láskyplnáTerez komentáře u knih
Na Žítkovské bohyně jsem měla spadeno dlouhá léta, jejich čas nadešel až teď, a to zcela spontánně.
Času stráveného s touto knihou rozhodně nelituji, přestože mě některé části natolik nebavily, ba dokonce vytáčely, že jsem měla co dělat, abych knihu nezaklapla a neodložila na dobu neurčitou. Jedná se zejména o zhruba druhou třetinu knihy - četné a zdlouhavé vzpomínky po ještě četnějších archivních záznamech už zkrátka nedokázaly udržet mou už tak dost roztříštěnou pozornost.
Hodně to však zachránila poslední třetina, kdy příběh, dle mého, začínal nabírat rychlého spádu. O závěru knihy nemluvě, samozřejmě.
Prošlo mi rukama něco, co si nejspíš budu muset nechat projít hlavou. Sama si v tuhle chvíli nejsem jistá, zdali jsem všechno důležité pochopila a dala si to správně do souvislostí. Stojí přede mnou úkol, s nímž se musela vypořádat i samotná Dora. Musím ze střípků sestavit mozaiku.
(SPOILER) Je to zcela jiná Mornštajnová než ta, na kterou jsem byla dosud zvyklá.
Žádné dějinné pozadí, žádná spletitá rodinná historie, sledování jejích osudů napříč generacemi. Alespoň zdánlivě.
Vůbec jsem neměla pocit, že čtu Mornštajnovou.
Vůbec jsem neměla pocit, že čtu knihu.
Nepamatuji si, kdy naposled mě něco až tak moc pohltilo. A jestli vůbec.
Knihu jsem přečetla během 24 hodin.
Přijde mi zajímavé, jak se vlastně ani nedozvíme, jak se hlavní hrdinka, nám známá jako Cácora, jmenuje. Jako kdyby to korespondovalo s jejím postavením v rodině. A ve světě obecně. Nač potřebuje jméno, když nemá kamarády a doma je pouze jakýmsi "hej ty", o nějž nikdo nestojí. Jako kdyby přítěž, jakou ona pro své "nejbližší" představovala, nestála za to, aby ji někdo vůbec pojmenoval. Naopak babiččino jméno v kontextu toho, co se o ní dozvídáme, vyznívá poněkud ironicky.
Jelikož jsem si matně pamatovala na kontroverze po vydání knihy, tušila jsem, kam bude děj spět. A jaké bude to velké tíživé tajemství. I přesto mě s každou další přibývající stránkou, jež nám odhalila další fragment minulosti, víc a víc mrazilo.
Ona zmiňovaná kontroverze týkající se provolání, že AM příběh sexuálního zneužívání dítěte vykradla, mi trochu vztah k autorce kalí, jelikož mi přijde, že je ta podobnost opravdu do nebe volající, ale vzhledem k tomu, že nevím, kde je pravda, se k hodnocení knihy snažím přistupovat čistě řemeslně, a v takovém případě nemohu paní Aleně nic vytknout.
Ať už je ta pravda kdekoli, myslím si, že je jedině dobře, že o tom někdo píše.
A když už je ta kniha napsaná, doufám, že v někom, kdo se v ní, želbohu, našel, nastartuje odvahu mluvit. Jako jednoho dne začala mluvit i Cácora...
Milá povídka, jež mě svou atmosférou vtáhla, a já měla pocit, že jsem sama součástí. Není to nic světoborného, ale je to krásné. Ukazující na lidské vlastnosti, předsudky, na lidskou blbost...
Ale také v sobě implicitně nese spoustu dobových informací (pověry, tykání a vykání, společenské postavení...), které čtenáři napomohou představit si, co doba, v níž Božena žila, obnášela. Na závěr musím poukázat na krásně archaický a čtivý jazyk, který mi učaroval, přestože jsem se nesetkala s Boženou poprvé. Vždycky mě okouzlí.
V posledním roce jsem si velmi oblíbila dramata, troufám si říct, že mi jich prošlo rukama poměrně hodně, a s klidným svědomím mohu podotknout, že Bílá nemoc je jedním z těch dramat, která jsou vážně kvalitní a na světové úrovni.
Karel Čapek byl génius s velkým literárním záběrem a Bílá nemoc není výjimkou skvělého díla z jeho pera. Je velmi nadčasové, alegorické, skrývá plno symbolů, které člověku dojdou jen za předpokladu, že je obeznámen s událostmi 20. století.
Mimo obsah je drama velmi čtivé, živé dialogy umožňují poznat pravé charaktery postav, což pro divadelní hru nebývá až tolik příznačné.
Jeden z nejlepších dílů série, ne-li nejlepší. Skvělá zápletka, skvělé postavy, rovněž snad jediný díl, v němž není v rámci strany “zla v popředí Voldemort, což vítám jako příjemnou změnu.
Líbí se mi, jak hate to love vztah Hermiony a Rona získává výraznější obrysy, nikoliv napřímo, na sílu, ba právě naopak.
Zároveň je to poslední díl (vyjma závěrečného), který skončí dobře, tak se připravuji na to, že to bylo v rámci tohoto mého re-readingu na dlouhou dobu naposled, co jsem se po dočtení uculovala.
Od samého začátku, co jsem Malého prince (již asi po sedmé v dosavadním životě) otevřela, mi v hlavě zněl známý úryvek z Markova evangelia (10:14) - „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“
Z mého pohledu perfektně vystihuje jedno ze stěžejních poselství knihy.
(SPOILER) Nemohu říct, že by to byl díl, který nemám ráda, jelikož miluju celou sérii, nicméně vždy, když se mě někdo zeptal, jaký díl by skončil v mém žebříčku oblíbenosti na posledním místě, byl jím právě Ohnivý pohár.
Na jednu stranu mě těší, že už se jedná o poněkud obsáhlejší díl, díky čemuž mohu v Bradavicích strávit více času, na stranu druhou mě nikdy nebavil popis oněch samotných úkolů.
Harry Potter je moje nejoblíbenější knižní série, i přesto jsem se rozhodla pro trochu kritičtější komentář. Nejsou to vyloženě výtky (něco jsou pouze postřehy) - je možné, že MNĚ něco uniklo, nicméně jsem se během čtení pozastavila nad následujícím:
1. Nepřijde Vám nefér a neobjektivní, že úkoly hodnotí porota složená (mimojiné) z ředitelů samotných zapojených škol? Nejedná se třeba tak trochu o střet zájmů? Neměl by tam sedět někdo neutrální?
2. Přijde mi zvláštní, ale vlastně svým způsobem roztomilé, že Dursleyovi posílají Harrymu každý rok do Bradavic "dárky" k Vánocům. O to víc, když jsou to takové ptákoviny. Prakticky by vyšlo nastejno, jako kdyby nic neposlali, ostatně ani nemusí, Harry by se jistě bez ponožky nebo kartáčku na zuby obešel. Svazuje je konvence a ta jejich soustavná paranoia z toho, co by si o nich pomysleli ostatní, kdyby se to dozvěděli? Nebo tak činí proto, aby se sami před sebou ve vztahu k synovci polidštili?
Vím, že je to nepatrný nedůležitý detail, nad nímž se nikdo asi nepozastaví, ale přijde mi při nejmenším zajímavé se nad tím na chvilku zamyslet.
3. Vím, že byl Pytloun vykreslován jako takový natvrdlý trouba, ale jak si může sakra zaměstnanec ministerstva dovolit rozebírat důvěrné informace s ČTRNÁCTILETÝM studentem na VEŘEJNOSTI, kde je může kdokoli slyšet? O to spíš, když sám na Harryho naléhá, že se to nikdo nesmí dozvědět.
4. Po skončení druhého úkolu se na Harryho lehce oboří Ron, že je hlupák, pokud si vážně myslel, že by se někdo mohl doopravdy utopit, přitom mi ty katastrofické úvahy zas tak iracionální nepřijdou. Studenti byli hned na začátku obeznámeni s tím, že byl před 200 lety turnaj zrušen pro jeho nebezpečný ráz, všichni šampioni utrpěli zranění, zároveň ty úkoly byly vážně nebezpečné, ČŠI by si na pedagogickém vedení Bradavic jistě smlsla. :-)
5. Skrk starší je vykreslován jako schopný kouzelník, předpokládám, že tedy ani úplně hloupý nebude, a on není za takovou dobu schopen zapamatovat si Percyho jméno? No tak...
Tento (ne)příběh mě dost zaujal. Jak po stránce formální, tak i obsahové. Je to něco svým způsobem dost jedinečného. Na vulgární jazyk jsem si chvilku zvykala, ale rozhodně chápu volbu oněch jazykových prostředků. Krátké věty tvořily dynamičnost, to se mi velmi líbilo. Hlavní hrdina vzbuzuje ve čtenáři dojem siláka, vojáka, který se chrání ocelovým štítem. Vyzdvihuje důležitost fyzické síly, ospravedlňuje násilí. Považuje za slabinu projevit emoce. Ve skutečnosti ale pomaloučku odhaluje, že vevnitř zas tak silný není. Ale chce být. A chce být vojákem. Ba dokonce vojevůdcem. Chce být tím, kdo nastolí řád a sjedná pořádek. Protože to jest základ všeho. Je zajímavé nahlédnout do nitra někoho takového. Někoho, koho zdeformovala rázná výchova. Někoho, kdo je dočista ztracen. Ztracen v lese stejně jako jeho rodiče.
I když je to kniha smutná, tak ji prostě miluji :)
Anne mi opravdu přirostla k srdci, a kdyby jsme se osobně znali, tak by jsme si určitě hodně rozuměli. Knize uděluji plný počet hvězd :-*
vysloveně špatné to nebylo, ale nic moc to ve mně nezanechalo, kvůli čemuž zde budu šetřit slovy - takřka měsíc po dočtení už si pomalu nic nepamatuju
Nevím, jestli je dobře, že píšu o svých pocitech bezprostředně po dočtení. Tohle je zrovna jedna z těch knih, která v člověku dlouho rezonuje.
Absolutně nepobírám, jak mohl tohle někdo někdy vystavět, propojit, napsat. Co k tomu dodat, Čapek byl génius - mistrný spisovatel, mimo to je třeba vyzdvihnout i jeho schopnost číst v lidech.
Obyčejný život musím nějak vstřebat, už teď vím, že mi to nějakou dobu potrvá.
Absurdnímu dramatu zatím příliš neholduju, třebaže jsem tolik děl nečetla, mám tendenci v něm hledat smysl, ale Audience je jedno z dramat tohoto typu, které mám opravdu moc ráda. Četla jsem jej již potřetí a rozhodně ne naposled! Na několika málo stranách zvládl Havel bravurně navodit patřičnou atmosféru, která jen podtrhla můj dojem z oné aktovky.
Rozhodně se chystám i na jiná jeho dramata, nejen ta absurdní.
veskrze zajímavá zápletka, humor mi zas tak humorný nepřišel, silným dojmem na mě zapůsobily poslední stránky
kunderu-prozaika mám nepopsatelně raději :-)
Birthday girl představuje mé druhé setkání s Murakamim.
Oceňuji jednak strhující atmosféru, jednak naprosto boží ilustrace, ty se mi líbily velmi.
Ve výsledku se mi líbila i povídka samotná, která v mém případě vedla jednak k přemýšlení, jednak dokonce k zamyšlení, slova z poslední stránky mám pořád v hlavě a nedají mi spát, přitom taková blbost! :-D
Nicméně nechápu, že si zasloužila svoje vlastní vydání coby samostatně stojící povídka o zhruba 80 stranách. Na druhou stranu mi je jasný, že se jméno Murakami nejspíš prodává úplně samo, tak proč toho ostatně nevyužít, co?
Piercing pro mě nakonec představoval zklamání, neboť anotace nedostála svým slibům. Ve výsledku se to, na co ona sama láká, odehrálo na posledních deseti stranách.
Domnívám se, že hlavním poselstvím knihy bylo ukázat, jak může během let vyplout na povrch trauma z dětství, co všechno dokáže absence lásky ze strany rodičů směrem k dětem. To bylo zpracováno, dle mého, velmi dobře; sledujeme myšlenkové postavy obou postav, jimž bylo v dětství určitým způsobem rodiči ublíženo, spolu s postavami na ta traumata postupně přicházíme, začíná nám dávat smysl, proč se teďka v dospělosti chovají tak, jak se chovají, proč myslí tak, jak myslí, proč se živí tím, čím se živí.
Ocenit musím i tempo a celkovou psychopatickou atmosféru, nicméně jak jsem již psala, hlavním kamenem úrazu budou mylná očekávání. Možná jsem jen zvracená, ale těšila jsem se na větší psycho; dva psychopati na jednom místě, jeden s úmyslem toho druhého zavraždit brutálním způsobem, druhý se sebevražednými sklony.
Pokud chcete sáhnout po něčem krátkém, psychologickém a z jiného kulturního prostředí (Japonsko), sáhněte klidně po Piercingu, jen si, raději, nedělejte velká očekávání.
Četla jsem podruhé a jsem tomu ráda. Nahlížím na to drama jinak, než když jsem to dočetla prvně před nějakými dvěma lety.
Hned na začátku mě zaujalo to, že když se referuje o sousedkách coby vedlejších postavách, tak u jedné je prozrazeno jméno (je to běloška), zatímco u druhé ne (je to černoška) a je oslovována svou rasou. Možná uniklo něco mně, ale nemohla jsem se ubránit myšlence, jestli to není do hry implicitně vložený detail, jenž ilustruje společenské klima v USA té doby.
Co se Blanche týče, musím říct, že jsem se do ní dokázala mnohem lépe vžít nežli před těmi dvěma lety. Její životní příběh bych orámovala názvem jedné z nejznámějších Kunderových knih. Na konci mi bylo tak nějak smutno.
V příštím roce se chci na Williamse zaměřit víc, jelikož věřím, že toho má hodně co nabídnout.
Asi do stránky 130 jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Pak už se to pouze vleklo. Nedoporučuji.
Mám k tomu jediné (nemám, ale to by bylo na dlouho):
Anna s Vronským představují vše, co je mi lidsky odporné.
Na ruské literatuře miluji to, že nádherně zrcadlí tamní společenské klima. Což je teda stěžejní vlastnost takřka každé národní literatury, ale čím dál jsem přesvědčena o tom, že (klasičtí) Rusové to umí zkrátka ještě o několik levelů lépe nežli kdokoli jiný.
Naprosto geniální koncept, za nějž smekám svůj elegantní dámský klobouček. Lidský boj s hříchem, z pohledu pokušitele, do toho implicitně podané informace o Boží lásce a milosti...
Je tam tolik klíčových podnětů, že jsem přesvědčená o tom, že jsem nebyla (ani zdaleka) s to všechno vstřebat. Jistě to bude kniha, k níž se budu velmi pravidelně (a velmi ráda) vracet.
Věřím, že při každém čtení zapůsobí na trochu jiné místo ve mně.
Opravdu bomba! Je tam TOLIK detailů, které nebyly ve filmu. Především SPOŽÚS a příběh Bartyho Skrka ml. Díl jsem měla přečtený za týden a vzhledem k tomu, že má přes 500 stránek.. na mě nadprůměrný výkon!