kuruteku komentáře u knih
Při některých scénách na začátku jsem si říkal, zda je to vůbec nutné, ale směrem k závěru jsem jásal. Sice až moc růžové a optimistické, ale díky za Pase a Caspa i Perdittu. A za hudbu, kterou jsem slyšel, i když nezněla. Další dílo, díky kterému - snad - porozumím Shakespearu a rozhodně si poslechnu další a další hry.
Občas mne zaujme kniha, která - skoro - nemá děj, jen atmosféru. Kniha, která nemá jednoznačně kladného hrdinu. Prostě proto, že i takový je život. A Mankell, z tohoto pohledu, psát uměl. Švedské holinky jsou vypořádáním se se životem literární formou. Až mi přijde líto, že už žádný Wallander ani Welin nepřijde. Konec, šlus. Díky.
Ze série knih Shakespeare 400 mi tahle přišla nejdodělanější a nejzajímavější - od Nesboa jsem tušil, co mohu čekat, u předělaného Othela mi něco chybělo, u Děvče na ocet mi přišel příliš rychlý závěr. Poslechl jsem si i hru, bez ní je kniha poloviční. A je zajímavé, jak autor dává Šajlokovi prostor, aby se obhájil, aby zmoudřel (a zároveň doplnil, jak se z cizích chyb tak neradi učíme). Hvězdičku strhávám za ten příliš pomalý úvod, možná měla být na začátku předmluva, aby dovysvětlila to, co člověk začíná chápat až od poloviny.
Čekal jsem víc. Ale musím se smířit, že nic nového od Pratchetta si už nepřečtu. A víc si vychutnat to, co napsat stihl. Ta kniha vůbec špatná není, jenom jí něco chybí - možná kdyby v ní všeho bylo daleko více, takhle na men působí jako povedený dort od pejska a kočičky, hlava ani žaludek z toho nebolí, je tam mnoho výborných ingrediencí (Newt, Anatéma a kronika; Crowly a Azirafael, parta Adama Younga, čtyři pekelní jezdci a vysvětlivky ať autora či překladatele), ale vždycky, když už mám pocit, že to je ono, objeví se pythonovské "... and now something different" a jsme jinde. Celkové vyznění skvělé, námět výborný, ale čekal jsem ještě víc. Tak třeba to objevím při druhém čtení.
Tak pozitiva: dozvěděl jsem se o těžbě, zpracování a kráse diamantů, seznámil jsem se s kašmírskou komunitou v USA. Negativa: asi je to nějaký všeobecný trend, který nám, věrným čtenářům, připadá přinejmenším nešikovný - každý detektiv má svého hlavního "zloducha", vše souvisí se vším a nic není tak, jak vypadá. Až moc neuvěřitelně. Takže se ztrácí radost z objevování, protože lze tušit od začátku, že věci nejsou tak, jak jsou. Nemá to pak vedlejší účinky a nehledáme souvislosti i tam, kde opravdu nejsou?
Zakoupeno, dočteno. Uf. Spokojen, velmi spokojen. Hudba, co bylo za ní, společnost a vývoj. Až mne mile překvapuje, jak se s autorem ztotožňuji, i když pro mnoho lidí to nebude příjemné čtení. Podvratné myšlenky jsou podvratné stále. Díky za ně.
Tak to mne chytlo - díky recenzi v Lidovkách jsem našel, zakoupil do čtečky a přelouskal - jakoby něco z Bradburyho (důvěra v lidi a troška scifi), ale - bohužel - bez časově delšího přesahu. Na druhou stranu díky za hledání. dal bych 95 %, ale půlky se dávat nedají, ani desítky jen procet. takže oceňuji plně. A asi velmi brzy se ke knize vrátím, abych si vychutnal nebo se děsil ze silného varování před otročením novým technologiím.
Ano, má to něco z Hrabala, ale to podstatné, ten obrovský přesah, tu Hrabalovu znalost, tu tam nenajdeme. To neznamená, že to je špatné. Naopak - mužský svět a sauna, způsob vyprávění, kdy ani jedna postava není pojmenována jinak než profesí, slovníkem a řečmi, to je - pro mne - na začátku obtížné přijmout, na konci velmi osvěžující. Rudiš má svůj slovník, svou nostalgii a rád jsem čas od času pohlcen tímto pohledem.
Po přečtení Tmy o polednách a Zlodějích v noci jsem věděl, o jakého autora jde. A když se objevily upozornění na druhý díl jeho pamětí, zjistil jsem, že vůbec vyšel první díl ;-) A tak, kniha se čte od začátku, jsem prvním dílem začal. První třetina mne v podstatě nudila, i když popis Maďarské komuny očima dítěte byl velmi zajímavý. Bohužel toho o ní víme tak málo, že se nedá soudit - moc spadla/byla předána/získána Kunovými stoupenci a zhroutila se/zákonitě neuspěla/byla poražena rumunským a českým vojskem. Popis Izraele, Paříže, Berlína už je mnohem zajímavější, autorova zamyšlení také. Už se těším na druhý díl.
A když potom ještě čtete Dahlovy Prevíty, tak snad jen podle ztřeštěnosti nápadů poznáte, co napsal Dahl a co Pratchett. Raduji se z každé Pratchettovy knihy, kterou jsem ještě nečetl. Ty s vánočním dědečkem jsou ale o třídu lepší než ostatní v knize.
Proč si občas nepřečíst i dětskou knihu? Nezabere to moc času, dobro a zlo je jasně rozdělené a je-li tam špetka humoru, pak i pobaví.
Milé a příjemné čtení. I když tam není úplně všechno, co autor umí. Určitě je to taková pocta jeho českým čtenářům, zvláště - spoiler ;-) - bitva u Little Big Hornu. Musím se donutit přečíst Třetí přání a Sýrovou uličku, dlužím si to. Nejlepší je ale v těch drobných postřezích o tom, co život přináší, odnáší a protáhne se kolem nás.
Hezky nám to ten Shakespeare nastínil. Žárlivost, odlišnost, manipulace - a je tu tragédie na školním dvorku. Pro mne trochu připomínající Harper Leeovou, asi tou rasovou otázkou. Každopádně si teď budu muset poslechnout předlohu, abych si našel předobraz Mimi, Roda a Kašpara. Dáju, Oseie a Iana jsem rozluštil ;-) Kladné body i za to, že to neskončí dobře. I když by si to člověk přál.
Co si tak přečíst po sedmi letech, kdy nás Josef Škvorecký opustil? Trochu kvůli ději, i když to není těžká detektivka, trochu díky nostalgii po uplynulých časech. Není to žádné těžké čtení, ale dva lidé si udělali radost a tím udělali radost i jiným. Díky jim za to. A už si jdu někam nachystat další setkání.
Knihu jsem si přečetl před pár lety, teď si poslechl její rozhlasovou dramatizaci, ještě mi zbývá audiokniha a film Prokletí rodu Hajnů. Stejně jako u Petrolejových lamp se Havlíček soustředí na psychologii postav a daří se mu to skvěle. Dnešním pohledem se sice divíme, proč postavy nejsou schopny uniknout svému osudu, ale v menším se nám děje to samé.
Zvláštní. Ani scifi, ani lovestory, ani vyrovnání s minulostí, ale od všeho trošku. Trošku A. C. Clarke říznutý J. Hájíčkem. A přitom pro mne to drží pohromadě. Typicky česky "nanicovaté", ale to už tak je. SPOILER: Ten Hus s alternativním rozuzlením do příběhu patří, stejně jako pojmenování mimozemšťana Hanušem, který postavil světové dílo, aby se ho pokusil zastavit. A - bohužel - i ta záchrana ruskou lodí.
Jak nám svět může porozumět, když my sami sobě nerozumíme.
Přečetl. Povídky v závěru odvrhl, zajímavý nápad dle mého nepřevážil zpracování. A samotný Wolrich - trochu jiná, "drsná kulhánkovská" škola fantasy, ale nevím, jestli potoky stříkající krve a vyhřezlé vnitřnosti nejsou samoúčelné. Samotný Holomráz by bez těch předcházejících povídek nedával moc smysl. Závěr překvapivý. ALe celkově fakt nevím, jestli je u autora ambice oslovit někoho mimo okruh fantasy fanoušků.
Až skoro do konce dokonalé - nové postavy, nové zápletky, nové pohledy na novou Čínu. A i na konci je dobro a zlo propleteno a náš pohled dostává zabrat. ALE - proč tak rychlý a useknutý konec, proč se všichni lumpové sejdou na jednom místě, aby ten nejmenší (rozuměj lump) z nich všechny vyřídil a ještě morálně se vypořádal sám se sebou, proč tak jednoznačný šťastný konec? Rozhodně po minulém díle je tu posun nahoru. Čtu ty knihy jako jakousi poctu Číně, kterou jsem měl tu čest navštívit.
Na jednu stranu jsem se nechal nalákat na anotaci, na druhou stranu to není nezajímavé - coby kdyby je vždycky fantazie a hra, tady je pár hezkých nápadů: atentát na Goebelse, požár Říšského sněmu, pulsaři; pár drsných momentů: ostraha hranic. Možná kdyby kniha byla tlustší a bylo více prostoru, byla by zajímavější. Takhle za pár hodin je po všem. Příznivce alternativní historie ani nenaštve, ani nepotěší.
Dopplera jsem nečetl. A i tato kniha by mne možná minula. Trochu na mne dýchá svět Arta Paasilinny, zřejmě je to tím severským vlivem. O děj nejde, o trávhu také ne. Že by o hledání způsobu, jak přežít dnešní svět a skautský pohled má své místo? Nebo o přírodu a její napodobování? Četby nelituji, i když jsem zmaten.