KorovaLtd. komentáře u knih
Návod, jak změnit své chování ve společnosti, aby člověk s ostatními dobře vycházel, i když zrovna nepěje ódy, ale podává konstruktivní kritiku nebo něco odmítá.
Kniha se musí číst vícekrát, je to hutné čtení, ale moc poučné.
Čínský román ze špionážního prostředí, jenž se zaměřuje zejména na řešení matematických problémů a luštění šifer. Děj se točí kolem hlavního hrdiny, matematicky nadaného introverta, a nerozluštitelné šifry, kterou je posedlý a vše ji v životě podřizuje do úplného zešílení.
Začátek románu je velmi úmorný, prvních cca 100 stran se zabývá rodinnou historií hlavního protagonisty, která je ale pro další vývoj knihy v podstatě nedůležitá.
Dalším mínusem je, že kniha slibuje žánr thriller, ale ať se snažím, jak se snažím, žádné napínáky či zvraty opravdu nenacházím.
A absurditu dokresluje přehlídka dalších a dalších tajemných postav, jež se náhle zjevují a zase mizí v dáli.
Verdikt: Never More dalším románům, které slibují, ale neplní.
Humorné čtení z babiččiny knihovny, které si bere na paškál klasiky české literatury (např. Čapka).
Komiks z prostředí tajemného psího života plného magie, čar a kouzel, opravdu není pro dětičky, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nechybí zde ani kočky - potvory. Má další tři pokračování, tak uvidím, jestli se do nich také pustím. Na to, že jsem knihu dostala v podstatě zadarmo na Comic-Conu v Praze a nic jsem od ní neočekávala, tak mě velmi mile překvapila.
Celkem zajímavé a lehké čtení, ale nelze si s testy hrát donekonečna. Rodinná zábava, která někdy sklouzává ke stylu testů z dívčích časopisů minulých let (např. Top Dívka, Bravo Girl). Takže pro mě jasný průměr.
Román Občan Brych je velmi dobře napsaný a čtivý, zároveň paradoxní pro své zachycení myšlenek nejen kovaných soudruhů - dělníků, ale i pochybujících lidí nebo „měšťáků“.
Otčenáškův jazyk je místy velmi květnatý a poetický – např. popis oblohy a krajiny. Zvláštní důraz klade na symbol větru a jeho podoby, který ukazuje proměnlivou dobu těsně po únoru roku 1948.
V tom je ale kámen úrazu; vše je směřováno ke komunismu a lidé se obrací k Sovětskému svazu jako ke spasiteli. Všechny problémy se rázem vyřeší na schůzi výboru, kde jsou samí uvědomělí a chápající soudruzi. Chudoba, ta se přece vymítí tvrdou prací do úmoru.
Občan Brych – nerozhodný chudý intelektuál, který je pomýlený, o všem až moc přemýšlí a musí se obrátit na tu pravou „víru“. Kolega Bartoš, přesvědčený komunista, ze saldokonta se ho snaží přemluvit. Kamarád z bohaté rodiny Ráž ho naopak nutí k emigraci. Nakonec zůstává v rodné zemi nerozhodnut, ale v podstatě na straně soudruhů. Bartoš slibuje, že počáteční chybičky budou brzy napraveny a mocichtiví lidé budou ze strany vyloučeni.
Kniha je z velké části poplatná době, prostě nelze komunistické procesy a nevyřešené zločiny spáchané komunisty prohlásit za obyčejné omyly, které se dají jen tak smazat. Bohužel jsme se ještě se vším, co bylo dříve, moc nevypořádali. Ale určitě bychom neměli zapomínat.
Zajímavý vhled do myšlenek AW; například kapitola zabývající se nákupem pánského spodního prádla, všudypřítomná posedlost AW sladkostmi nebo ranní „rozhovor“ AW s kamarádkou B (popis úklidu jejího pokoje a koupelny a její obsedantní splachování všeho do záchodu). A další ideje AW o umění, slávě a o Liz Taylorové a jejím kadeřníkovi a mluvčím v jedné osobě.
Bohužel nadšený dojem z knihy nahlodal překlad a výskyt mnoha chyb (pochybnost, zda byla provedena korektura). U některých vět zkrátka nevím, zda jsou původně tak krkolomné, nebo zda se jedná o neznalost tehdejších anglických hovorových výrazů a idiomů. U překladu přece není důležitá doslovnost, ale spíše vyjádření hlavní myšlenky nebo ideje, která z daného textu pramení. S tím jsem na některých místech měla problém.
Ale posuďte sami a přečtěte si ji.
(Ne)komiks o Andy Warholovi od italských tvůrců. Pro neznalce této tématiky útržkovité, zmatené a vlastně se z toho člověk nic moc nedozví. Naštěstí je na konci přehled důležitých mezníků v životě Andyho Warhola. Pro znalce je tu ovšem přitažlivá grafická úprava – barevné koláže, černobílé komiksové panely a samozřejmě nesmí chybět díla samotného Warhola. Na konci knihy mě osobně nejvíce bavil dialog Andyho s tvůrcem (Bohem) komiksu, kdy Warhola neustále častuje (nadává) do kreténů. :)
Velmi zajímavý výbor z díla Ambrose Bierce je unikátní svou bilingvní podobou – střídání sudé anglické stránky s lichou českou variantou téhož textu.
Kniha obsahuje více než jen titulní hororovou povídku Jedné letní noci, ale také dalších sedm neméně čtivých příběhů.
Prvním příběhem je Psí sádlo (téma kanibalismu), nad kterým si lidé libují díky speciální ingredienci. Ve druhém příběhu Hypnotizér předvede svou moc i v kruhu rodinném. Ve třetím následuje podivuhodná proměna Města zesnulých (tak trochu jiný Lovecraft). Ve čtvrtém přijde na řadu slavný Moxonův pán (téma umělé inteligence už v roce 1899!). V pátém následuje hororová jednohubka Jedné letní noci. V šestém se otevře jedno Zabedněné okno. Poslední dva příběhy, Případ na mostě přes Soví řeku a Nalezená totožnost, zpracovávají téma americké občanské války se špetkou biercovského černého humoru a tajemna.
Vesměs jsou to krátké povídky, čtení je dynamické a rychlé. Nejvíce mi v hlavně rezonoval Moxonův pán a Případ na mostě přes Soví řeku.
Jedinou výtku mám k tomu, že v knize chybí obsah.
ANO, poutavě popsaný sled událostí a faktů k případu jménem ZODIAC, ze kterého až mrazí. ANO, nikdy Zodiaca nechytili. ANO, nikdy se policistům z oddělení vražd nepovedlo usvědčit hlavního podezřelého (Arthur Leigh Allen). ANO, způsobil nejedno trápení, hrůzu a děs spoustě lidem.
Jak se zrodí taková zrůda, co ostatní lidské bytosti považuje za věci, cynicky se vysmívá policii a volá pozůstalým, aby budící hrůzu ještě znásobila? Snad jen doufat, že se jemu podobní jedinci dostanou do těch „správných" rukou (např. vězení, detenční ústav, popř. psychiatrická léčebna), protože jsou nevyléčitelní a schopní všeho, hlavně ubližovat svému okolí, to jediné jim dělá dobře.
Ghost in the Shell je třeba podávat po menších kapitolách se zápletkami politického, sociálního a kriminálního charakteru se značně cyberpunkovou atmosférou.
Naši známí hrdinové ze Sekce 9 – majorka Motoko, Batou, šéf „opičák“ Aramaki a další kolegové – se setkávají s Loutkářem, konkurenční Sekcí 1 a řadou japonských ministrů, co jim šlapou na paty, střetávají se státními, obchodními nebo korporátními zájmy, využívají při tom nejmodernější technologii, zbraně a všemožná udělátka (Nesmím zapomenout na Fučikomu!) a vstupují do světa kyberprostoru a kybermozků.
Pro mě byla příjemně překvapivá existence komentářů autora snad na každé stránce, který má tendenci vysvětlovat vše až s omluvnými tendencemi, odkazovat na knihy z různých oblastí, včetně biotechnologie, biologie a výroby zbraní, a taky trošku čtenáře poučit. No, a proč ne. Nechat se poučit a dozvědět se něco nového pomocí komiksu je ten nejpříjemnější způsob. Teda alespoň pro mě.
Únos krále hádanek je velmi příjemné čtení, humor, trocha napětí a také hádanky jsou náplní těchto stránek. Kresby Adolfa Borna dobrý dojem z knihy podporují. Poplatnost době se nekoná, i když je vydání knihy z roku 1977, žádné oslovení „Soudruhu!“, ale krásně vymyšlené „Hazdar!“ (pozdrav hádankářů) a z Stb se stala pouhá Bezpečnost (v tomto případě to asi jinak nešlo, ale z vyšetřovatele se naštěstí stal detektiv).
Prostě bomba! Kombinace Pratchett + Gaiman se vyplatila. Postava SMRŤÁKA potěší fandy Zeměplochy, ale určitě Good Omens můžu doporučit i lidem Zeměplochou nepolíbeným.
Trh s drogami se v 70. letech rozrostl do obřích rozměrů a zaměřil se na snadno manipulovatelné teenagery. Hlavně v západních zemích to pocítili rapidně, protože tam se hranice tolik nestřežily. Západní Německo takový drogový „výbuch“ zažilo a spousta dětí, jež hledaly v bezútěšném a odcizeném světě své místo, přišla během toho o život. Pro ně byly důležité jen věci, prostředky, které je vytrhly z reálného světa, aby mu mohly uniknout nebo na něj alespoň na chvíli zapomenout. Těmi prostředky však nebyly jenom neškodné filmy nebo David Bowie, ale právě lehce dostupné drogy objevující se takřka na každém rohu.
Jak se kniha četla? Pro mě to bylo velmi rychlé a sžíravé čtení, při kterém jsem chtěla hlavní hrdinku zachránit, ale zároveň Christiane považovat za jejího kata, který si už svůj osud zpečetil. Škoda, že se Christiane té závislosti nezbavila ani v následujících letech a odnesl to i její syn.
Autor demonstruje vzrůstající moc Číny v různých odvětvích na rozličných příkladech z praxe, ale konečných důsledek je stejný a v podstatě se dosti opakuje. Čínu nelze podceňovat, a jak už víme, je to země, která tuto moc bude i nadále využívat pouze ve svůj prospěch.
Čtení šlo ztuha. Nevím, jestli to bylo tím překladem. Vím jen, že „češtinářsky“ a syntakticky mi neseděla. Obsah byl sice zajímavý, ale spousta věcí nebyla vůbec rozvedena, takže jsem z toho měla smíšené pocity. Téma „jak to chodí v Číně“ mě zajímá velmi, ale zpracování si teda představuji jinak.
Stripy, co se nemění, mění se pouze „hlášky“ známých postav Maxe Cannona. Ráda bych akorát dodala, že tohle „maso“ si ráda dám ráno, k obědu, odpoledne, večer i v noci.
V předmluvě Adams zdůvodnil, proč Titanic nenapsal on, ale Terry Jones z Monty Python. Možná se měl Adams „vybodnout“ na tvorbu počítačové hry Stopařova průvodce (i když v té době to bylo pro něj neuvěřitelně lákavé) a raději ji napsat sám.
Terry Jones je sice výtečný režisér, scenárista a vůbec postava důležitá pro vývoj humoru nejen britského, ale…. Ale právě tento humor, trošičku „přisprostlý“, ujetý a někdo by mohl říci i sexistický, moc nekoresponduje s tvorbou Douglase Adamse. To, že jsou přátelé, totiž ještě neznamená, že musí mít zákonitě stejný vkus a styl psaní. Takže hodnotím průměrem, který si dle mého názoru zaslouží.
Na Plameňáka jsem narazila náhodou v knihovně a ihned mě zaujal jeho obal; i když tento postup při výběru knihy zřídkakdy využívám a nenechávám se zlákat obalem, u tohoto případu se nedalo odolat. Risk je zisk, jak se říká. Ale ani obsah nezklamal a nabídl hned šest úžasných a originálních povídek.
Nejlépe se mi četla povídka od Ursuly K. Le Guinové jménem Velká radost – o nadnárodní korporaci téhož jména, která dodává radost lidem unuděným z prostředí letiště prostřednictvím duševní metody, jenž klienty dovede na tematické ostrovy, kde mohou odpočívat a užívat si. Co ale místní obyvatelé? Kdy na ně přijde řada?
Opravdu jsem si užívala čtení variace na Sněhurku Jak to bylo doopravdy od Pat Murphyové. Není to klasické fantasy nebo sci-fi, to ale nijak nesnižuje úroveň této povídky. Na tomto příběhu je určitě zajímavá ich-forma a vyprávění z pohledu „zlé“ královny.
Myslím, že výběr povídek je velmi zdařilý, co příběh, to unikát. Doporučuji.
Román To už je život mi připomněl postmodernistická Pravidla vášně od Eastona Ellise, která se odehrávají také v 80. letech minulého století. Hlavní postavy řeší kde a s kým si užít a co při tom ,,sešňupnout". Nesoudí, jen komentují a popisují život zlaté mládeže. Pod povrchností se hlavní protagonisté snaží být nad věcí a zahlédnout střípky budoucího, pak ale stejně náhle padají do reality, která je vrátí do ,,normálu". To už je život!