Kopretina_aku komentáře u knih
Ze začátku se mi kniha líbila a myslela jsem si, že bude lepší než Deník farářky. Povídání o Star dance, době studií na gymnáziu a pocitech. A pak to sklouzlo k Bohu, modlení a uspávalo mě to, nudilo, nemohla jsem číst dál. Asi nejsem ta správná cílová skupina.
Účel splnila - pobavila. Ale film se mi líbil víc, viděla jsem ho už několikrát a vždy se bavím. Kniha stačila jednou.
Byla to jednohubka plná mezilidských vztahů. Na tak útlou knihu je v ní až příliš mnoho postav a myšlenek, ale celé to působí nedotaženě. Styl psaní se mi líbil, ale pod kůži se mi nedostala.
Uz dlouho jsem si žádnou knihu tak neužila, jako právě tuto. Hltala jsem stránku za stránkou a s Danielou prožívala její osamocení, smutky, hlad, ale i lásku a napětí při odkrývání rodinného tajemství. Styl psaní je jednoduchý, autorka používá krátké věty, nikde zbytečně a zdlouhavě neodbočuje.
Že začátku se mi moc nelíbil styl psaní autorky, mnohdy až úsměvně vyumělkovaný, doplněný o zbytečně časté popisy intimních scén, které se do knihy moc nehodily. Naštěstí s přibývajícími stránkami jakoby styl autorky dozrál. Vadila mi ale absence jakýchkoliv časových údajů, často jsem počítala, kolik je Emilce asi let a do které doby se děj posunul.
Prvních 100 stran jsem měla problém se začíst, ale poté už se děj rozjel. Možná na můj vkus až moc zdlouhavě. Milena byla naprosto plochá, absolutně chladná a bez emocí ke komukoliv. Což začalo Davidem, vlastní rodinou a pokračovalo přes Lunu k Franzovi. Postrádala jsem u ní například projevy lítosti. Franz byl naopak čitelnější,
byl plný emocí, odehrával se v něm doslova boj mezi srdcem a myslí. Autor prostředí Osvětimi popisuje do hrůzných detailů, slabším povahám může občas brnkat na nervy. Bohužel kniha nepřináší moc nového, mám pocit, že už jsem tohoto tématu přesycená a většina knih je plná směsí už jinde popsaných osudů.
Příběh panoptika obyčejného činžáku v obyčejném městě. Některé postavy a jejich životy zaujaly jako například Lída nebo Róza s Davidem, některé mi lezly na nervy, hlavně Jitka. Kniha působí spíš jako povídky, než jako celek, i když se v celek spojí. Postrádala jsem něco pozitivního, nějaký optimismus v životě postav, ale líbily se mi metafory a jazyk autorky. Rozhodně zajímavá tvorba.
Nejlepší na celé knize je obálka. Obsah připomíná přeslazenou a předvídatelnou romanci z Harlekýnek a přesto, že mám ráda čokoládu a sýry a lehké dorty a prostředí je popsáno přitažlivě, tak mě kniha vůbec nezaujala. Ještě dám snad autorce jednu šanci, než s ní definitivně skončím.
Líbilo se mi tempo, které bylo svižné, s orientací v postavách jsem problém neměla. Možná by bylo zajímavé přečíst si někdy knihu znovu, ale začít druhou částí. Spousta tajemství byla jen v náznacích, ale daly se odhalit. A některá tajemství holt zůstala tajemstvím. Jako celek zajímavý vztahový příběh, určitě jeden z těch lepších od Třeštíkové.
Příjemné, nenáročné čtení, kdy se válka, která přináší ztráty, odboj, lásku, prolíná se současností. Jedna z mnoha podobných knih na toto téma, sice ničím nevynikala, ale četla se dobře.
Měla jsem ke konci pocit, že autorka až moc tlačí na pilu a Kate se tak chová sebedestruktivně a pod vlivem svých vlastních démonů si příliš osobně případy bere k srdci a vrhá se do vyšetřování někdy zcela bez rozmyslu. Celé vyšetřování je vleklé a pak se najednou vše odehraje ve spěchu. Vadí mi i opakování stejných věcí, což bude asi problém celé série. Trochu mám obavy, aby autorce s dalšími díly nedošly nápady a nebylo vše velmi podobné.
Zajímavá kniha, ať už šlo o generaci starších sester, která zápolila s komunistickým režimem nebo generace dnešních čtyřicátnic, která ve mně vyvolávala otázku, co je vedlo k tomu stát se řeholnicí. Ačkoliv ani po přečtení nejsem schopna jejich důvody k tomuto kroku pochopit, mají můj obdiv a úctu.
Četla jsem trilogii opačně a zjistila jsem, že tendence byla naštěstí vzestupná. Zatímco u této knihy jsem měla pocit, že vše důležité se čtenář dozví až na konci a jinak je to trochu plácání odnikud nikam, tak Rybí krev mě chytila od začátku. Obecně mám u celé trilogie trochu problém pochopit hlavní aktéry, kteří působí jako ploché osamělé ryby bez energie, chuti do života a chuti něco dokázat. Hledá se spravedlnost, nepotrestané křivdy zasahují do životů dalších generací a přesto mě jako čtenáře to nechávalo v klidu a bez nějakých emocí.
Kniha se mi líbila, ale mám z ní i rozporuplné pocity. Když jsem četla část z Osvětimi, některé scény mi přišly známé. Obzvlášť jsem si vybavila knihu Dívčí orchestr. Takže mě ani nepřekvapilo, že byla vzadu na seznamu hlavních zdrojů. Jen mě mrzí, že třeba scénu s Mendelovou a blonďatým dítětem Androniková snad okopírovala. Přesto hodnotím pozitivně, jako velmi čtivý a zajímavý příběh z dob rozkvětu firmy Baťa. Místy jsem byla zmatená v čase a postavách.
Líbilo se mi mystično míchané s realitou a rozhodně se do tajemství statku skvěle hodilo. Líbilo se mi i vykreslení ostrova v silné sněhové bouři, na kterou byl čtenář dopředu připravován. Postavy byly bez emocí, obzvlášť Joakim a některé byly vyloženě podivné. Jako celek je to čtivé, oproštěné od přemíry násilí a vražd a oceňuji, že pachatele čtenář neodhalí po pár prvních stránkách.
Asi jsem měla příliš velké očekávání. Těšila jsem se na špičku mezi severskými detektivkami a přišel šedý průměr. Čekala jsem mrazení, napětí a akci. Akce přišla na konci, kdy už bylo pozdě. Od poloviny knihy je jasný pachatel a jeho úmysly, jen Harrymu to nějak nezapaluje a vývoj událostí je tím pádem předem očekávaný. Ráda bych dala víc *, ale už jsem četla lepší krimi romány.
Zápletka mě bavila, s tím bych problém neměla. Ale věčně opilá a sjetá Mia mi už lezla na nervy. To má být detektiv s nevídanými kvalitami? Tato troska, která by měla být spíš na léčení? "Pojď Mio, pojď " a já si nejednou při čtení říkala: "Tak už sakra jdi, ať je po všem ". A další detektiv gembler a alkoholik, k tomu Munch, který byl často také nějak mimo... Vskutku zajímavý policejní sbor. Ale možná to je v Norsku normální, co já vím.
Místy až poeticky působící román, kde se střetává generace lidí z tradičního německého venkova s generací "ekomisionářů". Tento výraz mě pobavil a utkvěl v paměti. Autorka dokázala skvěle popsat současné moderní bláznovství ve velkých městech i vztahy venkovanů ke kraji a jejich domům, které obývaly předchozí generace. Příběh, kde se v domě plném vzpomínek střetávají dvě ženy jedné rodiny, ale různých generací si tak nějak plynul sám, bez výrazných dramat. Místy mě mátly postavy a časy. Přesto se kniha četla velmi dobře, je nabitá směsicí smutku se špetkou jemného humoru.
Jednoduchý příběh, který má spád. Samozřejmě je to spíš psychologický román, kde se klade důraz na nahlížení do hlav všem podezřelým, než detektivka.
Občas jsem měla pocit, že se to strašně táhne bez nějaké akce. Posledních 100 stran to ale vynahradilo. Psychologie postav výborně propracovaná, jedna záhada za druhou a čtenář si může dělat závěry a na konci se stejně diví. Líbilo se mi prostředí, kde se příběh odehrával a velmi dobře popsaná příroda jen láká na procházku po dunách na téměř opuštěném ostrově s minimem turistů. Přesto se mi o něco víc líbila Zmizela v mlze.