laura komentáře u knih

Utopie? Tak úplně si to nemyslím... Člověk jde stále kupředu, domnívá se, že pokrokem lze mnohé získat, netuší ale, že lze i mnohé ztratit...

Musíte zabíjet a panovat, chcete-li být jako lidé...

Bohužel, tak to je. Ačkoli bychom se za to měli stydět, nestydíme se. Ačkoli bychom se nad sebou měli zamyslet, neděláme to.

Nic není člověku cizejšího, než jeho vlastní obraz...

Bohužel. Bojíme se pohlédnout do vlastní duše, protože bychom mohli spatřit to, co vidět nechceme...

Bolavé, nadčasové, mrazivé - a přece na konci září naděje. Maličká, opuštěná, nevzdávající se, bojující... Naděje, že jednou to pochopíme...

Byla to veliká věc, být člověkem... Bylo to něco nesmírného...

37 20.03.2021

Pravda je málokdy čistá a jednoduchá není nikdy.

Vtipné, sarkastické, absurdní, skvělé! Smála jsem se nahlas.

To je hrozně těžká práce, nedělat nic. Ale mně těžká práce nevadí, když nevede k žádnému určitému cíli...

Příbuzenstvo, to je prostě smečka nudných lidí, kteří nemají nejmenší ponětí, jak žít, a ani trochu instinktu, kdy umřít.

Úžasné, DOKONALÉ! Tohle mě moc bavilo. Nejlepší lék na špatnou náladu je pořídit si nějakého toho Filipa, nejlépe jehož otcem je Oscar Wilde.

Kouříte?
Inu ano, musím přiznat, že kouřím.
To slyším ráda. Muž má mít stále nějaké zaměstnání. Beztak je v Londýně příliš mnoho zahalečů.

Ztrátu jednoho rodiče lze považovat za nehodu, pane Worthingu, ale ztráta obou, to už vypadá jako nedbalost.

Upřímně řečeno, nejsem přítelkyní dlouhých zásnub. Pak mají lidé příležitost, aby se už před svatbou navzájem prokoukli, a to není nikdy radno.

Svěží, nadčasové dílko, které vám zlepší náladu, vyčaruje úsměv na tváři a i po dočtení se budete stále tiše pochechtávat. Za mě prostě BOMBA!

Lane, vy jste úplný pesimista.
Dělám co můžu, abych se zavděčil, pane...

Jo, dělejme, co můžeme :D

36 14.04.2023

Nádherná, barvitá, čtivá kniha, kterou jsem svého času četla mnohokrát. Intriky, zrada, vášeň, pomsta, láska i čest. To všechnu tu najdete. A hlavně příběh, příběh, který je mnohovrstevný, dobrodružný, bolavý i krásný.

Srdcová záležitost. Nepřekonatelné. Napínavé. Silně návykové :)

36 16.01.2021

Tohle je syrová, obnažená, odvrácená strana podstaty člověka, protože v tomhle příběhu se člověk někam ztratil.

Kde byl, když všichni umírali? Když se zapomnělo na svědomí, na soudnost, na soucit. Když se šlapalo po hrdosti, po spravedlnosti, po všem, co z nás činí lidi?

Mě se to četlo špatně. Ne z důvodu, že by to byl špatný příběh. Ale protože jsem krvácela, protože jsem nechápala, protože mi z toho bylo vážně zle.

Tak nějak si myslíte, že tohle přece ne. Ale ono ano. Stokrát, tisíckrát ano - a pokaždé to bolí. A nikde zastání, nikde ani špetka zaváhání, nikde žádný člověk, který by řekl: Dost.

Říkáte si, tohle se nemůže stát - ale ono se to stane. A co mě na tom děsí - že se to stává pořád. I v dnešní době, pořád dokola, jako by se člověk zkrátka nedokázal poučit. Jako by všechno tohle trápení, všechna ta bolest, všechny ty zbytečné smrti pořád ještě nestačily...

Lidi, co nás zastaví?

36 29.11.2019

Fotbal nutí život jít dál. Vždycky vás čeká další zápas. Vždycky začne další sezóna. Vždycky sníte o tom, že se zlepšíte.

Lidi milují fotbal, protože je instinktivní. Když se k vám přikutálí míč, kopnete do něj. Fotbal lidi milují ze stejného důvodu, z jakého se zamilovávají. Protože si nemůžou pomoct.

Hluboce lidský příběh o všednosti, seznamech, křížovkách, fotbale a nových šancích. O tom, že se často bojíme skočit, ale když už se jednou odhodláme, skáčeme pořád...

Život je víc než boty, ve kterých chodíte... Víc než člověk, kterým jste...

O Paříži, cizích dětech, nevěrných manželech, osamělých ženách a podivných osobách... O tom, jak mají být správně seřazené příbory v zásuvkách. O dveřích, na které už dlouho nikdo nezaklepal...

Kolik prostoru pro změnu zbývá v duši člověka, který zestárl?

Krásné, bolavé, opravdové. O tom, že každá hašteřivá babizna bývala někdy mladé děvče s hlavou plnou snů. A taky dítětem.

Smrt je nejvyšší formou bezmoci. Bezmoc je nejvyšší forma zoufalství.

Kdy je čas na změnu? A máme v sobě vůbec někdy dost odvahy zavřít oči a skočit?

...protože občas láska nestačí...

O psech, krysách, večeřích o šesté a sluníčkových příbězích...

SKVĚLÉ. A ŽIVÉ.

Jeď, Britt-Marie, jeď...

...vlastně všichni chceme, aby se vědělo, že jsme tady byli...

35 09.07.2024

Krásné, silné, dech beroucí. Příběh o síle lidské duše a nejen té. O hloubce lásky člověka k člověku, o věrnosti, naději, odvaze i touze. O neustálých pochybnostech, o hledání sebe sama, o putování mezi světy, i o dlouhé cestě domů...

Úžasný, hluboce lidský příběh o člověku, jenž není člověkem, ale v jistém ohledu je víc než to. O dobru, víře a odhodlání. O lásce, která nemá naději - a přesto se nevzdává. O bolesti, utrpení a zradě. Ale především o neskutečném zázraku, kterému se říká život...

Nejdřív jsem viděla film - a uchvátil mě. O knize jsem věděla, ale do souvislosti jsem si to dala až někde v polovině filmu. Nelákalo mě přečíst si tenhle příběh - dokud jsem nepropadla filmové verzi :)

A snad poprvé nedokážu říct, co bylo lepší. Tady to bylo totiž tak nějak nastejno. Film se drží knižní předlohy opravdu věrně. Těch víc jak 550 stran jsem přečetla za necelé tři dny. Tak moc mě příběh pohltil.

A to, co ve mě zůstává, je krása, něha a naděje.

Dějou se na tom světě divné věci, co?
Ty nejdivnější...

35 16.04.2022

Tuhle knihu jsem četla, no před mnoha lety... Někdy zhruba tak na 30 stránce (přesně už nevím) jsem začala brečet - a nepřestala jsem až do konce. Ten příběh mi rozemlel srdce na cáry, a já brečela a brečela pro toho malého kluka, pro muže, kterým chtěl být a nebyl, pro toho, kým se stal, pro Algernon, pro všechny plané naděje, pro bolest v srdci těch nepochopených, i pro ty, kteří to pochopili... Nádherná kniha, ale tak bolestná, že nevím, jestli někdy budu mít odvahu, abych si ji přečetla znovu...

35 25.05.2018

Četla jsem v patnácti. A umírala s nimi.

Neskutečně živý, čtivý a silný příběh jednoho životního přátelství a jedné velké lásky. Nádherné. Čisté. Bolavé. Kruté. Syrové a přitom tak jemně se dotýkající vaší duše.

I mě ten konec dostal. Tehdy - a možná i ve chvíli, až si tento nezapomenutelný příběh přečtu jednou znovu...

34 23.11.2020

Srdce se zlomí mnohem snáz než ty nejslabší vodíkové vazby...

Krásné. Úsměvné. Vtipné. Romantické. Tohle mi sedlo a to tak moc, že lituju, že už je konec. Víte, jak to skončí. Víte, co se bude dít. Víte vlastně všechno už na začátku a přesto... přesto...

...zatímco oba pod zavřenými víčky prostě jen byli... tady, jeden s druhým.
Tiše. Nehybně. Naposledy.

Autorka napsala svižný, humorný příběh z univerzitního prostředí, který nenudí, pobaví, vykouzlí vám úsměv na tváři, dokáže vás odbourat, že se smějete nahlas, a chcete víc. Chcete mnohem víc...

Copak jsou nějaké jiné ženy? Já myslel, že jsi jen ty...

Příběh o lásce, postgraduálním studiu, nepřístupném profesorovi, prošlých čočkách, jednom setkání v univerzitní umývárně, jednom bláznivém polibku a spoustě náhod, které možná náhodami nebyly... Příběh o přátelství, samotě, opuštěnosti, touze něco dokázat, o naději, snech, které se plní (když opravdu chcete), o zradě a bolesti, nedorozuměních, podpoře a touze. Příběh dvou lidí, kteří by se možná nepotkali, nebýt TOHO večera...

Bylo to děsivé. Děsivé tím, jak krásné to bylo. Jak snadné by bylo s tím nikdy nepřestat. Nechat čas, aby plynul do nekonečna, zapomenout na všechno ostatní a prostě zůstat v tomhle okamžiku... Navždycky.

Úžasné, něžné. Ještě teď mám připitomnělý úsměv na tváři a v duši krásno. Jo! Tohle rozhodně ANO...

33 12.09.2023

Nářez. Drsná, syrová, otevřená zpověď bez příkras - o to mrazivější, že jde o zpověď dítěte...

Příběh o tom, kam až je člověk schopný klesnout, co je schopný obětovat a že závislost nezná hranic. Příběh o tom, co člověk může ztratit a že cesta ven je těžká, zdlouhavá a ne vždy korunovaná úspěchem.

Bolestivé, do živa obnažené emoce a zároveň jejich absence, ponurá atmosféra berlínského metra, nuda, která vás spolehlivě zavede do náruče zapomnění a pomalého umírání - protože i když tohle přežijete, stejně jste tak trochu umřeli...

33 23.11.2020

Moc zajímavý, čtivý příběh, který vás vtáhne do děje a už vás nepustí. Co mě rušilo, byly gramatické chyby, ale to se dá odpustit.

Hynka jsem v mnohém chápala a v něčem zase moc ne, ale už pár let se držím pravidla nesoudit koho boty nenosím. Nikdy totiž nevíme, jak bychom se v té samé situaci zachovali sami...

Děj nebyl až tak překvapivý, prostě tak nějak klidně plynul kupředu, asi jako plyne život nás všech, den za dnem, noc za nocí. Občas je člověk nahoře, občas dole, a když padá, tak to většinou bolí. Já jsem hlavnímu hrdinovi přes všechny jeho chyby a přešlapy tak nějak držela palce, fandila jsem mu, protože i když toho spoustu takříkajíc posral, svým způsobem mi tím, co cítil, jak to viděl, imponoval... A každý v životě děláme chyby, každý občas přešlápneme tu startovní čáru a moc bychom si přáli vrátit čas a zkusit to znovu.

Rozhodně stojí za přečtení, už pro tu různorodou mozaiku osudů, které stránkami jen tak nahodile prolétnou...

33 20.04.2020

... ty nejlepší lži dělá koneckonců skutečnými právě pravda...

Příběh dvou žen ve dvou časových rovinách, které se na konci protnou. Příběh o odvaze, přátelství, oddanosti, lžích i zradě. O zatracení, bolesti, krutosti i osamění. O tom, že zapomnění každý hledá jinde: někdo v tom, že nikdy nepřestane utíkat, jiný v pití a další třeba v předstírání...

Lítost nemá žádnou cenu...

Drsné, napínavé, čtivé. Tolik zmařených životů, tolik zbytečných smrtí. A lidé se stejně nepoučili...

Skvělé!

32 17.09.2022

Dobře se to četlo. Nářečí mi nevadilo - moje mamka pochází z Moravy, takže kópelka a vóbec jak tam mluvijou - to bylo jako bych se vrátila do dětství, kdy jsem u babičky na dědině trávila prázdniny...

Příběhy uměly vtáhnout do sebe - nicméně to byly příběhy bez začátku a vlastně i bez konce. Pořád jsem čekala, kdy to do sebe nějak zapadne, ale ono nezapadlo. Prostě to skončilo. Tak jako končí jeden den a co bude zítra - to večer ještě nemůžeme vědět...

Nicméně charaktery jsou vykresleny výborně. Tak to na dědině chodí. Na žádné velké city si tam nehrají - ani nemůžou. Život je tvrdý a lidé prostě musí žít a přežít...

V podstatě však kniha o ničem... Ucelený příběh tam nenajdete. Jen střípky příběhů, které vídáte dnes a denně kolem sebe a nikdy se nedozvíte, jak skončí...

32 13.12.2021

Oči máš otevřené dokořán, ale nevidíš nic...

Vlastně jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Zpočátku mi to hodně připomínalo knihu Pán much, kterou jsem četla před strašnou spoustou let... Pocity z obou knih jsem ale měla stejné.

Pán much - na počátku je parta malých kluků, spořádaných, slušně vychovaných, vyděšených a ponechaných svému osudu. Na konci - co z nich zůstalo na konci?

Prokletý rok - na počátku je 33 dívek, které věří tomu, co do nich odmalička hustí zvrácená společnost. Jsou taky vyděšené a ponechané svému osudu. A na konci? Co z nich zůstalo na konci?

Za mě je tenhle příběh až mrazivě zvrhlý, krutý, plný surovosti, neklidu, hnusu, bídy, plný beznaděje i slaboulinké naděje, plný víry, že to takhle skončit nemůže - a plný smutku pro všechny ty dívky, zapomenuté v čase, obětované světu, který nemá s nikým slitování... Jako by se svět vydal zpátky proti proudu času do hluboké minulosti. Jako by jsme stáli zase na počátku a snažili se vybojovat si alespoň kousek zapomenuté podstaty člověka: lidskost, soucit, touhu po lásce, něze, prostém lidském pochopení, sounáležitost, pokoru...

Tierney bojuje za všechny. Ale postav, které stojí za zmínku, je v tomhle příběhu víc. Její otec, její matka. Její sestry. Michael. Gertruda. Teta Linny. Paní Fallowová. Ryker. V téhle knize nejde ani tak o magii, fantasy svět nebo drsnou vyvražďovačku. Jde o touhu člověka změnit svět, učinit ho lepším, splnit si své sny - i sny těch druhých. Spousta věcí mě šokovala, spousta zaskočila, něco jsem čekala a něco zase vůbec. Autorka nám vlastně všechno předkládá, jenže ty kousky návnady snadno přehlédnete - jako já.

Oči máš otevřené dokořán, ale nevidíš nic...

A pak je tady konec. Konec, který nám neodpoví na naše otázky, který nám nedává nic, čeho bychom se mohli chytit, a zároveň nám vlastně dává všechno, co potřebujeme - naději...

Oči mám otevřené dokořán - a teď už vidím všechno.

32 20.11.2021

Kdysi jsem viděla inscenaci. A pak jsem hru četla. Takže jsem věděla, co mě čeká. Jenže tehdy jsem nebyla matka...

Připadám si jako slepice, která vyseděla orly, sedím při zemi a kdákám strachy, když jeden po druhém vylétají. Někdy si říkám: to nesmíš, nesmíš jim překážet... Je hrozné, co se z člověka stane, když je mámou...

Já jsem neměla žádné jiné poslání, než vás. Já vím, nebylo to nic velikého. Jen se starat a milovat...

Ten konec mě rozsekal. Kdysi to byla možná jen hra. Teď, když matka čte o matce - to byla čistá rána přímo do srdce... Protože to chápu. Protože to nechci chápat. Protože to bolí.

...řekni mi, jak se mohou lidé tak strašně nenávidět?

Nadčasové, jako všechny Čapkovy hry. Hluboce pravdivé. Bolestné. Burcující.

...já měla svůj domov - a to jste byli vy. Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem to jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci...

32 19.03.2021

Šťastní lidé jsou nějak podivně skuteční... Pro většinu obyčejných lidí je to obtížná podívaná. Vydražďuje. Je v ní jakási výzva, je to provokace, ale... Čím víc o tom uvažuju, tím víc je jasnější, že bez nich by to bylo na světě k nevydržení... Nevím přesně proč. Možná, že okysličují vzduch - tím, co mají v sobě. Anebo proto, že udržují oheň - to jest ždibec chatrné a stále krachující naděje i pro nás chuďasy a bankrotáže... Naděje na cosi, oč vlastně v životě především kráčí...

Příběh zapadaný vrstvami času, ale stále živý - tak moc živý, že ten tlukot života cítíte, je vám zima, pak zase horko, vězíte až po kotníky v hebounké trávě, touláte se po lesních pěšinkách nebo ve sněhových závějích, slyšíte podivné zvuky z půdy - buch, buch... buch, buch... Bojíte se, šílíte, létáte i padáte.

O lásce, odhodlání, dvou bláznech, co hledali štěstí (a co je našli), o kráse i drsnosti šumavské krajiny, o naději, víře i oddanosti. Příběh o všednosti každodenních chvil, jednom snu, spoustě krásy a něhy, humorném nadhledu i tíži bolestných ztrát, který ani s léty neztratil nic ze své jedinečnosti.

Ty zázračné a neopakovatelné teď, které nám patříš, jsem v tobě šťastná tělem a duší, že snad už ani nemohu být víc, a proto tě od sebe nepustím...

31 21.03.2024

Štěstí není něco trvalého, čeho v životě dosáhneme - je to prostě jen něco, co se tu a tam objeví. Někdy v miniaturních dávkách, které ale stačí na to, aby nás udržely na nohou...

Kdysi se milovali. Pak však zavinila jeho smrt. A nikdy si to neodpustila...

Příběh o lásce, vině a trestu. O osamění, bolesti a trýzni. O výčitkách svědomí, křehké naději, zklamání i odpuštění. Příběh o životě, smrti, ztrátě i víře.

Kdysi se neznali. Teď je to žena, která zavinila smrt jeho nejlepšího přítele. Odpustí jí někdy?

Velmi čtivé, velmi bolavé, velmi emotivní. Ale - naprosto SKVĚLÉ!!!

Mistrně vystavěný příběh o útěcích, návratech, touze po rozhřešení a mnoha tvářích lásky. Romantické, snivé, něžné i kruté.

Milý Scotty...

31 29.01.2024

Když si nebudete klást otázky, nikdy nenajdete odpovědi...

Příběh osmnáctileté Layken, které se po smrti otce zhroutí svět. Ale je to opravdu tak? Nebo vždycky, když něco končí, něco jiného zase začíná?

Jsem nikde, tak nikde, jak se dá.
Bodlo by někde, kdo z vás ho má?

Nový domov, nová škola, noví spolužáci a noví sousedé. Layken se sžívá se zcela jiným prostředím a snaží se najít nový smysl života.

Nemůžeš být jako já,
ale buď ráda, že to nejde.
Necítím bolest, ani to, když přejde...

Prvoplánové, předvídatelné, ale čtivé. První polovina: cože? To jako fakt? A druhá: no ty krááááso...

Nechtěla už ten život, 
jediný, který měla,
smutný a prázdný
i blažený býval zcela.
Nemůže však tušit žádný z nás,
co bude, až se naplní náš čas..

Příběh o bolesti, popírání, hněvu, smlouvání, depresi a přijetí. O lásce. O touze. O chybách. O každodenních přešlapech, vině, odvaze, i těžkých rozhodnutích. O smíchu. O kráse.

Zatímco na začátku jsem si říkala, že půjde o naivní příběh dvou zamilovaných, druhá polovina už byla o něčem zcela jiném. O odpovědnosti, síle lásky i odpuštění.

Všichni předpokládají, že mají ještě spoustu času...

Nakonec se mi to líbilo...

31 30.11.2022

Tři ženy...
Tři přítelkyně...
Tři osudy...

Rok 1939 - v Evropě zuří válka a v Anglii se nachází utajené sídlo, kde vláda soustřeďuje všechny, kteří by mohli pomoci v boji proti Hitlerovi... A tak se setkává jemná, osamělá Osla, drsná, uzavřená Mab, a zakřiknutá a týraná Beth. Ze zdánlivě nesourodé trojice se stanou přítelkyně, které k sobě poutá temné tajemství, o němž se nesmí nikomu zmínit - až do chvíle, než je rozdělí zrada...

Já vím, že je válka! Já vím, já vím! Jenže zároveň s ní se odehrává ještě něco dalšího - život. A většinou se odvíjí dobře až do chvíle, kdy se najednou zastaví.

O šifrách, láskách, nenávistích. O kryptoanalýze, nezměrném úsilí, zápalu, o docela obyčejných věcech mezi tím, o bolesti, která vás rve zaživa na malinkaté kousíčky - a nikdy nepřestává, i o naději, křehké a zoufalé. O zradě, osamění, intrikách i chybách, jichž se dopouštíme a které zřídkakdy můžeme napravit. O tom, že nejtěžší jsou ty okamžiky těsně předtím, ta chvíle, která rozhodne...

Proč a kdyby. Dvě nejbolestivější slova na světě...

Bolavé, kruté, napínavé a čtivé tak, že těch téměř 650 stran doslova vdechnete. Úžasný, dechberoucí příběh, na který dlouho nezapomenu. Od Kate Quinn to nejlepší - zatím. Věřím, že až napíše novou knihu, nejspíš opět překoná sama sebe.

Jedna jiskra zhasne
a po ní další, snad
příliš křehké
aby přes lítost mohly plát...

Krásné!

31 27.09.2022

...všichni v něčem chybujeme...

Krásné, něžné, milé. Nabité emocemi, vnitřní rozervaností, hledáním sebe sama i úniku z bolesti, hledáním odpovědí, které vlastně nechceme znát...

Jestli budu dál předstírat, uvěřím tomu nakonec? Trochu se bojím, že si budu tak dlouho na něco hrát, až úplně zapomenu, co je skutečné...

Moc se mi to líbilo. Dva světy, tak odlišné a přece tolik stejné. Světy, které se protknou jednoho dne na hřbitově v dopisech ztraceným...

Střípky roztříštěné bolesti, o které nemluvíme. Touha po pochopení, po lásce, po něze. Po někom, kdo bude prostě jen naslouchat a nebude nás soudit. Kdo tu zkrátka a jenom někde je...

Tak tomu neříkej Bůh. Říkej tomu osud...

31 24.04.2022