LordSnape
komentáře u knih
Temná věž 2: Dlouhá cesta domů
Peter David
Tak teda nevím... Myslel jsem původně u prvního dílu, že komiks půjde cestou trochu jinou. Jako že to bude prequel k sérii, kterou já prostě dočtenou nemám. Ale tady se spíše jedná o jakousi mezivýplň o tom, co nebylo popsáno v knize Čaroděj a sklo i když to zapadá do stejného času. A pokud jste ji nečetli, nemá smysl číst ani tenhle komiks. Robin Furth má očividně celé univerzum Temné věže v malíku, ale já se tedy místy rozhodně ztrácel. Hodně mě bavila jak kresba, tak i příběh Rolanda, který se dostane dovnitř Maerlinova grapefruitu, kde je to opravdu hrůzu nahánějící. A zase se tam filosofuje.... Není to špatný komiks, ale spíše pro lidi, co Dark Tower žerou i s navijákem.
Pochod dřevěných vojáčků
Bill Willingham
Mýty nejsou geniální, jak by se mohli někteří příznivci domnívat, ale jsou kurevsky výborné, návykové a mezi komiksy velmi zajímavé, protože přináší pohádkový koncept, kterým připomínají původní příběhy (pohádky), kde se to hemžilo zradou, krví, ale i nadějí a láskou.
Star Wars - Darth Plagueis
James Luceno
Moje první kniha ze světa Star Wars (pokud nepočítám komiksy) a hned taková bomba. O Plagueisovi hovoří Palpatine ve třetí epizodě a strašně mě lákal jeho příběh a přístup k síle. Je zajímavé, jak příběh postupně dostává známé obrysy, které člověk zná právě z filmů. Vůbec na celé knize je právě nejlepší to pletichaření, podvody a postupné přebírání moci. Luceno musí být vážně hlava, když se v tom sám nezamotal, protože je toho opravdu dost. Rozdíly mezi učněm a mistrem je jasně daný, včetně toho o co Plagueisovi šlo i když se v druhé půlce knihy pozornost obrací spíše na Palpatina. Konec samozřejmě jasný a nepřekvapí, ale stejně jsem to hltal.
Dům bez dveří
Simone Bártová (p)
Smutná zpověď mladé ženy, co se ztratila v davu pseudolidí a robotů. Kniha má dvě části. V té první se mi líbila ta existencionální rovina. Líbilo se mi zamýšlení nad životem a údělem člověka. Je to začarovaný kruh. Naroď se, konzumuj, spotřebuj, udělej další otroky a pak v klidu umři sám. Přišlo mi to hodně intimní, ale ne každý je schopen se zamyslet nad tím, že nás pohání egoismus a jak jsme závislí na výdobytcích své doby. Jejich otroci. Každý, kdo se projeví jako citlivý, je prohlášen za slabého a tak nezbývá, než se stáhnout do sebe. Přijde mi, že by autorka textu chtěla někam patřit, ale anomálie nikam nezapadá… To je její účel.
V druhé části je hodně veliký apel na lásku a odmítnutí. Bylo z toho cítit zoufalství, ale trochu i strach. Jako když si člověk nemůže dovolit to, co ostatní a tak jen kouká a sní. Působilo to na mě trochu odtažitě a nespolečensky.
Co se týče básní a těch delších skladeb, tak jsem rozhodně za ty krátké. Některé jsou vážně skvělé. U těch delších jsem měl problém, že mi vždy hlavě jely melodie, kterými bych je zhudebnil. :-) Jinak za sebe musím říci, že u dvou pasáží jsem to musel odložit, protože mě to docela vnitřně rvalo. Není to depresivní, ale spíše jen hutně smutné. Ale aspoň jsem si to víc vychutnal a vstřebal. Je otázka, zdali by knize neprospělo malinko naděje a pozitivna. Trochu mi tam na konci chyběla malinká tečka světla, co svítí na konci cesty. A autorka by čtenáře postupně mohla tím houštím vyvést a dát jim minimálně platonický odraz, když už nic jiného. Aspoň placebo.
Den po dočtení se to ve mně ještě míchalo a přemýšlel jsem nad tím názvem, ale myslím si, že to je taková fajn metafora pro to, v jakém byla Simone stavu, když ty texty vznikaly. Zavřela se v domě, kde odstranila dveře, aby nikdo nemohl přijít a nadělat ještě větší paseku. Je to jako princeznovský komplex oběti ve věži. A pak mě napadlo, že je svým způsobem takový test. Ten dům je sice bez dveří, což ledaskoho zřejmě odradí, ale zapomněla na to, že má i okna, komín, díru ve zdi… Tam by lezl maximálně tak blázen, co touží po dobrodružství a něčem víc, což nejsou atributy typicky všedního člověka. A myslím si, že v tom je právě ten smysl. Přečteno u soundtracku V For Vendetta.
Mrtvý nebo živý
Mark Millar
Představte si svět, kterému vládnou superpadouši a vy vo tom nemáte ani páru. Představte si svět, kdy komiksy jsou poslední vzpomínka na superhrdiny, protože jim ti magoři po válce vymyli paměť a tak si většina myslí, že jsou jen herci a cosplayeři. Představte si svět, kde jako členové bratrstva můžete cokoliv - zabíjet, znásilňovat, krást a nic se vám nestane. A teď představte svět, kdy jste totální pozérskej pacifista a mamánek, naučený od nafetlý maminečky se při prvních náznacích bouřky schovat, abyste náhodou nezmokli. Jste vyměklí moče, totální degéni, kteří si nechají srát na hlavu i od své obtloustlé šéfové v práci, namísto, abyste radši podali výpověď a šli do šroubárny plakat k pásu! Se pak nemůžete divit, že světu vládnou lidi jako pan Držkus s poskoky jako Sračkoun. Samozřejmě i mezi záporáky existují mocenské pletky. A váš zesnulý fotřík se na tom dosti svezl. Jak kurva mohli oddělat nejlepšího nájemnýho zabijáka světa?
To takhle u hranic Matrixu čekáte Trinity a místo ní přijde Kočka, tentokrát bez Batmana. Ten dělá někde zahradníka, zatímco Superman si tak maximálně slintá na košili v domově pro dementy. Jste absolutní nula, ale jste zároveň syn svého otce. Neumíte ani pořádně namířit, zbraně jsou na vás příliš hlučné a panicové prostě na střelnici nechodí. Vaše holka si to radši rozdává s nejlepším kámošem a z vás jen tahá prachy a soucit. Takže je to jasný. První věc je, nebýt už posera, nenechat si srát na hlavu a začít s tím, že v práci vstanete od stolu a všechny pošlete konečně do prdele! Je vám to jasný, kurva? Čekal snad někdo z vás vocasů od Millara něco jinýho, než další pořádnou porci cynismu, sprosťáren, akce a nápadů, že by to klasickým komiksákům spustilo hned třídenní zácpu? Já teda rozhodně ne! Jste sračky, když dáváte míň jak pět vočí.
Ekhö: Zrcadlový svět 3 a 4
Christophe Arleston
Další fantastická města, další potíže hrdinky Mraveny a hlavně nedostižná ikona Norma Jean, což je původní civilní jméno Marilyn Monroe. Jinak vše podstatné opět na svém místě, samozřejmě s pár pěknými příšerkami a drakem.
Ekhö: Zrcadlový svět 1 a 2
Christophe Arleston
Seznámení s Modrou Crewí bylo fajne. Viděl jsem to náhodou v knihovně a musel jsem to mít. Prvně si člověk musí zvyknout na tu barevnou a rozjuchanou kresbu od Barbucciho. Když se pročtete až k jeho medailonku, tak vám dojde, že kreslil pro Disney. Hlavní hrdinka je typická blondska, tedy ne moc chytrá, ale má velký prsa, pěkný zadek a prořízlou pusu. Nicméně prostředí je skvělé. Alternativně steampunkový New York nebo Paříž jsou super. Na obou příbězích je prima hlavně ta hravost a ujetost, kdy se po zabydlení a jiných nezbytných věcech řeší hlavně detektivní zápletky a převtělování mrtvých obětí do hlavní hrdinky, kdy se rázem přepne celá její osobnost. A to ji dostává občas do vážně zajímavých situací. :-)
Druhá kniha hřbitovní
Neil Gaiman
Pěkné pokračování. Všechno do sebe krásně zapadá, a to i ty celkem nepodstatné věci. Nik postupně roste, aby se nakonec postavil svému osudu. Lehce pochmurná pohádka pro deštivé jarní dni jako dělaná.
Hory mají oči – Počátek
Jimmy Palmiotti (p)
Viděl jsem pouze první díl a bylo to prostě jen další béčko. Podobně jako třeba Pach krve a další podobné filmy. Ale tenhle komiks se mi líbil a zaujal mě. Samotný vznik a narůstající nenávist jako příprava k pomstě je prostě fajn. Má to hlavu a patu, je to celkem atmosférické i krvavé. Žádný extra nášup, ale poctivá hororovka.
Válečné bubny zní
Robert Kirkman
Je mi jasné, že Kirkman svoji ságu potáhne ještě asi dlouho, proto současný konflikt asi nebude ani konečný, ani nejdrsnější i když se k tomu zatím hezky schyluje. Umí čtenáře napínat a udržet v očekávání. Zobeme mu z ruky a líbí se nám to.
Černá kniha
Lawrence Durrell
I přes svou délku naprosto ubíjející čtení. Některé pasáže se občas zdají jako, že mají nějaký hlubší význam a čtou se dobře, ale ve výsledku je to nakonec jen další nesmyslné solipsistické plácání vkládáné do úst několika postav, aby to nebylo tak monotónní. Ale ono stejně je. Některé postřehy o umění a přístupu k sexu se mi zdály zajímavé v kontrastu tehdejší dobou, ale ve výsledku je Černá kniha jen nafouknutá bublina pseudoinleketuálů, kteří se ukájí tím, že tomu rozumí i když tomuhle mišmaši možná tak rozumněl jen sám Durrell, když se z kocoviny a sebeukájení svého ega opět propil do opilecké fáze. Zakázat tohle mi přijde jako pokrytectví, když tu máme daleko perverznější a čtivější Lady Fuckingham.
Spisovatel jako povolání
Haruki Murakami
Stejně jako v případě Kinga, tak i Murakami nepojal své psaní o psaní jako návod. Kdybyste se toho drželi, možná se jednou dokážete dostat k tomu, že budete psát jako Murakami, ale byli byste ve výsledku spíše plagiátorem. Co se mi na knize tak líbilo? Je z ní cítit nadhled, pokora a už mezi řádky poznáte, že to psal právě on. To, jak vypráví o sledování baseballu, svém podnikání, vztahu ke škole či společnosti a jak se dostal k napsání své prvotiny nebo o postupném přechodu k třetí osobě vyprávění, je zkrátka to, co z něj dělá tak zajímavého autora. I když on sám si to neuvědomuje, má velmi zvláštní a úplně odlišné vnímání světa, které následně přenáší i do svých knih. Díky tomu dnes může dělat to, co dělá. To může říct málokdo. Ale Haruki to nějak neřeší. V této knize tak trochu rekapituluje, a zamýšlí se nad věcmi okolo psaní, které z něj dělají autora, kterým je dnes. Je spisovatelem z povolání a snaží se o to hlavní. Aby se čtenář při čtení bavil stejně jako on při psaní. Správně podotknul, že k tomu, abyste tohle mohli dělat na plný úvazek, musíte mít silnou sebekázeň s výplní monotónnosti a být tak trochu asociál. Zajímavý je i celkem náročný proces, jak si hraje s rukopisem a jak dbá na ohlasy betačtenářů. Je to zkrátka podivín, ale já ho zbožňuji.
Dotek lásky
Jonathan Coe
Ani nevím, co jsem si od toho sliboval. Text nijak výrazněji ničím nevyčnívá. Je to prostě o pár lidech, kteří se motají v kruhu svých bídných životů a neví, jak z toho ven. Nějaký hlubší vztah jsem si k žádné postavě po čas čtení vůbec nevytvořil. Pořád mi to bylo tak nějak jedno. Jediným plusem téhle knihy je to, že není příliš dlouhá a obsahuje docela zajímavé úvahy o životních cílech bezvýznamných lidí ve formě povídek jedné z postav.
První kniha hřbitovní
Neil Gaiman
Krásný pohádkový příběh a suprově nakreslený hřbitov. Líbila se mi atmosféra samotného komiksu a jak se Russell zhostil kreslení hned první kapitoly. Ty další sice zastupují už jiní kreslíři, ale bylo jasné, kdo udává tempo. Původní knihu si určitě přečtu.
Rozprava o dobrovolném otroctví
Étienne de La Boétie
Nevím, zdali se dá mluvit o nádhernosti. Je mi jasné, že Boétie nijak nespěchal s vytažením na světlo tak citlivého rukopisu, ale vlastně nám to i dnes připomíná, že se necháme prostě uchlácholit hezkými slovy, sliby a šarmem "panovníka", jehož moc jsme mu dali do rukou právě my. Ale občas to není tak jednoduché prostě. Napadá mě třeba brainwashing od útlého dětství v KLDR. Určitě je dobře, že podobná kniha je k dispozici i dalším generacím.
V knize je kromě samotného textu, který je docela krátký, otištěn i bohatý doslov a životopis autora, společně ještě s esejem o přátelství od Montaigneho. Je to sice zakladatel tohoto dnes tak populárního literárního žánru, ale už mě to nijak nebavilo.
Přecitlivělost není slabost
Ilse Sand
Tak nějak jsem to tušil, ale dlouho jsem si to nechtěl připustit. Jsem zkrátka cíťa. Tohoto druhu je to teprve má první kniha, ale test, přiložený na konci mi napověděl, že jsem v tom až po uši. Připomínám, že rozhodně nejsem čistý introvert, mám spíše takové výkyvy, ale onen pocit, že si vše tak děsně beru, mě v posledních letech dosti sužoval. Některé věci uvedené v knize sice zní pro většinu jednoduše, ale pokud se ocitnete v kůži těch, o kterých se zde píše, už to není takové.
Aleister Crowley a skrytý Bůh
Kenneth Grant
Když jsem knihu začal číst, vůbec jsem si neuvědomil, že je to druhý díl trilogie, která je první částí triptychu. Líbil se mi prostě název a chtěl jsem více proniknout k tomu, co vlastně Crowley dělal a čemu se tak úporně věnoval. Předně musím říci, že doporučuji čtení pouze těm, kteří aspoň něco o okultismu vědí a nejsou pro ně neznámé některé Crowleyho práce a knihy, i když se zde autor odkazuje na články a jiné zdroje, které do češtiny přeloženy nebyly, jako třeba zajímavý životopis zakladatele směru Zos Kia - Austina Osmana Spareho.
Co mi na začátku trochu vadilo, bylo úporné lpění na nesmyslně nepřehledné numerologii, ve které jsem se fakt neorientoval a onen "důkaz", že Crowley dostával příkazy od bytosti z jiné dimenze a jak vypočítal, že jsme v novém Aeonu. Vše ostatní je ale zajímavé. Grant nakousne a vlastně i dokáže provázanost okultních věd s védy, buddhismem, tantrou. Objasní původní účel astrologie - vyrovnanost makro a mikrokosmu. Dokonce se objeví i názor, že sám veliký Crowley leckde pochybyl a ústní předání učení se prostě "nepovedlo" nebo jej špatně pochopil, viz. třeba jeho minulost. Líbila se mi též kapitola o původu magie u starověkých Egypťanů, ke kterým se všechny nitky zpětně sjednocují, zatímco třeba takoví staří Řekové dostanou kartáč za to, že si původní mytologii upravili a tím ji celou zkurvili pro další generace...
Nezbytná kniha pro lidi zajímající se o okultní vědy, magii a ty, kteří by rádi pochopili některé texty kapel jako Behemoth, Septic Flesh či Cradle Of Filth... Teď jen budu muset doplnit znalosti z první knihy Magické obrození.
Drogy lidského těla
Joseph Zehentbauer
Kniha o tom, proč jsou někteří lidé závislí na sportu (a jiných adrenalinových zážitcích) a proč se při brutální autonehodě pacient více zajímá o svůj majetek, než o své zdraví. Věděl jsem, že si naše tělo umí vyrobit látky, které přijímáme ve formě tablet, ale už jsem netušil, že lidské tělo je schopno pokrýt tak širokou paletu různých umělých roztoků s tolika různými účinky. Tahle kniha je doufám jen první vlaštovka, protože se něco musí změnit. Musíme se naučit poznat své tělo a jeho potřeby, a dopomoci mu, aby nám jednotlivé hormony a neurotransmitery pomáhaly, když to zrovna člověk potřebuje. Je to o balanci mezi psychikou a tělem. Kniha samotná se čte dobře i když je z počátku docela náročná a občas se opakuje. Ale jakmile se autor začne zaobírat jednotlivýma "drogama", s čím vším souvisí a jak je můžeme samovolně vyvolat, nejde se od čtení odtrhnout.
Osm múz mého života
Josef Koutecký
Velmi kulturní projev, inteligence, ladnost, noblesa a zájmy o umění společně s vědeckým krédem dělá z profesora Kouteckýho osobnost par excellence pro dneší svět. Velmi se mi líbilo rozřazení kapitol mezi jednotlivé múzy, protože osobně funguji dosti podobně. Vůbec nejlepší část povídání je o tom, jak se dá skloubit kariéra a vědecké bádání společně s vírou.
Jantarové oči
Vilma Kadlečková
Čte se to dobře, svět i církevní praktiky má Vilma vymyšlený skvěle. Össeanský vliv na Zemi a vzájemné provázání obou planet je vykresleno vážně parádně. Co mi však vadilo, bylo takové hodně vláčné tempo a plytkost děje, která sice staví půdu pro další díly, ale když se podívám zpětně, tak se tu vlastně skoro nic nestalo. Jantarové oči jsou seznamovačka. Se stylem autorky, se světem a jeho fungování, s postavami a jejich motivy. Pár vedlejších charakterů/povolání jako zürëgahl a jejich účel, jsem si nakonec musel dogooglit, abych si byl jist, jestli to chápu správně. Autorce to nezazlívám. Kniha je to zajímavá, ale rozhodně ne pro každého. Vyžaduje trpělivost a dost soustředění. Působilo to však na mě úplně stejně rozporuplně jako první díl Malazu, tudíž dávám i na chlup stejné hodnocení, ale s příslibem, že si další knihu určitě přečtu.