Lenka4 komentáře u knih
Jak citlivě a poeticky psané svědectví o životě Kamila Lhotáka! Až se ta biografie zdá příliš křehká a malíř v ní vystupuje jako „Muž zbavený tíže“. Těžkostí (a že jich bylo) se Adolf Branald dotýká zlehka a často je milosrdně skrývá v letmých náznacích.
Výběr osob, které se dostaly do gulagů, velice dobře ukazuje, že před odsouzením nikoho nechránilo postavení, věk, dokonce ani příslušnost ke komunistické straně. Sice je potěšitelné, že řada lidí byla po letech rehabilitována, ale nijak nelze nahradit životy, zdraví, čas odloučení od blízkých, strach a trýzeň, které zažívali.
Láskami překvapivě nejsou ženy. Ty jen místy tvoří okrajovou stafáž na obrazech básníků, se kterými měl František Hrubín čest se v životě setkat. Ze svého obdivu k nim se vyznává velmi poeticky a laskavě. Pečlivý výběr krásných a působivých veršů dotváří skvost, ke kterému je radost se vracet.
Výborné pro představu, co může au-pair potkat. Myslím, že situace, které autorka popisuje lehce a s vtipem, byly pro ni tehdy velmi krušné. Jen by to chtělo ještě trochu vybrousit styl vyprávění.
Nadšení, se kterým Paul Verlaine píše o životech svých kolegů a komentuje jejich tvorbu, zaujme možná více než samotné básně. Zvláště, když se často jedná jen ukázky či jednotlivé verše. Příjemným objevem pro mne byla Marceline Desbordes-Valmorová. Vtipná je její bajka. „Chlapeček odcházel do školy, řekli mu: jdi! a on zkoušel poslechnout.“
Dalších z příjemných historických detektivek, ve které je vše, co čtenář očekává.
Velice nízké sebevědomí, naivita a možná i trochu hloupost Sophii dovedly až na samé dno. A přitom zbytečně, pořád měla možnost volat o pomoc. To se bála více milující matky než agresivního "přítele"? V každém případě doporučuji příběh k přečtení a hlavně k poučení.
Celkový dojem z knihy je trochu rozpačitý. Vzpomínky jsou psány suše, střízlivě, bez beletristického zpracování. To jim sice dodává na autentičnosti, ale zároveň místy ubírá srozumitelnosti. Škoda, že místo obecných historických přehledů v přílohách není více prostoru věnováno okolnostem vývoje zbraní V1 a V2. Rozhovor s autorem, který knihu uzavírá, je bohužel velmi nepovedený.
Snahu Pavla Hoška představit čtenářům neznámou malgašskou poezii lze jen uvítat. Velmi cenný je historický úvod. Žel, překlad přináší jen povědomí o obsahu veršů, navíc k porozumění jinotajů jsou třeba vysvětlující poznámky. O zvukomalebnosti a slovních hříčkách originálu svědčí pár básní v původním znění. Tato významná součást poezie je pochopitelně ztracena v překladu. Ale nevadí, výlet na Madagaskar je v každém případě zajímavý a nevšední. "Řekni mrakům, ať počkají na vítr, jenž se blíží. Řekni jezeru, ať zapomene na ptáky, kteří se k němu na noc již nevrátí. Není dobré zapomenout náhle. Dobré je zapomínat postupně."
Životopisný román má svižné tempo, kterého autorka dosáhla střídáním časových rovin. Z počátku možná až příliš častým a tím trochu nepřehledným. Sympatické je, že se umělce snaží přestavit jako člověka s dobrými i horšími vlastnostmi. Veškerá pozornost je soustředěna na něj, ostatní postavy jsou vykresleny pouze schematicky, což snižuje kvalitu díla.
Cenný je popis každodenního života zajatců v Rusku a konfrontace zidealizovaného ryzího vlastenectví mladého muže s jednáním mnoha jeho spolubojovníků, velitelů a bratrů v táborech i se vztahy mezi příslušníky různých národností. Z konkrétních situací zaujmou například tehdejší metody léčby cukrovky.
Domácí poezie psaná srdcem. „Při příchodu ukládám boty na místo. Vejdu do všech dveří, všude pozdravím, ale jako bych mluvila cizím jazykem. Stojí na mnoha místech zároveň, čekám na hrdelní zvuk, který znamená rozkaz, otázku i znepokojení. Chci ji obejmout, ale nevím jak, nevím, která z nich je zrovna přístupná mému tichu.“
Používání hovorového nespisovného jazyka snižuje působivost básní, dodává jim jakousi pachuť špinavosti, která nutí k rychlému přečtení a odložení sbírky. Což je škoda, neboť některé zajímavé nápady obsahuje.
Arnoštka Roubíčková byla obdivuhodně schopná žena. Pohled do jejího salónu navíc přináší i zajímavé detaily o módní špionáži, či používaných materiálech (překvapí hlavně dost neobvyklé druhy kožešin). Výborně odborně zpracovaný historický přehled velmi vhodně doplňují vzpomínky Heleny Mautnerové, díky nimž lze nahlédnout do životního stylu a myšlení lidí z vyšších vrstev společnosti. "Oženil se pak (otec) s dcerou domovníka, která patřila k nejnižší společenské třídě. ... Šlechtě patřila polovina nejlepší úrodné půdy v Čechách, a přesto jsme je nedokázali přimět, aby nám zaplatili účty."
Poetické promluvy ke květinám a houbám jsou netradiční formou vyjádření lásky k přírodě a výsledkem bedlivého pozorování okolního světa. Mají i hluboký filosoficko-náboženský přesah. Někdy hluboký až k nepochopitelnosti. „BEDLO, máš arciť klidnější život než tvoje teta Medusa, protože mezi příbojem mořským a slunečním, jak tě poučila borová šiška, jest opravdu rozdíl, neboť živel vodní rozptyluje a slunce shromažďuje. – Pokud se týče dětí, které ti někdy rozbíjejí klobouk, upozornil jsem rodiče a vychovatele, aby jim opět a opět kladli na srdce, že i Číňan jest naším bližním.“
Podstata duchařských zjevení se racionálně vysvětlit nedá, ale hezky se o nich čte. Ještě zajímavější jsou však vyprávění o zvonu z Nivnice a o kopání na Hrobech. Řazení příběhů v knize postrádá jednotící linku. Očekávala bych, že alespoň buchlovské budou následovat po sobě.
Velice sympatická knížka. Pěkná obálka i ilustrace Tomáše Kopřivy. Básně se rýmují, jsou nápadité, mají obsah a umí předat autorovo vnímání světa. „Kutné Hoře: A to je podzim, s vůněmi a hoři, co září nezná, to za říjnem skryté. A přece září se stříbrem zlato slité, a přece hoří. Barboří bárka mrká na Jakuba, kterému ještě hlavu nesťali, a kostlivci se šklebí z povzdálí, kočičí kočí chápe se otěží. Kdo roku rudu rubá? Co až se odtěží? Nasadí rubáš. Schová se do věží.“
První polovina knihy patrně může zaujmout jen znalce antické knihovny. V úryvcích vytržených z kontextu děl se vtip špatně rozpoznává. Druhá část knížky už má trochu spád a občas svádí k úsměvu. Bohové v titulu se patrně smějí čtenáři, který knihu otevřel v touze po zábavném veselém čtení. Raději se však zdržím další kritiky v obavách před Antifanem. "Proti moderním kritikům: Všetečné kritiků plémě, vy ryjící v kořenech cizí múzy, neblazí moli, lovící kdejaký chlup, poskvrny velkých duchů, však na malé talenty pyšní. Kallimachovi psi, zatrpklí, suší jak troud, táhněte, przniči pěvců, tmo pro mladé začátečníky, štěnice, pijící skrytě lahodným básníkům krev!"
Autor je dobrý pozorovatel přírody, ale vkomponovat do veršů a předat čtenáři i atmosféru dní strávených v lesích, u vod a strání, se mu moc nepodařilo. Možná se příliš soustředil na oslavný ráz místo niterného prožitku. Zajímavý je Autoportrét v červnu: "Z košile rozhalené krk nahý a smědý mi svítí a prsa lehce omšelá temnými kučerami. V mé tváři trochu vyžilé hnědé oči se vznítí, kdykoli políbí mě van proudící hlubinami." A také závěr Epilogu: "Stráně hoří, stráně hoří ... Odvane vše listopad ... Chtěl bych také - na chvíli jen - srdci , mozku dáti spát!"
Velmi zábavné. Myslím, že dílo bylo už původně míněno jako fraška. I když nelze vyloučit, že ho některá citlivá dušička brala vážně a spolu s Aucassinem a Nicolettou si notně zaplakala.