kuruteku komentáře u knih
Výborné. Po prvním díle se najednou o hrdinu bojím, dozvídám o tajemném světě/nesvětě a těším se, jak to autor završí.
Ve vlaku do Plané, u ohýnku u Kosího potoka, cestou zpět - Vlak do Istanbulu nikde jinde nežve vlaku nečtěte, jinak si ten příběh postavený na mezi prsty uplynulém čase nevychutnáte. Svou "revolučností", už rozumím tomu, proč jsou ty dvě knihy spolu. Je to zvláštní, jak Greene popisuje vlastně pořád totéž - trápení člověka s osudem, s okolnostmi. A přitom je každá kniha úplně jiná. Lehce se to nečte a odměnou není ani zápletka. Ale člověk se o lidech dozví víc, než by jinak věděl. A to není málo.
Kupodivu vnitřních nesrovnalostí jsem moc nenašel (v podstatě jen jednu chybu typu odjel/dojel). A dobře se to četlo. I když ten rodokmen se neustále rozevírá, stačím se orientovat. Takže nakonec musím pochválit.
Jak nedokončená? Jak obsáhlejší osnova děje? V první části jsem měl hodně na krajíčku, čtenáři vědí proč, v další části jsem - pravda - tušil, k čemu dojde, ale stejně to bylo krásné. A poučné. Hlupák by si mohl vzít ponaučení, že se máme bránit "cizákům", ale jak elfí královna, tak elfí král dokládají, že ono to tak horké není. Škoda, dvakrát škoda, ..., ale dál už je to jen na nás.
Londýn za války musel být zajímavý - na mne z knihy dýchne Orwell, 1984, zřejmě ta zkušenost byla sdílená všeobecněji. Číst se to dá, dějové zvraty jsou na místě, ale občas si kladu otázky, co - kromě děje - chtěl autor sdělit.
Pokouším se autorovi dostat pod kůži, pochopit, proč a co píše. Každá kniha je úplně jiná a všechny mají něco společného. Tato je určitě nejčtivější, ale i v ní je melancholie, trapnost, omezení osudem. Malý český člověk ocení vynalézavost hlavní postavy ve shánění pomocníků ke špionáži.
Už se těším na další knihy. Dějiny z první ruky. Navíc od člověka, který se dokázal dívat - ač sám levičák - neideologicky. Strašná doba, strašné poměry.
No jo, Pratchett. A jeho Dickens, Disraeli, Karl a další a další. Jak to ten člověk dokázal - napsat o stokách tak, že snad i mám chuť si je projít, napsat uvěřitelně o nízkém a vysokém, o dítěti ulice i premiérovi. Snad tohle z naší doby přežije více než sto dalších let.
Není to lehké čtení. A pro ateistu obzvlášť. Mnohý odloží bez dočtení. Důležité je, že kniha v podstatě nemá děj. Obráceně - má děj, ale velmi pomalý, omezený na určité klíčové okamžiky. Určitě pomůže pochopit jiný přístup k životu, jiné myšlení, jiné lidi. A to snad není málo.
---
Chtěl jsem původně začít úplně jinak - v tom smyslu, že lidský rozum má tendenci každou informaci hned zařazovat, brát ji jako odpověď na aktuální otázky a že to ne vždy je skutečně rozumný přístup. Prostě mám z té knihy smíšené pocity a nevyznám se v nich. Občas bych i chtěl. Tak ostatní promiňte, že jsem si to tu takhle odložil.
No jo, Pratchett. Tentokrát málo fantasy, hodně reality. Jakoby Pán much měl mít pozitivní vyústění. Ale to proto, že jak Mau, tak Přízračná dívka měli dobré vychování, přiměřené vzdělání a trochu toho pratchettovského štěstí. O víře, vědě, lidských vztazích se dá psát různé, ale tak pozitivně jako Pratchett, to umí málokdo.
Tento typ detektivek by neměl být označován za detektivky. A ještě by to chtělo etnografický rozbor, zda popis Laponců odpovídá realitě. Nezbývá než věřit, těšit se a mrznout s hrdiny.
Někdy si budu muset sérii přečíst od začátku, chronologicky. Příběhy samy o sobě jsou dobré, ale náznaky na budoucí a odvolávky na předchozí trochu brání srozumitelnosti. Doporučuji číst s čajem, ovčemže zeleným. V podstatě správná detektivka - několik zápletek, zdánlivě nesouvisejících zločinů, beznadějný detektiv bojující se společenským systémem, ač jeho součástí. A na konci do sebe vše zapadne, aby zůstalo pár věcí toevřených na příště.
Detektivka, která není detektivkou; nostalgie, která skrývá temná tajemství; rozhodnutí na křižovatce, které nepřinese nic pozitivního. A šedesátá léta rovnou s odvrácenou stranou. Čte se to náramně, až si říkám, jestli není Ostrava české Glasgow. To je snad jediná "vada" na kráse - a nevím, jestli v originále či překladu - že ten kontrast Skotska a Londýna není ještě větší. Paradoxně pauza po první třetině (asi na dva měsíce) způsobila, že jsem nečetl detektivku a že mi v závěru bylo tajemství smrti úplně lhostejné. O něj nešlo, šlo o šanci začít jinak, o účtování s vlastní zbabělostí. Od Petera Maye se mi čte všechno dobře, ale Skotsko je jen jedno.
To spojení minulosti a současnosti, ty "běsi minulosti" - to je to, co dělá ze severské detektivky něco víc než detektivka. Když se to navíc sejde až ve finále a malé finále je ještě před koncem, čte se to samo. A přežiju i hromadu násilí, přežiju i mrtvou Veru. Výborné je, že za koncem autorka naznačí, co bylo předlohou, co je realita a co fikce, co všechno v knihách spojuje dohromady.
POZOR - nutno číst až po Třech vraždách s Králem! Zatímco u prvního dílu jsem měl pocit ze sestupné linie, tady byla nejslabší prostřední detektivka, ale celkově mne to potěšilo a pobavilo více. Postavy uvěřitelné, zápletky taky.
Špatné to rozhodně není. A závěrečná povídka má zajímavý námět. Ale celé - náměty jo zajímavé a dobré, jenom tomu chybí to, co dělá z scifi literaturu - přesah, zpochybnění, otazníky. Srovnání s Pecinovským či Velinským vychází pro Neffa u mne hůře.
Čte se to dobře. Ale co v hlavě zůstane? Začínám se bát, že Vondruška bude brzy převálcován jinými autory zaměřenými na historii.
Říkat tomu literatura? Já nevím. Obsahově pravdivé, ale přidaná hodnota? Autore, odpusť. Ale na tělocvikáře dobrý!
Zvláštní. Obvykle mám pocit, že mi kniha sama přišla pod oko a že je v ní poučení, ale tady najednou je ten pocit slabší. Asi se tu "moc tlačí na pilu", nebo se příliš uzavírám těmto myšlenkám. A přitom mne otázky "Kdo hlídá hlídače?" "Na co myslí myslitel?" "Má pravda pravdu?" napadají. Přesto nelituji. Ale nehodnotím.
Všem se vyhovět nedá. A tak "lítání" v čase, v postavách se mi ve třech čtvrtinách knihy začalo zajídat. Ještě že "jatka" se tentokrát nedotkly třetí hlavní postavy.