los komentáře u knih

Taťka Hraboš v komentářích níže vše vystihl stručně a jasně

tentokrát McEwan překvapil emotivním závěrem a oproti jiným jeho prózám vcelku umírněným popisem mrtvol a jiného nehygienického tělesna

víc než samotné dějové linie mě zaujal způsob, jak je text komponován, jak se forma promyšleně prolíná s náměty a tématy, na malém prostoru je jich natěsnáno požehnaně, a přesto působí vyváženě a harmonicky: jednak je na principu kvantové teorie ve vyprávění organizován čas a prostor, setkávání i vzájemné míjení se postav, relativnost, pravděpodobnost a neurčitost + jednak je v mottech, aluzích a latentně neustále přítomen metatext, tj. kontroverzní znění na veřejnost uniklé interní zprávy sociálního odboru výchovy dětí a mládeže (politická a sociální linie velmi povedená)

neustálé prostupování se mužského/otcovského a ženského/mateřského principu v nejrůznějších podobách a leitmotiv dítěte, jeho zrození, dospívání, ztráta, smrt..., moc se mi líbily pasáže o "dítěti v nás", o touze uniknout dospělosti a nemožnosti vrátit se zpátky do období nevinnosti atd.

je to náročné, myšlenkově a alegoricky přetížené, pomalé vyprávění; ocení ho asi méně čtenářů = je třeba ho číst v ten pravý čas

8 26.10.2023

tuhle sbírku pohádek jsme někdy na prvním stupni ZŠ četli "povinně nahlas", na Ladovy kresby a tradiční vyprávěnky se nedá zapomenout (jenom teda: nebyla modrá...?)

8 08.09.2023

600 stran a 30 povídek od amerických, ruských, německých, polských, švédských i českých autorů sci-fi žánru o podobách střetávání a prolínání živého a umělého, trocha dystopie, filozofie, napětí, dobrodružství i humoru: stroj z pohledu člověka - člověk z pohledu stroje - člověk se stává strojem (kyborg) - stroj se stává člověkem (android)

povídky z šedesátých let a zírám, jak vizionářské... představa internetu i umělé inteligence mi vyrazila dech + samozřejmě skvělý Asimov + objev Börje Crona a jeho povídka Muž budoucnosti (1982)

neprávem zapomenutá kniha, doporučuju

8 03.09.2023

už jsem si zvykl na "americky ukecaný" styl popularizace vědy, ale i tak pro mne je Reeseho Čtvrtý věk velkým zklamáním: proč vychází esejistické výklady o umělé inteligenci staré víc jak 5 let, když na poli UI dochází k inovacím v rámci měsíců?

to není to nejhorší, nejvíc mi vadí, že v textu chybí jakékoli odkazování na původ, zdroj a stáří uváděných údajů, v knize není ani rejstřík, ani soupis literatury, nic; odkud se berou všechna ta čísla a procenta, přepočty HDP a další statistická data a z jakých let pocházejí? vysvětlovat, z čeho se skládá vesmír, pouze pomocí antických filozofů? stavět proti sobě vždy dvě alternativy (monista x dualista) a nic jiného? a věty začínající slovy "vědci zjistili", "někteří odborníci se domnívají", "jeden známý expert řekl" atd. by se v odborném pojednání skutečně objevit neměly...

Reese jakoby od stolu vymyslel další z mnoha třídění a periodizací (konkrétně na 4 věky, charakteristické novou technologií, která změnila svět: oheň - zemědělství - kolo a písmo - robot a umělá inteligence) a šmahem vysvětluje tisíce let vývoje člověka, výklad je velmi zobecněný, až natolik, že neodpovídá skutečným historickým poznatkům, vůbec nebere v úvahu různé kultury a odlišné podmínky, ani prastaré, ani současné, jeho rozhled je úzce vymezen angloamerickým světem, jako by vše o Evropě a Asii znal jen z jedné středoškolské učebnice dějepisu

spíše než o UI Reese medituje o duši, vědomí, prožívání, svobodné vůli, bohu a nové definici humanity, závěr je rozjásaně optimistický, jak lidstvo všechno zvládne a jak se bez válek, hladomoru a smrti pozvedne do závratných výšin

je to čtivé, ale tak na úrovni hobby magazínu nebo vzdělávacího pořadu na nedělní dopoledne

8 15.08.2023

přidávám se, u nás taky vede Brambora; hlavně opakovat, opakovat a pořád dokola opakovat, pak jsou mrňata spokojený, a samozřejmě "cvičit" společně s dítětem, zrcadlovým napodobováním se učí nejrychleji (obrázkový doprovod by mohl být trochu výraznější, myslím třeba s tmavými konturami)

8 28.07.2023

plavu proti proudu společně s čtenáři jopp, ivetka859, Pett ad.

Soběstačný se mi líbí víc než Karneval zvířat, ale přes neoddiskutovatelnou čtivost je to neobratně napsaný, nereálný příběh plný sentimentu a pohádkových schémat, který opět semílá páté přes deváté = od negativních dopadů střídavé péče na dospívající přes traumata z tragických úmrtí, rakoviny a senility v rodině po úmornost z nuceného nástupu do nekvalifikovaného zaměstnání + epizodně ještě bonusové motivy jako holokaust, cizinectví, nevyhraněný gender, vztah náctiletého s výrazně starší ženou, alternativní medicína, subkultury (biožena a hipster); a co ten product placement?
postavy jsou dichotomicky ploché, onálepkované, bez vývoje (nejhůř to schytala Štěpánova macecha), a i když se hlavní protagonista Štěpán s věkem (11-16 let) proměňuje, vychází ze všeho jako neuvěřitelně dokonalý mirkodušínovský vzorňák s myšlením a chováním dospělého, který si se vším zázračně poradí (a osud či náhoda mu v tom bezmezně pomáhají) = znáte jednoho jediného kluka, s kterým v těhle letech necloumá aspoň občas puberta???
zápletky nevychází z autorčiny autopsie, takže často působí nechtěně komicky (třeba pasáž o rybaření = to jsem zvědav, co ulovíte na housku, kterou napaříte o den dřív, a ještě chcete chytat s návazcem a na těžko?) = ne, opravdu neplatí, že čím víc slzopudných témat, tím víc literatura!

8 27.07.2023

velmi příjemné překvapení, milá oddechová četba, nekomplikovaná a nekonfliktní, ale rozhodně ne povrchní ani naivní, příběhy zasazené na pražský Smíchov a okolí prvních let 20. století (odhaduju mj. podle zmínky o automobilu) mají nápad i originální zápletky, napětí i humor se šikovně střídají, takže se nedá od knihy odpoutat; už názvem deklarovaný odkaz na Nerudu a Arbesa a jejich tvorbu tomu odpovídá, např. i postavy Rejfové jsou "figurkami", mají svou standardizovanou, divadelní podobu a funkci, jsou prototypy odpovídajících sociálních rolí nebo povolání;

zasazení děje přímo na Smíchov je trochu násilné a zbytečné (a autorku to brzy opravdu začne omezovat), příběhy by se mohly odehrávat kdekoli v Praze, ale chápu důvod: Rejfová zvítězila s povídkou Kameník v literární soutěži věnované Jakubu Arbesovi, a tak ji napadlo text rozšířit, aby z toho byla celá kniha; a jelikož si netroufla na román (což je škoda), zvolila povídky velmi volně provázané průchozími postavami a motivy (které se ve vedlejších zjevují pouze na pozadí, epizodně, nezasahují vývoj zápletky, což je další škoda a jo, je to účelové a zbytečné); závěrečná scéna s Arbesem a jeho truhličkou už dost skřípe, to je "školácký, konvenční a echt zastaralý postup"

Povídky smíchovské doporučuju pro radost z vyprávění o době, kterou už nikdo nepamatujeme, a proto si ji můžeme idealizovat

hodně se mi líbily scénky z povídky Miriam, nejmíň Antonín

8 18.07.2023

tato kniha by neměla chybět v knihovně studentů přírodních oborů, poskytuje hluboký vhled do problematiky; dovedně, s notnou dávkou skepse i lehce kousavého humoru se vyhraňuje proti spekulacím a krajním hypotézám, ale i tak upozorňuje na jejich existenci; bohužel je v koncepci knihy znát ta série kotrmelců při vzniku definitivní verze - překlady částí z češtiny do němčiny a zpět, přidávání kapitol, pozdější vložení infoboxů do plynulého výkladu, který byl původně koncipován jako přednáška, oborová různorodost autorů atd.; troufám si hádat, že první část je laikům nejpřístupnější, následující už vyžadují určitou znalost problematiky

8 19.04.2023

meziválečná psychologická próza, často srovnávaná s díly bratří Čapků, Olbrachtem, Glazarovou, Pujmanovou... (u mne ovšem stále vede Havlíček); na Koptově Hlídači je znát ranost beletrizovaného psychologického popisu: místy zdlouhavé, místy příliš zkratkovité, jinde to zase trochu vrže, ale vcelku je obraz Františkova nitra zachycený jemně a přesvědčivě

nejvíc spekulací vyvolává (i zde mezi čtenáři níže) věrohodnost zápletky: zda a jak dlouho může člověk předstírat hluchotu? myslím, že může, a myslím, že dlouho (z osobní zkušenosti něco podobného a přísahám, že nekecám: 30 let jsme u blízkého kamaráda nikdo nepoznali, že téměř neslyší, prostě se občas zachoval jako podivín nebo mluvil mimo kontext - prozradil ho až rapidní nárůst mobilové komunikace)

uvěřitelná se mi zdá právě ta katastrofu spouštějící náhoda na začátku (nedorozumění mezi mladými milenci), nejvíc se mi líbila pasáž Františka před vojenskými lékaři a pak "jarmareční" závěr - o síle lidské pomluvy (nádherné vyvrcholení a poslání příběhu!)

8 08.03.2023

přečetl jsem Krakatit po mnoha letech znovu, a bohužel jsem mu ani tentokrát nepřišel na chuť; líbí se mi motiv "mravenčení hmoty-energie v dlaních", rozumím varovnému poselství, ale čtenářsky nezvládám patos vyprávění, Prokopovo blouznění a "vášnivé" pasáže s princeznou

nicméně souhlas se závěrem: "člověk má víc myslet než cítit"

8 26.02.2023

Čapek si téma umělé inteligence dost zjednodušil tím, že své "pracanty" stvořil antropomorfní, čímž si otevřel paralelu k alegoriím a k řešením otázek, co je to člověk

snad jsem četl znovu nepozorně, ale stále nerozumím, jak to autor myslel: zpočátku robot na rozdíl od člověka nemá vědomí, resp. city, pocity, vůli, a není sám schopen reprodukce; postupem času (vývojem - evolucí?) se ale u robotů vědomí vyvine (všiml jsem si dobře, že zprvu to jsou emoce negativní? vztek a zloba?), v závěru si dva roboti, kteří ovšem pouze tvarem svého hartwaru připomínají jeden muže a druhý ženu lidského druhu, vzájemně projeví soucit, čímž se jinotajně stávají novým Adamem a Evou a předpokládá se, že založí nové lidstvo - říkám si: jak? a taky mě napadá, jak bychom se dojímali nad novým lidstvem, kdyby Čapek stvořil roboty třeba v podobě žížaly nebo mamuta...

8 12.02.2023

...a mně se tyhle literární experimenty líbí, Hůlovou považuju za jednu z nejlepších českých spisovatelek, protože od ní vždy dostanu něco nového, jiného, originálního a protože tohle nové je taky vždycky podložené perfektní znalostí líčeného prostředí, specifickým jazykem a dovedným pohráváním si s materií budované fikce; vyprávění pak vyvolává přesně ty pocity, které líčí - naivní, příležitostný a odpočinkový čtenář bude samozřejmě zklamán nebo znechucen, očekává-li tradiční dojetí a happyend, zabalené v známé formě a očekávaných konstelacích typizovaných, plochých postav

8 11.02.2023

nápad dobrý, ale provedení špatné: vyprávění je naivní, schematické (působí spíš jako převyprávění), nevěrohodné a kompozičně nedomyšlené = na začátku je vypravěčem dům (jeho komentáře, rozuměj domu o lidech, mají ráz téměř večerníčkový), ale přibližně ve dvou třetinách knihy autorka bez nějaké logiky přejde do ich-formy; nebo ty nemastné neslané postavy, univerzální loutky dobově nezařaditelné = autorka vůbec nerespektuje historické souvislosti ani dobovou mentalitu (člověk 18. století se nechová a nemyslí jako člověk 20. století)

8 01.12.2022

do výboru byly zahrnuty povídky současných českých spisovatelek a spisovatelů, kteří patří k těm nejznámějším a čtenářsky nejoblíbenějším, takže o literární kvalitě příspěvků není třeba diskutovat: autorský styl a téma jednotlivých textů jsou na první pohled rozpoznatelné a nezaměnitelné; mě ovšem zklamala jistá schematičnost představovaného světa - povídky byly psány na společné téma (příběhy z let 1948-1989), a kromě jediné - od Ondřeje Neffa Dvacet devět zlodějů (doporučuju!) - jsou to jen znovunaplňované šablony, tisíckrát opakované varianty černobíle rozvržených polí a názorů, žádný přesah, žádná invence, žádná kontroverze; autor(ka) jen předkládá čtenáři to, co se všeobecně očekává - sentimentální dojímání a potvrzování v tradičním pohledu na věc; od skutečně dobré povídky čekám překvapení, kontroverzi, polemiku

8 06.11.2022

poprvé jsem "přečetl" celé komiksy o "příchodu bohů" a "Malém bohu" a zavzpomínal, jak jsem mnohdy nesehnal nové číslo ABC (nebo si ho zrovna nemohl dovolit), a tak jsem si chybějící pokračování různě domýšlel; bylo to pěkné, protože dávno; novější komiksy v této knize mne tedy vůbec nezaujaly, to už není pro mne

8 03.11.2022

Jan Skácel a Josef Čapek, to se chválí samo

tuhle knížku doporučuju přečíst i v dospělosti, ve Skácelových verších pro děti se najednou otevře úplně nový rozměr, jen je trochu smutný a bolavý

8 13.06.2022

kvantovou teorií poučený čtenář se sice nedozví nic nového, ale v krátkých, přehledně strukturovaných kapitolách si zopakuje historii vývoje matematického sjednocování čtyř základních sil ve vesmíru a pilování té nejsymetričtější ze symetrických rovnic; nováček bude jistě okouzlen a díky stručnosti a jednoduchosti výkladu určitě rychle pronikne do problematiky

Kaku je nekompromisním zastáncem strunové teorie a jeho výklad je z tohoto hlediska dost tendenční, správnost teorie obhajuje "harmonickou" symetrií výpočtu, tzn. žádné anomálie, žádná nekonečna, minimum neznámých, na této tezi také vystavil celou kompozici knihy, takže ve výkladu neustále sleduje a posuzuje symetričnost prvních a dřívějších řešení, aby pak v závěru efektně představil supersymetrii strun a membrán (dokonce tak dokonalou, že dokáže sloučit i křesťanství s buddhismem !!!) - a jen tak na okraji zmínil, že ji bohužel nelze testovat... (nabízí se otázka, jestli spolu kategorie dokonalosti a kategorie správnosti nutně kauzálně souvisejí, tedy jestli z dokonalosti skutečně plyne správnost)

apropos, v kolika rozměrech hodláte dnes ráno existovat? nu, zkusme to s Kakuem vypočítat, doporučuju

8 13.06.2022

nejsem ani tak oslněný ze Steinbeckových příběhů jako z jeho působivých a detailních popisů (čímž chválím i překladatele), Steinbeck hodně sází na emocionalitu čtenáře (tipuju, že kdyby místo štěňátka či myšky psal třeba o netopýrovi..., mimochodem netopýří bříška jsou daleko jemnější než štěněčí)

nicméně teď už taky vím, jaké problémy může způsobit neuvážené hlazení a mazlení se s roztomilým kožíškem

8 03.06.2022

znalost ruského bájesloví, pohádek, skazů a bylin nutná, věk minimálně 40+ pro historický kontext, a pak je čtenářský zážitek jistý; mladší čtenáře či neznalé východoslovanského folkloru odkazuji spíše k zde již několikrát zmiňovanému Prachettovi (obsahem i stylem je myslím tomuto dílku bratří Strugackých nejblíže)

8 25.03.2022

výborně napsané, příběh zaujme hned od prvních stránek

přibližně v polovině knihy se vyprávění přesune do Prahy, resp. na české území, padesátých a šedesátých let s krátkým, leč silným finále v letech devadesátých; autor užívá české reálie s obdivuhodnou přesností a znalostí, dávkuje je přiměřeně a na správném místě, umí je přirozeně začlenit do děje, sympatické!

čímž nechci vzbudit dojem, že mne nezaujala první část, která se odehrává během světové války v Alžíru, naopak - je také vynikající!

protagonista Josef Kaplan = aluze na Kafkova Josefa K.

Guenassia je mistr stupňované a překvapivé (ale uvěřitelné) pointy, a zároveň dokáže dovedně odkládat čtenářovo porozumění názvu díla (nebudu prozrazovat, kdo je Ernesto G., ale Josef to není)

znovu jsem se utvrdil v přesvědčení, že námět čerpající z českých dějin objektivně, střízlivě a nezaujatě dokáže napsat jen cizinec (bohužel pro naši kulturu)

DOPORUČUJU

8 12.03.2022