Lenka4
komentáře u knih
Vlastním hlasem
Ema Součková
Potěšitelné je představení i méně známých či zcela neznámých osobností. Velkým překvapením pro mne byla především Ludmila Bozděchová, která probojovala ženám přístup na systemizovaná místa telegrafních a poštovních úřadů. Z obrazových příloh zaujmou například pohorky Josefy Náprstkové nebo zavařovací souprava Beko s návodem, jejíž praktické používání si neumím dost dobře představit. Publikace se moc nevyvedla po grafické stránce. Tónování fotografií působí rušivě, hlavně v případě fialové. Přílišné zeslabení písma u anglických textů vede k jejich špatné čitelnosti.
Kulatý svět
Karl Steinorth
Těžký život průkopníků fotografování skvěle ilustruje karikatura fotografa v plné polní. Kdo si na ně vzpomene dnes, kdy k vytvoření snímku stačí jedno zmáčknutí tlačítka? Knížka kromě svižného vhledu do dějin obsahuje i pěkný výběr momentek.
Nerealizovaná Praha
Kryštof Drnek
Bydlet v pilíři Nuselského mostu, nebo jezdit na představení Národního divadla vlakem? Některé plány se zdají být z dnešního pohledu zcela utopistické, ale architekti vycházeli z možností, které situace města nabízela před sto lety. Co se příliš nezměnilo, jsou různice při rozhodování o projektech, nedostatek financí a manévry zájmových skupin. Publikace obsahuje hodně obrazových příloh. Půdorysné plány však vzhledem ke zmenšení měřítka nejsou moc zřetelné.
Větší-li se, či menší mor: Raně novověké morové epidemie v českých zemích
Pavla Jirková
Srovnáme-li dnešní protiepidemická nařízení a opatření s těmi z dob moru, vidíme, že ministerstvo zdravotnictví použilo už všechny. Tedy krom povinnosti modlení. Doufejme, že taková situace, kdy už nic jiného zbývat nebude, nenastane.
Kniha obsahuje hodně zajímavých informací, ale zpracování se moc nepovedlo. Určitě by bylo užitečnější namísto častého opakování již řečeného, věnovat prostor publikování alespoň jednoho infekčního řádu v kompletní verzi. V případě citací z cizojazyčné literatury a uvádění textů ve staročeštině by bylo přinejmenším slušné uvést v poznámkách překlady a výklady. Škoda, že je téma zpracováno odtažitou vědeckou formou. V podobě populárně naučné by jistě více zaujalo širší veřejnost.
Cesty za oponu času
Stanislav Motl
Autor píše o skutečnostech známých, méně známých i zcela zapomenutých. Ty jsou pak pro čtenáře nejzajímavější. Osobně si myslím, že jejich ztvárnění v rozhlasovém pořadu Stopy, fakta, tajemství je působivější.
Nacisté pod ochranou, aneb Kdo vlastně prohrál válku?
Stanislav Motl
Obdivuji úpornost, s jakou se pan Motl věnuje svým případům. I když ty popsané v této knize jsou bez naděje na spravedlivé řešení, jejich pranýřování alespoň oddálí jejich směřování do zapomnění.
Syn pražského kata
Vladimír Šindelář
Detailní vylíčení procesu i techniky popravy je střízlivě věcné. Rovněž o svých osudech a práci hovoří mistr popravčí bez velkých emocí. Možná proto, že vzpomínky psal až v pozdějším věku a jsou celkovou rekapitulací jeho pohledu na život. V kontrastu k tomu stojí barvitost a květnatost novinových článků, jejich zveličování událostí a hledání senzace.
Mraky nad Barrandovem
Stanislav Motl
Příliš široký záběr roztříštěný na mnoho obrazů neumožňuje souvislejší a přehlednější líčení a zasazení detailů do celkového kontextu. Autor překypuje snahou sdělit co nejvíce zjištění. Pro důkladnější seznámení s osudy jednotlivých umělců je přínosnější číst jejich biografie. Z některých je ostatně v knize také citováno.
Čtyřverší
Omar Chajjám
Není nad cestu životem s plným džbánem vína v ruce a s úctou k druhým. Ten džbán je přece z hlíny, v níž se prach předků proměnil. Myšlenky, které filosof oděl do jednoduché básnické formy, nejsou zaprášené ani po staletích.
„Pijákům v pekle od žízně prý hrdlo puká.
Je to nesmysl, nač bys pro něj trpěl muka?
Kdyby milenci přišli s pijáky do pekla,
byl by ráj prázdný jak ta holá ruka.“
Ačkoli
Miroslav Holub
Nápadité obsahem i formou, myšlenkově bohaté, věcně střízlivě podané, příjemné čtení.
"Bůh podoby sovy
přebývá na půdě.
Nasloucháme škrábání jeho drápů
a na stolech s povděkem nalézáme
Jeho chutné vývržky."
Loutky
Ivan Wernisch
„Vracel jsem se kamsi a na cestu poslali se mnou skřeta, aby nesl lucernu. Byla to opice, běžela po třech, světlo zvedajíc si k uchu – ano, toho jsem si povšiml, že mu naslouchala. Šel jsem za ní až k vratům. Udeřila do závory a já vykročil po dlážděném dvoře k domu, nebo podivnému kopci. Světlo zmizelo, i zvíře.“
Bez světla k pochopení se podivné útvary autorovy tvorby ocitají v téměř nepřátelském postavení vůči čtenáři. Nemají líbivost veršů ani atmosféru prožitku, která by pohladila po duši. Jakoby si autor psal jen tak sám pro sebe, co ho napadne a názory okolí mu byly lhostejné. Nebo záměrnou nesrozumitelností zamýšlel provokovat. K tomu však chybí vnitřní náboj, který by čtenáře upoutal a vtáhl do hry.
Metličky
Jan Skácel
Verše v poklidném smířlivém tónu podzimu života, s nádechem dušičkové atmosféry. Výjimečný je oddíl Malomocný král s tematikou Vietnamu.
Vietnamská jarní
Byli to vojáci a přišli dobývat
Tu zem Před mnoha mnoha léty
Nad jejich kostmi navršili pahorek
A ve stromech jim darovali ticho
A postavili chrám
A trochu zapomněli
Do roka jednou odbývá se slavnost
Tak jako dnes Chladno je a mží
Mrtvým je zima v mokré cizí hlíně
A déšť je štíhlý jako palma areku
Déšť dutý jako bambusová flétna
Rozprostřel se nad pahorkem Da
V svatyni Štěstí nebes bosý generál
Na trůně střeží dávné vítězství
Hanojští kohouti se mohou ukřičet
Kikirikí
100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida
Vítězslav Nezval
Prožitek strastí a slastí milostného vzplanutí provázeného vášní i pochybnostmi vepsal mistr do sonetů odhalujících opravdovost jeho citu.
Sonet dvacátý osmý O bídě citů
Dlouho jsem trpěl hladem,
ten znám, ten dobře znám.
Dlouho jsem chodil zadem
k vám, lidé, k vám.
Spával jsem s listopadem
a mstil se zahradám.
Mé srdce leží ladem –
jsem sám, jsem sám, jsem sám.
Tisíc nás umořil už hlad.
Proklínal jsem. Žel, teď mám rád.
Pryč, kuplířko! Pryč, láhvi vína.
Dnes, umíraje, chtěl bych žít,
dnes proklínat mi brání cit.
Ten cit je jako rakovina.
Román o Tristanovi a Isoldě
Joseph Bédier
Jazykově půvabná pověst, leč nadmíru nastavovaná. I přes četné vtipné i důvtipné momenty tak čtenář začne vyhlížet plachtu na obzoru dlouho před Tristanem.
Ať procitne dřevorubec
Pablo Neruda (p)
Hodně vzdálené a nepřístupné. Asi jako Jižní Amerika. V básních schází procítěnost, možná je ukryta hodně hluboko, možná zmizela v překladu. Očekávala jsem více burcujících tónů. Pedagogicky využitelná je vlastivěda v úvodní části Lampa na zemi. Za originální lze považovat Ódu na ponožky, která je jakýmsi jediným hřejivým paprskem z celé sbírky.
„… A toto
je mravní naučení mé ódy:
Dvojnásob krása je krásou
a dobro je dvojnásob
dobré,
když jde o dvě vlněné
ponožky
v zimě.“
Do temnoty: Od milosrdné smrti k masovému vraždění
Gitta Sereny
Bylo by s podivem, kdyby F. Stangl při rozhovorech nějak změnil své dosavadní výpovědi. Treblinka byla dost možná i pro něj noční můrou. Zdá se, že esesáci se báli sebe navzájem, což ovšem nijak jejich činy neomlouvá. Velmi silná jsou svědectví přeživších i lidí z okolí vyhlazovacího tábora. Téměř neskutečně pak působí snadný odchod z Evropy a vplynutí F. Stangla a jeho rodiny do normálního života po skončení války. Pomoc při útěku poskytovaná některými příslušníky katolické církve je v knize též dobře popsaná.
Zapomenutý brněnský atentát
Jiří Skoupý
Každý skutek postupně upadá do hlubin zapomnění, povědomí o něm mizí spolu s odcházejícími aktéry. Pravé pohnutky k činům zůstávají navždy skryty ve svědomí účastníků, dochované písemnosti je nemohou zachytit. Přispívají však zásadní měrou k uchování paměti, poznání nedávné historie a navození její atmosféry. Více takových počinů!
Spravedlnost v českém výtvarném umění
Karolina Adamová
Text činí dojem roztěkanosti a jisté nekoncepčnosti. Je to způsobeno nezvyklou stručností uváděných informací a absencí spojovacích vazeb s vysvětlením souvislostí. O nesystematičnosti útržkovitého pojednání svědčí náhlé výskyty nepodstatných či nesouvisejících detailů Například u zmínky, že Bruncík byl inspirací pro verše Mariny Cvětajevové, by lépe působila drobná ukázka zmíněné poezie, než obeznámení s autorčinými životními osudy. Škoda, že fotografie nejsou barevné.
Tisíc polibků
* antologie
Neklamný důkaz z hlubin času, že láska je věčná a lidé ji po věky prožívají ve všech jejích podobách stále stejně.
Neklamné znamení
„Lesbie nepěkných dává mi jmen a věčně mi laje;
ať se však propadnu v zem: Lesbie ráda mě má!
Odkud to vím? Vždyť se mnou je zrovna tak: věčně jí klnu –
ať se však propadnu v zem, nemám-li Lesbii rád!“
Ženy na rozcestí: divadlo a ženy okolo něj 1939–1945
Blanka Jedličková
Obecné vylíčení dobového pozadí je celkem čtivě napsané, ale nepřináší nic nového. Vlastnímu tématu - portrétům vybraných umělkyň - je věnována jen polovina rozsahu textu. Jsou mezi nimi i méně známé osobnosti, za což si autorka zaslouží pochvalu. Zpracování jednotlivých osudů však nejde příliš do hloubky. Zdá se, že je hodně limitováno nenalezením potřebných informací, a to i přes značné množství probádaných zdrojů.