los komentáře u knih
no takový škvár už jsem dlouho nečetl: amatérské, škobrtavě školácké, nebetyčně naivní (jak kdyby bylo autorovi tak 15 let), nevěrohodná, až pohádková zápletka (máme tu hodnou paní kněžnu, která zve všechny komunisty a jejich děti na návštěvu; sice se tu objeví i bláznivá "Viktorka", ale jinak ta harmonie z těch dobrých lidí jen prýští), toporné, šablonovité, černo-bílé charaktery; psychologie a motivace (zejména ženských) postav naprosto zpackaná (takto se prostě nechová a takto nemyslí 8leté dítě), jeden logický lapsus vedle druhého (v poválečné bídě potravin na příděl dítě každý den odnáší několik porcí jídla a rodiče si vůbec ničeho nevšimnou?); práce s jazykem úplně mimo - neodpovídá paradigmatu poválečné doby, ale současnosti atd. atd.
skvělá, do detailu propracovaná parodie romantického žánru s velkým finále a dvojitou pointou (ohledně konferencí se principiálně vlastně vůbec nic nezměnilo)
určitě sáhněte po vydání z roku 1998, je bilingvní (latinský text vlevo, český překlad vpravo na otevřené dvoustraně) a uvedené rozsáhlou erudovanou předmluvou Františka Šmahela, kterou doporučuju k prostudování
Piccolominiho kronika je tendenční (prokatolická), ale to ostatně každá jiná taky; čtenářsky je dnes zajímavá asi jen poslední kniha, v níž autor pojednává o událostech, které se staly za jeho života (už Palacký dokázal, že i v těch zkresluje skutečnost), a samozřejmě každého Čecha pobouří autorova nevybíravá hodnocení české povahy, zvyků a činů; z hlediska pramenného je kronika cenným, byť velmi nevěrohodným zdrojem, k němuž stále chybí moderní kritický aparát, škoda
překvapilo mne, kolik prostoru autor věnoval ženám - nejen jako sexuálním objektům a následně inkubátorům na výrobu budoucího mužského dědice, ale také jejich myšlenkám, činům a přímým promluvám, které nadto i hodnotí jako rozumné!
kronika končí slovy: Království se získávají zbraněmi, nikoli zákony!
nebetyčná slátanina, to snad autorka dostala z nakladatelství befelem dodat "něco, aby to byla trilogie"
shoduji se s recenzí čtenáře níže (n.ezn.amy), mimoto mám výhrady k českému překladu a také k dodaným (tendenčním) poznámkám pod čarou
v literárních pozůstalostech ve fondech pražského Národního muzea jsem našel několik podobných propagačních brožur s ilustracemi téhož autora, ovšem určených dospělým; lidská nenávist je věčná
při listování slovníkem vždycky vzpomínám na Rejzkovy nezapomenutelné přednášky z praslovanštiny na FFUK
(SPOILER) nazval bych to spíš beletrizovanými zápisky, s literaturou to opravdu nemá nic do činění; téma samozřejmě přitažlivé, ale upřímně, každý chce číst jen ty "případy ze života", okolní omáčka nikoho nezajímá - zde je podávána už zkyslá: nevěrohodně, vlezle, trapně, sluníčkově - vypravěčka stále dokola popisuje svou dokonalou profesionalitu (po třídenním zaškolení všechno vyřeší, neznámé ženy se jí okamžitě svěřují se svými problémy, s jinými je při jednom pochybení hned hotová), všichni jsou jinak milí, usměvaví, nic není problém, penězi se nešetří, stále znovu a znovu se čtenář dovídá, co kde úspěšná manažerka papá a jaký druh kávy popíjí, že si odskakuje na cigaretku; manžel úspěšný v práci, doma se bez řečí stará o dvě děti a svou úspěšnou manažerku podporuje a obdivuje, nežárlí! a večer jí chystá romantická překvapení... budiž, ale samotné prostředí erotiky je líčeno tak naivně, že by jeden hned soudil, že prodávat v sex-shopu je největší výhra v profesním životě (např. vypravěčka se při zaškolení chová, jako by nikdy neslyšela o existenci kondomu; nebo přehnaná reakce jejího manžela, který jako by nikdy neslyšel o SM praktikách apod., ale okamžitě vše bez výhrad přijímá a shovívavě chápe atd. atd.)
na prvotinu, navíc napsanou v 17 letech, velmi vyzrálé dílo - obsahově i jazykově, jestli bude autor takto pokračovat, těším se na nového mistra české literatury
téma mi je blízké; i naše parta raně náctiletých se celé léto válela za vsí v družstevní slámě, jen jsme tomu říkali "chodit na stoh", teď si říkám, jaké jsme měli štěstí, že se u nás stoh foukal, balíky se začaly vázat a skládat do hromad až po revoluci
Kundera mne zase dostal - kdybych k četbě přistupoval bez znalosti autora, asi bych nehodnotil tak vysoko, ale chtě nechtě musím číst Slavnost v kontextu celého Kunderova díla (jak ostatně autor očekává a místy k tomu v textu i trochu trapně poukazuje), zprvu jsem byl ke Kunderově derniéře skeptický, ale v poslední části mne (zase) dostal, přiznávám, rozhovor syna s matkou na motorce je koncentrovaným posláním; tohle už Kundera ničím nepřekoná
VAROVÁNÍ: nečtěte doslov Sylvie Richterové před samotným dílem, pokud se nechcete připravit o primární čtenářský dojem a překvapení
obsedantně kompulzivní jednání a schizofrenie hlavního hrdiny je zábavná a mistrně popsaná; jen se hanbím, že mi závěrečná pointa se jménem došla až po druhém čtení
taková příjemná populárněnaučná jednohubka na jedno odpoledne
mně tohle ženské terapeuticky ufňukané psaní bez jakéhokoli přesahu nebo nadhledu nehoví
Urban tedy dovede překvapit! nečekal jsem, že umí tak poutavě odvyprávět bildungsromán, skvělé čtení
jako dizertace budiž, ale předkládat čtenářům takový chaos? autor zjevně nepodcenil heuristiku, ale pak splácal páté přes deváté (o čem vlastně chtěl psát?); případové studie mohou zaujmout v popularizujícím časopise, a to ještě zachraňují obrázky, ale úvodní studie trpí všemi hrůzami "odborného" psaní - zobecňování na úkor smyslu, informační a názorová prázdnota, neustálé opakování téhož, přeskakování v čase i místě (na začátku věty jsme v předválečné Praze, pak skok do Rakouska-Uherska, pak obecně svět v 18. století a na konci Amerika před krizí) a nulová kritika pramenů a zdrojů (když se v jednom odstavci objeví vedle sebe Foucault, Dagmar Mocná a Ignát Herrmann... škoda mluvit...)
stačí přečíst poslední 3 strany (závěr) a čtenář se dozví víc než z celé knihy
to je vám zvláštní pocit uvidět v knize fotku rodného domu!
beletrizované paměti od amatérských (ne)spisovatelů nemám rád, buď beletrii s historickými reáliemi, nebo paměti, v nichž se snese, že autor neumí vyprávět/psát
téma velmi zajímavé, ale vadily mi jednak řeči o bohu a církvi, jednak ich-forma a s tím spojená přehnaná vztažnost vypravěčky k sobě samé: nezajímají mne její pocity a subjektivní hodnocení, ale názory a profesní popisy z praxe - a těch se mi dostalo žalostně málo
vyprávění plné úchvatných obrazů a originálních metafor, hrůzné popisované tak detailně a přirozeně, až je smrt krásná ve své nehygieničnosti
příběh překypující významy nabízí tolik interpretací
vypíchl bych kromě nápaditého názvu i závěrečný monolog "lékaře v redingotu"
obávám se, že právě k takovému světu spějeme
škoda ten slabší konec
už během čtení jsem přestal na netu vyplňovat zákaznické dotazníky spokojenosti, sociální sítě nevyužívám, zamrzl jsem v analogové době a digitální budu cíleně brzdit