kuruteku komentáře u knih
Dopplera jsem nečetl. A i tato kniha by mne možná minula. Trochu na mne dýchá svět Arta Paasilinny, zřejmě je to tím severským vlivem. O děj nejde, o trávhu také ne. Že by o hledání způsobu, jak přežít dnešní svět a skautský pohled má své místo? Nebo o přírodu a její napodobování? Četby nelituji, i když jsem zmaten.
Tak přečíst se to dalo, drží to pohromadě. Nápad s dvěma odlišnými babičkami už tu sice byl u Šabacha, ale tady je trochu odlišný. Jenom mi z toho skoro vychází, že stejně jako hlavní hrdina tatínek i spisovatel psal knihu proto, aby měl na dovolenou. Těžký úděl spisovatele. Celkově pobavilo.
Tak po třech dílech to najednou začíná zapadat do sebe a mám pocit, že "patřím do rodiny". Otázky po neutralitě, "bratrská pomoc" Nilfgaardu. Geralt, Ciri, Yennefer, Margigold jsou najednou staří známí. Až sérii dočtu, nezbyde než se vrátit na začátek a zjistit, že ano, takto, jedině takto se mohlo vše odvíjet. Znamená to, že OSUD opravdu existuje? Ne, jen, že, co se stalo, nedá se odestát.
Já snad až půjdu do důchodu, budu muset sehnat nějakou kočku či kocoura. Ale nejdříve první knihu povídek. Další česká autorka, která se dá číst (už se těším na detektivky), další kočičí knihy (po Dalajlamovych kočkách). Ale ony i ty lidské osudy jsou zajímavé.
Další rest splněn, další autor objeven. Scénky ve školce považuji za tu lepší část, celkově první půle okořenena vnitřním monologem Kate je lepší, konec je příliš uspěchany, závěr z červené knihovny (navíc s kečupem). Asi si budu muset osvěžit paměť a neposlouchám Shakespeara.
Na jednu stranu se to čte jedním dechem - čiré "zlo" v boji s pochybnostmi a lidskými slabostmi. A není jasné, kdo to všechno odnese. Ale na druhou stranu - Jurek Walter přece nemůže být superman, žít ze vzduchu, přemísťovat se během hodin napříč kontinentem. Prostě napínavé, ale přestává to být uvěřitelné. Čím dál víc si vážím Wallandera či van Veterena, kteří jsou daleko více spojeni s reálným světem, čím jsou méně dokonalí. Ale na další knihu se stejně těším.
Kdosi přirovnával tuto knihu k Adventu Gunnara Gunnarssona či Starci a moře Ernesta Hemingwaye. Tak jsem se do knihy pustil a byl to boj. Každá stránka, každá věta. Nepolevil jsem, ale tak dobrý pocit, jako z Adventu z knihy nemám. Asi i proto, že "hrdina" je vlastně "antihrdina", těžko se s ním ztotožnit. Osobně bych se na loď dal najmout dříve. Možná to "rvaní se s osudem" je knihám společné, ale zatímco v těch druhých se hrdina rve, tady spíše přežívá. V žádném případě nelituji.
I když Doyle považoval Sherlocka za své nepovedené dílo, přežilo. A přežívá. Kupodivu, tady mizí kokain, přichází paní Hudsonová a ... Moriarty! Prostě dokonalé.
Jakou jinou knihu číst o Dušičkách, než toto rozjímání o životě. Sice namísto Kurta Wallandera tu máme jeho autora, a namísto detektivky (která stejně byla jen plochou pro jiná sdělení) vyrovnávání se s životem. Ale je tu mnoho krásných postřehů. Určitě si knihu přečtu ještě jednou.
Proč mi všechny historické příběhy s kriminálním motivem připomínají Zločin na Zlenicích? Asi proto, že "Zlenice" byly první. Ale čas od času si rád Muže v zeleném poli přečtu, vždy objevím něco jiného. Teď například v té detektivní části jsem objevil postavu Konráda z Vechty, který byl námětem Kidova pokusu o film.
Tohle vlastně vůbec není scifi. Jen na půdorysu scifi zamyšlení ve formě povídek o jinakosti, o spolupráci, o touze vést spokojený život, o válce. Budu si to muset někdy přečíst ještě potřetí - první čtení v jinošském věku zanechalo dobrý pocit, ale nepamatoval jsem si nic, kromě mrtvého domu (ukázka z čítanky). Druhé čtení přineslo překvapení v podobě Usheru II (to je snad ještě lepší než první Usher), odchodu černochů z Ameriky a poslední povídky. Bez předchozích tak nevynikne, ale z pohledu do tváře Marťanů mne ještě teď mrazí.
Knihy nemají chybu. Jen mne čtení po nejméně 25 letech překvapilo - na začátku museli být Sherlock Holmes i dr. Watson docela mladí; jméno hospodyně v prvních knihách není, až později se objevuje nejprve paní Turnerová a pak paní Hudsonová. Detektiv Jones je v těchto knihách (tedy ve Studie v šarlatové) Altorney a později v povídce Peter. Jazyk dokonalý, příběh, pokud pomineme inspiraci předchůdci, zvláště Poem, taky vytříbený. Prostě dokonalý detektiv. Asi nepřekonatelný.
Znovu jsem si začal číst páně Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek a propadl démonu poznávání - tudíž jsem nemohl minout tuto knihu E. A. Poea. A najednou zjišťuji, jak je to vlastně "šablonovité", ale z tehdejší doby naprosto nově. To spojení pěti povídek je esencí základu celého detektivního žánru. Na motivy Odcizeného dopisu psal Čapek Ukradený spis a něco podobného má i A. C. Doyle. Vraždy v ulici Morgue jako první "záhada zamčeného pokoje". Záhada Marie Rogetové jako dekonstrukce od stolu z pár postřehů a svědectví. Teď přestávám vidět, jestli mne pan Škvorecký nadchl nebo uvrhl do prokletého světa. V každém případě číst detektivky jako studium vývoje žánru má taky něco do sebe.
Typický Heinlein - když už se začtete, přijde zlom, když už se s ním vyrovnáte, přijde filosofování a prapodivné rodinně/sexuální/partnerské vztahy. Na každém z témat je něco zajímavého, ale dohromady nečekané zvraty občas otráví. Anotaci neberte vážně, hlavně jde o cestování prostorem, časem i fantazií.
Hlavně díky za doslov či vysvětlivky na konci. Můj komentář k Mlčení byl odsunut do diskuse neznámo kam, tak snad se mi podaří vysvětlit můj pohled na knihu či problematiku. Na rozdíl od Mlčení je tato kniha více pokusem o sondu do nitra japonského "nehledání Boha". A pokusem zajímavým. Podobně jako u Grahama Greena autor úpěnlivě popisuje nepopsatelné a vysvětluje nevysvětlitelné - buď je tu holá víra bez zkušenosti nebo podpořená zkušeností nebo ne-víra. Rozhodně ale tu není dogmatismus. Zajímavá četba.
No jo, Van Veeteren je knihkupec, ale instinkty komisaře má stále. A "jeho" parta čeká na záchranu, rutina proběhla, stop pomálu, ale vrah je stále v nedohlednu. A když i Reinhart je vyřazen z vyšetřování, musí Van Veeteren do služby. A udělá to - jako vždy - po svém, intuicí, která nezklame. Radost číst, i když každá vražda je smutná a každý vrah určitým dílem šílenec. Tady dvojnásob. Díky, pane Nessere.
Číst se to dá. Dokonce na jeden zátah, ale: druhá a třetí část jakoby navazují, ale přitom se v nich objeví odkazy na dětství, které v první části chybí. To se autorky nemohly domluvit trochu lépe? A nějak mi nesedí zásadní dějové zvraty, neznám moc lidí, kteří by se tak radikálně měnili tak často. Na druhou stranu už jsem četl zbytečnější knihy.
Díky nakladatelství Mystery Press vyšla celá dostupná řada detektivek s Augustinem Velikým. Soudruhuje se tak, jak to bylo obvyklé v polovině 60. let, ale o to tu nejde. Stejně jako nejde o odkazy na druhou světovou válku. Mimochodem - podzemní prostory kpt. Kida nějak lákaly, kromě této knihy jsou jimi prolezlí celí Engerlingové. Ale zpět. Díky vysvětlivkám Freda Velinského si i méně chápavý čtenář, jako já, může vychutnat každý detail slovních přestřelek mezi Velikým, Smetanou a Hornovou.
Díky povídkám jsem zjistil, že Jaroslav Havlíček byl vynikajícím spisovatelem lidského pinožení. A tak jsem si troufl i na Petrolejové lampy. Film jsem neviděl, naposledy jsem si poslechl Rudolfem Pellarem načtený román (a jásal). Není to lehké čtení. Ale uvěřitelné, rozpolcené i jednoduché, jako hlavní hrdinové.
Tak po prvních dvou dílech už začínám být vtažen do děje. Jenom by mne zajímalo, kdy se autor rozhodne, že z nadhozených motivů sestaví ságu, kdy se rozhodne o osudu postav, kdy postava diktuje tvůrci, kdy tvůrce postavě. Zatím se to čte náramně, napínavé, smutné.