LooneyCZ
komentáře u knih

Agatha Christie si dala schůzku s Davidem Lynchem a bum: vznikla tahle paranormální detektivka. Úvod byl sice pomalý a první den mě moc nebavil, ale pak se začaly vynořovat jednotlivé části příběhu a najednou knížku nešlo odložit. Měla jsem obavu, jestli autor zvládne rozehranou partii slušně zakončit a musím uznat, že se mu to podařilo. Když už jsem myslela, že je všechno jasné, stále ještě zůstávalo do konce asi šedesát stran. A na nich se samozřejmě ukázalo, že je leccos úplně jinak. Výborné!
Za sebe můžu doporučit všem milovníkům detektivek i městečka Twin Peaks :-)


Další kniha, ve které se osudy jednotlivých postav proplétají, aby se vzájemně doplnily a ukázaly příběh z jiného úhlu. Nebylo to špatné, ale takových knih už tu bylo mnoho, a Čekání na spoušť z té řady nijak zvlášť nevybočuje. Je to sice čtivé, jenže to místy drhne. Některé dějové linky zůstaly nedokončené (Hana, Libor - toho jsem, upřímně řečeno, nepochopila), k jiným se autorka kostrbatě vrací na konci (Vlaštovka) a proč je věnováno tolik prostoru panu Zábranskému, to mi uniklo. Pokud bych knihu četla déle, asi bych si musela jména zapisovat. Vždy naštěstí platí, že pokud se nějaké jméno opakuje, pak jde vždy o stejnou poszavu. Ano, je to TA Jarmila a TEN Pavel. A my se dozvídáme o dění na pozadí události a co by bylo kdyby... Pro někoho možná zajímavé téma a zpracování, já jsem bohužel asi už nasycený roztok... teda čtenář.
Mimochodem, plynulost textu dost skřípala při vyjmenovávání termínů v části o Pavlovi (prostředí lesa a řezbářství) a Liborovi (fotografování). Jako by autorka chtěla využít získané vědomosti, a tak popisuje vybavení Pavlovy dílny stylem pana Kosa z filmu Na samotě u lesa (při čtení mě to pobavilo, ale obávám se, že to nebyl záměr).


Četlo se to dobře, ačkoli na můj vkus mohlo být lyrických popisů o něco méně. Tajemství Alžběty, Hany a Evy se nakonec v podstatě odhalilo, možná jsem čekala něco víc šokujícího, ale v životě často člověk pátrá po senzaci, ze které se nakonec vyklube něco docela jiného. A v které rodině není nějaké to tabu, o kterém se raději nemluví.
Až potud dobré. Jenže...
Něco na knize mi nesedí. Možná je to množství naznačených a nedotažených postav (Marta, Věra, Helena). Taky některé historické reálie mi připadaly zvláštní. A rozhodně mám problém s Ninou. Bohužel je přesně z toho rodu ukňouraných třicátnic, které mi poslední dobou lezou v knihách na nervy. Proč pořád řeší, jestli je nábytek po Němcích nebo Židech?
Nejvíc mi ale asi vadilo, že nechápu spojení mezi Alžbětiným tajemstvím a Nininým prozřením. To, co se o rodinné historii dozvěděla, totiž nevysvětlilo ani Ninino (zřejmě) traumatické dětství a dospívání, nepovedenou oslavu desátých narozenin, ani rozvod rodičů. Jako kdyby autorka měla zajímavý příběh z minulosti na severu, jen ho potřebovala naroubovat na současnost. Mně to do sebe nezapadlo. Nina pozná svou babičku a to jí změní život? Pardon, ale to je na mě příliš patetické. On možná celý ten závěr je zbytečně patetický.
Teď to možná vypadá, že jsem knihu strašně sepsula, ale ono to není vůbec špatné čtení (na dlouhé jarní podvečery). Jen mi tam ten Ninin příběh připadá nadbytečný.


Kniha složená z příběhů na padesát slov. Může to fungovat? Myslím, že dost dobře. Všechno je jen naznačené, přesto se děj poskládá dohromady v jedno smutné vyprávění.
Po dobově nepřesvědčivé knize Lada u ledu, kterou jsem dočetla předevčírem, tady na člověka dopadne tíha sedmdesátých a osmdesátých let naplno. Titulky z Rudého práva neruší, spíš dokreslují.


V první části knihy jsem si ujížděla na nostalgické vlně (v roce 2000 jsem byla v osmé třídě, takže Family Frost a Divoký anděl patřily i k mému dětství). Ani mi nevadilo, že příběh je průměrný a stylisticky jednoduchý. Bylo to takové oddechové čtení.
V druhé půlce, bez retro pozadí, to ale začala být celkem nuda. Z hlavních hrdinek se stala chodící klišé (single třicátnice a osamělá matka v domácnosti) a z Kryštofa zase kluk, který se nepochopitelně zasekl ve vztahu s Markétou. Štvali mě na střídačku všichni tři. A jejich okolí (Anetiny rodiče, Jenda, Radek) taky. Zkrátka další generační román, díky kterému naše generace vypadá jako banda věčně nespokojených fracků, kteří nevědí, co chtějí (stejně jako v Bezpečně nešťastní od P. Baštanové). Mám pocit, že jim nic není dost dobré, ale nerozumím proč...
Téma třídního srazu se taky dalo využít líp. Jen to trochu propracovat.
Škoda nevyužité šance, tři hvězdy hlavně za tu nostalgii.


Je jim skoro třicet, žijí si celkem dobře, jen tak nějak neví, co se životem. Chtěly by ženicha mladého s kučeravými vlasy... A dům, děti, možná psa? No, než se definitivně rozhodnou, tak si aspoň užijí spoustu sexu. Živelného a nespoutaného, bez závazků.
Příběhy jely přesně dle výše popsané šablony a až příliš se podobaly jeden druhému. Ze začátku mě to docela bavilo, ke konci už mi hrdinky splývaly. Hledala jsem v tom myšlenku, co by mě oslovila, ale vyprávění šlo bohužel jaksi mimo mě.
A co jsem si tedy z knihy odnesla? Že navzdory definici, která vychází hlavně z data narození, se nemůžu považovat za mileniálku. Jsem jen o pár let starší než autorka (rodačka z Olomouce, sic!), ale uvažování postav je pro mě návrat o víc než deset let zpátky. Už nejsem single. A taky jsem asi prudérní, protože mi připadalo, že skoro všechny hrdinky jsou erotomanky. Nebo jsem jen zvyklá na svou sociální bublinu, kde holky nespí každý týden s jiným klukem.
Jsem prostě ten "mládežník, co řeší podlahové topení" (z příběhu Aničky) a zřejmě proto jsme se s touhle knihou minuly.


Kniha, která potěší každého milovníka češtiny - v recenzích této sbírky sloupků to není žádný převratný objev, ale ona je to prostě pravda. Obecné úvahy o jazyce českém jsou proložené spoustou zajímavostí o původu slov, jejich vývoji nebo významu. Teď už vím, co bylo nazýváno slovem Králomoc, kde se vzal oslí můstek, že malíček byl dříve ušinec a výraz na pospas k nám přišel z italštiny. Některé z popisovaných jevů a pojmů jsem sice znala už dříve, ale opakování je matkou moudrosti. V několika případech mi dokonce vyvrátil zažité omyly. Knihu tedy rozhodně doporučuji jak odborníkům, tak laickým nadšencům.


Závažné sociální drama to není, spíš taková jako povedenější epizoda Ordinace v růžové zahradě. Nebo Nemocnice na kraji města. Dobře se to četlo a pokud člověk není lékař (což já nejsem), tak ho tu do očí bijí maximálně tak výrazy "kompl", "huknout" a "rozvalit okna" (tyhle tři mi strašně lezly na nervy). Není to úplně oddechovka, objevují se vážná témata, ale na druhou stranu kniha nejde do hloubky a všechny situace vidíme jen z pohledu hlavního hrdiny. Ten je sice trochu hovado, nicméně pár morálních zásad mu ještě zůstalo.
Skoro se mi chce napsat, že je to prostě další román z lékařského prostředí. Nijak převratný, ale za mě docela dobrý.


Při čtení téhle knihy jsem měla dost smíšené pocity. Chvílemi to bylo docela zábavné a čtivé, pak zase strašně protivné a nudné.
Po první kapitole jsem měla chuť knihu odložit a zakřičet "tak jdi radši do kavárny, vole". Naštěstí to v dalších kapitolách bylo lepší. Vtípky na adresu zapálených turistů, fotek na Instagramu a outdoorového vybavení plus informace o systému norských chat a klubu turistů byly zajímavé i vtipné.
Jakmile se ale autor opět pustil do filozofování, ať už na téma budoucnosti nebo přírodní Stasi, bylo to hrozné kňú. Holt nejsme s autorem na stejné vlně, asi bychom si spolu nerozuměli. Já radši Ziburu :) Chápu, že Kalvøho stěžování zřejmě měla být nadsázka a vtip, ale nerozesmálo mě to. Prostě ne. To už byly veselejší fórky z terénu, stokrát omílané téma Velikonoc snů a dobrého obutí. To je totiž alfa a omega, že!
Hvězdu navíc dávám autorovi za důkladnou rešerši. Celkově kniha neurazila, nenadchla.


Četla jsem to jedním dechem, nemohla se od příběhu odtrhnout, ale ke konci mi čím dál tím víc bylo jasné, že to nikam nepovede. Skok ve vyprávění a náhlý závěr mě docela zaskočily. Nejsem z těch, co potřebují mít v poslední kapitole vše vyřešené a vyjasněné, ale na můj vkus tu bylo až moc dějových linek, které bohužel vyšly naprázdno.
Nemůžu se zbavit dojmu, že tomu zkrátka něco chybělo, ačkoli to rozhodně nebylo špatné. Z námětu a popsaných případů vraždících matek mi každopádně běhá mráz po zádech ještě teď. Kdyby to šlo, dala bych 3,5 hvězdy.


Nedočteno. Začala jsem příběhem Veroniky a po cca 90 stranách jsem to znechuceně odložila. Bylo to moc sluníčkové, moc limonádové, povrchní, málo uvěřitelné. Pak jsem to zkusila ještě z druhého konce, ale po 40 stránkách Jáchyma jsem usoudila, že můj čas je příliš vzácný na to, abych jím plýtvala na knihu, která mě nebaví, ba přímo štve. Nesedl mi jazyk, nesedl mi děj a nezachránil to ani neobvyklý nápad se čtením z obou stran. Druhá, ale pravděpodobně poslední kniha, kterou jsem od Hartla četla.


Skvělý román, díky kterému jsem i já propadla kouzlu Vily Tugendhat, a jsem rozhodnutá se tam jet podívat (i přes to vysoké vstupné a dlouhé čekací lhůty). Nepamatuju se, že by se mě někdy dřív osud budovy tak dotknul a natolik jsem ho prožívala, občas snad i víc než osudy lidí z románu, jako u téhle neobyčejné vily.
První cca polovina knihy je skvělá, pak se to ale autorovi trochu vymklo z rukou a závěr už opravdu přestřelil. (Nebudu konkrétní, ať někomu nezkazím čtení.)
I přes to všechno dávám pět hvězd a doporučuji. Ono je to totiž jako celek vážně dobré. A že si v druhé půlce knihy autor poněkud zapřeháněl, to jsem mu prominula.


Nečekala jsem, že tahle kniha bude tak silná, tak emotivní. Je o síle vzdělání, ale hodně taky o rodině, o vztazích a vnitřním boji. O respektu a toleranci. Ačkoli to zní jako otřepaná fráze, je i o tom, co je člověk ochoten obětovat.
O mormonech toho moc nevím, ale v tomhle příběhu, jak uvádí sama autorka, nejde o náboženství. Rodina Westoverových rozhodně nepředstavuje typickou mormonskou rodinu. Když se spojí u autoritativního otce duševní porucha s fanatismem a paranoiou, je jedno v co věříte. Je to prostě složité. Jako ateistka sice některé věci nedokážu pochopit, co jsem si ale z příběhu odnesla je to, že jako vnější pozorovatel nikdy neznáte všechny detaily, a tak byste neměli soudit. Nemůžu říct, že všichni mormoni jsou blázni, co pohrdají vzděláním.
Obdivuji autorku za její odhodlání i za to, že šla s kůží na trh. Bylo opravdu těžké číst o tom, jak moc ji stálo rozhodování, zda přetrhat vazby s rodinou nebo si stát za svým. A nebylo to jen o vzdělání.
Příběh Tary Westoverové mi určitě bude ještě nějakou dobu ležet v hlavě. Je inspirativní i pro nás, kdo kvůli vzdělání nemusíme bojovat ani s rodinou, ani sami se sebou.


Svižné, vtipné, napínavé, a ty hlášky v hantecu, ty si musím zapamatovat. Druhý Viktor Náplava nezklamal, opět hodně povedená detektivka.


Mrzí mě, že jsem v knihovně sáhla zrovna po této knize, která je považována za jeden z autorčiných slabších kousků.
Sice to nebylo špatné, ale místy byly postavy trochu těžkopádné, tým vyšetřovatelů nedostal v textu mnoho prostoru a odhalení Kadeřníka proběhlo v závěru jaksi zničehonic a trochu uspěchaně. Nicméně dám asi autorce i Josefu Bergmanovi ještě šanci. Jen pro příště zkusím vybrat některou z lépe hodnocených detektivek.


Josef Chuchma v Respektu označil knihu za "příspěvek do dějin chcípáctví". Výstižné. Mně tyhle hysterické, traumatizované hrdinky, které neví, co se životem, prostě nesedí. Ze začátku mě to ještě celkem bavilo, ale ke konci knihy už to byla opakující se terapeutická nuda. A strana 142? WTF?
Co se jazykové stránky týče, doteď netuším jestli některé obraty autorka myslela vážně nebo ironicky.
A možná ze mě jen mluví závist, ale na to, že se o Amáliině zaměstnání mnoho nedozvíme, asi to musel být zlatý důl. Taky by se mi líbilo jen si tak zaletět do Japonska.
Po dočtení mám pocit, že ve mě příběh nezanechal vůbec nic. Poselství mi holt uniklo.


Bylo to dobré, ale že bych si z toho sedla na zadek, to zase ne. První část byla výrazně zajímavější, jak dějová linka z vesmíru, tak ta z minulosti. Krátkou vsuvkou to bohužel skončilo a celému vyprávění spadl řetěz. Nejdřív to bylo divné (Rusové), pak zase takové užvaněné (Lenka, Zajíc). Posledních třicet stran už jsem se těšila na konec. Autorovo filozofování tu bylo jaksi navíc a jeho podstata mě bohužel minula, naštěstí samotný závěr byl důstojný.


Bohužel byla pro mě kniha trochu zklamáním. Dobře propracované popisy různých částí auta, včetně podrobných obrázků, jsou zasazené do poměrně slabého příběhu. Textu je v knize docela málo a spousta technických popisů rozmělňuje děj natolik, že pointa se mi ke konci docela ztratila. Taky mi v knize pro děti trochu vadil výraz lempl. Poslední výtku mám k přímé řeči, hodně často není poznat, kdo vlastně větu říká. Občas to čtenář pozná až někde v půlce dialogu.
Kniha mi zkrátka připadá jako ne úplně povedené spojení pohádky a naučné literatury. Seznámení s fungováním auta je zvládnuté skvěle, ale vyprávění příběhů se tady autorovi moc nepovedlo.


Milá sbírka úvah nejen o jízdě autem. Nejvíce mě pobavil fejeton o zahrádkaření.
