Litocha komentáře u knih
Tenhle malý drahokam by mi unikl, nebýt DK. Knížka je moc hezká na pohled, i přes krátké texty napěchovaná zajímavými a mnohdy překvapivými informacemi a klidně by snesla trojnásobný rozsah. I tak se ale čtenář dozví mnohé o překvapivých způsobech, kterými si živočišné druhy zajišťují přežití. Pokochala jsem se i poučila.
Při četbě jako bych slyšela hlas Davida Attenborougha. A ejhle, krátce poté, co jsem si přečetla o "houbové" schopnosti molocha, viděla jsem ji i natočenou v jednom z Attenboroughových dokumentů...
Básničku - bez obrazového doprovodu - můj synek zná už delší dobu. I tak jsem byla ale překvapená, když při prvním pohledu na obálku vyhrkl, že to je přece "plavčík Jan".
Jednu z mých oblíbených uspávanek povýšily magické ilustrace Pavla Čecha na další úroveň. Ideální knížečka pro všechny malé i velké dobrodruhy. Co si přát víc? Snad jen další laskavé uspávanky ve stejné úpravě (škoda, že jich takhle nevyšlo víc, nejlépe všechny).
Barvitý a ke konci i smutný příběh ženy, která dosáhla úspěchu díky čiré paličatosti a jejíž život byl nerozlučně spjat s koňmi. Autor píše poutavě a mapuje celý Latin život, přestože kvůli nedostatku pramenů zůstává leccos zahaleno tajemstvím.
Akcentování britské stopy ve Velké pardubické je vzhledem k národnosti autora a prvotně zamýšlenému čtenáři pochopitelná (docela by mě zajímala prodejnost knihy ve Velké Británii), ale na mě působila trošku rušivě. Poněkud mě překvapilo i feministické vyznění, které bych u muže nečekala. Zajímavé bylo i zachycení tehdejší společnosti a jejích proměn.
Samotný dostih, tedy v dnešní podobě a s dnešními koňmi, dříve to opravdu byl pořádný masakr, mi připadá trošku démonizovaný (ano, jsem jedna z těch, které autor v této souvislosti zmiňuje), ale to je na jinou debatu a nic to neubírá na tom, jak obrovskou kuráž, vytrvalost a zarputilost musela Lata projevit, aby dokázala, co dokázala.
Autor píše o Latě s velkým pochopením a obdivem a vykresluje živoucí obrázek její osobnosti. Zarazilo mě ale, jak si Lata nepřála, aby ve Velké zvítězila Eva Palyzová – tak nějak bych vzhledem k jejímu založení a tomu, jak těžce si musela vydupat místo v mužském světě (a vydupala ho pro všechny další ženy, které se na start Velké postavily) čekala, že bude svým následovnicím fandit – to, že byla první vítězka, jí přece nikdo nevezme.
Zpočátku to vypadalo, že tenhle díl bude mým nejoblíbenějším. Pak se mi ale znechutil Tristan, když se podruhé zachoval jako naprostý blbec (a příhodně zapomněl na to, co chvíli předtím prohlašoval) a sobec. Řešení celé situace bylo postavené na hlavu (Opravdu nám autorka tvrdí, že to je to nejlepší řešení pro všechny zúčastněné?). Od Sydney bych taky čekala alespoň špetku kajícnosti za svoje tehdejší rozhodnutí a ne ublíženou rozhořčenost.
Tu nehynoucí lásku jsem jim nevěřila a nějak prostě nevěřím, že je po takové minulosti a přítomnosti obnovení bezpodmínečné důvěry možné.
Hm, po vší té chvále jsem čekala skvost, ale za sebe musím říct, že se knížka vyvedla jen po vizuální stránce. Ilustrace jsou kouzelné, ale příběh na mě působí, jako by si neúspěšně hrál na Malého prince. Obsahuje snůšku toporných, coelhovsky manipulativních (tady jednoznačně souhlasím s hanou1070), prvoplánových „mouder“, o nějakém dramatickém oblouku nemůže být řeč – Gerda prostě bloumá mořem a potkává různá zvířata. Mohlo by jich být třicet, stejně jako tři, na vyznění by to vlastně nic moc neměnilo. Konec je useknutý. Knížka se sice dotýká závažných témat, ale činí tak dost toporně.
Samotný jazyk na mě taky působí místy strojeně až knižně, autor se sice snaží o lyrické navození atmosféry pomocí básnických prostředků, ale jsem si dost jistá, že prcci spoustě vyjádření rozumět nebudou. Tučňáci jsou taky docela úlet.
Knížku jsme četli doma se synem a moje čtyřleté dítko stejně nejvíc zajímalo, „kdy už bude zase s maminkou?“ Jak tady psali už jiní, (nevysvětlená) ztráta rodiny mi připadá vzhledem k cílové skupině jako příliš drsný motiv.
Nijak originální námět? Ano. Předvídatelné? Ano. Pohádkové a nereálné? Ano. Čtivé? Rozhodně. Navíc se sympatickou hrdinkou, která si umí stát za svým a nenechá se omráčit slávou. Z knížek pro dospívající holky mám raději ty, kde se moc neřeší sex, ale spíše vztah těch dvou a v ideálním případě i nějaký posun a dozrávání postav. A i když tohle není žádné veledílo, knížka je prostě milá a na relaxaci ideální.
(Jen mě dráždí záliba některých autorek - a některých Američanů obecně - v používání obskurních a co nejneobvyklejších jmen. Vaughn a Oakley?)
Námět a začátek výborný, nastavenou laťku se ale autorovi nepodařilo udržet. Neustálé bloumání Prašinou se stalo monotónní a původní tajemná atmosféra se vytrácela. Proti dospělým protivníkům sice děti realisticky nemají šanci (to je třeba ocenit, nejsou to žádní nindžové), ale o to víc musí vstupovat do hry náhoda. Milostné poblouznění mě popravdě trochu rušilo. A nejvíc si podle mě autor podkopal nohy pointou, Prašina na mě podle líčení začala působit jako nevlídný, nepřátelský, vybydlený prostor, žádné romantické a idylické místo, kde se zastavil čas, takže jsem se prostě neztotožnila s důvody pro její zachování. Samotný nápad na Prašinu a její nejdůležitější osobu, její historie a zčásti i dobrodružná linka mě zaujaly, celkově ale pro mě knížka zůstala na půli cesty.
Kromě humoru, optimismu, hlubokého pochopení pro lidské slabosti a zvláštnosti a výborně popsaných charakterů musím ocenit, jak obratně pracuje autor s jazykem, člověk má až pocit, jako by se díval na obraz nebo četl báseň: "Reflektory mého vozu ozářily postupující vlnky sněhu. Půvabné bílé prstíky si centimetr po centimetru prohmatávaly cestu po asfaltu..." Herriotovy knížky se čtou skoro samy.
(Pro mě) nejpovedenější z Magorových básní dcerám dostala krásný kabátek. Rodinné propojení je k tomu třešnička na dortu.
Na básničce se mi líbí groteskno provázané se strašidelností, živost a zachycení dětského světa (a ani mi nevadí hovorový jazyk, ke kterému mívám občas výhrady). Ilustrace báječně dokreslují text. Ještě musím vyzkoušet, jak to bude působit na našeho strašpytlíka.
Tohle se Meandru povedlo (což zdaleka nemůžu říct o všech jeho leporelech.)
Knížka, která mi vyzněním, ale taky dost neortodoxní rodinou připomínala knížky Kasie Westové. Ústřední zápletka sice byla dost přitažená za vlasy, ale zpracování se mi líbilo a čtení jsem si užila. Líbilo se mi, jak byly vykresleny postavy a vztahy mezi nimi, humorné situace i zachycení pubertálního hledání. Hezké a rozmanité byly i jednotlivé akce a navštívená místa a vánoční atmosféra ještě přidala k celkovému pocitu (rozto)milosti. Na volné pokračování se určitě chystám.
Když jsme se skrývali se mi líbilo více než předchozí díl. Bridger dostal spoustu kladných bodů za pečování o sestřičku (jen mu autorka nemusela vybrat tak pitomé jméno), spolu se Scarlet navíc oba ze všech sil hráli co nejlépe s těmi kartami, které jim byly rozdány (a že toho měli oba naloženo ažaž).
Ke konci byl ale děj bohužel překombinovaný a čím dál nepravděpodobnější, vyústění pak bylo vyloženě jak z říše pohádek. Ne že bych téhle sympatické dvojici nepřála, aby si poměrně snadno vyřešila (skoro) všechny problémy, nebo tu hordu podporujících lidí, ale knížka tím dost ztratila na přesvědčivosti. Je napsána čtivě, je poutavá, ale happyend na druhou mé hodnocení přece jen trochu sráží. I tak se ale těším na další díl.
Mrzí mě, že to musím napsat, ale pro mě bylo čtení knížky docela boj. I přesto, že má krátké kapitoly a množství ilustrací (dobrý nápad, některé byly opravdu skvostné), přišla mi většinou rozvleklá a tempo nabrala až v závěru. Neprospěl jí ani podivný překlad - názvy a jména byly nesourodé a mnohdy uchu nelahodící (a jsem ráda, že jsem knihu nepředčítala, to by bylo ještě horší). Věty byly na Rowlingovou netypicky strohé (nostalgicky jsem vzpomínala na Harryho Pottera, kde dokázala slovy vyčarovat magický, a přitom reálně působící svět).
Kniha opravdu má leccos z pohádky, ale zařazení závažných politických a společenských témat působí mnohdy násilně, je tam toho moc. Taky si vůbec nejsem jistá udávaným věkovým zařazením (a kdo, proboha, přiřadil k téhle knize dokonce štítek pro děti od pěti let?), jako knížka pro prvňáky mi to fakt nepřijde. Musím ale ocenit vyústění knížky a celý proces nahrobení je krásně vymyšlený.
I když je u knížky nad čím přemýšlet a má i některé světlé momenty, toho zla, manipulace, beznaděje a bezpráví na mě bylo zkrátka moc, a než se mi ji podařilo zdolat, musela jsem překonat čtecí krizi. Takže další čtení asi nehrozí.
O Zuzaně Navarové jsem dlouho nevěděla. Znala jsem některé písničky Nerezu, ale s ní jsem si je nespojila. Až během studií jsem ji zaznamenala. A protože Koa občas zavítalo i do Olomouce, byla jsem rozhodnutá příště zajít na koncert. Do toho jako blesk z čistého nebe přišla zpráva, že žádný další koncert už nebude. A tak mi k mé lítosti na setkávání s čarovným, emocemi nabitým hlasem a důmyslnými texty zůstaly jen nahrávky...
Čtení bylo stejně hořkosladké jako některé její písničky. Potěšilo, ale zároveň i rozesmutnilo – to kvůli zmařeným možnostem, které se nenaplní, kvůli příslibu písniček, které nikdo nenapíše a nezazpívá.
Potěšily mě doprovodné fotografie, některé byly přímo magické. Radost mi udělaly Zuzaniny textíky o blízkých lidech i další připojené materiály.
Velká škoda, že výsledný dojem pošramotil doslov. Od dcery Hany Ulrychové, kterou Zuzana znala od dětství, bych očekávala osobní, klidně i sentimentální vyznání, ne objektivizovaný vědecký text prošpikovaný termíny a cizími slovy a nimrající se v Zuzaniných výrazových prostředcích. Po emotivních, křišťálově čistých, mnohdy bolavých písňových textech plných člověčenství byl ten doslov jako studená sprcha. Hana Svanovská zaslouží dík za uspořádání a realizaci knížky, ale svůj text si měla nechat pro odborné kruhy.
"Jak sladko, jak bolno
hořko nám bylo
tak sladko, tak bolno
a venku lilo
Co z křídel, co z básně
tak z čista jasně
a hedvábně krutě
zní píseň pro labutě"
Zpočátku na mě byla knížka poněkud epizodická a králík trošku přemoudřelý. Postupně si mě ale získal a lhala bych, kdybych řekla, že jsem na konci nebyla dojatá. Obrázky jsou mile svěží, na příběhu je poznat, že je opravdu prožitý a pobavila mě pojmenování dospělých a novotvary (třeba Taktrochuplyšák). Navíc velké obrázky a menší množství textu jsou zárukou úspěchu, takže věřím, že se knížka bude líbit i dětem.
Předchozí díl se mi sice líbil více, ale ani u tohohle jsem se nenudila. Kniha je v porovnání s jinými z pera Quinnové akčnější, a i když k mým nejoblíbenějším patřit nebude, za přečtení stála. (Pro autorku mám slabost, takže jí tu půlhvězdičku navrch přihodím...)
Pocity mám více než rozporuplné. Z některých "básní" čiší syrový autentický zážitek, velká část z nich ale bohužel působí jako pseudofilozofický a feministický balast a v některých případech i jako pozérství a snaha šokovat, případně si protiřečí. Uznávám jejich terapeutickou funkci pro autorku, měla si ale tyhle texty buď nechat pro sebe, nebo razantně proškrtat. Neustálým omíláním stejných motivů se vytrácí působivost.
A to, že obyčejnou větu rozsekám na několik řádků, odstraním velká písmena a interpunkci, z ní ještě nedělá báseň. Ty se tady prostě nevyskytují (netuším, do jaké míry za to může překlad).
Autorku mám ráda a ani tady jsem nebyla zklamaná. Příjemná, svěží, jednoduchá romance se sympatickými hrdiny. Líbilo se mi, že se tady nevyskytovaly jinde tak časté nenávistné vztahy – i ta na první pohled přízemní a zbytečně přísná Prudencina matka měla odůvodnitelnou motivaci. Zaujaly mě i vedlejší postavy, z nichž některé dostanou i vlastní příběh (docela by mě zajímala dvojčata, ale na ně nejspíš nedojde). Už se těším na další knížku.
Uf. Dodnes si vzpomínám na gymnaziální léta, kdy jsem Bezruče četla poprvé a byla unesená jeho naléhavostí. O více než dvacet let později jsem zjistila, že jsem už někde úplně jinde.
Sbírka by potřebovala výrazně proškrtat, když po třicáté čtete totéž, notně to leze krkem. Bezruč má velice omezený repertoár motivů, jeho nesnášenlivost má možná v jeho situaci opodstatnění, ale dnes mě jeho černobílé vidění (nejen) společnosti neskutečně dráždilo. K tomu ještě mnohdy těžkopádné verše, naprosto scestné odkazy na antiku, pozérství... Asi by Bezruč udělal líp, kdyby to svoje dílo pořád nepřepisoval a neupravoval. Sice jsem nepátrala po tom, jak vypadala první, časopisecká verze básní, ale přepracováváním se nejspíš vytratila velká část autentičnosti.
Kvůli skvostné Labutince a asi pěti lehce nadprůměrným básním jsem uvažovala o o něco vyšším hodnocení, ale na konci sbírky jsem na to byla až moc umrtvená.
(Docela by mě zajímalo, jak Bezručův jazyk pobírá někdo, kdo nepochází z jeho kraje.)
Já mám prostě a jednoduše Julii Quinn ráda, její styl mi nanejvýš vyhovuje a tenhle příběh mi nepřipadal výrazně slabší než jiné její počiny. Cecilii jsem dokázala chápat, Edward byl pro mě ukázkový hrdina a dočkala jsem se i nějakého toho překvapení. Dost mě mrzí, že má tahle knížka tak nízké hodnocení, znám spoustu mnohem horších, které sklízejí ovace, ale sto lidí, sto chutí. Mně se tyhle sbližovací příběhy s jemnou dávkou humoru a nepřepjatými hrdinkami líbí mnohem víc než překombinované akční romance s jalovými dialogy.
U Herriota člověk s jistotou ví, co dostane - takže když je potřeba zahnat chmury, přesně víte, po čem sáhnout (a je skoro jedno, o kterou porci z jeho zážitků a vzpomínek se vlastně jedná, všechny mají stejný účinek).