kuruteku komentáře u knih
... (dokončení poznámek) skončilo závěrečnou bitvou, honičkou, masakrem a přestřelkou. Sice se hlavní hrdinové dostanou, ale těch mrtvých okolo ... Na to , že to napsal Čech, je to vynikající. Asi začnu hledat i další autorovy knihy.
... (pokračování z prvního dílu) pokračuje jako indiánka (ano, odkaz na Shatterhanda a jeho souboj s Inčučunou to trochu připomíná) v zajetí Čejenů, útěku a spojenectví s Arapahy, aby se připravila půda pro ... (pokračování u posledního dílu)
Konečně kovbojka, kde není všechno jasné od začátku do konce a přitom respektuje zákonitosti žánru. První díl mne chytil až v poslední kapitole, ale ... (pokračování u dalšího dílu)
Kdyby se Solženicin namísto politických rozborů věnoval popisu, asi by dosáhl menšího věhlasu a lepšího díla. Šalamov tou cestou šel a jeho dílo je dokonalým pomníkem všem obětem gulazských táborů. Pozdější díla ukazují ty, kteří dokázali přežít - našli lehčí práci, pomocnou ruku (a těch bylo sakra málo), nedostali "vražedný" paragraf. Druhá část vyrovnávající se s "kriminálníky" je krutou obžalobou všech romantizujících snah o sympatie s kriminálníky: okrást okradeného, zabít odsouzeného na smrt, to už není romantika, to je hyenismus. Díky nakladatelům za tento počin. Kdo se chce dozvědět a poučit, má kde a od koho.
Jules Verne a Cooper? Ale proč ne. Sice si fakta trošku přizpůsobil (ale opravdu jen trošku), čte se to dobře a nelituji. Navíc nádherné obrázky. A proč ten Cooper? Copak jste nečetli Posledního Mohykána? Nebo Rudého piráta? Tak to napravte a pochopíte ;-)
Pocity velmi smíšené - úvodní citáty jsou extra třída ("Murphy byl optimista" jako jeden z nej), začátek mne vtáhnul, prostřdek navnadil, ale pak, podobně jako v Marťanovi (Cizinec v cizí zemi) polygamistická moralitka. Zkusím autora ještě několikrát a uvidím.
Vždyť děj to moc nemá, jazyk jednoduchý, ale přesto se to čte jedním dechem. A ilustrace povyšují četbu na zážitek. Asi čas se vrátit i k Lovcům mamutů.
Skoro dvě stě let a je tam pořád všechno a pořád se to dá číst. Jak jsem mohl skončit u Posledního Mohykána a minout ty další krásné knihy? Je čas napravovat resty. Příběh omezený na pár týdnů, přístav a dvě lodi (to by snad šlo i zfilmovat místo Pirátů z Karibiku?!) a je v něm všechno - čest, vlastenectví, láska.
Obvykle si říkám, že méně znamená více, ale tady mi ty tři časové linie ani nevadí. I když je to hodně drsné (a začnu se více bát emařů) a hodně smutné, je to i snesitelné, napínavé a pro-rodinné. Jednou za půl roku se i taková drsárna dá snést.
"Seká to jak Baťa cvičky," ale zrovna tahle kniha byla neotřelá námětem, postavami. A když jsem navíc byl před měsícem v Prachovských skalách, tak mne oslovila ještě o trochu více. Morbidity na začátku, pak ještě pár mrtvých na konci, i poslední kapitola něco dodala k vysvětlení.
Trochu to skáče časově, Temné slunce se točilo v roce 1980, třináctá stránka to je začátek 70. let. Nicméně pro mne překvapivě vážný Šabach, srandy je tu také dost, ale daleko víc mrazí. Možná kdyby konec nebyl tak uspěchaný, tak by byl dojem ještě silnější, včetně toho odkazu na "agenty" a jejich "řídící". Dá se ta doba vůbec pochopit? I to, že přes všechno v ní vzniklo i mnoho zajímavého?
Tahle úžasná kniha má dvě chyby - zjištění, že Rudolf Friml byl příbuzný Karla Hašlerka (ano, opravdu je to tak zapsáno) a nepřítomnost CD, alespoň k e-knize ho nikdo nenabízel. Jinak je ta kniha citlivým vstupem do Ježkova nitra, nic nezamlčuje a přidává jen lásku k tomuto skoro neznámému umělci celosvětového významu. Díky za ní. Moc.
Nechal se zlákat a přečetl. Dá se to. Ale něco tomu stále chybí - nadhled? Učesanost? Něco vlastního? Výskyt Galahada na konci už pro mne byl za hranou, nebo že by s ní měl autor nějaký záměr do budoucna? Opakuji se, ale jsem zmlsán Pratchettem - tady je humoru méně, zamyšlení méně, poučení méně. Jediné snad - svému osudu člověk neujde, ať na něj věří nebo ne.
Kolem roku 1980 jsem v bytě někdejšího zvukaře bochovských Plavců jako malý špunt poslouchal nahrávku z jednoho koncertu. Okolo běžel život a já byl unešen "... a kráva krávě zpívá, tam neznaj brambory a z másla maj hory a pod nima moře piva". A Vůz do Tennessee, Bedna od whisky, Island. A Šmídovy, Höfferovy písničky - Země otců, Od hor, Moc vodu nepij. Byl jsem unesen a to tak, že na celý život. Až pak přišly Hoboes, ktp. Kid, Roháči, Hop Trop. Až pak přišlo toulání, kopce, "šutráků fůry, když jazyk nám votek jdem bez vody dál", až pak přišla voda. A kytara, banjo. Tahle knížka přišla jako jakási tečka na závěr. Stejně jako Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou. Všechno krásný má svůj konec. Ale nálada zůstává.
Podle komentářů to vypadá, že zatímco Proč bychom se netopili začalo číst mnoho lidí, kteří se se Šmídovou poetikou nemohli potkat, druhý díl už čtou jen znalci. A tak to má být. V Proč bychom se nepřiznali přiznává Zdeněk Šmíd, že tuto knihu už psal "profesionálně" a je to znát na struktuře. Oproti Proč bychom se netopili je v ní struktura přísně dodržována, ale není to na úkor, naopak. Jenom pro znalce prozrazuji, že poslední kapitola o cestě domů vlakem byla na koncertech Plavců čtena v rámci Lodního deníku. A Tatranskou svitu najdete na Porta 3.
Kdo nebyl na vodě, na trampu, kdo neposlouchá country nebo folk, kdo není aspoň trochu romantik, ať si raději přečte něco jiného. Knihu nepochopí a pochopit nemůže. Část jsem znal ze starých pásků z koncertů bochovských Plavců (TAM jsem se narodil!). Četl jsem si ji teď potřetí a jásal. Seriál byl sice jiný, ale jak audio, tak film tvoří jiný pohled na knihu. Za sebe říkám, že lepší knihu o vodáctví, kamarádství, partě těžko napsat.
To není beletrie, ale literatura faktu, tvrdá jako život sám, podávaná ze všech stran, od stalinistů po antikomunisty, do nacionalistů k humanistům. Nekomentované, jen občas proložené otázkami. Před půlrokem jsem četl Zinkové chlapce a tohle je snad - protože to není prvotně o válce - ještě krutější. Konečně se dá pochopit, proč je Putin znovu a znovu volen. Mezi lokálními "cary", mezi bídou a vražděním se zdá, že "silný stát je řešení". Čtu a říkám si, zlaté časy, zlaté problémy, v Rusku bych asi nedokázal přečít...
Už dlouho se mi nestalo, že bych během dne v každém dopravním prostředku málem přejel. Zase stejný a přitom jiný Šabach. A tady bych řekl, že je nejvíc svůj, hořkosladký, vstřícný vůči ženám, ale předkládající i svůj pohled na věc. A vtip o medvědovi - budu testovat ;-)
Já jsem za Klostermannovy povídky rád - jednak dokáže vystihnout charaktery lidí, jednak jeho vztah k přírodě a nepřímo i výpověď o době. Jazyk je pravda už archaický (kdo by to byl řekl, že ;-)), ale po prvních pár stránkách, když už se začtu, nemohu se odtrhnout.
Klasický, sladkovtipněbolný Šabach. Šedá zóna stalinismu. Nebyl každý oddaný, nebyl každý hrdina, většina lidí chce jenom žít a přežít. Matěj to měl z obou stran svých babiček podané tak, jako mnozí jiní. Vyprávění o Anglii jsem paradoxně v mnohém velmi podobně četl nedávno v současné knize o toulání mezi Francií a Itálií, zřejmě to poznávání života po příležitostných brigádách je stejné. A Vladimír Gubajev a jeho synovec? Nejveselejší motivy knihy. Získání doložky je skvostem.