LooneyCZ komentáře u knih
Sbírka zvadlejch chlapů.
První povídka mě bavila, ale pak to šlo prudce dolů. Jedna marná existence za druhou. Vůbec jsem nechápala. Nebylo to pro mě ani tak depresivní, jako nudné a jaksi zbytečné...
První kniha autorky o Pacifické hřebenovce se mi docela líbila. Lucie je hodně svérázná. My dvě bychom si sice nerozuměly (její IG jsem nakonec přestala sledovat), na společný výlet s ní se ale nechystám, tak proč si nepřečíst o jejím putování po Stezce Českem. Zvlášť, když si už delší dobu pohrávám s myšlenkou se tam taky vydat.
Na rozdíl od první knihy bylo bohužel těchto 151 příběhů často spíš utrpení, dočítala jsem se sebezapřením. Z několika důvodů. Hele, já třeba proti psům nic nemám, dalo by se říct, že je mám ráda, ale nepotřebuju vědět, co všechno si ten pes olízal, kde se válel plus sto padesát jedna zdrobnělin. Na každé tři zajímavosti připadlo deset nezajímavostí a ke konci už to bylo hlavně kňůůů.
Jasně, tohle není průvodce ani encyklopedie, i tak bych ocenila víc informací než "byl tam asfalt" nebo "hroznej krpál". Detailní výčet Luciina jídelníčku bych taky oželela, stejně jako seznam lidí, kteří ty dva souputníky neustále poznávají a chtějí si udělat společné foto. A prosím, můžeme se tvářit, že slovo zalžičkovat nikdy nevzniklo?
Jednotlivé etapy byly popsané nevyváženě, často se danou oblastí jen prolítlo, každopádně jsme se stejně o trase moc nedozvěděli. Zato přesně víme, co si Lucie a Marvel všechno objednali a snědli.
Tentokrát jsem hlavně nerozdýchala ten sloh. Jestli to je opravdu přepis nahrávek, tak dobře, je to takové bezprostřední a autentické, ale boha jeho, tady měla přijít tvrdá redakční práce. Psaný a mluvený projev nefungují stejně, obzvlášť na ploše čtyř set stran. Klidně ať je to nespisovné, jenže tohle dílo obsahuje tak zbytečně velké množství vaty, opakovaných slov a "srandiček", až se mi často nechtělo číst dál.
Ať jenom nemrčím, našla jsem i několik zajímavých tipů ohledně výbavy (poslední stránky), nocování venku a zaujalo mě pár méně známých míst. Vlastně mě kniha od Stezky spíš odradila, ačkoli pohledem do Mapy.cz mi přišlo, že toho asfaltu na trase není tolik, jak se v knize píše. Buď se trasa změnila nebo šla Lucie jinou Stezku. Rozhodně mě ale čtení navnadilo, abych na nějakou túru vyrazila. Možná na ty míň exponované úseky Stezky. Nebo jinam po Česku.
Knihu bych doporučila snad jen mladým a neklidným lidem, kteří opravdu milují psy, a nepotrpí si na vysokou literární úroveň :-)
Lůce a Marvelovi přeju hodně zdaru, ať jim to šlape, číst si o tom ale už nechci, další knihu si nepůjčím, a doufám, že mě za nízké hodnocení nesežere autorčin fanklub.
Mimochodem, copak čas... Já nechápu, kde Lucie bere na svůj životní styl peníze. (Asi závidím, taky chci mít ultravýbavu za třicet litrů, ačkoli dva měsíce strávím na cestě.)
Dvě hvězdy, jedna za fotky a mapky, mínus za ilustrace.
První díl mě bavil, druhý díl mi připadal slabší a ani syna to tolik nechytlo. Od ulovení bzučíka po útěk ze Šmírova je to kompilace nikam nevedoucích výplňových historek, které jsou místy vtipné a místy trapné (např. celá část o ostrově Amazonů by tam vůbec nemusela být). Děj je poměrně řídký a kniha opět nabírá spád až na posledních cca 60 stranách.
Co nám ale vadilo nejvíc, bylo opravdu velké množství chyb: překlepy, chybějící interpunkce nebo i celá slova. Kniha by si celkově zasloužila lepší redakci. Místy se zbytečně používají cizí slova, která by šlo opsat. Přitom jiná, třeba i známější slova, jsou očividně použitá jen proto, aby posloužila jako záminka pro vtipný vysvětlující odstavec.
Knihu by zřejmě měl někdo předčítat, zvlášť v pasážích jako je komentovaná bitva. Pro děti to může být zdlouhavé a bez vysvětlení, kdo byl Karol Polák, možná trochu divná. Upřímně, podle mě už tuto legendu nepamatují ani mnozí rodiče. Zde se nabízí prostor pro rodinné příslušníky s imitátorskými ambicemi.
Nu, nakonec takové 2,5 hvězdy, z toho jedna za ilustrace.
(SPOILER) Budu opakovat některé starší komentáře, ale ani já nechápu, proč anotace na přebalu prozrazuje děj až po stranu 150 (z celkem 215), příběh je navíc rozpracovaný ne úplně poutavě. Sečtělejšímu čtenáři to může úrovní slohu připomínat povídku z časopisu Vlasta.
Bohužel, postava Lindy pro mě byla taková bezkrevná a já si k ní nenašla vztah. Její odpor k Rusům je podaný trochu na sílu, jako kdyby ji autorka za každou cenu chtěla postavit na správnou předlistopadovou stranu. Ostatní postavy nedostaly dost prostoru, aby se k nim dalo říct něco víc.
Celý incident se zbraní mi pak přišel přehnaný, moc nerozumím tomu, proč zrovna v tomhle případě Linda střílela, ale sveďme to na mateřské hormony. Za svoje uvěznění pak viní okupanty, no, dejme tomu, že to byla snaha se s tím vyrovnat.
Čekala bych, že ze situace mladé matky ve vězení autorka vytříská maximum a vyždímá ze čtenářek veškeré emoce. U mě to nefungovalo. Mnohem propracovanější popisy pobytu za mřížemi jsem našla třeba v Bílé Vodě nebo Lustru pro papeže.
Potenciál, který námět a prostředí má, obojí neokoukané a velmi slibné, zůstal nevyužitý. Mně umístění děje zaujalo i proto, že celý život žiju v sousedství VVP Libavá, a ačkoli jsem vrstevnicí Aničky, ruské vojáky nepamatuju. Ale vím jaké to je, když slyšíte v noci střelby a nad hlavou vám létají stíhačky.
Třetí část pro mě byla nejzajímavější, možná i proto, že o ní už naštěstí v anotaci nepsali. Sice mi přístup Lindy k situaci přišel neuvěřitelný, ale kdo ví, jak se s něčím takovým dá vyrovnat.
Bohužel závěr mi opět zhořkl prohlášením hlavní hrdinky, že za vše, co se stalo, nesou vinu sovětští vojáci a přirovnáním jejího věznění k politickým procesům. To jako vážně? Ženská se dobrovolně odstěhuje do vojenského prostoru, jednou ji zpoza plotu slovně obtěžuje voják a ona následně někoho postřelí, protože se cítí ohrožená. Pardon, ale to opravdu nebyla adekvátní reakce. A ačkoli odtržení matky od kojence považuju za mimořádně kruté, Linda si nějakou formu trestu zasloužila, protože střílela na člověka. A to není sranda.
Tahle kniha mě zklamala, myslím, že s touto autorkou se naprosto míjím. Tři hvězdy s odřenýma ušima.
Skoro by se zdálo, že Zibura už všude byl a o všem napsal. Teď ale přichází se zápisky z Camina a je to zase skvělé. Po Prázdninách v Česku, které se mi zdály trochu slabší, je tahle knížka opět dobře namíchanou směsí humoru, fakt a zamyšlení, kterou doplňují úžasné obrázky. Inspirativní a zábavné, ráda doporučuji všem cestovatelům (aktivním i pasivním).
Poměrně málo známá kapitola z dějin, Hladový pochod z Krnova do Králík, zabalený do příběhu excentrického staříka. Dovedla bych si v knize představit více informací o tom, co se dělo během pochodu i po něm. Kam šli všichni vyhnanci po překročení hranic, co dělali, jaká byla první poválečná léta. Chápu, že detailní popis nebyl cílem knihy, ale vyvolalo to ve mě zvědavost.
Navzdory vzpomínkám na hrůzy odsunu, je to vlastně milé čtení. Líčení podmínek pochodu je jen jednou z částí knihy, je tu taky spousta odlehčeného blábolení, lekce sudetského zeměpisu a závěrečný happy-end. Možná mohl jít příběh ještě o něco víc do hloubky, ale postava Josefa Bohmische je i tak poměrně uvěřitelná. Trochu připomíná Rudišova Winterberga, ačkoli ten zachází mnohem dál. Celou knihu pak dobře uzavírá autorův doslov.
Knihu můžu s klidným svědomím doporučit. Snad jediné, co mi nesedlo, je grafická úprava. Obrázky byly hezké, font OK, ale ty slovní shluky na mě působily spíš rušivě.
Srpny dočteny ještě v srpnu, naštěstí bez vlivu na následný spánek a sny, přestože osud hlavní hrdinky byl vážně noční můra.
Překvapilo mě, jak snadno lze psychickým nátlakem udělat z rozumného člověka loutku. Samozřejmě je otázka, jak moc tenhle příběh odpovídá realitě, jak moc byl zahnaný do extrému. To nedokážu posoudit. Ale něco pravdy na tom jistě je a i to je děsivé.
Místy mi v knize něco chybělo, nevím přesně co. Občas bych potřebovala pro jednání postav víc informací. Četlo se to však jedním dechem. A bylo to velmi znepokojivé.
Spousta užitečných tipů pro všechny, kdo by rádi zlepšili svoji angličtinu. Pohled rodilého mluvčího na nešvary, které způsobil styl výuky jazyků v Česku, je velmi zajímavý, stejně jako postřehy o češtině (ačkoli ty mě někdy rozčilovaly). Rozhodně si vypůjčím i další díly.
Nevýhodou sebraných sloupků z novin je, že se části některých příspěvků opakují. Myslím, že trocha redakční práce navíc mohla tenhle drobný nedostatek odstranit a ještě zvýšit čtivost.
Do posledního dílu trilogie jsem se nějak nemohla začíst, ale řekla bych, že chyba byla na mé straně, že se mi kniha jen netrefila do správného rozpoložení. Budování socialismu v ostravsko-karvinském revíru navíc není zrovna lehké téma. Po pár kapitolách mě ale nakonec děj vtáhnul a nepustil až do konce. Bylo to náročné, ale výborné čtení. I hodně poučné. Klidně bych si o osudech různých postav, které se v knize třeba jen mihly, přečetla ještě více. Klidně bych četla i o dalších letech, která v tomhle regionu musela být také těžká. Autorka však vlastně na konci další vývoj pěkně shrnula v medailoncích osobností a obrazové příloze o městě. Takže se celý příběh hezky uzavřel.
Celou trilogii rozhodně doporučuji.
Mimochodem, oceňuji způsob, jakým autorka zasadila do děje reálné osoby. Na rozdíl od K. Tučkové, která v Bílé Vodě vytvořila tak trochu chaos (vadilo mi, že skutečnost a fikce byly podivně smíchané, co se lidí i míst týče), K. Lednická udržela mezi realitou a fikcí hranici, resp. o to víc jsem si užila čtení, když v kulisách skutečného města ožilo několik literárních příběhů.
Šikmý kostel dostává rozhodně pět hvězd!
Už dlouho jsem si chtěla přečíst něco od Niny Špitálníkové a v knihovně zrovna měli k dispozici Severku, tak jsem sáhla právě po ní.
Čtení je to drsné, ale zajímavé, jen to moc nefunguje jako román (proto hvězda dolů). Je to spíš popis, rozhovor a biografie. Takže trochu tápu, kolik je v tom příběhu fikce a co je pravda. Bohužel (pro Koreu) se většina popisovaných věcí zřejmě přesně takhle odehrává. Je to síla. Smutná kniha, o které budu ještě dlouho přemýšlet.
Román mi doporučila paní knihovnice z naší vesnické knihovny. Autorka je totiž z Olomouce, a to mě zaujalo. Mám ráda, když se děj týká skutečných míst, zvlášť když jsou mi blízká. Příběh Sojky se však odehrává v období Velké Moravy takže jsem si zrovna tady tu regionální rovinu zase až tak neužila. Historické romány běžně nečtu, změna žánru mi ale momentálně přišla vhod.
Nakonec to nebylo špatné, ačkoli první dvě třetiny knihy mě zas až tak moc nebavily. Ne, že by to byla nuda, ale nestrhlo mě to. Posledních sto stran se děj rozjel a posunul od historie spíš k romantice, dočítala jsem se zaujetím, mělo to spád.
Nemůžu posoudit kvalitu historické části nebo hodnověrnost děje; namátkou jsem si ovšem googlila pár jmen a byla jsem překvapená, že jde o reálné postavy.
Jako vystoupení z obvyklé čtenářské komfortní zóny to bylo docela fajn. Půl hvězdy navíc za Holmuc, jsem lokální patriot
Knížku mi doporučila a půjčila kamarádka a já byla nejdříve trochu skeptická. Rozhovor na tři sta stran mě moc nelákal. Jakmile jsem ovšem knihu otevřela, hned mě zaujala a jen těžko jsem se od ní odtrhávala. Spousta zajímavostí, příběhů, trocha černého humoru a hlavně dost užitečných informací, které by měl vědět každý pro případ, že se dostane do situace, kdy jde někomu o život.
Nejzajímavější mi připadala první část o letecké záchrance. Ke konci už mě pan doktor začínal rozčilovat, protože to snad ani není normální člověk: jak to všechno stihne, proboha? To jeho nadšení pro věc mu zkrátka a dobře závidím. A tak jsem ho začala sledovat na Instagramu.
Ve srovnání s knihami Adama Kaye taky musím říct, jak jsem ráda za úroveň zdravotní péče v Česku. Občas člověk nadává, ale buďme rádi za to, jak nám to tu funguje. Čest všem dobrým doktorům, sestrám, záchranářům i first responderům!
Mnohem lepší než Šalina, dokonce tu bylo i pár vtipných momentů (např. setkání čtenářského kroužku).
Nečekala jsem žádnou duchařinu, horor ani detektivku, takže jsem nebyla zklamaná tím, že se z toho vyklubal obyčejný příběh z vesnice. Jenže... třeba Dvořáková jde podle mě v popisech hlouběji a u Soukupové se to NIC děje jaksi mnohem čtivěji. Havířovina se sice četla dobře, ale pořád jsem čekala, co z toho vyleze. A ono to prostě najednou skončilo. Něco se vyjasnilo, něco ne. Co tím vlastně autorka chtěla říct? Netuším.
Neurazilo, nenadchlo.
P.S. Zaujalo mě, že zmíněné lokality skutečně existují (potok Smutná, obec Nadějkov). Existuje tedy i předobraz Havířoviny?
(SPOILER) K zimnímu zataženému nebi trochu té vesnické depky. Náhled do života věčně nespokojených lidí, za jejichž problémy můžou vždycky jen ti druzí, co se mají líp. A svoboda? Ta se přeceňuje, ani po revoluci jsme nezbohatli a pořád se máme špatně. Manžel sice "zas až tak moc nepije", bydlet máme kde a máme se rádi, ale stejně je sousedovic tráva zelenější...
A pak je tu Pavlína s Janou, které se snaží najít vlastní cestu. Podaří jim to? A za jakou cenu?
Upřímně, ten konec (jaro 1995) byl na mě malinko přehnaný. Jako jo, katarze, ale až takhle? Asi by mi jako závěr stačila poslední kapitola.
Přemýšlím, jak to nakonec ohodnotit. Bylo to lehce sebetrýznivé čtení - matka s otcem jsou tak nesnesitelně nesympatičtí, hrozně mě štvali. Zároveň víte, že takoví zahořklí lidé kolem vás byli a jsou. No, co už. Sonda to byla jistě zajímavá, čtivé je to velice, ale přesto váhám mezi 3 a 4 hvězdami. Možná to bylo tím koncem, nevím, ale celkově mě to až tak nezasáhlo.
(SPOILER) Zvláštní styl prolínání dvou příběhů, několik časových rovin, otevřený konec. Za mě dobré a zase trochu jiné. Obě hrdinky mají docela bohatou sbírku traumat, ale navenek se snaží působit dokonale a nad věcí. Anna mi ale lezla na nervy o něco víc. Je to přesně ten typ hrdinky, který nechápu. Rozervaná a věčně nespokojená, samé kňú, zajištěná, s dostatkem času nechat se drásat každou blbostí. Ani Lucie není zrovna adeptka na nejoblíbenější postavu, ačkoli ona za sebou aspoň má zážitky, které si s sebou do života vláčet nechceš. Takže má člověk trochu pochopení. No a pak je tu Hynek. Totální vůl, který v sobě skrývá něco, pro co ho obě ženy (a zřejmě ještě pár dalších) obdivují. Přitom by zasloužil leda tak pár facek. Toto panoptikum doplňuje spousta dobře propracovaných vedlejších postav jako Julie nebo Heda.
Čtení to není zrovna veselé, ale čtivé to je hodně. Někoho možná nepotěší pojetí konce, mě tahle varianta přišla jako důstojné uzavření...
Takové milé "feelgood" čtení. Naprosto přesně se mi trefilo do chvíle, kdy jsem si potřebovala přečíst něco optimistického. Možná je tu až moc velký happy-end, občas je to patetické i bláznivé, toho filozofování mohlo být míň, ale zase jsem se často zasmála (i nahlas) a celkově jsem měla během čtení dobrou náladu. Velice povedený příklad oddechové četby v tom nejlepším smyslu slova.
(SPOILER) Tohle bylo smutné a kruté, výborně napsané, ale opravdu drsné. Kolik takových toxických vztahů mezi matkami a dcerami kolem nás je? A kolik z těch dcer je ochotno jít až tak daleko, že za trochu lásky (kterou ale nakonec stejně nedostanou) obětují úplně všechno? Je mi z toho špatně.
Kniha je skvělá, ale rozhodně ne pro slabší povahy.
Upřímně, moc mě to nebavilo. A možná za to mohl i překlad. Některá slovní spojení byla zastaralá a neobratná, při čtení mi to pak skřípalo a nesoustředila jsem se na děj. Mimochodem, zřejmě nešlo o překlad přímo z islandského originálu, v knize to ale není uvedené, což mi nepřijde úplně správné.
Trochu mi vadily i zbytečně podrobné popisy nočních služeb, které v podstatě neměly žádný vliv na hlavní směr pátrání - to už samozřejmě s překladem nesouvisí. Celkově mi v téhle knize připadalo pátrání takové těžkopádné. Ano, Erlendur jednal na vlastní pěst, jenže se v tom motal jak Maďar v kukuřici. Otázky kladl takovým stylem jako kdyby mluvil s malým dítětem. Ony ty dialogy byly vůbec takové slabší. No a pak na to najednou kápnul. Hm. Nevím, to co jsem od Indriðasona četla před lety se mi líbilo víc. Tenhle "mladý Erlendur" mi prostě nesedl.
Nečekala jsem, že tahle kniha bude tak silná, tak emotivní. Je o síle vzdělání, ale hodně taky o rodině, o vztazích a vnitřním boji. O respektu a toleranci. Ačkoli to zní jako otřepaná fráze, je i o tom, co je člověk ochoten obětovat.
O mormonech toho moc nevím, ale v tomhle příběhu, jak uvádí sama autorka, nejde o náboženství. Rodina Westoverových rozhodně nepředstavuje typickou mormonskou rodinu. Když se spojí u autoritativního otce duševní porucha s fanatismem a paranoiou, je jedno v co věříte. Je to prostě složité. Jako ateistka sice některé věci nedokážu pochopit, co jsem si ale z příběhu odnesla je to, že jako vnější pozorovatel nikdy neznáte všechny detaily, a tak byste neměli soudit. Nemůžu říct, že všichni mormoni jsou blázni, co pohrdají vzděláním.
Obdivuji autorku za její odhodlání i za to, že šla s kůží na trh. Bylo opravdu těžké číst o tom, jak moc ji stálo rozhodování, zda přetrhat vazby s rodinou nebo si stát za svým. A nebylo to jen o vzdělání.
Příběh Tary Westoverové mi určitě bude ještě nějakou dobu ležet v hlavě. Je inspirativní i pro nás, kdo kvůli vzdělání nemusíme bojovat ani s rodinou, ani sami se sebou.
Povedené, vtipné, pohádková zápletka neurazila, dokonce i nějaké to poselství tam bylo. A hlavně se líbila synovi (8 let).
Uznávám, že cílovka je poměrně úzká: mladší děti nepochopí některé narážky, starším to může připadat infantilní. Takže to chce vychytat ten správný věk. A je dobré znát pojmy jako Tinder, Amazon nebo Netflix.
U nás se to naštěstí dobře sešlo, takže jsme byli spokojení my rodiče i syn, kterému jsme předčítali