LordSnape komentáře u knih

Lobo je namachrovaná sračka naprosto bez děje, ale s poměrně hezkou kresbou. Neděje se zde vůbec nic kromě samoúčelného násilí a rádoby vtipných hlášek v předaleké budoucnosti. Myslím si, že komu se líbila prázdnota a absence pointy u Sláineho, bude mít rád i Loba. Pro všechny ostatní je tu násilí s přesahem a myšlenkou v podobě Kick Ass.

1 11.11.2016

Na knize mi nejvíce sedl autorův humor, vysvětlování pohnutek poutě a lehký styl, jakým je napsaná. Určitě si přečtu další cestopis (Ziburův svérázný popis cesty necesty...) i když vlastně ve výsledku toho člověk moc neobjeví, protože buď jde, seznamuje se anebo pije čaj v Turecku. :-)

8 11.11.2016

Film se mi moc líbil a tak jsem sáhl i po knize, ale ta mě až tak nebavila. Chápu sice o co autorce šlo, ale ten děj byl tak vláčný a místy tak zbytečně natahovaný, že bych si asi i dost rozmýšlel, zdali mám číst i další díly. Ty tu stejně nevyšly, tak není co řešit. Trošku mě i mrzelo jak je Howl prezentován, protože je to široko daleko v rámci téhle knihy ta nejzajímavější postava.

2 11.11.2016

Zatímco poslední dva díly byly taková táhnoucí se vata, tak Jitřní hvězda zpracovává změny právě z těch dílů minulých a předvádí, že Carey má jasno, kam Lucifer směřuje a zasazuje tímto dílem čtenářovi ránu mezi oči. Víc než akční příběh je to filosofie o samotném bytí a hledání si svého místa ve světě za zvuku otevírajícího se pekla a lámání andělských mečů v nebi. Těším se, jak to celé vlastně dopadne.

2 11.11.2016

Na podobné téma není jiné knihy a tak jsem byl velmi rád, že jsem i angažovaném buddhismu mohl také něco přečíst. Je zajímavé, jak si lidé mohou toto učení vyložit a pak jej politicky či aktivisticky prosazovat. Vše souvisí se vším, a tak je jasné, že každý bojuje za něco, o čem si myslí, že se jej bytostně dotýká a je zároveň lepší pak i pro všechny. Trošku mi jisté věci v rámci jednání aktérů a jiných osob odporovaly, ale to je v pořádku.

1 11.11.2016

Naprosto neuvěřitelná kniha, pohlížející na Camerona se všemi klady i zápory. Člověk, který se živil jako řidič náklaďáku, aby pak díky svému tahu na branku, workoholismu, imaginaci, pefekcionismu, jisté dávky drzé nevybíravosti a pedanství stvořil takové klenoty jako Terminátor či Vetřelci, které mě osobně v mém dětství velikou měrou ovlivnily.

2 11.11.2016

Takový manifest kočičí strany. :-)

6 11.11.2016

Ale jo, bavilo mě to. Principy světa a jeho důsledky přemostění v jakousi post-apo reality show jsou dobré a celkem uvěřitelné. Hlavní hrdinka je sympatická a samotný boj o přežití díky ich formě napínavý. Jsem rád, že se autorka vyhnula zatím té nekonečné lásce a nechala Katniss více racionálně uvažující, mladou ženou. Ať už chceme či ne, tak Hunger Games i díky té reklamní kampani vlastně odstartovaly svébytný sci-fi young adult žánr a zatím dle mých skromných čtenářských zkušeností z něj vychází jako vítěz.

9 11.11.2016

Tak a je to konečně za námi. To byla má slova po dočtené téhle knížky. Ve výsledku je to vlastně jen solidně uzavřený příběh, ale nic víc ani míň. Žádné mega epic master finále se nekoná i když k tomu dle mě měl Hill docela našlápnuto. Samotná psychologie a nutkání hlavního padoucha nebyla tak dobře promyšlená, jak jsem si původně myslel a to mě zklamalo.

11.11.2016

V podstatě další z řady nekonečných batmanovských komiksů i když s trochou psychologie. Původně jsem k tomu přistupoval se skepsí, ale ten příběh i celkový způsob odvyprávění začátku jeho superhrdinské "kariéry" mě bavil.

2 11.11.2016

Tohle mě docela dost zklamalo. Není to novela, ale spíš taková obyčejná povídka, i když hezky napsaná. Osobně v těchhle malých, i když krásně ilustrovaných knížkách od Murakamiho vidím jen business a způsob, jak z lidí vytřískat na jméně pořádné peníze. Kdyby tohle napsal člověk naprosto neznámý, všichni byste jej tady pranýřovali minimálně za ten useknutý a nevypointovaný konec a nápad.

6 11.11.2016

K tomuhle mě přivedlo přečtení Spratka. Jsem tady asi jediný, že. :-) A prakticky se nemohu přiklonit ani k jednomu z táborů. Malazská říše jako svět je nádherně vypracovaný a skvěle fungující se všemi možnými, ať už lidskými či jinými rasami. Co mě na Měsíčních zahradách hodně bavilo, nebyl ani tak rozsah, ale spíše ty jednotlivé nitky, které se společně krásně proplétají. Pak jsou zde nicméně postavy a motivy, které jsem moc nechápal anebo mě nebavily. Mocenské pletky v Darúdžistánu mě štvaly, Kruppeho mluva je na zabití a asasíni trochu podcenění i když souboj na střeše byl bomba. U tak rozsáhlé knížky bych čekal i trochu více konzistentní děj, ale ten je místy dosti rozvleklý a přišlo mi, že Erikson místy sám nevěděl, kudy kam. Lidi mi byli tak nějak ukradení, až na Líto a pár Paličů mostů, kdežto ostatní rasy jako Imassové nebo Tiste Andi jsou super. Samotný princip magie a následné ovlivňování ze strany Bohů a vládců chodeb bylo skvělé a dobře míchá kartami. U příběhu mě štvala jedna věc a to, že směřuje prakticky k jednomu velikému boomu v podobě jaghutského tyrana, který je ve výsledku naprosto trapný. A to i přes svou namachrovanost. Konec trošku uspěchaný. Ve výsledku je to kniha spíš o skvěle vybájeném světě a o okamžicích. Žádná veliká, epická cesta se nekoná, protože v Malazu je to jako v životě - buď se probiješ, nebo tě ušlapou. Erikson je dobrý cynik a mám rád jeho styl psaní i humoru, takže Měsíční zahrady beru jako slušný rozjezd a očekávám, že se bude série vyvíjet v průběhu mého dalšího čtení.

4 11.11.2016

Kvalitní pokračování, ale něco tomu chybí. To kouzlo první knihy tam tak úplně není. Potěšila mě nová postava robota Joeho a spousta detailů z tužky Gena Ha. Samotný detektivní příběh a jeho závěr mě klasicky nenadchnul.

1 02.10.2016

Haha, jestli mě na tomhle něco vážně bavilo, tak to byl suprový nápad ohledně světa a jeho samotných postav. Ty jsou vážně parádní! Samozřejmě mě asi nejvíce bavil Smax a seržant Cézar. Pak je supr Peregrina nebo obhájce Fischmann se žraločí hlavou. Samotný příběh mě ani tak netankoval, jen jsem si užíval všechny ty nápady a vztahy mezi postavami v Neopolis. Návrhy postav na konci knihy a Geneovy komentáře k nim jsou ultimátně zábavné.

1 02.10.2016

Tohle mi hodně sedlo, ale je jasné, že to nebude pro každého. Vyprávění hlavního aktéra je strhující a napínavé. Komiksový tvůrci v knize pak formou rozhovorů promlouvají i sami k sobě. Aj o té logice se člověk něco dozví. Připomnělo mi to mé "chápání" tohoto odvětví při přednáškách na vysoké škole.

1 02.10.2016

Příběhy pojednávající o zasloužilých bolševicích. Nic víc. Falangy Černého řádu mě docela bavily, protože jakmile se pak do toho staříci vloží po svém, je to docela maso. Nicméně příběh o lovecké výpravě a pletkách kdo s kým peče a nepeče, mě až tak nebraly. Navíc jsem už před polovinou nabral dojmu o co půjde a tak to ke konci nebylo už žádným překvapivým zvratem.

2 02.10.2016

Milý, hezky malovaný a příjemný dobrodružství se sympatickou Pelissou v hlavní roli. Četl jsem to hned po Sláineho Pokladech Británie a bylo to pro mě jako živá voda. Svět Akbaru je krásně vykreslený, živoucí, s tolika potvorama a prostě zajímavý. Miluju frankofonní komiks školu zkrátka. :-) První dvě kapitoly jsou víceméně takové seznamovací, ale jakmile se dostanou k Rigově lovišti, byl jsem napnutý jak struna. Postavy jdou určitým a logickým směrem za záchranu něčeho, co je jim blízké a když si myslíte po čase, že znáte jejich motivy, tak se vám na konci rozpadnou, a zbydou jen oči pro pláč. Jako mně. Drííííííí, kmotříčku!

7 02.10.2016

Jestli měl být Sláine odpověď na barbara Conana, tak dovolte, abych se tady zasmál. Conan totiž v Howardově podání nebyl hlupák a jeho příběhy byly aspoň zajímavé a napínavé. Sláineho putování je nijaké. Už jen jeho důvody a principy, za které bojuje jsou prostě takové o ničem. Je mi jasné, že v pozadí je jakási Bohyně, která tahá za nitky, ale ta má v příběhu asi stejnou roli jako Madam Pavučina ve Spidermanovi. Jeho spoluputující trpaslík by byl docela dobrým sekundující postavou, kdyby jej barbar pořád svými kecami nesrážel a nedával najevo, jak jím pohrdá a je mu vlastně celý u řiti. Tak proč s ním proboha vůbec někam jde? Při čtení jsem i přemýšlel, kde že jsou ty Millsovy anarchistické myšlenky? Jasně, u Soudce Dredda je to hodně patrné, ale tady?

Oba příběhy začínají tak podivně. Prostě najednou projdou bránou a ocitnou se v nějaké známé době, kde vystupují i nějaké nám známé postavy. Ty mají pak své zájmy. Sláine však nebojuje za sebe, ale za bohyni a zachování pohanství, To je celé. Někam přijde, řekne "polib mi břiť" a zase odchází. Ostatní trochu piklí a snaží se ho zastavit, ale je jasné, že je to marný boj. A tak se buď stáhnou anebo s ním spojí. Jediné, co mi docela přišlo zajímavé, byl fakt, že i v raném křesťanství se věřilo a učilo o reinkarnaci. Sláineho milá Niamh byla zajímavá a fajn postava, ale na celý komiks je to málo. Ať už jde o Robina Hooda nebo hledání ztracených pokladů kvůli sporu padlého krále Artuše s Mordredem, nesedlo mi to a fakt jsem se nudil téměř od začátku do konce. Ale dočetl jsem to nakonec.

4 02.10.2016

Takže vám to asi nestačilo, že? To jste takový idioti, že jdete i do dalšího dílu? Inu, dobrá. Jak v předmluvě poznamenal ctihodný pan Carnahan - je to prdel jako hovado! Tím pádem to není nic pro outlocitný mamánky, co po večerech pijí Snapple v barevném kostýmku. Je mi úplně jasné, že většina ukňučených sraček tady zná ženskou maximálně tak z plakátu v kině a bude si u Mindy honit svého zakrslého čuráčka. Na scéně se totiž namísto debilního odkazu Zuřivce objevuje Čurák s velkým Č! Za zády si platí Matku Rus, co vysává padesát táců bez výloh týdně a tak nezbývá, než ty krvavý jatka trochu uspíšit. Objevuje se tady i debilní morální dilema, ale to pak naštěstí odejde někam do píči, protože Čurák se nebojí střílet i do vašich příbuzných, fanynek anebo followerů na myspace.com. Je tedy jasné, že banda ichtylně ujetých fotříků s pláštěnkama, co si říká Věčná spravedlnost nemá v tomhle světě šajn, co se na ní valí za bezcitný hovada. A pokud se vám to ani přes to všechno nelíbilo, měli byste strávit pár minut v akvárku s tím pojebaným žralokem. Jasně, Luigi to možná posral, když tam nalil sladkou vodu, ale to nic nemění na faktu, že ta dementní paryba, ač se moc nehýbe, je pořád ještě daleko větší a nebezpečnější predátor, než kdy vy budete. Je vám to už jasný, kurva?!

3 02.10.2016

Zajímavé, ale přesto, jak psala kolegyně LilianaNox, nejedná se prostě o osobní příběh. Stossel nahlíží na úzkosti a depresivní poruchy ze všech možných stran a úhlů. V jedné kapitole balancuje na hraně o možnosti předávání určitého genu z generace na generaci. Dlouze rozebírá své úzkostné trable od emetofobie přes performační úzkost až po agorafobii. Na druhé ale jde špatným příkladem, kdy třeba popisuje jak benzodiazepiny zapíjí panáky vodky, aby se cítil "v pohodě". Nejen, že se to nesmí z důvodu poškození jater a jiných orgánů, ale ještě si tím vytváří návyk. Z těch osobních příběhů občas něco vyplave na povrch. Jako třeba při pátrání o problémech svého dědečka, vzpomínek na školní léta anebo strach u svých dětí a jejich možných problémů. Obdivuji, kolik práce musel autor vynaložit při sesbírání všech těch podkladů a informací z psychiatrických příruček, ale ono dělení kde a kam nyní nějaká porucha patří, je ve výsledku stejně k ničemu, protože jak i sám Stosselův lékař potvrdí, je to spíše formalita. O to více je pak smutné, že tato část vytváří dost velikou část knihy. Bavily mě sondy do minulosti a postupy, jak se dřív třeba vše léčilo valiem a elektrošoky. Při představování plejády známých autorů, kteří se museli též potýkat s úzkostmi a depresemi opomněl Pirsiga, což je škoda. Ve výsledku Stossel se představuje jako pacient, co jakoby snad rezignoval na své uchopení a vyléčení. Jeho výhledy do budoucna nejsou zrovna růžové a zdá se mi, že si z práce na knize i svých dalších poruch a jejich dokonalého rozumění udělal jakýsi program, který by ho měl od toho spíše odtrhnout, než dobrat k nějakému vyrovnanému stavu.

5 02.10.2016