Román lze doporučit jako hezké čtení. Celkový dojem ovšem kazí, že celá kniha působí příliš vykonstruovaně, jakoby placená z grantu „Welcome to Czechia“. Než aby autor někde pořádně řízl do živého, raději zůstane na povrchu nebo vystřídá obrazy. Z mnoha stránek vykukuje podlehnutí autorskému pokušení: „To se bude líbit, to tam dám.“

Je to tak na 3,5*

Přestože přírodu a tu zelenou obzvlášť miluji a popis knihy mne zaujal, nečekal jsem, že by její přečtení mělo mít za následek něco víc než obohacení o nové zajímavosti. A mělo. Tajný život stromů má potenciál koperníkovského obratu, stát se zlomem v našem vztahu ke stromům a především lesu, který i přes veškeré barevné proměny a vůně vnímáme stále jen jako něco poněkud neživého, "stojící dříví", domov hub a živočichů a stín pro naše výlety a sportování. Hned v úvodu zjišťujeme, že se musíme rozloučit s představou skupiny stojících, němých a hluchých jedinců. Jde o složitě provázané společenství s rušnou komunikací a dokonce nadané inteligencí, kterou bychom nečekali, kterou můžeme popírat, ale to je asi tak to jediné, co s můžeme dělat. Je přítomna, les vnímá, mluví, plánuje a my máme jen omezené šance to celé pochopit. Nejen protože výzkum teprve započal, ale především protože jsme ta druhá a zcela odlišná část přírody.

Jistě, dovedu si představit pobouření biologů a dalších vědců nad tím, s jakou neomaleností a sebevědomím autor vrší ověřená fakta, vlastní pozorování a emocionálně zabarvené dohady. A dokonce v textu užívá citoslovce! Neslýchané. Dobře, berme to všechno s rezervou, ale vzpomeňme na dávné vědce (a i novodobé kvantové fyziky a kosmology) - jen oni dokázali svou intuicí, nadhledem a fantazií překonat dogmata a úzkoprsý výzkum, v němž každý piluje svůj uzounký výsek pravdy. Má-li les přežít naše civilizační řádění, bez tohoto posunu se to nepovede.

A právě v oblasti ochrany přírody a našeho vlastního života vnímám největší přínos této knihy. Nebojí se pojmenovat i rádoby zelenou politiku, například využití dřeva a biomasy pro produkci tepla a elektřiny. To je hra s nulovým součtem, kdežto přirozený les s rozumnou výběrovou těžbou, to je obrovský zachytávač a sklad uhlíku. A ještě významnější je popisovaný přínos ve vodním cyklu. Věděli jste třeba, že bez lesů by se k nám, stovky km od moře, srážky vůbec nedostaly? Že lesy fungují nejen jako obecně známá zásobárna vody, ale i jako obrovský přepravník vody ve vnitrozemí? Jen mám obavu, jak pozdě to objevujeme. A jak ještě dlouho bude trvat, než si to připustíme a začneme jednat.

Must-read!

Autoportrét i jeho autor si nezaslouží to prázdno, které tu v databázi i jiných českých webech má. Autoportrét neboli poslední večeře je také jedinou knihou, která v češtině vyšla. Coby student jsem ji za pár peněz koupil v antikvariátu, získala si mě a nakonec se zařadila se mezi tituly, k nimž se po letech vracím. To není "dialog s vlastním svědomím", to je znepokojivá četba obžaloby vlastního já ze všeho nízkého, zbabělého a sobě neupřímného. Ta naléhavost a trýznivost svědectví vlastního svědomí je tak autentická, že se čtenář neubrání dojmu, že autor se při psaní vydal na velmi odvážnou cestu i do svého nitra. Sám popírá, že by šlo o autobiografii, přesto, nebo právě proto neváhá ani na chvíli, nepoleví a jde přímo na dřeň. A pokud svědomí samo nemá dost, vstoupí jako svědci další postavy a ač jsou lidé laskaví a mají s Henrim pochopení, jejich výpověď vyznívá zřetelně: vinen. Vinen vším, čím byl a předstíral, že chce být.

Při čtení se mně vybavila jasná paralela s Čapkovou trilogií, ovšem toto je vydestilovaná nelítostná sebereflexe malého člověka. A skutečně, Teirlinck byl Čapkův současník a kdysi zaujímal ve vlámské literatuře snad srovnatelnou pozici. Škoda, že nic dalšího u nás nevyšlo. Dočkáme se někdy?

Ze Dne sedmého mám velmi rozporuplné dojmy. Myslím, že jako Evropan nemohu plně docenit satirický osten ke skrývaným reáliím čínské společnosti a že v českém překladu je jazyk románu až příliš syrový a úsečný. Na druhou stranu je autorův námět i fantazie originální, román nenudí a vhled do života vrstev na dně státního kapitalismu poučný a místy děsivý. Jü Chua v tradici východoasijských spisovatelů navíc umí čtenáře dojmout i zcela banálními situacemi.

Možná Den sedmý trpí tím, že chce být vším najednou. Humornou satirou, sžíravou kritikou, dojemným příběhem, milostnou lyrikou, duchovní útěchou a ještě k tomu se snaží vypočítat co nejvíce čínských společenských neduhů. Na mě je toho až příliš, ale přesto četbu rád doporučím každému, kdo chce poznat Čínu i z jiné strany, než z propagačních materiálů s pandami a rudou hvězdou.

Je to asi první moje kniha, kterou bych raději shlédl ve filmové verzi, buď jako animovaný film, nebo mysteriózní fantasy v podání dlouhých, tichých záběrů poetické kamery. Den sedmý je totiž vlastně takovým filmovým scénářem.

Výborná kniha, silný příběh, čtenářský zážitek! Řekl bych, že autorka nejdříve velmi dobře promyslela postavy i děj, a pak to celé na jeden zátah sepsala. Vše do sebe logicky zapadá, časové roviny vzájemně komunikují a společně gradují a kniha od první do poslední kapitoly nezadrhne, nezakolísá. Vše je podáno jednoduchým jazykem a nevadí to. Psychologie hrdinky i vedlejších postav je velmi uvěřitelná, snadno jsem se do hrdinky vcítil, aniž bych na začátku tušil, čím vším si prošla. Autorka si skvěle poradila s ústředním traumatem hrdinky. Tam, kde ve vzpomínkách hrdinky vypouští detaily, kde líčení ponechává v náznacích a přímá řeč utichá, tam kniha působí nejsilněji. Je hrozné pomyslet, že lidí s takovým a ještě horším osudem kolem nás žije tisíce. Najednou chápeme, proč hrdinka pouští šance a padá na dno a jak snadno se oběť promění ve viníka, dokonce i ve svých vlastních očích.

Nemohu si odpustit poznámku na závěr. Coby Plzeňáka mě potěšily místní reálie. A jakožto houbař vycházející z lesa s podobně barevným a podezřelým obsahem košíku jako Sisi, jsem si liboval v mykologických zážitcích i trefných houbičkových přirovnáních. Takže: Nejlepší houbový román, ačkoli není o houbách a už vůbec ne na houby!

Jak napsat komentář k takové knize!? Nakonec jsem ji s ročním odstupem přečetl podruhé. Poprvé jsem se nechal jen unášet jako vždy podmanivým jazykem a fantazií skvělé autorky. Až to množství obrazů, dějový spád a mnohost vypravěčů a jejich zvláštních jmen málem zakryly, do jak ambiciózního projektu se Olga Tukarczuková pustila a co všechno příběhem sděluje. Druhé čtení jsem začal doslovem, psaným autorkou. Obyčejně je nečtu, ale zde je dobře udělat výjimku. V tomto případě nejde jen o rozšíření obzorů laika uvízlého u Starých řeckých bájí a pověstí. Máme možnost nahlédnout do kuchyně autorky, její detektivní práci nad překlady dochovaných kousků tabulek sumerského písma, kde, jak autorka uvádí, stejně jako v dobrých detektivkách zrovna ty nejvýznamnější kousky skládačky chybějí, a tak nezbývá než hledat otisk archetypů o sestupu do podsvětí, o bohyni lásky a války a řádu našeho světa v mýtech pozdějších kultur.

Abych neodradil zájemce o četbu. V první řadě je Anna In velmi čtivým a svižným příběhem, jehož nevšední poutavost a napětí vyplývá už jen z kontrastu oživení tisíciletí starých mýtů ve sci-fi kulisách futuristického bezčasí, kde se dá do podsvětí sjet výtahem, kde zotročení obyvatelé města užívají internet, kde bohové sčítají faktury a kopírují otisky duší na cédéčka. Kde hrdinka, bohyně, připomíná spíše punkerku. Ano, i v této knize se autorka zaměřila na konflikt ženského a mužského principu, a nikoli samoúčelně - až naše civilizace Matku Zemi, Matku Přírodu nahradila Otcem a Pánem Bohem. Takže se nebojí nám, mužům, to v této knize nandat. Muži - a božské otce nevyjímaje - působí svou sebestředností a ješitností jako směšné a v důsledku zbabělé postavy.

Přitom odtušíme, že to vše autorka skloubila s obdivuhodnou precizností a pokorou k pradávným předlohám. Dokonce se snažila napodobit místy až rytmický způsob vyprávění, který na ni zapůsobil při studiu sumerských textů. Vyprávění navíc skvěle ladí ich-forma.

Přes až hororové kulisy a tísnivé vědomí, že i naše města a produkty se stanou archeologickou vrstvou nepatrnou a křehkou jak tabulky s klínovým písmem, příběh o Anně In, Inanně přináší naději a je oslavou svobodné lidské vůle a odvahy.

„Když bohové pijí, když ztrácejí vědomí, je z toho nějaká katastrofa. … Otcové se taky chechtají, ale mně do smíchu není. Cítím ve vzduchu dobře ukrývaný hněv uvařený naměkko, pomletý a ukrytý v paštičkách, cítím zklamání rozšlehané v křenové omáčce k masu, uraženou pýchu v sýru probodnutém párátkem…“

Ladislav zraje nejen jako cestovatel, ale i spisovatel. Narozdíl od řady jiných uživatelů tuto knihu považuju za mnohem zdařilejší a vyrovnanější, než bylo 40 dní pěšky do Jeruzaléma. A dokonce i vtipnější. Zhruba někde od sestupu z hor do nepálského vnitrozemí až do druhého nebo třetího "zatčení" v Číně je čtení nejpoutavější. Je tu spousta pasáží, kde je každá věta tak vypointovaná, že se čtenář musí buď smát, nebo citovat (obětem v dosahu). Není to jen exotickým prostředím, autor si na knize dal víc záležet. Moc se mi líbily básničky ze zoufalství (jak je jinak nazvat?) a podtituly kapitol třeba z citátů Mao Ce-tunga. Zbytek putování Čínou už více trpí opakováním a pochopitelnou únavou z dlouhé cesty, silnic, tunelů a jazykové bariéry. Jo, přiznám se, že i mě závěrečný chvalozpěv na naši vlast dojal :)

To je tak milá a kouzelná kniha! A to píšu i s drzým přiznáním, že jsem si ji koupil jako audioknihu a odevzdal se podmanivému přednesu Miroslava Táborského. Ten mě kdysi z lůžka ve zhasnutém pokoji anonymního hotelu v jedné daleké zemi lehce přenesl na tichý břeh řeky, kde jsem společně s Góvindou, oddaným společníkem Siddhárty, užasl. Hesse napsal filozofickou knihu tím nejněžnějším možným, prostým a krystalicky čistým způsobem. Je to kniha, která nestárne. Nemůže zestárnout. A stejně tak neslábne ani pozitivní energie, kterou si z její četby čtenář (posluchač) odnese. Jak napsal uživatel Malefisto: je to kniha, kterou bych si vzal s sebou na pustý ostrov.

Muž s fasetovýma očima je velmi zvláštní kniha, vyhýbá se kategoriím, které jsem doposud četl. Přiznávám, že nejsem znalec východoasijské prózy, a prostředí etnických menšin na Tchaj-wanu je samo o sobě dostatečně exotické. Ale není to hlavní důvod výjimečnosti této knihy. Splétá se tu několik dějových linií, kde každá z nich je silným příběhem o osobních ztrátách a hledání a je podtržena lehce nadpřirozenými momenty. Paradoxně tím nejneuvěřitelnějším a temně magickým dojmem působí něco, co je ovšem už dlouho součástí tvrdé reality: kontinent plastových odpadků uprostřed Tichého oceánu, jenž autor popohnal k asijským břehům. Apokalypsa, která završuje a spojuje příběhy hrdinů. Ano, hory, stromy i moře mají duši a už jsme ji dokázali tolikrát ranit. Probudili jsme síly, které jsou mocnější než my.

Asi není obvyklé, aby bývalý český(!) politik napsal politický thriller, fikci, která se záhy stane politickou realitou. Z tohoto hlediska běží z knihy mráz pozádech a tento mráz přichází, jak autor přesně předpověděl, z Kremlu. Z literárního hlediska nejde o nic výjimečného, ale rozhodně je to kvalitně odvedená práce, řemeslně slušně zvládnutý román. --- Pozor, spoiler! --- Přidávám se k ostatním, kafkovské zakončení odkazující k Procesu se mně také líbilo.

Ryšavého Cesty na Sibiř byly mistrnou zpovědí autora i realistickým záznamem ruského Dálného východu. Ve Vrači svou jinakostí atraktivní ruské prostředí zůstává, stejně jako vynikající autorův styl. Už ovšem tolik nevtáhne, i když stále baví a čte se dobře a plynule. Prostředí divadelníků mně není tak blízké, což se zřejmě promítlo do mého hodnocení. Přesto je to kvalitní četba.

Jedním darem mě kniha obohatila trvale: znovuobjevením (Gribojedov) slovního spojení "Hoře z rozumu." Asi nebudu sám mezi aktivními uživateli Databáze knih, kdo tím trpí :-)

Čtu zdejší příspěvky a komentátoři jsou očividně rozděleni na dva tábory podle toho, jak ke knize přistupují. Já ji četl jako lyrickou báseň v próze, nechal se unášet asociacemi a niternými prožitky autora ... a takto se mi kniha zadřela do srdce. Dokonce bych klidně postrádal ty epičtější povídky, protože klenotem je pro mne ústřední téma Anny. Zvláště Reality a Mapa Anny psané oslovením ve 2. osobě jsou dechberoucí mistrovství. Ale chápu, že mnoho čtenářek a čtenárů jsou rozdílným stylem a nevyvážeností jednotlivých povídek zmateni a ti, kteří čekají příběh a spád, jsou zklamáni. Autorův záměr a jemná provázanost povídek se mi líbíla. Mnozí vytýkají "přebásnění" či ukecanost, ale právě jazyk je to, co mě uchvátilo. Přes množství (přesných a okouzlujících) metafor v něm nenalézám balast. Některé fráze se dají tesat do kamene (viz citace v dalších 5* komentářích) a třeba pojmenování typu "Brusiči diamantových avatarů na sociálních sítích".

Snad může být matoucí věk autora. Těžko bych jej odhadoval, kdybych jej neznal. V knize se mísí postoj a zkušenosti třicátníka a ještě v živé paměti horečnaté prožívání lásek a hledání sama sebe (v zrcadlech ostatních lidí) ze studentských časů, rozjitření novou zkušeností komplikovaných vztahů dospělosti a pod tímto vulkánem citů se jako temný škraloup nad tuhnoucí lávou objevuje existenciální tíže.

Varování: při čtení některých pasáží může člověk cítit až fyzickou bolest, natolik silné může být plynutí v proudu autorových slov. Obsahují tolik až příliš důvěrně známých osobních situací, popsaných neotřelým a přitom zcela přesným jazykem.

Přečtením Svaté knihy vlkodlaka jsem se rázem stal Pelevinovým fanouškem, úplně mě očaroval. S velkou chutí jsem se tedy začetl i do Snuffu a ano, i zde nalézám geniální nápady autora, čtivé dialogy a bezuzdnou zálibu v sondování těch nejtemnějších lidských pudů. To všechno Pelevin umí. Ale tentokrát ten příběh prostě skřípe, logika se zadrhává a apokalyptický svět trpí přemírou nedopečených nápadů, jež kazí kostrbaté popisy všech možných hejblátek a vulgarita zakrývající nedotaženost. Přitom autorovy oplzlosti mi ve Svaté knize vůbec nevadily, tam mě bavily a četly se s lehkostí.

Naštěstí je kniha skutečným gejzírem originálních nápadů, vtipných novotvarů a čtenář si tam najde dějové linky, které prostě baví. Já jsem si neskutečně užíval vztahu hlavního hrdiny s androidkou, robotickou milenkou - "surou" Kajou, u níž si v rozporu s návody výrobce a doporučeními sommeliérů (!) nastavil na maximum nejen Svůdnost, ale také Mrchovitost :-) a co nejhůře, i Oduševnělost! Tenhle smrtelný koktejl mučí hrdinu na tisíc a jeden způsobů, až jsem mu skoro záviděl. Pro tohle stojí knihu číst a třeba jiné pasáže o životě Orků přeskakovat.

Půvabným neologismem postmoderního líčení je slovo "manitou". Rozklad civilizace přetavil původního indiánského Manitoua v nového trojjediného boha: Stvořitele, Peníze a Monitor. Tohle jako satira naší civilizace a postfaktické společnosti funguje skvěle. Ale přesto ty čtyři hvězdičky dávám jen s odřenýma ušima.

Popisy a příběhy pacientů jsou velmi odlišné a stejně tak si asi každý najde to, co ho zaujme více. Přes rozvláčný (americký?) styl jsem knihu přečetl celkem svižně a do paměti se mi nejvíce vryla titulní hrdinka Temple (autistická Antropoložka na Marsu), hned mám chuť pořídit si její autobiografii. Překvapením je, co se může stát, když vám vrátí zrak a celkem osvěžující i poučné je i líčení setkání s chirurgem s Tourettovým syndromem. Autor si věhlas zasloužil právem, knihu rád doporučím.

Z titulního námětu knihy jsem byl nadšený a kniha předběhla mnoho jiných ve frontě k přečtení. Ústřední příběh si mě však nezískal, přišlo mi, že přes výrazný potenciál Květina dlouhého života a napětí mezi Květou a jejím vězněm, zůstaly obě postavy vykreslené příliš ploše a schematicky. Zejména onen pošťák, z něj zbyla spíše karikatura a příběh pozbyl uvěřitelnosti. Nevadí mi ženský rukopis autorky, záliba v líčení vaření a zahradničení, vůbec ne, ale stejnou péči by zasloužilo prokreslení postav. Přijde mi škoda promarněné šance hlavního námětu. Nejsilnějším příběhem knihy je nakonec vztah amerického (japonského) páru. Jemu nejvíce sedí úsporný literární styl autorky a strohost vyprávění. Toto je skvělý příběh o míjení a osamění, krásná smutná povídka.

Kniha začíná a dlouho se tváří jako nepříliš originální dobové líčení opileckých historek z Moskvy v záchvatu rozpadu Sovětského svazu. Postupně je stále zřejmější, že hrdina Otto von F. se v deliriu stává akterém svého vlastního Procesu, propadá se stále hlouběji do útrob Moskvy, jakéhosi podsvětí, kde se mu převozníkem stává cikánský kapsář, jenž ho obírá o pomyslnou zpáteční jízdenku do života nahoře. Podsvětí ovládají běsi, kteří se, jak autor bezděky předpověděl, nesmíří se ztrátou své moci a úpadkem a vylezou opět na povrch. Propad z reality do surreálna podtržený podmanivou du-formou činí z knihy příjemný čtenářský zážitek.

Je s podivem, že nejsrozumitelnější výklad evoluce napsal jezuitský mnich před osmi desítkami let. Narozdíl od množství současných autorů, vyhlášených vědců-popularizátorů, se neutápí v popisech mechanismu práce genů, vršení příkladů a záplavě odborných výrazů. Vlastně ani nemohl, tenhle obor teprve vznikne. Ač jezuita, zachovává přísnou logiku a všude tam, kde by jiní věřící hledali zásah boží ruky, kreacionismus, trpělivě hledá vědecké vysvětlení. Poklad ukrytý v této knize však spočívá jinde. Dívá se odkudsi z vesmíru, z oběžné dráhy a jako autor se nachází dokonce i mimo svůj čas, píše nám z neurčité budoucnosti. Předkládá plastický obraz vzniku života na zemi, proměny planety z kusu kamene v pulzující biosféru, v niž povstává fenomén člověka a myšlení. Vesmír stvořil oči, kterými sám sebe spatřuje, rukama se sám sebe dotýká a v myšlenkách lidstva si uvědomuje sám sebe. V době, kdy vrcholem mezikontinentální komunikace byl telegraf, se samozřejmostí popisuje vznik virtuální informační sféry, která obalila svou starší předchůdkyni biosféru. Lidé jako uzly celoplanetární neuronové sítě. Představa překračující i náš horizont vnímání lidí coby uživatelů internetu a sociálních sítí.

Přestože knihu považuji za fenomenální, její vrchol mi přinesl svým způsobem zklamání. Je-li čtenář hledajícím a pochybujícím nevěřícím, kapitolu za kapitolou obdivuje, jak si autor až do vylíčení vzniku informační sféry vystačil s přísně vědeckým, až překvapivě materialistickým přístupem. Graduje tak pošetilé očekávání, že i s touto metodou je čtenář na dosah přijetí víry ve smysl stvoření. To však autor nenabízí a ani nabídnout nemůže. Nabízí logický žebřík od seskupování prvků do živé hmoty až po nadosobní svět, ale do bodu omega už musí každý dojít sám. A pouhý chladný rozum na tuto pouť nevystačí.

Popisy památek, krajiny, ani mystických zážitků od tohoto cestopisu očekávat nemůžete, ale to nebyl ani autorův cíl. Můj čtenářský přístup k této knize vlastně kopíroval Ladislavův přístup k putování. Nic neočekávat, přijímat cestu takovou, jaká je, a zážitky tak, jak přicházejí. Chůze nekonečnou a mnohdy pustou krajinou je především dřina a otestování vlastní vůle, je opakem gejzíru vjemů z poznávacích zájezdů a zážitkových agentur. Pak se přirozeně pozornost obrací k touze putujícího po odpočinku a společnosti - a tu nachází u lidí. Proto je věnována především vlídným hostitelům.

Vedle humoru a sebeironie oceňuji autorovu schopnost najít všemu rozumnou míru. Kdyby byly deníkové zápisky jen o něco delší, byly by už nudné. Řada životních mouder by od tak mladého autora mohla vyznívat jako samoúčelné floskule, ale jen o vlásek se tomu tak nestalo.

S ohledem na autorův věk a věrnost - snahu nic nepřikrášlovat, ani sama sebe - by si kniha zasloužila protekční čtyři hvězdičky, ale dávám nakonec tři. Věřím, že v dalších knihách se autor rozvine a s ním i náš čtenářský zážitek.

Kniha se čte jedním dechem a pokud má někdo opravdu zájem, co můžeme čekat od našich slovanských bratrů, kniha mu rychle otevře oči. Krom toho vysvětluje pro mě dosud zcela nejasné období 90. let, kdy mohlo několik lidí nepochopitelně zbohatnout na úroveň dolarových miliardářů.

Závěr procesu s Magnitským je Kafkovým Procesem v ruském vydání. Dobře Vám z něj nebude, na těle ani na duši. Oběti, ty sama jsi vinna!

Odříkaného chleba největší krajíc: mezi moje nejneoblíbenější předměty na škole patřil dějepis. Ale jak roste množství zpráv a dezinformací z Východu, potřeba dát si věci do souvislostí mě přivedla k této knížce. Ať už jste Putinovým odpůrcem či fanouškem, musí vám to ruské pojetí sebe sama jako "Spasitelů Slovanství" a aktuálního ruského "národního obrození" obdivuhodné a zároveň nesrozumitelné. Putin, dřívekomunistický KGBák, dnes ochránce pravoslavné církve. Proč nazývají Donbas Novorusko? Proč jsou Češi pro ně poněmčilí "zkažení" Slované a proč je musí Rusové zachránit? (autentický názor Rusů na mého známého při pobytu v Rusku) Kyjevská Rus? Proč vlastně Poláci nemají rádi Rusy a naopak?

Tahle knížka je napsaná celkem stravitelně i pro čtenáře, jakým jsem já, nekřesťana, a splní hlavní poslání: vplést dnešní rozervanou východní Evropu do historických souvislostí, které, jak se zdá,mají větší vliv než jsme si připustili na nudných hodinách školního dějepisu.