Lili komentáře u knih
Čekala jsem, že Scarlett bude chytrá a důvtipná, ale bohužel se z ní vyklubala marnivá, sobecká a hloupá husa. Koho jsem si tu proboha měla oblíbit? Jasně, jedině Rhetta Butlera. Ten si aspoň na nic nehrál. Obrat nastal když přišla válka a s ní se udály velké změny. Nastaly proměny postav i konvencí. Čtení začalo být svižnější a příběh mi začal být bližší, už nepůsobil tak upjatě jako na začátku. Ač bych to zprvu neřekla, začnu hned druhý díl...
(„Tydlifidli!“ - Scarlettino nejprotivnější zvolání z celý knížky)
Knížku jsem si koupila jen kvůli Proměně a vůbec jsem netušila, že je tak krátká a ostatních povídek tolik. Při jejím dočtení jsem měla neodvratný pocit, že už jsem ji četla nebo snad slyšela, kdo ví? Nijak mě ale neohromila. Proč právě tu na školách tolik propagují, když já připadla na lepší. Jednou z těch, do kterých jsem se snáz vpravila a čtení nebylo ubíjející, naopak velkým překvapením, byla povídka V kárném táboře. Povídka o mučícím popravném stroji, zvráceném popravčím i jeho bizarním konci. Tady jsem naopak byla v úžasu jak se Kafka dokázal proměnit a vystoupil ze svojí uťáplý ulity. Stejně tak mě zaujala povídka o polidštěném opičákovi, nazvaná Zpráva pro jistou Akademii. Příběh neustálého přizpůsobování a zdokonalování se, který vyzníval dost smutně.
Kafka asi není autor pro mě. Cítím v něm něco, co mi není blízký. Možná se pletu proto, že ho čtu vlastně poprvé, ale takový dojem na mě právě teď dělá. Jestli mu jednou přijdu na chuť, sama sebe překvapím.
Nezbytné věci aneb prodat duši ďáblu. Co všechno nezbytně potřebujeme? Zdá se, že každý něco. Na můj vkus až moc postav a konec přímo běsnící, ale jinak mi vše sedělo. Závěrečný dopovídání „Vy už jste tu byl“ pro mě bylo třešničkou na dortu! To je celý King.
„Všechno je na prodej. To je moje filozofie.“
Moc jsem si přála, aby se mi Irving zalíbil, ale jsou věci, který si nevynutíme. Mně ten groteskně tragický styl prostě nesedí. A přitom i život sám je takový. Jednou jste dole, jednou nahoře. Mám ale na mysli černý humor, který nikdy nebudu používat a jaký tak nerada poslouchám. Vadila mi Garpova arogance a zabedněnost v některých věcech. Kdybych si odmazala všechny tyhle „neřesti“, zůstal by Svět podle Garpa daleko tlumenější a vážnější a mně by se moc líbil, ale to by zase nebyl Irving. Musím taky napsat, že jsem hodně situací a úvah obdivovala; příkladem třeba to „o spodním výrovi“ (není tu žádná hrubka, až budete číst, pochopíte smysl). Celou dobu mi příběh svojí atmosférou i jinakostí připomínal Forresta Gumpa.
Neházím flintu do žita. Možná jsem si jen potřebovala uvědomit, že Irving je jiný než jsem původně myslela. Zrovna tak Pravidla moštárny (jako první přečtená) měly podobnou hořkosladkou příchuť. Příště to zkusím s titulem Rok vdovou a Modlitbou za Owena Meanyho a budou další, vždyť to vím.
„Vždycky jsem věděl, že snaha dosáhnout dokonalosti je smrtelný návyk.“
***
NEOBVYKLOST:
Moje vydání od Odeonu (1990) mělo jednu zvláštnost. Chybělo tu 33 stran a jiných 31 stran tu bylo dvakrát! Nikdy dřív jsem se s tím, v takovém rozsahu, nesetkala. Takže mi nezbývalo než zasednout k notebooku, dohledat chybějící strany a přečíst si je tak.
Možná kdybych E.T.ho viděla jako dítě, propadla bych i knížce. Film měl atmosféru, který tady nebyl ani zlomek. Myslím ale, že kamenem úrazu byl také nemožný překlad.
A to jak na deskách slibovali, že příběh „odkryje v mnohem širším i hlubším záběru psychologickém i situačním to, co zřejmě nelze vyjádřit obrazem“ mi po dočtení přijde až směšný. Spielberg udělal nadočekávání fantastický příběh a tuhle rádoby vtipnou „verzi“ si z hlavy radši vymažu.
Povídky byly čtivé a jak název napovídal, místy i dost drsné. Časem asi vyblednou, ale co, pro tuhle chvíli to byl dobře strávený čas.
Po posledních přečtených, který pro mě nebyly právě to pravý ořechový, mi Simmel spravil chuť. Je úžasný vypravěč a vedle Remarqua ho řadím mezi nejlepší německy píšící autory.
Úžasná atmosféra! Nemilosrdné počasí dokonale prohlubovalo samotný děj. Jako byste tam byli a poryvy větru s vámi smýkaly na všechny strany, promočené nohy zábly až do morku kostí a déšť vám bičoval obličej. Moc se mi líbil příběh jako takový, tak skvěle napínavý; i úvahy o víře a naději - ruku v ruce dokonalé. Závěr mě nakonec ukonejšil. Bůh chrání milence.
Bravo, Simmele! A děkuju. K tomu, že je to jeden z prvních autorových románů, ještě smekám.
***
„Nic netrvá věčně. Ani smutek, ani štěstí.“
„Vznik věcí je bez hranic. Čím vznikají, tím také nutně scházejí, neboť se navzájem odškodňují a splácejí si křivdy podle pořádku času.“
„Každý člověk musí něčemu nebo v něco věřit.“
„Laskavost je důležitější než láska.“
„Zdá se, že láska a nenávist k sobě mají velmi blízko. Ale člověk může milovat i nenávidět jen toho, v koho věří. Nenávist dokonce víru předpokládá.“
„Člověk přijde v životě o hodně věcí, které už nikdy nezíská zpátky.“
***
Líbí se mi, když mezi řádky narazím na knihu, kterou hlavní hrdina čte („...se pustil do románu Než se rozední od Louise Bromfielda.“) a já sama ji mám přečtenou a přesně vím, jakou atmosféru má autor na mysli.
Přijde mi až děsivý, že jsem si tuhle knihu vybrala začátkem února nic netušíce, že se tak částečně bude podobat i našim životům: „Lidé seděli za pečlivě zavřenými dveřmi jako vězni a poslouchali zprávy z rozhlasu a televize, vařili pitnou vodu, drželi si vyvařené roušky před pusou a nosem, když se občas odvážili ven a pokoušeli štěstí v dlouhých frontách před rozdělovnami potravin.“
Příběh, ač byl krásně napsaný a zajímavý, nemůžu říct, že by mi nějak zvlášť utíkal. Vkuse jsem přečetla jen dvacet stran a už dlouho jsem žádnou knížku neměla rozečtenou tak dlouho - dva měsíce. Přestože to všechno bylo tak sugestivně vylíčený, ne a ne se tam vpravit. Nenašla jsem nikoho s kým bych to prožívala. Allan mi byl od začátku ke konci neskutečně protivný, ale nepříjemná mi byla i Lisa.
Konec, kdy se vrátili zpět do zbídačeného Sweetwateru se mi líbil nejvíc a ta závěrečná “poetika“ taky. Hodnotím třemi hvězdami, ale nijak špatnými.
„Nic nedokáže přírodu omladit tak, jako Zkáza Světa.“
Začnu trochu obráceně.
Film miluju! Byl tu první. Ta nekonečná odpoledne strávená ve školní družině, díky Nekonečnému příběhu utekla jako voda. A jak je něco první, dokonalé a tak zažité, těžko to druhé nahradí. Jenže nebyla bych to já, abych si Nekonečný příběh nechtěla taky přečíst a vidět jej očima autora.
Knížka je neuvěřitelně podrobná a obsahuje spoustu neznámých dobrodružství, kdežto ve filmu je hodně Átrejových cest zjednodušených. Druhou polovinu už z filmu neznáme a to, když se Bastián dostane do říše Fantázie. Musím říct, že těch dvěstě stránek bylo skoro celých protrpěných, protože se postupem času stal z Bastiána namyšlený spratek, vystupující jako spasitel celé Fantázie, který začal pohrdat i svými přáteli, Átrejem a Falcem. Díky bohu za ten konec, kdy se všechno vrátí na správnou cestu.
Mrzelo mě, že i některá z filmu zažitá jména byla jinak - když měl Bastián dát dětské císařovně nové jméno, ve filmu ji pojmenoval Maminka, v knížce naopak Měsíčnice. Něco možná byla chyba jen dabingu. Ve filmu obří želva Morlor, v knize ale Morla. Filmový Falco jako rychlodrak, v knižní podobě ovšem šťastný drak.
Moc se mi líbil autorův květnatý sloh i to, že text byl tištěný ve dvou barvách: červenou svět lidí a černou říše Fantázie. To celý příběh tak krásně ozvláštnilo.
Název knihy mě přivábil, ale byla to vlastně jen pastička na čtenáře. Podivný příběh, který se nikam zvlášť neposouvá. Doba, evidentně podobná „sedmdesátkám“, mi absolutně neladila s lety a pobyty na Měsíci. Dohromady to působilo tak splácaně, jak když zkřížíte myš se slonem. K tomu všemu ubíjející se popisné pasáže typu: „Paní Mooshabrová v klobouku s dlouhým barevným pápěřím, v červených a bíle poprášených tvářích, v nabarvených rtech a obočí, se šňůrou bambusových koulí, ringlemi na drátech a s mastmi a pudry v bílých rukavičkách vběhla do kuchyně jako v transu“, které se dokázaly opakovat i několikrát na stránce. To by ubilo i toho slona. Stísněná a dusivá atmosféra se ale povedla! Závěr jsem čekala omračující, -- asi jako ve Spalovači mrtvol; doufala jsem, že snad ty buchty to konečně rozseknou -- ale nebyl. Přišel mi tak nepravděpodobný a přitažený za vlasy, těžko si ho srovnat v hlavě. Jedna z těch knih, kde jsem se bála, že ji nikdy nedočtu. Na Fukse nedokážu pět chválu, bohužel.
Tak jsem se ujistila, že jsem od Lema fakt nic nečetla a tahle první mě za srdce nechytila. Moc jsem se nebavila, na jeho humor se ne a ne napojit. Asi jsem čekala něco vážnějšího, v podobném duchu jako „Den Trifidů“, z kterýho jsem byla nadšená, ale tady jsem měla podobný pocit jako při čtení „Stopařova průvodce Galaxií“, kde jsem taky byla mimo. Záchranné lano mi Lem nakonec přeci jen hodil, a to povídkou „Z hvězdných deníků Ijona Tichého“, kde jsem se bavila hlavním hrdinou, který letěl v raketě kdesi vesmírem, dostal se do časové smyčky a potkával svá minulá i budoucí já.
A vůbec, povídky z druhý poloviny se mi zdály daleko lepší a zajímavější. Takže hůl nelámu a určitě se ještě pokusím splašit Solaris, ta určitě stojí za přečtení.
Okamžitě se mi vybavil Londonův Tulák po hvězdách, který je ale o 54 let starší. Ta myšlenka cestování časem je prostě skvělá!
Dlouho mi trvalo než jsem se začetla. Z počátku mě to středověké putování moc nebavilo, ale díky Dickově zapálení, začalo být zajímavé i pro mě. Po zásadní události se děj hezky rozběhnul a pak mi čtení utíkalo až do konce. Líbilo se mi zabloudění do lidského podvědomí, o kterém by Freud mluvil hodiny a hodiny.
Je to moje třetí přečtená od du Maurier a mám pocit, že každá byla zásadně jiná a tématem moc zajímavá, takže si určitě přečtu další. Láká mě Hospoda Jamajka a Mrtvá a živá.
„Je nesmírně těžké říkat pravdu, jiným lidem i sobě samému.“
Moje první od Somerseta a už teď vím, že mě tenhle autor bude bavit.
Povídky byly smutné, hluboké, ale stejně tak krásné; nad každou visela nepřekonatelná osudovost, která se nedala porazit. Dočítala jsem jen nerada. Ty nejsilnější byly Šťastný člověk a Síla okolností.
Už dlouho se těším na Barevný závoj - a i když ho znám z filmového zpracování, tuším, že v Somersetově podání bude příběh docela jiný.
„Svými nejnepatrnějšími činy můžeme ovlivnit životy lidí, kteří s námi třeba nemají vůbec nic společného.“
Murakamiho povídkám jsem na chuť nepřišla. Možná je to prostě běžec na dlouhý tratě a jen tam umí oslnit. Záměr zachytit mužské trápení a pocit opuštěnosti se mi líbil, jenže povídky mi přišly těžko čitelný a to podstatný jak by mi unikalo. Nejvíc se mi vryla povídka „Nezávislý orgán“ o člověku, který byl stále nad věcí, ale jen do jisté chvíle; a svojí atmosférou pak povídka „Kino.“
„...nezáleží na tom, nakolik si s někým rozumíš, ani na tom, jak hluboce miluješ, dohlédnout až na dno cizí duše nedokážeš.“
Hezky čtivé i napínavé! Konec mi přišel neuvěřitelný, fakt ale je, že jsem do poslední chvíle netušila, kdo to všechno spískal. Někdy je všechno jinak než se zdá.
Pro jednou opravdu jednoduše a výstižně: „...někdy musíme bejt v zájmu dobra krutý.“
Ba ne, ještě něco. Mnohokrát položená otázka. Co jsme schopni ve jménu lásky udělat?
Zajímavý příběh, který byl napsán už před 68 lety! „Cenu soli“, jak se původně kniha jmenovala, obdivoval i Nabokov a tak není divu, že jsem si při čtení vybavila právě jeho Lolitu. Utíkání před realitou, cestování po známých městech, noci strávené v hotelích, výletování a procházky, to vše jsem znala i z Lolity. Ale Patricia Highsmith tu byla první! Všechna čest jí, že se v tak puritánské době plné konvencí, nebála přijít s lesbickým příběhem a lidem otevírat oči. Podle doslovu, spoustě homosexuálně orientovaných dala sílu, že ne každý nevydařený vztah musí končit tragicky.
Mně se knížka líbila i atmosférou. Mám ráda tu starou Ameriku z dob telegramů, bujarých večírků, věčně otevřených kaváren. Ženy bývaly elegantně ženské a muži se snažili být gentlemani.
Rozhodně mě teď zajímá její další kniha, a to - Talentovaný pan Ripley.
Kniha, která se po přečtení zařadila mezi ty nejkrásnější.
Bála jsem se, že bude celá o hokeji, ke kterýmu mám hodně daleko, a taky že byla. Zároveň byla každou vteřinou ale i o lidech, vůli, lásce. O tom, jaké jsme povahy a podle čeho se rozhodujeme. O tom, co jeden má a neváží si toho a druhý by nadevše chtěl, ale nikdy to mít nebude. O tom, jak moc milujeme a co jsme schopni ve jménu lásky udělat...
Dlouho se mi nestalo, že bych četla tak dojemnou knihu. Bylo mi do breku z toho, jak moc je opravdová, jak moc dokázala zachytit všechny ty pravdy, jaké nejsme ani schopni vyslovit, všechny ty smutky, ve kterých žijeme.
Jestli bude někdy natočený film, zachytí příběh i zápletku, ale nikdy se neponoří tak hluboko, jak to dokázal právě autor. Backmana jsem poznala právě teď, touhle knihou a jsem za to ráda. Zároveň vím, že žádná od něj nebude taková, protože tahle byla první a udělala tak silný dojem. A je mi to jedno. Medvědín za to stál! Ze srdce děkuju, že jsou ještě takoví autoři a že jim to píše.
„Rvát se není těžké. A přesto je to občas to nejtěžší na světě.“
Ne, ze mě čtenářka fantasy nikdy nebude. A myslím, že i kdybych Hobita četla v dětském věku, a ne poprvé v pětatřiceti, i tehdy bych z něj nebyla paf. Pro mě nejhezčí človíček byl a bude Neználek!
Občas lžu jsem neznala dřív než jsem si ji z knihovny přinesla domů. Miluju tyhle ne-náhody, kdy se dostanu ke knížce, kterou vůbec neznám a ona mi pak vytře zrak. Bylo pro mě bonusem porušení časové posloupnosti, kdy se to, co se „semele“ hodí pěkně na úvod a vy se k začátku celého příběhu postupně prokousáváte.
Taky se mi líbilo jak autorka vystihla dnešní svět. „Rychlejší, hlasitější, osamělejší.“ Vlastně výraz *líbilo* není správný. Tak jinak řečeno, uhodila hřebík na hlavičku. Vždyť přesto, v jakém žijeme blahobytu, se s druhými stále víc odcizujeme. Kolik je na světě opravdových, bezvýhradných přátelství?
A ještě něco do uvozovek. Nemůžu jinak, stal se z toho zvyk.
„Lidé nejsou zrcadla, nevidí vás tak, jak se vidíte sami.“
„Lži se umí tvářit jako pravda, když se často opakují.“
„Mozek je mocná zbraň - dokáže tvořit celé světy a v zájmu sebezáchovy umí překonat sám sebe.“
***
Kéž jako tahle prvotina, září i ty další!