LordSnape komentáře u knih
Zajímavé učení i kniha, ale bohužel neustále vypráví o principech bojovníka, jeho vlastnostech a prioritách, ale ne už o samotné cestě, což je obrovská škoda. Takže ve výsledku se s tím jen seznámíte, ale pokud chcete vědět, co Shambhala nabízí a na jaké metody se v ní kromě meditace klade důraz, je nutné jej fyzicky vyzkoušet. Samotný princip pak není vůbec špatný a dost mi přijde, že právě odtud bral Dan Millman v Cestě pokojného bojovníka. Ale je to takový komplex poněkud neučesaný a kniha vlastně jen načrtává a lítá z květiny na květinu, což mě zklamalo. Takový new age s pár dávkami buddhismu.
Viděl jsem film a dostal mě. Ke knize mě přivedla zvědavost. Je veliká škoda, že Bauby nerekapituluje svůj život, protože by to bylo určitě zajímavější, když se všeobecně vědělo, že má rodinu a zároveň i milenku. Ve stavu, v jakém ho osud zanechal, by nikdo z nás nechtěl skončit a tak je úctyhodné, že vůbec kniha vznikla. Ale to jeho hraní si na tátu od rodiny, co najednou těžce miluje svou ženu a nezáleží mu ničem jiném jsem mu tak nějak nevěřil. Jeho život určitě ovlivňovaly peníze a postavení, to rázem ztratil a tak se upnul na to, co mu zbylo. Obdivuji jeho manželku, že to zvládla a lituji jeho děti. Nicméně kniha je to zajímavá, ale ne tak silná jako film. Určitě ale o něčem vypovídá. Na to si ale čtenář musí přijít v průběhu čtení sám.
První Vetřelci se mi dost líbili, ale tohle šlo tak nějak mimo mě. První povídka nebyla vůbec špatná, škoda jen toho odfláklého konce. Bohužel zde narážíme na poněkud nevýrazné postavy ze kterých vám v paměti žádná neuvízne. Poslední povídka o nepovedené mariňácké pěchotě bohužel trpí tím, že je dělena na části, kde se obměňoval tým kreslířů a scénáristů. Celkově je pak můj dojem rozpačitý, ale další díl si určitě přečtu. Už jen pro lásku k Alienům a ze zvědavosti.
Je směšné, že to, co mi vadilo na Ne před slunce západem, jsem si v Jádru slunce naplno užíval. Sinisalo má svůj radikálně ostrý styl a je vidět, že jej vypilovala téměř k dokonalosti. Je to podivné, ale dobře napsané. Fikce se tu opět míchá s realitou. Dystopický režim je uvěřitelný a život hlavní hrdinky je politováníhodný. Psychologie hlavních hrdinů na jedničku a atmosféra by se dala krájet. V podstatě je to vlastně jen kniha o úniku z nesvobodného světa, kde se fetuje chilli a žena má tolik práv asi jako manželka v 17. století. Spálilo mě to na prach...
Podivná, ale výborná kniha, která poředstavuje něco, v co jsem sám dříve už věřil. Jodorowsky tady vlastně nastiňuje, že nejlepší terapie je skrze kreativitu a umění. A bez těchto věcí se nám pak do mysli vkládá zlo, které ústí v násilí, války, osobní spory... Osobně jsem velmi uvítal, že je to vlastně kniha psaná formou rozhovorů, protože se jednak dozvíme i něco o autorově minulosti, jeho vývoji, jak k samotné technice došel, ale i jeho postoje a názory, které jsou už z principu prostě zajímavé. Třeba ohledně tarotu, který není prostý předpovědník budoucnosti kartářek. Krásný a pravdivý názor! Je úžasné, čím vším si prošel a z čeho všeho čerpal. Objevuje se tu jak šamanismus, tak i Jung v rámci kolektivního nevědomí. Kapitoly ohledně léčitelky Pachity jsou naprosto neuvěřitelné a i sám Jodorowsky o tom doteď pochybuje. Výborná byla i kapitola o jeho divadelních aktech a jednoho velmi surrealistického představení. Samotná psychomagie je velice zajímavá a moc mě bavily její nástiny v rámci zadávání aktů a odpovědních dopisů vyléčených klientů. Fracet je dobrý zpovědník, bo nenahrává otázkami přímo na tělo. Druhá část už není tak dobrá, ale pořád je zajímavá. Jodorowsky nenechá skoro nikoho na pochybách. Ví o čem mluví a je schopen i smysluplně rozcupovat takového Kafku, přeceňovaného Castanedu se kterým se sám i setkal, principy náboženství a církví, románu jménem Bible, egoistického pseudoguru Osho, princip samsáry v buddhismu nebo braní halucinogenů za účelem zábavy. Třetí část představuje rychlokurz kreativity. To už bylo na mě moc ezo. Zavánělo to vesmírem, přáními a jinýma kravinama. Dovětek v podobě Apendixu pak knihu uzavírá a představuje samotné využití psychomagie v rámci terapeutické praxe pro psychotické pacienty namísto elektrošoků a psychofarmak. Osobně si myslím, že ve mně tahle kniha bude doznívat ještě dlouho. A podobně jako ta od Pirsiga, mě svým způsobem změnila, protože Jodorowsky tvrdí, že jeden člověk neléčí druhého, ale jen pomáhá, aby se vyléčil. V tom je poselství knihy, jež byla napsána, aby byla k užitku všem lidem.
Na závěr si dovolím ještě malý citát ze strany 322:
Nemusíme se rochnit v pocitu, že nejsme milováni. Jakmile na mě dolehne takový pocit, musím ho uchopit, proměnit a začít se cítit milovaný. Jak na to? Pro začátek se přestaňte doprošovat. Jakmile od druhého přestanu cokoli chtít, dostávám se do pozice dárce a mohu říct: "Ty mě nechceš, ale já tě zbožňuji." A namísto toho, abychom svůj život žili neustále nahněvaní a otrávení, řekneme si "dost" a bude po problému. Miluji tě. Nestrávím celý svůj život v roli oběti. Miluji tě a to stačí. Když mě nemiluješ, je to tvůj problém, ne můj. V tom je uzdravení.
Naprosto ukrutná bomba mezi kyberoči všem mechadarebákům! Snad se mé diody samým vzrušením neroztaví a nepohltí mě strach z nicoty kvůli všem těm paleokreténům a jeptiškokurvám, kteří tuhle epickou ságu prostě nepochopili. Kresba Juana Giméze je nadčasovější než sám Metabunkr a Jodorowskyho nápady trefnější, než invaze Fthagurů. Příběh samotného Ocelohlava je víc než všechny pravidla Bušitaka, technoskarabský póvle. Klan Castaků navždy!
Těšil jsem se hodně, ale je to takové nijaké. Začátek, kdy si Harley dovolí komentovat své křivky a styl se scénáristou a hledá tak svého kreslíře, je zábavný. Ale když se vše usadí, už to jaksi není ono. Hlavním tahounem komiksu je pak samotná hrdinka a její sexy parťačka v podobě Poison Ivy. Kvalitativně je to odlehčené a krásně ujeté jako Deadpool, ale toho humoru zde není tolik, aby vyvážil absenci nějaké nosnější příběhové linky.
Lobo je namachrovaná sračka naprosto bez děje, ale s poměrně hezkou kresbou. Neděje se zde vůbec nic kromě samoúčelného násilí a rádoby vtipných hlášek v předaleké budoucnosti. Myslím si, že komu se líbila prázdnota a absence pointy u Sláineho, bude mít rád i Loba. Pro všechny ostatní je tu násilí s přesahem a myšlenkou v podobě Kick Ass.
Na knize mi nejvíce sedl autorův humor, vysvětlování pohnutek poutě a lehký styl, jakým je napsaná. Určitě si přečtu další cestopis (Ziburův svérázný popis cesty necesty...) i když vlastně ve výsledku toho člověk moc neobjeví, protože buď jde, seznamuje se anebo pije čaj v Turecku. :-)
Film se mi moc líbil a tak jsem sáhl i po knize, ale ta mě až tak nebavila. Chápu sice o co autorce šlo, ale ten děj byl tak vláčný a místy tak zbytečně natahovaný, že bych si asi i dost rozmýšlel, zdali mám číst i další díly. Ty tu stejně nevyšly, tak není co řešit. Trošku mě i mrzelo jak je Howl prezentován, protože je to široko daleko v rámci téhle knihy ta nejzajímavější postava.
Zatímco poslední dva díly byly taková táhnoucí se vata, tak Jitřní hvězda zpracovává změny právě z těch dílů minulých a předvádí, že Carey má jasno, kam Lucifer směřuje a zasazuje tímto dílem čtenářovi ránu mezi oči. Víc než akční příběh je to filosofie o samotném bytí a hledání si svého místa ve světě za zvuku otevírajícího se pekla a lámání andělských mečů v nebi. Těším se, jak to celé vlastně dopadne.
Na podobné téma není jiné knihy a tak jsem byl velmi rád, že jsem i angažovaném buddhismu mohl také něco přečíst. Je zajímavé, jak si lidé mohou toto učení vyložit a pak jej politicky či aktivisticky prosazovat. Vše souvisí se vším, a tak je jasné, že každý bojuje za něco, o čem si myslí, že se jej bytostně dotýká a je zároveň lepší pak i pro všechny. Trošku mi jisté věci v rámci jednání aktérů a jiných osob odporovaly, ale to je v pořádku.
Naprosto neuvěřitelná kniha, pohlížející na Camerona se všemi klady i zápory. Člověk, který se živil jako řidič náklaďáku, aby pak díky svému tahu na branku, workoholismu, imaginaci, pefekcionismu, jisté dávky drzé nevybíravosti a pedanství stvořil takové klenoty jako Terminátor či Vetřelci, které mě osobně v mém dětství velikou měrou ovlivnily.
Ale jo, bavilo mě to. Principy světa a jeho důsledky přemostění v jakousi post-apo reality show jsou dobré a celkem uvěřitelné. Hlavní hrdinka je sympatická a samotný boj o přežití díky ich formě napínavý. Jsem rád, že se autorka vyhnula zatím té nekonečné lásce a nechala Katniss více racionálně uvažující, mladou ženou. Ať už chceme či ne, tak Hunger Games i díky té reklamní kampani vlastně odstartovaly svébytný sci-fi young adult žánr a zatím dle mých skromných čtenářských zkušeností z něj vychází jako vítěz.
Tak a je to konečně za námi. To byla má slova po dočtené téhle knížky. Ve výsledku je to vlastně jen solidně uzavřený příběh, ale nic víc ani míň. Žádné mega epic master finále se nekoná i když k tomu dle mě měl Hill docela našlápnuto. Samotná psychologie a nutkání hlavního padoucha nebyla tak dobře promyšlená, jak jsem si původně myslel a to mě zklamalo.
V podstatě další z řady nekonečných batmanovských komiksů i když s trochou psychologie. Původně jsem k tomu přistupoval se skepsí, ale ten příběh i celkový způsob odvyprávění začátku jeho superhrdinské "kariéry" mě bavil.
Tohle mě docela dost zklamalo. Není to novela, ale spíš taková obyčejná povídka, i když hezky napsaná. Osobně v těchhle malých, i když krásně ilustrovaných knížkách od Murakamiho vidím jen business a způsob, jak z lidí vytřískat na jméně pořádné peníze. Kdyby tohle napsal člověk naprosto neznámý, všichni byste jej tady pranýřovali minimálně za ten useknutý a nevypointovaný konec a nápad.
K tomuhle mě přivedlo přečtení Spratka. Jsem tady asi jediný, že. :-) A prakticky se nemohu přiklonit ani k jednomu z táborů. Malazská říše jako svět je nádherně vypracovaný a skvěle fungující se všemi možnými, ať už lidskými či jinými rasami. Co mě na Měsíčních zahradách hodně bavilo, nebyl ani tak rozsah, ale spíše ty jednotlivé nitky, které se společně krásně proplétají. Pak jsou zde nicméně postavy a motivy, které jsem moc nechápal anebo mě nebavily. Mocenské pletky v Darúdžistánu mě štvaly, Kruppeho mluva je na zabití a asasíni trochu podcenění i když souboj na střeše byl bomba. U tak rozsáhlé knížky bych čekal i trochu více konzistentní děj, ale ten je místy dosti rozvleklý a přišlo mi, že Erikson místy sám nevěděl, kudy kam. Lidi mi byli tak nějak ukradení, až na Líto a pár Paličů mostů, kdežto ostatní rasy jako Imassové nebo Tiste Andi jsou super. Samotný princip magie a následné ovlivňování ze strany Bohů a vládců chodeb bylo skvělé a dobře míchá kartami. U příběhu mě štvala jedna věc a to, že směřuje prakticky k jednomu velikému boomu v podobě jaghutského tyrana, který je ve výsledku naprosto trapný. A to i přes svou namachrovanost. Konec trošku uspěchaný. Ve výsledku je to kniha spíš o skvěle vybájeném světě a o okamžicích. Žádná veliká, epická cesta se nekoná, protože v Malazu je to jako v životě - buď se probiješ, nebo tě ušlapou. Erikson je dobrý cynik a mám rád jeho styl psaní i humoru, takže Měsíční zahrady beru jako slušný rozjezd a očekávám, že se bude série vyvíjet v průběhu mého dalšího čtení.
Kvalitní pokračování, ale něco tomu chybí. To kouzlo první knihy tam tak úplně není. Potěšila mě nová postava robota Joeho a spousta detailů z tužky Gena Ha. Samotný detektivní příběh a jeho závěr mě klasicky nenadchnul.