kuruteku komentáře u knih
Co autorce Rebecka udělal, že ji takhle trestá? A co Švédská církev, že i druhá kniha je k ní takhle krutá? Nicméně postupné odkrývání Mildred se mi líbilo. I její "feminismus", který vlastně feminismem nebyl, jen přirozenou touhou po ochraně.
Je-li toto o kousek méně smutné než jiná próza, pak mé odhodlání číst něco jiného od Cunninghama začíná brát za své. Bylo to krásné a smutné. Nostalgicky. Skoro jako od Fulghuma. Archetypy pohádek zasazené do moderní doby. Krutě, realisticky, snově. Nevím, jestli je to rozumné řadit do literatury pro děti a mládež, ale literatura - kvalitní - to bezesporu je.
Oproti Jonassonovi zvládl Evžen Boček třetí knihu napsat tak, že je opět vtipná. A ano, základní zápletka je stejná, ale ... teta Nora, pokusy o oživení formou rozhovoru, dopisů, závěrečný "maškarní", Josef v masce Himmlera. Snad jsem zas tak moc neprozradil ;-)
Sérii jsem začal číst od předpředposlední knihy a třetí byla ta závěrečná. Ještě že tak. Pochopil jsem všechny odkazy, ale raději číst celou sérii od začátku. Tedy aspoň toho, co je dostupné. Sice jako správná "detektivka" skončí "správně", ale ta jatka na cestě ke konci... Nicméně se nemohu vyhnout porovnání se současnou politikou, kde sice nefigurují tolik rodinné vazby (kdo ví?), ale touha "jít po krku" těm ostatním je očividná. V tomto směru volám: Více lidí jako je Sano i Jošisaro!
Joj, to je chytrý pán a dobré čtení - nikomu, kromě obyčejných lidí, nestraní, nikoho nechrání a nikoho nešetří. "Co jsme si nadrobili, to si musíme sníst." "Děkuji" vládám v Rusku, Íránu, Británii, Francii, USA, že svou zahraniční politikou stvořila monstra působící noční děsy.
Zajímavé postavy, první povídka mne mile potěšila, druhá mi trochu přišla jako do počtu, poslední uklidnila, že to jsou detektivky svého druhu. Happy End mne navnadil, že jde o vynikajícíé spisovatelku, povídky vrátily na zem. Čtivé, dobré, ale jen tak na pár hodin, autobus, vlak, ukrácení času.
Škoda, že v e-knihách nevyšlo vše a že člověk nečte řadu chronologicky. Na druhou stranu po Samurajově ženě se dozvím, jak zemřel Jorimoto a proč Jagisawa jde Sanovi "po krku". Intriky jak u nás v politice. Ta mystika mne trochu mate. Ale čte se to dobře.
Asi je to dobře, že Haryho Holea vystřídal Bulík, pro mne vzorový antihrdina. A v této knize organizující Pět přemožitelných a zachraňující svět. Dokonalé. V době různých televizních soutěží ("reality show"), v době různého "oblbování" skvělý příklad, jak "nezblbnout". Dávám si teď pozor na výslovnost a sleduji i ostatní.
Trochu mi dělalo problém se vůbec začíst. Tohle totiž je literatura a vyžaduje celého čtenáře. Jeho pozornost, jeho rozum. A opatrně s tímto lékem. Po troškách!
Po Otčině další kniha Roberta Harrise. A další výborná. Trošku skřípe supermanovská schopnost ze všeho vyváznout během jednoho dne, v podstatě dvou dnů včetně nočního přepadení. A poslal-li na Hoffmana kanibala program (což se vnucuje), pak proč se nedokázal ubránit změnou přístupových práv do druhé budovy? A pokud to byla Hoffmanova psychická porucha, proč s ní není trochu víc pracováno? Umělá inteligence a burza, dobrý nápad.
No vida, po soudci Ti (původní sérii) jsem si pro sebe objevil další dalekovýchodní detektivkovou sérii. A je to dobré, tahle obzvlášť. Historie a detektivka se snesou, doufám, že kromě faktické stránky věci sedí i reálie, tak dobrý znalec nejsem.
Zatímco první díl byl psán pro děti (s velmi malým přesahem pro dospělé, aby ji vzali na milost), druhý je dětská detektivka a nosbøovka, jak má být - ze země do země, z času do času. Tu Johanka (Schválně - taky ji máte v učebnici s kolečkovou bruslí?), tam Waterloo (konečně vím, proč to Napoleon projel). Dokonalost sama a málem jsem projel výstupní stanici!
Jo Nesbø a knížka pro děti? S norskou hymnou jako jedním z hlavních motivů? Hrdinou dvě děti? Ale jsou to outsideři, kteří mají dar ducha a přítele šíleného šílence a vynálezce. Povedlo se.
Jaký magický realismus? Fantasmagorie je to. Reálné události propletené se snovými výlety, duši vedle techniky. A do toho český Stařík Augustýn Hnát, který všechno zvládl a přežil. Čte se to jedním dechem. Při druhé četbě si budu dělat poznámky a hledat odkazy - díky četbě o legionářích jsem tuto část přijal, ale stejně si budu muset projít i města a mně méně známé bitvy a srovnat realitu a Stančíka.
Závěr byl pro mne trochu useknut, ale asi to tak mělo být.
Skoro mi to teď začalo připomínat písničku Trabandu "Člověk je sám, zoufale sám, člověk je člun po moři hnán, a neví odkud a neví kam, chybí mu kapitán, kapitán."
Zdařilá kniha. Od začátku do konce. Až zpětně mi dochází podivnost Kareniných proměn - viz komentář Vilas1979. Zatím všechno, co jsem od pana Maye četl, mne nadchlo.
Povinná četba. Chci-li se o člověku a lidech něco dozvědět, vezmu si sérii s čarodějkami (nebo s hlídkou) a čtu a kochám se a čtu. I podruhé je tam něco nového. Největší čarodějnictví je čarodějnictví nepoužívat. A kdo rozezná Dobro od Zla, nemůže Zku sloužit. Vždyť to by se do kamene mělo tesat.
Teď zpětně - pocity smíšené. Číst se to dá, ale nějak se mi ztratil smysl. Vlastně ne - jenom je v těch třech knihách rozdělený. Ta stavba - pomalu rozjíždět hrůzu - mi vyhovuje.
Tak vážněji - příliš brzy je opuštěna myšlenka druhé světové války; příliš málo propracována psychika "dětí", kterým je hodně přes padesát.
Asi ty fotografie a dění okolo dělá z knihy něco víc, než skutečně je.
Ale četlo se to jedním dechem.
Úplně cítím bláto na holinkách, vidím indiánské obřady (i když netuším, kterou část Novohradek má autor na mysli). Četlo se to jedním dechem. A až skoro na konci jsem pochopil smysl ilustrací. Povedlo se. Za mne jedna z knih roku 2016.
Nejslabší dílo? Těžké čtení? Ne, jen to není kniha pro každého. Kdo nebyl na Portě, nezná písničky, nemiluje toulání přírodou, neví, že kamarád je třebas vejtaha/žvanil/hypochondr, ale když přijde na věc, tak kamarád, ten tu knihu nepochopí. A jasně - pro něj to je těžké na čtení, pro většinu je to sladkobolná slátanina. Pro mne ne.
Nějak si nedokážu představit, že tato knížka byla napsána jako první. Ale koneckonců Steinbeck také nejdřív napsal Bitvu a až pak Hrozny hněvu. Rozhodně chronologický postup - nejdříve si přečíst Jako zabít ptáčka a pak Postav hlídku - je užitečný. Člověk pochopí mnohem víc - například proč u nás lidé volí tak, jak volí. Věci nejsou a nikdy nebyly černobílé, jen děti je tak potřebují vidět. A skutečně dospělý musí ty odstíny rozlišovat, hledat svou cestu, vnímat obavy, předsudky, tradice i špatné zkušenosti jiných, aby s nimi dokázal diskutovat. Svoboda, právo, spravedlnost - velká slova, ale každé znamená něco jiného. Má jedno přednost před ostatními? A mám právo nějaké z nich preferovat? Pro mne skoro kniha roku.