Lili komentáře u knih

Mám ráda Fulghumovy myšlenky. Se vším co jsem zatím četla se naprosto ztotožňuju. Hodně spisovatelů mluví o tom, jak moc si čtenářů váží atd., ale jen málokterý jim nabídne prostor k spoluautorství. Toho si na Fulghumovi neuvěřitelně cením.
Ty největší pravdy bývají ty nejprostší a v tom se vezly autorovy úvahy. Některé povídky měly velkou sílu, až neuvěřitelnou. Zasáhly okamžitě. Jiné bych sama asi nevybrala, protože mě zasáhnout nedokázaly. A možná jsem měla pocit, že právě ty převažovaly.

***
Láska způsobuje bolest. Ale taky bolest léčí.
Láska je slepá - a láska taky otevírá oči.
Z lásky se vám může chtít umřít - ale taky můžete pro lásku chtít žít.
***

1 16.09.2019

Alena Mornštajnová mě svým báječným vypravěčským stylem mile překvapila! Jsem o to víc ráda, že je to někdo z „domácích“ a rozhodně od ní polapím další. K tématu snad jen to, že dobu vystihnout lépe ani nemohla.

9 10.09.2019

To byl hodně dlouhý a hodně pomalý Murakami. Čekala jsem buď dobrý nebo špatný konec a tak mě po tolika stránkách zaskočilo, že byl docela neurčitý. A ano, se zlem bylo skoncováno, na druhou stranu ani happyend se nekonal. Moc jsem Ptáčku na klíček držela palce, takže knížku opouštím trochu s rozpaky. Je to ale Murakami a věřím, že špatně psát prostě nedovede. Má svůj osobitý styl, který mě baví. Rád si hraje s rovinami času a k přemýšlení otevírá hluboké studny, nebojí se bořit hradby skryté minulosti a vůbec v tom tak ladně pluje jako málokterá makrela. ;-)

„...tohle je svět plný krutosti a násilí. Kdo není silný, nepřežije v něm. Současně je však potřeba pozorně naslouchat, aby nám neunikl ani ten nejslabší hlásek.“

7 03.09.2019

Lale mi byl od prvních stránek nesympatický a těžko jsem dokázala pochopit jak se někdo v tak nepředstavitelných hrůzách může zamilovat. Jak může časem natolik otupět a lidi vnímat jen jako čísla. On byl zrovna z těch, kteří na tom nebyli nejhůř: „...dokázal si zařídit pohodlný život, ve srovnání s tím, v čem žila většina.“ I když spoustě lidem pomáhal, měla jsem pocit, že v tom částečně hrálo i jeho ego. Vsugeroval si, že to že je Žid, pro něj nehraje žádnou roli a choval se a vyjadřoval jako někdo na stupínku vyšším.
A možná už jsem knih o holokaustu přečetla tolik, že tenhle příběh vyzníval oproti jiným prostě neuvěřitelně. Pořád jsem pochybovala, nevěřila docela a proto si mě osud tatéra nezískal.

5 09.08.2019

Dian Fossey byla neskutečně zapálenou badatelkou, obdivovatelkou a milovnicí goril. Není divu, že jí málokdo stačil a s málokterým byla spokojená. Knížka, na kterou jsem se dlouho těšila, ale její přírodovědecké podání mě často unavovalo a v množství jmen a vzájemných gorilích pout jsem se nejednou ztrácela. Přišly ale i okamžiky, kdy svým dějem dojímala nebo naopak vyprávěla o krutosti. Smrt Prstíka byla hrozivá. Díky své horlivosti a oddanosti gorilám asi nemohla mít Dian mnoho přátel. Zato spoustu nepřátel, kteří ji nenechali při životě. Autorka používala hezky květnatá souvětí a citlivě popisovala okamžiky štěstí i smutku. Ač jsem knížku četla poměrně dlouho, hodně mi dala.

„Několik minut mi seděla Koko klidně na klíně, a pak odťapkala k dlouhé lavici pod okny, odkud byl výhled na nedaleké visocké stráně. S námahou se na lavici vydrápala a zadívala se na horu. Najednou začala vzlykat a po obličeji jí tekly skutečné slzy, což jsem u gorily nikdy předtím ani potom neviděla. Když se konečně setmělo, svinula se do hnízda z rostlin, které jsem jí udělala, a s tichým kňouráním usnula.“

***
Světelná mlha,
jež jim dává půvab,
také je skrývá.
(Richard M. Milnes)
***

3 01.08.2019

Nemůžu si pomoct, ale Levyho lovestory byla slabota. Jakoby s každou další knihou ztrácel ten kouzelně nenucený styl, který mám tak ráda. Ani jedna z postav mi nebyla moc sympatická. Věčné střetávání a rozcházení mi přišlo trochu vyumělkovaný a vůbec jsem postrádala tu jeho osudově namíchanou atmosféru, která prochází všemi jeho romány.

***
Ráda bych si přečetla autorova raná díla, která u nás, nevím proč, dosud nevyšla. A přitom překladatel by se našel; už roky leží jeden román přeložený v šuplíku. „Sept jours pour une éternité.“ V pořadí třetí román Marca Levyho. „V nejvyšším patře jednoho mrakodrapu v centru San Francisca sídlí vedle sebe dvě nejmocnější bytosti na světě - Bůh a Ďábel. On má šarm ďábla, ona má sílu andělů...“
Proč Albatros nebo jiná nakladatelství nejednají? Na obálce knihy PS. z Paříže je Marc Levy označován za „nejčtenějšího francouzského spisovatele současnosti.“ Napsal devatenáct románů a my jich tu máme vydaných jen šest. Něco jde i v dnešní době moc pomalu.

2 18.07.2019

Nenapadlo mě, že něco tak ukecanýho, může být tak skvělý! Líbila se mi i ta naprostá odlišnost třech hlavních hrdinek. Příběh o tajemstvích, přátelstvích a ještě k tomu zajímavě napínavý. Ač už nic nebude překvapením, nemůžu jinak a musím se podívat i na seriál. Rozhodně od Moriarty ulovím další.

7 13.07.2019

Tohle je přesně ten Remarque, kterýho mám ráda. Vytříbený styl a dokonalá, hutná atmosféra. Čtení mi utíkalo od začátku do konce, ale rozhodně bych ho nenazvala napínavým. Děj se odvíjel pomalu a já si stejně tak užívala některý pasáže, symboliku a vůbec všechny myšlenky, který tam pluly.

4 05.07.2019

Jedním slovem dokonalost! Člověka, který má aspoň kousek srdce, musí zasáhnout přímo tam.

05.07.2019

Nesnadné čtení, ke kterému vlastně nevím, proč se pořád vracím. Od McEwana se mi dobře četla snad jen Betonová zahrada a Cizinci ve městě.
Tady nebylo nic čeho bych se chytila a k mínusu všeho, jedna z hlavních postav byl skladatel vážný hudby. Doslova jsem se otravovala čtením pasáží, které měly co společné s notami. Do toho příměs politiky a bylo to zabitý. Marně jsem čekala, že se mi zavděčí aspoň konečným rozuzlením.

„Jak málo o sobě víme. Plujeme životem, ponořeni pod povrch jako ledové kry, a nad hladinu projektujeme svá viditelná, společenská já, studená a bílá.“

29.06.2019

Na Andersenovy pohádky jen tak nezapomenu. Něco tak nešťastného a pomateného jsem vážně nečekala. Některé působily až krutě, tak podivně poučné. Nevím, jestli by tohle děti pochopily a neměly pak těžkou hlavu a zlé sny.
Aby té pomatenosti nebylo málo, ilustrace byly rozesety halabala a s pohádkami se dokonale míjely. Četla jsem o Malé mořské víle a koukala na ilustraci kachny a káčátka; na začátku pohádky Slavík zase vykukuje nešťastná mořská víla a takhle ta obrázková nelogičnost pokračuje dál.
Nejznámější pro mě byly Císařovy nové šaty, Malá mořská víla a Ošklivé káčátko. V pohádce „Přítel na cestách“ jsem rozpoznala kdysi dávno viděnou pohádku s Evou Vejmělkovou „O Janovi a podivuhodném příteli“, která ve mně už tehdy vyvolávala pocit strachu.
Jedna z mála knížek, ke kterým jsem cestu opravdu nenašla.

28.06.2019

Na autorku jsem byla ze začátku trošku naštvaná. Ne proto, že zbožňovala Kinga, ale proto, že se tak moc zamilovala do jeho To a chtě nechtě použila pro svého Křídáka nemálo společných prvků. Knížka byla ale tak hezká a čtivá, že jsem to všechno hodila za hlavu. Fakt třída, ten pan Křída.

5 25.06.2019

Neskutečné množství příběhů, který z Kinga lezou doslova jak na běžícím pásu a já se jenom divím, kam na to všechno chodí. Možná se jen kolem sebe pořádně kouká a ono to k němu přichází samo. Inspirace je přece všude. Děj mě vcucnul asi za polovinou, pak jsem toho zdlouhavého začátku přestala litovat. Skvěle vystihnul, co se děje s psychikou ve svízelných situacích a jak si s námi naše mysl pohrává.

„Kterékoliv ráno, když se vykulíte z postele, může být vaše poslední...“

4 23.06.2019

Díky Joffovu vyprávění si uvědomuju v jakém žijeme blahobytu, jak dobře se máme. O jeho dětství v době okupace si uděláme představu, ale stejně pochopí jen ten, kdo něco podobného pamatuje a prožil na vlastní kůži. Někdy je to možná jen otázka Štěstěny nebo odvahy? Krásný a prostý vypravěčský styl, za který autor vděčí nejen sám sobě, ale i Claudu Klotzovi.

Akorát mě mrzí jedna věc a to název knihy. V tomto případě nešlo totiž o překlad, ale o takové to hloupé vyjádření příběhu nadpisem. Originál „Un sac de billes“ můžeme totiž dobře přeložit jako „Taška kuliček.“ Nebylo by to hezké? Vždyť ta taška (v knize překládáno jako chlebník) byla celý jejich svět, ať utíkali kamkoli. A kuličky-hliněnky představovaly okamžiky dosud nezkaleného štěstí, dobu plnou her v ulicích, čas ještě opravdového dětství.

7 11.06.2019

Vlastně poměrně dobré, ale taky neskutečně ucourané. Místo, aby mě děj napínal, začalo mě časem rozčilovat jak se rozuzlení věčně odkládalo. Celou tu dobu jsem čekala „kdo z koho“ a vůbec mě nenapadla nějaká třetí varianta. To se autorovi povedlo, i když nebylo to už překombinované? Jiné mi zas přišlo trochu přestřelené, jako třeba to, že detektiv byl placen po dobu dlouhých osmnácti let nebo celková Malvinina postava.

3 10.06.2019

V knize jsou krásné fotografie a to, že jsou černobílé jim dodává jakousi zádumčivost. Naprosto vystihují celý příběh. Sluneční paprsky prostupující oblaka, dlaně držící svíci, kouřící kotlík nad ohněm, obří balvany v proudu řeky, vrásčitá kresba dřeva, loďka v oparu mlhy, pohled do lapače snů...
Podobný útěk má na mysli spousta z nás, ale udělat to, zahodit všechny zaběhlý zvyklosti a najít potřebnou odvahu, dokáže jen málokdo. Andrea Hejlskov má můj obdiv, že se nezalekla, vytrvala a dokázala všechno poutavě vypovědět. Často zapomínáme na jednu důležitou věc a to, že nemusíme za každou cenu mluvit, že ticho je v pořádku. Někdy mluvíme zbytečně, vytváříme konflikty z ničeho. Bojíme se mlčet a obracet do sebe. Bylo dojemný pozorovat jak se všichni přetvářeli, vyzrávali a nacházeli své nepoznané já. Tahle knížka rozhodně nutí přemýšlet, děkuju za to.

Poznamenané pasáže:

„Příroda časem zvítězí nad vším, co kdy člověk vytvořil.“

„Krajiny mají stejně jako lidi duši.“

„Pokud člověk pořád hledá něco dokonalýho, nikdy to nenajde a nakonec neudělá zhola nic.“

„Všechno je znamení. Celý svět je znamení. Všechno něco znamená.“

***
Na všem se najde škraloup, i tady by se našel. Někdy ale nemám chuť pitvat vše na dřeň. Odnáším si jen to podstatný.

2 02.06.2019

Nedokážu Christiane litovat a ani moc dobře pochopit. Vím, že to neměla snadný, ale k drogám ji svedla především její povaha. Tak ráda na lidi „dělala ramena“, ubližovala a ponižovala je, všechno hlavně proto, aby si nepřipadala jako opuštěný kuřátko. Pro někoho, komu všechno špatný připadá cool a který obdivuje heráky, není jiný konec. Bylo jen na ní, jakou cestu si zvolí. Důkazem je její sestra, která byla normální teenagerkou a drogám nepropadla. Stejná rodina, stejná výchova, ale jiná povaha a cíle. O tom to je.

Každý to v životě nemáme jednoduchý, ne jednou, ale několikrát. Kdyby lidé neodolávali všemu zlému, máme tu stoprocentní společnost ztroskotanců.
Překonávat. Zdokonalovat se. Samozřejmě, napíše se to snadno, ale pak skutek utek. Přesto, nepřestávat se snažit. Dnes a denně. Každý den je nový začátek!

16 31.05.2019

Moc se mi líbilo, že kniha byla vyprávěna z pohledu několika lidí. To celý příběh příjemně ozvláštnilo. Už dlouho (teď si nevzpomínám kdy vůbec) se mi nestalo číst „dnešní“ knihu, která dělá tak starý dojem, jako by byla napsána perem namočeným v kalamáři. Sága rodiny McAllanových a utlačovaných Jacksonových se odehrává ve čtyřicátých letech minulého století a autorka ji vykreslila neskutečně citlivě a věrohodně. Poukázala na problém rasismu i zničených mužských duší navrátivších se z války. Skoro na sobě cítíte lepkavost bahna a spalující žár, i dusno, které dokáže vytvořit jen člověk. Uvědomíte si, jakou cenu v životě černošské rodiny hraje mula – kvůli ní se sny o vlastní půdě dotýkají skutečnosti. Díky autorčině umu pochopíte každou z postav, jejich přání i nejtemnější obavy. Román o lásce i nesmírné bolesti, krásný a smutný zároveň.
Jediné čeho lituju, že jsem viděla dřív film a tak byla ošizena o všechna překvapení.

Staré pořekadlo: „Dávej pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit.“

7 26.05.2019

Příjemně čtivé, napínavé, i když překvapivých zvratů jsem čekala daleko víc. Příběh z pohledu „nezvěstné“ mě napínal a bavil (do Katie jsem se lehce vcítila), naopak z pohledu detektiva Crosse trochu zdržoval.
Líbilo se mi, že autor kápnul božskou: příběh se zrodil v mysli jeho ženy.

3 23.05.2019

Jak už bylo napsáno, i mně nesedl autorčin tok psaní – myšlenky, vyprávění, dialogy – všechno jako proudem semleto dohromady, avšak časem si zvyknete. Dalším mínusem, i když nevelkým, byly nadpisy kapitol. Název má být stručný, jasný a nedělat dojem věty. Takže příkladem kapitola nazvaná „Zastaví u první benzínky, která bude“, nebylo by zkrátka lepší nazvat ji jen „Benzínka“ a nebo prostě kapitoly popisovat číselně? Mně to celý náhled na knihu jako takovou dost zošklivý. Ale třeba i tohle patří k autorčinu svéráznému stylu, takže to tak musím brát.
Příběh nebyl špatný, vlastně moc dobře vystihoval spoustu situací ze života, které se nám všem dějou, ale chybělo mi tam to málo (nebo hodně), co příběh posouvá někam dál a stane se tak Vaším příběhem. Mile mě zahřála vzpomínka na barevný cukr bridž - cukr ve tvaru srdce, piky, kříže, kára - v jemně pastelovém zbarvení.
Chystám se přečíst si román Zmizet, kterým jsem možná měla začít, ale pak zas budu třeba příjemně překvapená. A to já ráda!

3 19.05.2019