Lady Dracula komentáře u knih

Přiznávám bez mučení, že jsem první část povídek musela číst na dvakrát než se mi vše spojilo. Trochu mi totiž vadilo, jak jsou povídky psány na přeskáčku a z počátku mi to znesnadňovalo orientaci. Ale postupem času jsem nacházela více a více spojitostí, mozkové závity se rozpohybovaly a já prozřela :)
Je až s podivem, jak skvěle se dají klasické pohádky upravit, aby konečně začaly být podobné realitě.
První setkání s Geraltem je pro mne zvláštní. Ironie až sarkasmus mi nejsou cizí, spíše naopak, stejně tak zajímavé myšlenky mezi řádky (o chamtivosti, ničení země a apod.) nutí čtenáře přemýšlet. Ale asi jsem přespříliš namlsaná Reymarem a Šarlejem, kde Sapkowski rozehrál něco neskutečného.
Nebudu lhát, čekala jsem malinko více, ale neházím flintu do žita, naopak, vrhám se na další části, protože věřím, že začátky jsou těžké :) Každopádně musím uznat, že už tady Andrzej naznačil, proč je králem současné fantasy ;)

5 20.03.2014

Zklamání.

P.S.: Ale obrázky z netu jsou pěkné ;)

1 28.02.2014

Kniha je napsaná velmi čtivě, prolínání faktů s příběhy vždy dobře působilo na čtenáře. A tady to platí dvojnásob, vzhledem k tomu, na jaké téma je zaměřena.
Velké plus bych spatřovala i relativní citlivosti, s jakou se autor věnuje problematice, ale zároveň si nebere servítky s tím, jak se ke "konečnému řešení" stavěli v ostatních zemích, jak to probíhalo po válce a jak se k celkovému "problému" staví sami bývalí příslušníci SS. Také je na malé ploše knihy vykreslen náhled na stejnou věc z pohledu více lidí a o to více vychází najevo kolikrát spousta kontrastů.
Je to kniha s určitou hodnotou a všemi, kteří se o tuto problematiku zajímají, by neměla být opomenuta :)

7 25.02.2014

Hlavní, teoretická část, může být pro někoho nudná a zdlouhavá, i když je vlastně tou kratší částí. A to o dost podstatně kratší. Bez ní by si ale čtenář nedokázal vytvořit celkem slušný náčrtek možného profilu sér. vraha. Ale samozřejmě, jak autor několikrát zdůrazňoval, relativně jednotný profil neexistuje, máme jen často opakující se znaky.
Zbytek knihy je tvořena "encyklopedií" sér. vrahů, spíše těch známějších. Nemá cenu popisovat něco, co moc popsat nejde a každý si to musí přečíst sám, aby si udělal obrázek, mohu jen konstatovat, že mne velmi překvapilo, kolik vrahů bylo homosexuálních a jak se k těm případům často stavěla policie.
Závěrem bych chtěla říci, že kniha je výborná a pro všechny, zajímající se o tuto problematiku, jako stvořená :)

25.02.2014

Po přečtení knihy, na schodech ve škole, během řvaní paviá...pardon studentů SZŠ (a taky před zkoušením - nějak se uklidnit musím) se můj šokovaný výraz ztratil. V hlavě mi lítala jediná myšlenka: "Co TO sakra bylo?!"
Autor sice pokračuje v zajeté tónině příběhu, ale přece to zní jinak. Ubohý Dexík je sám, opuštěn. Dexter v temnotách a bez Temnoty. Nechci autorovi nasazovat býčí hlavu (přiznete se, kolik z vás si po dočtení vyhledalo něco o tom roztomilém bůžkovi? :-D), ale nějak mi tam to nadpřirozeno prostě vadilo. O to víc jsem si užívala pasáže s dětmi, jsou mi rozhodně více sympatičtí v knize než v seriálu.
Každopádně, opět musím uznat, že autorova nápaditost co se týká přirovnání i celkově myšlenek, je skvělá (aspoň pro mne). Občas mám taky pocit, že mi nějaký ten talíř třískl na zem a roztříštil se.
A co říct\napsat na závěr? Dexter se jaksi "lidštější", což mu moc nesedí, ale aspoň se můj Temný společník mu mohl posmívat ;)

Je jen škoda, že Vince není tak "krásně" popsán, jako v seriálu, trošku mi tam ty peprnosti chybí, ale s tím už se musím holt vypořádat sama :)

2 07.01.2014

Po přečtení druhého dílu Dextera mám zvláštní pocity. Ubylo vtipných poznámek (nebo je mé zvrhlé já nepostřehlo?) a přibylo "romantičnosti". Ale nějak mě vztah Debory nechytil za srdce, asi nejsem správně naladěná.
Každopádně musím uznat, že měsíční tango s dr. Dankem zase tak špatné nebylo. Kupodivu se mi tady ty "lidské polštáře" líbily. Jenom Doakes jaksi nebyl správňácky hnusný, postrádal tu pravou dravost.
Ale autor jede v zajetém rytmu a to je plus. Přesto mám však pocity mírného zklamání. Uvidíme, co bude dál :)

06.01.2014

Pokud tuto knihu začnete číst až potom, co shlédnete seriál, budete mít problém. Vtíravé představy seriálových postav jsou horší než tiché našeptávání Temného pasažéra. Avšak pokud se od nich dokážete odpoutat, vychutnáte si romanticky děsivou krasojízdu za svitu bledého Měsíce a libých tónů nože.

Drahoušek Dexík. Ubohé nevinné monstrum, nelidská bestie. A snad jediný sériový vrah, který si získal srdce miliónů lidí. Proč tomu tak je? Mám teorii ("Miluju teorie!"). Lindsay nám na porcovacím stole předkládá hlavu lidstva, jejíž ústa jsou naplněna bizarními paradoxy. Nebo ne? Dobrý polda (samozřejmě sem tam se škraloupkem) vychová vraha. Dokonce mu povolí vraždit (jak neslýchané!), ale podle pravidel. A tak jeden vrah zabíjí jiné. Nebo: Dokonalá kráska, plastiková panenka bez mozku že by mohla být u policie? A proč ne?

Dextera si zamilujete. Lindsayho styl si zamilujete. Ne proto, že by to byla kniha natřískaná perfektními frázemi a složitostí. Naopak, kniha je tak jednoduchá a prostá až je dobrá.
A Temný spolujezdec na sedadle duše podle mne až takovou vzácností není ;)

A co na závěr? Asi už nic, snad jen, že hvězdička za nápad, 2 za samotného Dextera, a protože půl hvězdy sem dát nejde, tak dávám ještě o jednu navíc za vtipné glosy a naději, že autor bude čím dál tím lepší :)
No a já mám teď chuť na pořádnou koblihu a kafe :)

7 03.01.2014

Tato kniha, ač pokaždé jiný autor, jakoby z pera vypadla dílům V. Lišky. Nevím, zda to je způsobeno překladatelem či nakladatelstvím (nechtělo se mi to hledat, tak omluvte mou neznalost, i když neomlouvá), ale stejný styl zpracování dané problematiky mi přijde min. zvláštní. Ale možná se mi to jen zdá ;)
Zároveň, nechci zpochybňovat autorovi vědomosti, pouze mi přišlo, že se mohl více vyhnout jakési senzačnosti, která na mne občas, mezi řádky, vykoukla. Též se mi zdálo, že ani nešel příliš do hloubky (pro někoho do ní mohl jít naopak až moc), dílo sice budí dojem, že autor, vycházející ze spousty vědeckých prací, má o dané problematice přehled, ale přišlo mi, že spíše klouže po povrchu, sem tam naznačí silnější myšlenku. A občas by si mohl uvědomit, že "šílenství" a poruchy osobnosti se nerovnají automaticky bipolární (maniodepresivní) porucha či encefalitida, deprese nebo schizofrenie.
Nicméně, abych jen nekritizovala. Je chválihodné, že autor zvolil i méně známé panovníky a jeho vlastní závěry úplně k zahození nejsou (pomineme-li tedy fakt, který jsem již zmiňovala a to ten, že existuje více poruch osobnosti).
Každopádně cíl, který si autor stanovil a to, poukázat na vliv chorobné mysli v čele státu \ říše na vývoj společnosti a běh historických událostí, se mu, byť v menší míře, povedlo.

1 09.11.2013

Howard Hughes, muž se spoustou charakterových vad. Egoista, arogantní a sobecký muž se spoustou bizarních zvyků, který si myslel, že všichni se musí podřídit jen a jen jemu. Muž, který měl peníze a díky tomu nejen moc, ale i "lásku" krásných žen a mužů. Muž, jehož život, zdánlivě bohatý, byl ve skutečnosti chudý a prázdný.
Můžeme se nad ním ošklíbat, říkat si, že byl blázen a haj*l, ale spíše bychom ho měli politovat. Přestože dokázal ztrpčit život tolika, často nevinným, lidem.
Byl to člověk, který si nedokázal vážit ničeho, ale na druhou stranu, s ohledem na jeho dětství, moc se ani není čemu divit. Tím ho ale nechci omlouvat. Měl dost času na to, uvědomit si, jak se chová, ale vzhledem k tomu, jak mu skoro každý šel na ruku, neměl pocit, že by to potřeboval. V jeho případě heslo, že peníze kazí charakter, dosáhlo svého vrcholu.

Kniha na mě dýchá trochu senzačností, což ji na kráse malinko ubírá, na druhou stranu se čte velmi dobře a rychle (pokud do toho neděláte věci do školy a doma jako já). Je vidět, že autor si skutečně dal záležet na tom, aby měl co nejvíce (snad pravdivých ) informací a s využitím veškerého svého umu sepsal dílo, které velmi podrobně mapuje Hughesův život s veškerými jeho bizarnostmi. Ale i tak, k 5 hvězdám mi něco schází a něco naopak přebývá.
Každopádně, kniha se mi líbila ;) Aneb závěr hodný středoškolských protokolů a čtenářských deníků :-D Doporučuji, i přes nízké hodnocení (nemám ráda, když někdo hodnotí nízko, ale nenapíše proč).

4 09.11.2013

"Gonna take a sentimental journey
Gonna set my heart at ease
Gonna make a sentimental journey
To renew old memories..."

Zpívá nesmrtelný Frank Sinatra ve své písni Sentimental journey, která mi hraje po dočtení této knihy, mého prvního setkání se J. M. Simmelem. Jeho kniha je důkazem, že dobrý román nemusí mít 500 stran a málo je někdy více.
Díky krátkým větám dílo nabývalo spád a dobře se četlo (alespoň tedy mně), díky neobvyklému námětu a zajímavé zápletce jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Ale co mne fascinovalo nejvíc, byly postavy. A i když se autor nevyhnul lehce sentimentálnímu konci, musím uznat, že mě jeho dílo dostalo.
"Okamžiky...., to je to, pro co stojí za to žít!"

3 19.09.2013

Moje první setkání s P. Neomillnerovou a vůbec nedopadlo špatně. Je to takový lehký nadprůměr, dobře čitelný a správně kořeněný. Pro někoho bizardní, pro někoho, denní chléb nejspíše ne, ale normální. I když, co je vlastně dnes normální? A právě takovou jinou stránku normálnosti autorka svým čtenářům přibližuje.
Některé povídky mne nudily, jiné byly fajn, např. ty se zaklínačkou Lotou, její humor mne vážně bavil.
Nicméně, něco mi tam chybělo. I přes všechnu tu syrovost, něco to postrádalo. Jakousi jiskru, která by mě donutila večer vzít bič a navrhnout milému onačejší hrátky.
Každopádně ten bič nechám pěkně ležet na poličce, nebudu ho házet do žita, ale dám Petře další šanci. Zaslouží si ji :)

2 17.09.2013

A jsme opět zpátky, ve Francii 12. století.
Duby se v tomto díle zaměřil již ne tolik na samotné dámy a jejich osudy, které notně rozebíral v prvním díle (samozřejmě, příkladům se vyhnout nedalo), jako spíše na obecné zákonitosti.
Rozdělení knihy do tří částí napomáhá lepší orientaci: v první se dovídáme něco o vztahu nejen společnosti, ale hlavně žen, k mrtvým. V druhé části se Duby zaměřuje na rozdělení žen od manželek, přes "přítelkyně" až po konkubíny a ve třetí na samotnou moc dam.
Informace, které Duby prostřednictvím knihy sděluje, nejsou převratné ani nové, přesto však velmi přínosné, pomáhající si přece jen připomenout, jak to ženy měly těžší než muži, kteří se k nim chovali jako ke kusu majetku.
Není překvapivé, že hl. úkolem ženy byla poslušnost, schopnost plodit zdravé a silné potomky (nejlépe syny), být laskavou manželkou a být tou, která v případě potřeby svými půvaby a něhou dokáže nalomit i sebetvrdšího válečníka. Nicméně, jakási aura tajemna, neustále se vznášející nad ženou, nutila muže mít z nich strach, a proto se snažili dokazovat svou nadřazenost.
Ale ženy, to nebylo jen zlo, ale i dobro. Ony byly ty, které se staraly o to, aby památka rodu zůstala zachována a jeho členové zůstali v paměti. Ony byly ty, které plnily funkci jakéhosi mostu mezi dvěma rody, když nebylo mužského dědice. O nich se odvíjela dynastická linie, jelikož v drtivé většině případů byla ženy vždy bohatší a urozenější než muž, kterého si brala. I díky tomu, ač pramenů o ženách je velmi málo, se těšily ony a jejich předkové o malinko větší úctě než muž a jeho předci.
A proto, važme si žen. Nepíšu to z důvodu, že jsem sama žena, ale proto, jakým údělem dříve trpěly.
Ale jako není nebe bez mraků, tak i žena by bez muže nebyla nic a naopak. Obojí je pevně svázáno, jen.....ženám prostě nebylo věnováno dříve tolik prostoru a je dobře, že se Duby rozhodl napsat tuto poutavou a čtivou knihu, která nemá ani moc stránek :)

2 11.09.2013

A jsme na konci. Třetí a zároveň poslední díl trilogie je přečten a já se nemohu ubránit mírnému úsměvu, mírnému zklamání a zvláštním pocitům plynoucího z toho, že už je konec.

Kniha je sice z celé trilogie relativně nejslabší, možná proto, že Sapkowski do díla přidal více koření v podobě zoufalého hledání Reinmarovi ztracené lásky. Nicméně jsem ráda, že vše zůstalo dle hesla: Takový je život (a válka), ať už se to týkalo Jutty nebo Elenče. Navíc je v tomhle díle asi nejmarkantněji vidět, jak se Reinmar měnil a že někdy pár krušných let nám pomůže zmoudřet o mnoho let dřívěji.
Když jsme se s tím namyšleným mladíkem setkali poprvé, bylo to ještě mládě krátkou dobu chutnající všechny slasti i strasti života, naivně myslící.
Teď, na konci, je to již vyzrálý muž, který si spoustu věcí uvědomil, poupravil hodnoty a našel tu správnou cestu. Samozřejmě s pomocí přátel, kteří se stále objevovali jako na zavolanou (což mě ale tak trochu štvalo i v předchozích dílech), hlavně tedy díky Šarlejovi, který se stal moji nejoblíbenější postavou, a Samsonovi, jehož přeci jen byla škoda, kor, když se čtenář vlastně pořádně nedověděl, kým tedy byl.
Kromě lásky by se dala kniha otitulovat ještě jedním slovem a to pomstou. Ať už ze strany Reinmara či Pomurnika. Na jednu stranu můžeme litovat "Lancelota", na druhou si můžeme říkat, zůstalo to v rodině...ačkoli, více by se mi líbil souboj mezi těma dvěma, ale to bychom se už skoro drželi starého známého dobro vs. zlo (i když zrovna Reinmar že by měl zastupovat dobro po tom všem? Ptám se proč ne? Vždyť kdož jsi bez viny, hoď kamenem)
Nicméně, opět musím vyzdvihnout fakt, že se mi velmi líbí, jak Sapkowski nijak nepřikrášluje husity, církev, Poláky....Servítky si nebere vlastně vůbec nikde a u nikoho. Prostě píše tak, jak se to nejspíše odehrávalo, bez příkras, se všemi těmi spíše tabuizovanými (ne)výhodami lidského bytí. A za to má u mě velké plus.

Každopádně tak či tak mi přišlo, že autorovi stejně jako vypravěči nad hrobem, malinko dochází dech a jak se kniha chýlí ke konci, děj se zrychluje, ale zároveň zpomaluje ve smyslu, že se čím dál více autor omezuje na popisy dějinných událostí a dává větší prostor lásce a jejím strastem. Ale chápu, jak jinak knihu ukončit :)
Takže závěrem: Et lux perpetua luceat eis!

9 10.09.2013

Ach Reinmare, Reinmare, kam tě jen pomsta dovede! A také ženy. Pomsta a ženy. Ne nadarmo je pomsta rodu ženského. Obojí ho pronásleduje jako Američan hambáče z Mekáče (nic proti Amíkům). Nebo, dobře a spíše, Reinmar sám ženy pronásleduje. Možná si to i tak trochu užívá, sebevrah.
Nicméně nám vyspěl, hošík jeden. Pořád má sice kupu štěstí (snad nevyčerpatelnou), nechybí ani staré známé: utečeš? Přežiješ? Tak to ne, však lepší trest mají jinde! Ale už se nespoléhá jen na šťastnou planetu, bezhlavě se nevrhá na meče proti němu vztyčené, naopak, začíná používat i tu kouli na krku, která, jak mu došlo, neslouží jen a pouze k hodnocení poskytnutých služeb od různých sličných dam (miluje přeci Juttu! Nebo Nicolettu? Čert aby je spral!)
Sapkowski neubírá tempa, naopak, ještě přidává a čtenáři nedá oddechnout. Dokonce se i více ponořil do vod fantasy, už si jen nenamáčí nohy a nebrouzdá se jen u okraje, nýbrž zkouší už i první tempa. A nutno podotknout, že zdárně.
Nic není takové, jaké se zdá. A Slezsko pozor, husité, boží bojovníci, přicházejí! (A nebudou tak milostiví, jak by si Petr Chelčický přál)
Škoda jen, že mi chvilkového oblíbence zabil hned na začátku.

6 09.08.2013

Sapkowski. Kdo by neznal tohoto současného velikána (nejen polské) fantasy. Možná je trochu neobvyklé začít poznávat jeho tvorbu skrz Věž bláznů a nikoli skrz jeho známější dílo: Zaklínače. Těžko tedy můžu hodnotit nakolik se styl autora změnil či které z jeho děl je horší, proto se tedy omezím čistě jen a jen na Narrenturm.
Příliš mnoho jmen. To by se dalo Sapkowskému vytknout. Nicméně, bez těchto jmen, bez jejich nudného vyjmenování by kniha ztratila kouzlo, jakýsi lesk autentičnosti a byť historie si jména jednotlivců příliš nepamatuje, tady to na tom stojí. I když, tři jména se Vám vryjí do paměti, jelikož kolem nich se příběh točí (ačkoli je to sága čistě a jen o Reynevanovy): Reynevan, Šarlej a Samson. A právě poslední zmiňovaný nám taky mírně naznačí, jakým směrem se kniha bude ubírat. Nevyhneme se citacím z Bible, latinským textům, upalování, kacířským myšlenkám. Ne nadarmo bylo jedním ze středověkým fenoménů právě křesťanství a rozkol v církvi.
Kromě toho zajímavého námětu použil Sapkowski ještě jeden, v podstatě též fenomén, a to husitství. To, jak víme, zahýbalo nejen dějinami našich zemí, ale bylo trnem v oku i dalším zahraničním mocnostem.
A právě středověký ráz se Sapkowski rozhodl ponechat i samotnému textu, kdy si můžeme všimnout, že nadpis má formu listin ze středověku, tj. je v něm vypsáno zkratkovitě všechno to, co bude kapitola obsahovat. Mě, jako studentku historie to nesmírně potěšilo a pohladilo na duši, stejně jako Sapkowského narážky na elfíky (Alp?) a Židy nebo i Koperníka či když se mírně vysmál Kramerovi a Spencerovi, autorům Kladiva na čarodějnice, když z jejich ženských jmenovkyň udělal ohyzdné čarodějné babizny.
Ale zpátky k postavám. Reynevan se tak trochu chová podle zajetého schématu, kdy se dostane do průserů (které se s přibývajícím počtem přečtených stránek zhoršovaly), ale jako zázrakem z nich vyvázne, živý, i když už ne tolik zdravý. Ale stále živý. Občas mě to malinko nudilo, ale chápu, zabít hl. hrdinu v půlce knihy, a kor trilogie, by byl dosti špatný nápad.
Samson Medák, zdánlivý ňouma (marně přemýšlím, zda se tady autor snaží poukázat na první dojem, který člověk budí při setkání nebo povrchnost společnosti), pravděpodobně z jiného světa, nadlidskou silou a věrností hodnou štěněte a jeho opak v podobě Šarleje, muže všemi mastmi mazaného, upřednostňující sice vlastní prospěch, který však příteli dokáže podat pomocnou ruku a drží slovo (občas a ještě častěji když mu z toho něco kápne) mi přišly jako postavy zajímavé, jejich osudy krásně proplétají osud Reinmara s lehkostí autorovy vlastní.
Závěrem bych chtěla říci, že Sapkowski svůj neoficiální titul nosí právem. Má neskutečný dar dokonale popsat jak krajinu, tak boj, s ničím se nepáře, sex a "větry vypouštěné člověkem" pro něj nejsou tabuizované téma. A to si mi na něm právě líbí. Nebere si servítky a popisuje historický svět tak, jak byl, bez příkras, i když s kapkou toho fantasy. To bylo dávkované jen v malých dávkách, ačkoli občas ty přechody mezi fantasy a historickým románem mírně řezaly. Naštěstí se v průběhu knihy rány zacelily a kniha se mnohem lépe četla.
Každopádně za mě doporučuji!:)

10 19.07.2013

Podivný regiment je snad první kniha od Terryho Pratcheta, kterou jsem nezhltla jedním dechem. A rozhodně není na vině počet stran. Od posledně mnou čtených Soudných sester to byl možná trochu sebevražedný skok do těchto lehce filozofujících vod, kterými se začínají vyznačovat pozdější příběhy ze Zeměplochy. Možná proto mě Zpěváčková a spol. hned nechytly za srdce jako Mrakoplaš či Smrť, ale místo toho mě spíše dusily ve vlastní šťávě složenou z pocitů: "dočíst či nedočíst?" Ovšem vlivem venkovního tepla, zkoušek, konstalace hvězd a tím, že "nebudu kráva, ale býk" a porvu se s tím, jsem se rozhodla Regiment dočíst a nelituji.
Je pravda, že začátek se táhne více než žvýkačka na botě, ale tak v polovině knihy se Terrry nadechl a očividně se rozhodl, že se tedy do toho nakonec pustí, protože kniha dostala náboj i spád. Nicméně jak se říká, když člověk běží delší trasu, že začátek nemá přepálit, ale běžet pomalu, za to vytrvale (pravda, tady Terry vypálil tak v polovině), aby vydržel dokonce, tak Terry udělal přesně opak. Takže místo pěti hvězd dostane 4 za nápad, zajímavě pojaté jisté genderové stereotypy společnosti, vtipnost a narážky na náboženství (tím se nechci nikoho dotknout).
A co říci na závěr? Použiji citát z knihy, který mne pobavil a bude skvělou tečkou za mým komentářem :"Odpochodovala a v jejím nitru všechno zpívalo.Tohle nebyl pohádkový zámek a neexistovalo něco jako pohádkový dobrý konec, ale občas jste mohli vyhrožovat tím, že kopnete půvabného prince do šunky s vejci."

4 09.07.2013

Kdo by díky Foglarovi neznal Stínadla nebo Bratrstvo kočičí pracky? Záhada je už prakticky kultovní záležitost, kniha mého dětství i raného mládí. Kdo ji nečetl, jakoby nežil. A přesto v dnešní době, kdy se již prakticky nečte, se na ni a vůbec, samotného Foglara, začíná pozvolna zapomínat. Což je škoda. Už teď mě děsí představa, že když se mě mé dítko někdy v budoucnu zeptá, proč toho pána přirovnávám k Mirku Dušínovi nebo Rychlonožkovi, a já mu to hezky vysvětlím a knihu mu dám přečíst, tak ve škole se na něj budou dívat divně, protože nebudou vědět, o kom\čem mluví.
Takže, šupky dupky pro ježka v kleci a trénovat mysl :)

10 20.06.2013

Tuhle knihu mám hrozně ráda, ačkoli je plná všech možných klišé:)

2 20.06.2013

Kniha se mi velmi dobře četla, protože Duby má prostě talent na to, jak podat fakta, aby byla snadno a lehce čitelná, člověk si z toho něco pamatoval a taky odnesl. Navíc se mu podařilo krásně přiblížit nejen osudy hrdinek, ale i společnost a její pravidla.

19.06.2013

Vždy jsem si tak nějak naivně myslela, že si umím vybrat knihu, která je zajímavá a na jisté úrovni. Leč i mistr tesař se někdy utne, a tak se stalo i mně, že jsem četla knihu, u které asi nikdy nepochopím, proč byla vydána.
Krvavá paní se skutečně na první pohled zdá být velmi slušným počtením. I anotace láká budoucí čtenáře vzletným popisem obsahu knihy aniž by pokoutně sdělila, že název povídky a obsah povídky budou dvě rozdílné věci.
Když se podrobněji zaměřím na povídky musím konstatovat silné zklamání. Pravda, autorka se snaží zachytit všechny dobové skutečnosti, ale i tak, hned druhou povídku bych nezařadila do období středověku, ale spíše raného novověku. Příběh malíře, který namaluje mrtvou dívku - prostitutku, a tak získá lepší místo, protože daný obraz je prodchnutý jakýmsi kouzlem...nevím, skutečně mi to moc středověké nepřijde, ale budiž, Benátky možná byly jinde než zbytek Evropy.
Třetí povídka mi přišla extrémně natáhlá. Vlastně se tam objevují postavy, které mají být nejspíše jakousi omáčkou okolo a prakticky ani nijak nesouvisí s následujícím vývojem událostí (např. postava syna pána de Sille). Navíc konec završený smrtí jakési příšery, z které se nakonec nejspíše vyklube drak...Jako pardon, ale tohle mi přišlo více jako pohádka, ačkoli se to tváří jako relativně věrohodný příběh, který se klidně mohl stát.
Asi nejlépe z toho vychází první povídka, která se mi sice velmi špatně četla, přišla mi příliš složitě napsaná (což může být čistě můj dojem), ale reálnu se přibližuje asi nejvíc. Ačkoli se tedy nikde nepíše o kráse oné panny Kateřiny (která je dokonce popsána, že oplývá spíše "hranatou" krásou), ale spíše se dovídáme, že její krása spočívala v dědictví její "adoptivní matky" Kunhuty a to v bystrém myšlení.
Celkově bych to shrnula jako krok vedle. Nejen vydání této knihy, ale samotné povídky.

1 19.06.2013