Lencza komentáře u knih
Ač předchozí kniha - Nevyžádané rady mládeži - mi příliš nesedla a pojetí života s Bohem, které prezentuje, mi připadalo hodně "na sílu", Radost z Boha se mi líbila. Typický Orkův styl a asi i typické myšlenky, nic vysloveně nového či překvapivého, myšlenky ale takové, které stojí za to opakovat si stále znovu a znovu (jak autor píše - není jedno, co do sebe vpouštíme, ono nás to všechno formuje). Myšlenky podané s naléhavostí, zároveň ale vtipně. Krátké úderné věty, tempo čtení příjemně svižné. Výzvy adresované čtenáři osobně ("zkus si to představit", "domysli to, prosím"). Mnohé z vět a větiček by myslím obstály jako motivační citáty - napsat na zrcadlo, do diáře, nebo nalepit nad postel. A začít je žít. A co Orkův důraz na sebezapření a vlastní snahu? Inu, v téhle knize mi nepřišel až tak výrazný (byť přítomen tu byl), a zároveň si říkám, že máme zase jiné autory, kteří více zdůrazňují milosrdenství a Lásku Boží. A že ani jedni, ani druzí nemají pravdu, ale že tady platí - podobně jako často v Písmu - "to i ono".
Shrnu-li tedy svůj dojem: kniha rozhodně ne jen pro biřmovance, kniha, ke které je dobré stále se vracet, číst ji po malých kouscích a její myšlenky aplikovat do života.
Nevěřila bych, že se naučná kniha dá napsat tak čtivě, svěže, vtipně, s nadhledem. Ke konci už jsem sice byla zahlcena množstvím symbolů a literárních děl, o kterých autor v knize mluví, ale zároveň mi byl ten chlápek čím dál sympatičtější... způsob, jímž komunikuje se čtenářem, se mi vážně líbil. Mít nějaký kurz u nás, neváhám a přihlásím se. A myslím, že ač píše převážně o dílech z Británie a USA, způsob čtení, který doporučuje, využiju i já, která čtu převážně česká díla.
Je možné začíst se do knihy, která je sbírkou krátkých, různorodých textů? Napsaných během jednoho roku sice, jedním autorem, ale s různým zadáním a do různých periodik?
Ano, dá.
Čím více jsem přečetla, tím více jsem chtěla číst dál. Užívala jsem si básnický, často lehce vtipný či ironický, styl. Vychutnávala jsem si formulace, dojmy, myšlenky, které rezonovaly s mojí vlastní zkušeností - vyjařovaly ji lépe, než bych to dokázala sama; nebo ji trochu rozvíjely; házely na ni zajímavé světlo. Bavilo mě propojovat motivy z jednotlivých textů, všímat si, které se opakují nebo spolu souvisí, a přemýšlet: jaký je vlastně Petr Borkovec? Kdy píše o sobě, a kdy už zapojuje fantazii? Jde tohle vůbec rozlišit?
Při čtení jsem dostala chuť vyrazit do lesa na houby. Stát se básníkem (no dobrá - alespoň si nějaké básně přečíst). Naučit se občas nepřemýšlet a jen civět. A pak vyhmátnout podstatné (nebo i nepodstatné, proč ne?) detaily situace/místa/zážitku a - jako na dobré fotografie - je přiblížit čtenářům tak, jako se to podařilo Petru Borkovcovi.
Originální příběh o originální holčině (a taky originální mamince, když jsme u toho), která žije v zemi hor, lesů, obrů, trollů, létajících psů hafíků... .... a zažívá s výše zmíněnými mnohá dobrodružství. Líbí se mi kresby, líbí se mi zápletky a líbí se mi i Hilda a její pohled na svět. Jen některé dialogy mi připadaly poněkud dlouhé (a složité) na to, že má jít o komiks pro děti. Ale on není jenom pro děti, že jo? :) Moje děti si i tak obě našly to své, byť jsou ještě docela malé. A já jsem pro ně některé delší \"nepodstatné\" pasáže zkracovala či přeskakovala. Až budou větší, a vrátí-li se k Hildě, určitě pochopí i paralelu mezi vztahem obrů k lidem a lidí k pidilidem.
V krátkých kapitolkách, uvozených vždy citátem z Písma, autorka popisuje některou z epizod svého života, a jak se v této události projevila Ježíšova láska, milosrdenství, moc... Začíná událostmi z koncentračního tábora, kam se dostala jako více než padesátiletá. Svědčí o tom, že i v nejhorších podmínkách lze zažívat radost z Boží blízkosti i každodenní drobné i velké zázraky, a také k Bohu přivádět druhé lidi. Následně, když byla zázračně z Ravensbrücku vysvobozena, cestovala až do smrti po celém světě a vyprávěla o svých zkušenostech s Bohem... náročný životní styl, kde byl Ježíš stále přítomen a pomáhal.
Kniha pro mne byla krásným svědectvím o víře, lásce a poslušnosti. Inspirovala jsem se (zase znovu) k životu ve světle Písma, k modlitbě za všech okolností, k očekávání zázraků...
Autorka, Kanaďanka s finskými kořeny, která se v dospělosti vrátila do Finska a zakotvila tam, píše o sisu, finské vlastnosti, kterou sama definuje jako "odvážné rozpoložení, které se nebrání menším ani větším výzvám". Kde se ve Finech sisu bere, jak souvisí s historií tohoto národa, jak ji rozvíjet a posilovat? Dozvídám se o činnostech typických pro Finy - koupele v ledové vodě, saunování, pobyt v přírodě, jízda na kole za každého počasí, vyvážená strava, minimalismus. Pantzar se snažila ke každé z těchto aktivit přistupovat komplexně, popsala jak svou zkušenosti s ní, tak i názory odborníků a lidí, kteří se aktivitě věnují profesionálně či ji různými způsoby propagují. Nicméně po přečtení ve mně převažuje dojem, že jsem se nic moc nového nedozvěděla, myšlenky mi často přišly plytké, nepřekvapivé. (Možná i díky tomu, že v Česku není pobyt v přírodě nebo pěstování vlatních plodin ničím výjimečným, a i přínosy otužování nebo saunování jsou tu dobře známé. V kanadských velkoměstech je tomu možná jinak (?).
Dávám 3* hlavně díky tomu, že mi stačí málo, abych se nechala inspirovat, a že postrčení k větší houževnatosti a hledání "jak ano" místo "proč ne" se mi hodí. A to se i téhle knize povedlo. Dokonce budu zvažovat, že bych znovu vyzkoušela i saunu, které jsem zatím vůbec nepřišla na chuť...
První díl přinesl tipy pro mě asi zajímavější, v tomto jsem se nechala nalákat zejména na návštěvu brněnského podzemí a na procházku podél řeky Svitavy. Krátké texty k jednotlivým místům jsou povětšinou vtipné, za dobrý nápad považuji nechat na místa pro děti zvát samotnými dětmi (tři potomci V. Kokolii ve věku 7-12 let). Klidně bych uvítala více delších textů, ne jen krátké glosy. A i závěrečný text - pohled na Brno psaný pražákem, který se tak slibně rozvíjel a nalákal mě, mohl být delší.
Nádhera. Ne úplně tradiční postup - obrazy vznikly první, básně až jimi inspirovány. Pavla Čecha mám moc ráda, Radka Malého jsem dosud neznala... většinou se mi básněmi trefil do noty, krásně mi seděly k obrazům... jindy úplně ne, ale on v úvodu knihy sám píše "Ze všeho nejraději bych byl, kdybyste slyšeli, jak si to obrazy s těmi básničkami povídají." Četla jsem s dětmi, takže ano, povídaly/i (jsme) si - já, děti, básničky i obrazy :)
Křehké a svěží... vlastně napínavé... kdo je "ona"? Nějaká nadpřirozená bytost? Idea? Nebo žena? Touha, láska, něha. Odloučení, smutek, touha. Naděje.
"do veršů tvých se ponořit / jak to tvých vlasů / vůní tvé básně se proměnit /ztratit se v času // ve vodách držet dlaní dlaň / držet tě celou / v touze své básně nebýt sám / potkat se s tebou"
Po přečtení Možností milostného románu, který se mi líbil hodně, jsem měla velká očekávání. A možná i proto jsem byla trošku (ale jen trošku) zklamaná. Dějiny světla jsou hodně čtivé. Tak čtivé, že mě možná místy sváděly k až příliš rychlému čtení a některé podstatné momenty/myšlenky jsem možná přelétla rychleji, než by si zasloužily. Taky jsem se, zejména v druhé polovině knihy, cítila zahlcená množstvím postav, událostí, popisů. Jan Němec píše dobře, používá zajímavé metafory, umí výstižně postihnout charaktery lidí i různé drobné události a to mě bavilo. Ale někdy jsem se trochu ztrácela nebo nudila - v dlouhých pasážích o světle ve fotografii, o mystice, o buddhismu.
Uvědomuju si, že nejvíc ve mně z knihy utkvěly některé kratší pasáže, momenty, detaily, a to hlavně z první poloviny, z Drtikolova dětství a mládí - bílá koh-i-noorka jako nejlepší dárek, setkání s Augustinem Žlutickým, vztah k otci, k sestře Emě (jak spolu četli Dvacet tisíc mil pod mořem, to mě úplně dojímalo), Fráňovy fotografické procházky venkovem v okolí Mnichova, přirovnání stavby ptačího hnízda a lidské mysli... ...
Zajímavě působily pasáže do knihy vložené, které psal sám Drtikol - úvahy o světle a fotografii, životopis, deníky z válečných let. Házely na něj pro mě trochu jiné světlo, než jak jsem si ho představovala podle textu románu. Zajímavé napětí, ale vlastně příjemné.
Trochu mi chybělo, že o některých částech Drtikolova života jsem se moc nedozvěděla - jak prožil druhou světovou válku? Jak padesátá léta?
Každopádně jsem nalákaná znovu si půjčit některou z publikací o Drtikolově díle a navštívit Příbram včetně Drtikolovy galerie.
Shrnutí animovaného příběhu o trochu netradiční princezně - hrdince, která odmítá jít ve stopách předchozích generací a je rozhodnuta uhájit si svou svobodu. Animace se mi dost líbily, příběh má dobrý spád, ale jde přeci jen o převyprávěný a hodně zkrácený film a na textu je to místy znát.
Popis života a učení sv. Františka, sv. Kláry a některých jejich následovníků františkánů. Kniha plná zajímavých myšlenek, ale pro mě trochu těžkou uchopitelná, asi si ji budu muset přečíst znovu a po kouskách a zkoušet některé z těch myšlenek aplikovat v praxi. Zpočátku bylo pro mě těžké se začíst, po čase už jsem četla s chutí a zájmem, byť jsem měla pocit, že mi stále něco uniká.
Hlavní body pro mě? Všechno je či může být posvátné, záleží na našem postoji k tomu. Tady a teď, zde můžeme - musíme - začít. Privilegium nemít žádná privilegia. Láska - to hlavní a jediné, o co stojí za to usilovat. Když budeme usilovat o lásku, nemůžeme nikdy prohrát. Rozdíl mezi Ježíšem (osobním) a Kristem (kosmickým). Některé myšlenky jsou hodně mimo hlavní proud křesťanského učení a chápu, že autor může mnohé provokovat. I mě trochu provokoval. Ale za bližší prozkoumání jeho pojetí život s Bohem určitě stojí.
Disney obrázky, co se líbí našim dětem (3,5 a 6 let), mně už tolik ne. Ale i vcelku dobře napsaný a místy vtipný příběh, takže jsem si čtení mohla užít i já. Jen na mě trochu moc násilí (v dětské knížce).
Portrét významného architekta minulého století. Portrét pro mě jako laika dostatečně obsáhlý, abych si o Miesovi udělala dobrou představu. V dlouhém úvodu jsem se nejprve trochu ztrácela, spousta jmen, názvů, pojmů, které mi nic neříkají. O to víc jsem si pak ale užívala část věnovanou jednotlivým Miesovým stavbám, kdy už jsem věděla, jak si je zasadit do kontextu... a společně s manželem, se kterým jsme knihu četli, jsme žasli nad tím, jak moderně ve své době Mies stavby navrhoval. Velké skleněné plochy. Nerozdělený prostor.
Protože jsem v oblasti architektury opravdu laik, zaujalo mě i to, jak o svých stavbách přemýšlel, že měl určitý, snad až filosofický, světonázor, který do nich promítal. Na závěr ještě shrnutí Miesova života a díla ve stručných bodech a datech. Řekla bych, že díky tomuto několikerému opakování si o Miesovi a jeho stavbách něco zapamatuji.
Nádherná kniha. Myšlenky revoluční nejen na svou dobu. Určitě se k ní budu ještě vracet. Myslím, že mi pomohla zase o kousíček víc proniknout ke smyslu evangelií, zejména toho Janova. Kromě nádherných myšlenek s velkým přesahem také některé velmi praktické tipy ke zkvalitnění každodenního manželského a rodinného života. A velká motivace pro mě jako pro matku učit se ještě více milovat své děti.
Nejsem zvyklá číst knihy asijských autorů, ani politickou satiru, snad i proto jsem byla zpočátku rozpačitá. Asi i ze jmen, která se mi pletla, z reálií, které jsou mi vzdálené. Ale postupně jsem se víc a víc začítala do příběhu, vlastně příběhů, které se vtipně (no spíš "vtipně", mně tahle kniha tedy připadala mnohem víc drsná než vtipná) propojovaly a vtahovaly mě do děje.
Přemýšlím, o čem pro mě tahle kniha byla. Asi hlavně o absurditě, o neuvěřitelnosti (ale zároveň asi i reálnosti, bohužel) věcí, které se dějí nejen ve vysoké politice, ale i ve světě prostých lidí. Intriky, úplatky, protislužby, podvody, prostituce... ... Tohle přece není možné, říkala jsem si. Ale tušila jsem, že je.
Z postav knihy mi k srdci nejvíce přirostla "Krasotinka", která, ač sama také nezůstala bez viny, byla vlastně čistá duše. Drsná a silná sice, ale důvěřivá, jeden podvod za druhým, které na ní páchali lidi kolem ní, ji stále znovu a znovu překvapoval. Nevím, jestli bych si od autora chtěla přečíst ještě něco dalšího, nicméně tahle knížka ve mně určitě nějakou stopu zanechá.
Daniel Siegel představuje zajímavý pohled na všímavost. Nevnímá ji jen jako rozvíjení smyslového vnímání tady a teď, ale jako celkové zcitlivění se na proud dějů, které probíhají v naší mysli, těch verbálních i neverbálních. Otevřenost, pozorování a objektivitu, které čtenář může trénovat v množství cvičení, které Siegel nabízí, pak považuje za důležité podmínky naladění terapeuta (či lékaře) na klienta (či pacienta), které přispívají k uzdravení.
S hodnocením jsem váhala... co se týče informací, dozvěděla jsem se hodně přínosného. Špatně se mi ale četlo, hlavně zpočátku. Příliš mnoho odborních termínů, několik v jedné větě (možná i chyba překladatele? některé by se daly převést do češtiny - monitorování, modifikace atd.). Zabíhání do detailů z neurověd, pro mě někdy až zbytečné. Opakování stejné informace v různých kapitolách několikrát dokola (což ale nakonec přispělo k tomu, že jsem si dost věcí zapamatovala). Postupem čtení jsem si na Siegelův styl ale zvykla a jeho osobní přístup ke čtenáři a poctivá snaha opravdu vyjádřit všechno, co o tématu ví, mi začala být blízká. Nakonec 3 hvězdičky, možná ale 3,5 :)
Moc milá knížka o tom, jak se radost šíří mezi lidmi... nevím, jestli jsem si víc užívala text, nebo ilustrace. Myslím, že se líbila i dětem (3 a 5), i když není ani od Disneyho, ani o prizceznách :)
Já jsem si ji užila. Dost. Užila jsem si autorův pozorovací talent, nápaditá přirovnání, bavily mě úvahy na různá témata - dospělost, vztah, Boží blízkost... Trnula jsem u hádek, kdy z venku bylo tak jasně vidět, jak jeden druhého vůbec, ale vůbec nevnímá, a každý si jede to svoje (a vím, že když já se hádám, chovám se úplně stejně). Nevím, co ve mně z knihy zůstane... snad atmosféra, snad příběh o lásce a vztahu Janových prarodičů (ten mě fakt dojal). Jo, líbilo.
Stručné, milé, vhodné pro malé děti, soustředil se i tříletý syn... dá se při čtení s dětmi povídat o tom, jak se asi Muminek cítí, jestli mu asi kamarádi chystají překvapení, a podobně.