Lenka4 komentáře u knih
Hlavních hrdinů je už tolik, že je občas obtížné udržet si přehled o tom, kdo je jak s kým příbuzný. Ale to vůbec nevadí. Události jejich životů jsou pestré a kronika se moc dobře čte. Jen slovní půtky jejích dvou autorů ve své tematické ustrnulosti ztrácejí jiskru.
Šumavští samotáři rozhodně nejsou zachmuření morousové. Otevřeně hovoří o svých názorech a často klikatých životních osudech. Nezbývá, než přát jim pevné zdraví, aby v krásném, třebaže občas i drsném koutu naší země prožili ještě mnoho dalších klidných let.
Nevyumělkované, občas trochu překotné, avšak cenné svědectví o nedávné historii naší země. Nejpůsobivější jsou vzpomínky na dobu okupace, které připomínají hrdinství obyčejných lidí ukrývajících pronásledované.
Formální struktura knize dost ubližuje. Úvody i závěry kapitol jsou těžkopádné a jejich souvislost s tématem je občas spíše okrajová. Zcela chybí zhodnocení možností distribuce filmů do zahraničí, jejich prodejnost a výběr pro festivaly. V těchto oblastech se jistě vliv vládnoucí ideologie též projevoval.
Kniha dobře ukazuje, jak se lidé mohli ocitnout v sovětském vězení a pracovním táboře. Jejich příběhy jsou však podány poměrně stručně. Není tak dost prostoru pro dramatičnost a sílu sdělení, které mívají samostatně vydávané vzpomínky.
Popsat něco, co nemá pevnou strukturu, jasně definovaný začátek a konec a vzpírá se organizovanosti, je nadmíru těžké. Autoři se občas neubránili opakování již řečeného. Určitě by bylo přínosné přiblížit alespoň jednu méně známou konkrétní osadu a trampský i běžný život jejích členů, pokud by se dochoval deník některého z nich. Pochvalu si zaslouží bohatý a pestrý obrazový doprovod a hojnost citací z dobových dokumentů.
Pár osvětlených obrazů a mnoho letmých náznaků z Arvédova života nestačí k vytvoření portrétu, který by tohoto muže zbavil tajemnosti. Spíše naopak. Neobvyklým prvkem jsou časové roviny příběhu. Počáteční cesta do minulosti a poté náhlá obrátka k přítomnosti vyžadují větší pozornost při četbě pro udržení kontinuity děje.
Vzpomínky sepsané velice jednoduchou formou. V textu mi přijde nevhodné, nesprávné a takřka servilní nadměrné užívání šlechtických titulů zrušených už před sto lety.
Pavel Juráček ve svých denících skvěle zachycuje prostředí filmové tvorby a vztahy mezi lidmi, kteří se na ní podíleli a z nichž mnozí dodnes v oboru působí. Na pozadí autorových tvůrčích muk a domácích konfliktů se odehrávají zásadní dobové politické události. Škoda, že s ohledem na jeho ne zrovna příkladný životní styl nelze doporučit četbu deníků mládeži do osmnácti let.
Knihu doporučuji k přečtení i těm, kteří pěnivému moku neholdují. Zjistí totiž, že i tak obyčejná věc, jako je pivní lahev, má velmi barvitou minulost. Zaujmou především půtky mezi výčepními a stáčeči a postoj, který k nim zaujímalo úřednictvo. Jejich líčení sice dnes působí úsměvně, ale šlo o tvrdý konkurenční boj.
Absurdnost textu umožňuje rozvíjení šílených nápadů a dává prostor ke hře se slovy. Celek však vyznívá poněkud rozpačitě. Zajímavé dějové části se střídají s tuze nudnými pasážemi. Pro autora je forma evidentně důležitější než obsah. Škoda, že nejsou v rovnováze.
Kniha zaujme především grafickou úpravou. Základní černá barva evokuje tmu, bílá má být lákavým světlem reklam. Doplňková fuchsiová v přesně vyváženém množství dává publikaci šmrnc a pěkně ji oživuje. Stručnost letmého průletu historií neonů a světel napovídá, že záměrem autorů bylo především jejich představení ve vizuální podobě prostřednictvím dobových fotografií a filmových záběrů. Barevný efekt poutačů se pochopitelně vytratil již na původních černobílých snímcích, zmizela i jejich plastičnost. Tisk má zkrátka své limity.
Zábavné, vtipné a poučné přiblížení života v Japonsku českýma očima. A jako bonus porovnání s tím, co si Japonci myslí o českých zvyklostech.
Vtipná a námětově originální je báseň Zahrady po setmění. Škoda, že jen tato jediná.
„vkrádá se do zahrad
těsně po setmění
chlap s rozsvícenou rukou
ví
že chodí tam holky
ze směny
číhá tam
škrtí holky
věší je na nízké dráty tramvají
ale jen na chvíli
holky se vzpouzejí odhazují tašky
když běží temnou cestou
v krku jim duní kov
a hrůza mizí
vždyť přece na holky
čekávají příslušníci
honem je sundají
a ještě promodralým jim do plic
vženou umělé dýchání
chlap s rozsvícenou rukou
je pryč
a holky potom žhnoucí
běží nocí zpátky do pivnic
kde všechno
řeknou kamarádkám
kde nezatají nic“
Autor předvádí několik efektních scén, jejich logické propojení je však často nad jeho síly, nebo se jím nechce zdržovat. Mnohé z událostí jsou za hranicí uvěřitelnosti, takže čtenář místo aby s napětím prožíval děj, přemýšlí, zda je vůbec možné, aby postavy v některých situacích mohly být fyzicky schopny dělat to, co jim spisovatel připisuje. Podíl na nevalném vyznění románu má také nekvalitní překlad.
Cesta po slepé koleji poezie vede neutěšenou krajinou, která neláká poutníky k další návštěvě.
Kropáčova Vrutice: „Samozřejmě je více míst, kde ještě nebyl: i v těch, ve kterých byl, nebyl, protože není.“
Pokud autor překládá čtenáři kus svého já, měl by počítat s tím, že ne každý ho zná. Blízké okolí a přátelé vědí, o čem píše. Fantazie ostatních staví na náznacích. Jejich míra v tomto případě je natolik značná, aby vzbudila napjatý zájem o příběh. Ten však končí bez uspokojivého závěru. Sbírka působí trochu odtažitě a studeně. Snad osloví toho, komu byla určena.
Když se směješ
umím přeskočit hladovou zeď
chodit po laně
vyprávět život
jako vtip
Usměj se
Směj se dítě
Ať se ti taky
proměním
Pavel Juráček umí ve svých denících skvěle navodit atmosféru prostředí, ať jsou to proměny jeho rodného města, nymburská ospalost, či bujarý život v koleji. Vyzrávání jeho osobnosti krásně dokumentuje vztah ke švagrové, ve vlastních milostných záležitostech však stále ještě tápe. Navenek neuspořádaně žijící mladý muž je inteligentní, kritický i sebekritický, přemýšlivý (např. velmi pěkná je úvaha, proč neměl rád hudbu). A když už nás přivádí do světa filmu – natočit jeho osudy by rozhodně nebylo marné. Vydaly by na seriál.
Skřeky, rokle, jaderné zbraně, blázni, železa, děla, země, oheň. Výkřiky do tmy o zásadních problémech světa a života. Mají burcovat. Jsou však tak afektovaně nátlakové, že toho, kdo je uslyší, spíše zaženou, než aby ho přiměly k zamyšlení.
Originální, nápadité, důvtipné pointy. To platí i pro literární útvar na samém začátku, který se nedá číst. Téměř každý tvůrce na sebe ve svém díle něco, zpravidla nechtěně, prozradí. O autorovi této sbírky tedy nyní již všichni vědí, že nebyl ve škole, když se probíraly přechodníky. Nebo byl a nedával pozor.
Poloplná báseň
Vozidlo ujede vzdálenost s
z místa A
do místa B
za čas t průměrnou rychlostí v
v malém a skončilo A
v malém B začíná B a léto
mezi nimi proužek asfaltu ve srovnání s Mléčnou dráhou
relativně úzký
člověk je přesto spokojen ve srovnání s bílými trpaslíky
Muž XX vyměřuje obvod světa malým volantem
Žena XY si povídá klouzaje očima po křivkách svých a krajiny
Notebooku dítěte XX brzy dojde šťáva
Hrubý domácí produkt
má jemnou vůni potu
a hladký povrch autosedačky
Co jsme mohli zapomenout doma?
Vypočítejte příklad.