lubtich komentáře u knih

Jen pár poznámek:
Je zajímavé, že když člověk dosud tuto knihu nečetl a přitom v povědomí má obsah těch nejznámějších básní, má nutkání se zaměřit právě na ty, o nichž příliš tušení neměl (u mě to byla Lilie, Dceřina kletba, Záhořovo lože a Holoubek), nebo na ty rámcové (Kytice a Věštkyně), které soubor ucelují. Dynamické a archetypální, jasně, ale na větvi z toho nejsem, nejzajímavější stavbou se mi zdálo Záhořovo lože.
Ten Erbenův všemohoucí osud je teda pěkně štvoucí, domnělý pradávný řád může být narušen sebemenší neposlušností a už jsou usekány hlavy, ruce a tak. Společenské prostředí jako by nebylo.
Tak tragické to ale není, protože sem tam se nějaká postava rozhodne obrátit k Bohu, čímž jsou hříchy odčiněny. Nebo teda odčiněny nejsou a pak jsou tam samý hroby a zpřerážený končetiny.
Klíčová slova: osud, ženy, vztahy, děti, křesťanství, pověsti, vlastenčení.
Každý to číst nemusí, stejně jako všechny ostatní knihy, zdar!

8 07.04.2022

Ten námět je celkem banální, jenže o syžet tady nejde, byť pasáže s odpovídáním dědečkovi za jiné lidi, které si plete s bezovým keřem, mi přijdou vtipný i situačně. Spíš je to rafinovaně konstruovaný, jediná metafora a přirovnání zde není jen tak zbůhdarma pro zdobnost, naopak se týkají dějového rámce. Líbí se mi to vybalancování abstraktního a konkrétního, když si autor všímá i lopuchů ve škarpě pod hospodou, nevyznívají pak ty obecné výrazy "břímě lásky a smrti" či život je jako dar nad jeho síly" jako odemletá klišé. I to variování a repetice dávají slovům, větám i strofám jiný význam, jak se postupně vyskytují v různých časových a místních rovinách. To pak vůně kopřiv není jen tak! A kontrasty, jasně, různé podoby mezních poloh. Ještě je teda zajímavá ta časová dvojitá hradba, či jak to říct: psáno roku 1961, ale deníkové záznamy jsou datovány třicátými léty, což vytváří jakousi fiktivní přítomnosti či budoucnost, co už se stala. Vypořádávání se vzpomínkami z dětství není jen tak.
Nic objevného, nic pro mě, ale kvality tomu nelze nepřiřknout. Cítím tam jakýsi cit pro míru všeho, i z hlediska čtenářského mi to přijde moc přístupný.

(...)
za šestadvacet let, až na jaře přijdu
k tvému čerstvému hrobu a spatřím tam
kvést jako první rostlinu zlatý kopr,
poroste zrovna z těch hlubokých míst,
kde jsou tvá ústa, a z vysokého stonku
bude se smát všem neživým uschlým věncům.
(s. 12)

8 04.02.2022

Je tam moc zajímavých prvků, vůbec na drama až revolučních: promluvy mezi postavami se mnohdy jaksi míjejí, někdy ani není poznat, zdali se jedná o dialog, či postava pouze mluví k sobě, čili monolog. K tomu přehršle detailních scénických poznámek, které jsou kvůli vznětlivosti mnoha postav důležité – nicméně i to je diskutabilní, neboť postavy se chovají poměrně jinak, než jak prohlašují (Trofimov a jeho odmítání lásky). Netypickou formální stránku završuje mnoho pauz, které v psané formě pochopitelně tolik nevyzní, ale mně minimálně došlo, jak málo bývá v jiných dramatech ticha – a to je škoda!
Všechny postavy působí "jak ze špatný grotesky" – jejich řeči neodpovídají jejich činům, neschopnost jednat a pasivita převyšuje svědomitost a zájem o rodné místo (postava Varjy), dravost demoluje starý, nemoderní svět, jehož tradice a sentimentální stránka se zase rozkládají v povrchnosti a primitivnosti. Pak není vůbec divu, že některé postavy lze charakterizovat pomocí toho, že hrají kulečník (Gajev) či doufají, že na jejich pozemku někdo najde vzácný nerost, aby utržil zisk.
Ukazuje se, jak lidé srostlí se starým řádem (který má bezesporu také své trhliny), nedokáží kvůli své nepřizpůsobivosti konkurovat bezpáteřnosti kapitalismu, třebaže Lopachin jako jeden z mála nepodléhá pohodlí a pasivitě. Ostatní nedokáží vhodně hodnotit svoje sociální postavení, takže je to buď tlačí ekonomickému dnu (Raněvská), nebo se za každou cenu snaží napodobovat své nadřízené a tím ztrácí svou identitu (Duňaša). Vnitřní osamělost a citová prázdnota zaručena.
Ještě se mi líbí, jak je drama prosté vzletných gest a emocí, spíš pracuje s náznakem, s detailem a každodenností, rozhodně se nejedná o prvoplánové události s přeplněným syžetem – a v tom je to kouzlo.

JEPICHODOV: Pro zamilovaného blázna je to mandolína... (Zpívá.) Jen kdyby, ach, jedna žena, lásku svou chtěla mi dát...

JAŠA se přidá.

CHARLOTTA: To je hrůza, jak ty lidi zpívají... fuj! Jak kojoti.
DUŇAŠA (Jašovi): To musí být stejně úžasné, pobýt si v cizině, že?
JAŠA: Ano, ovšem. Nemohu s vámi nesouhlasit. (Zívá, potom si zapálí doutník.)
JEPICHODOV: Pochopitelně. V cizině je už dávno všechno zcela kompletní.
JAŠA: Přirozeně.
(s. 28)

8 03.02.2022

Líbí se mi ta náznakovost a symbolika, která se v díle vyskytuje a která z něj dělá i něco víc, než adaptaci německé pověsti s gradujícím závěrem a pointou, která otevírá interpretační dveře dokořán. I pasáže s ďáblem, kdy se nejednoznačnost a vnitřní monology projevují nejvíce, to dost ozvláštňují. Jinak je ten archetypální příběh vcelku nepřekvapivý, občas s zjednodušujícím popisem (když je někdo chytrý, napíše Dyk, že je chytrý; chápu, že je to relevantní způsob vyprávění, ale občas by stačilo zobrazit, ne komentovat). I tak jsou postavy celkem živé a pozoruhodné, jen těžko si neoblíbit zpomaleného dobráka Jörgena, kterému se směje celé město, odplaví ho proud řeky a usmrtí ve vypětí svou jedinou útěchu (drozda), ale nakonec se stejně ukáže jako jediný, kdo nepodlehne mámení idealistického světa a je ochoten konat jinak než eskapisticky. Stejně tak krysař má své tajemné, toulavé a outsiderské kouzlo, to jo. Ostatní postavy už jsou spíš takový ten měšťácký plevel, bez jehož kritiky by to na přelomu 19. a 20. století prostě nešlo. Naštěstí o ten plevel tolik nejde a je to spíš o poutu k životu díky lásce, deziluzi a přijetí denního života.

8 29.01.2022

Středoevropský Robinson s nesmírně větším přesahem – kdo by to řekl, že omezený prostor, žena a pár zvířat dokážou na krátkém knižním rozsahu rozehrát velmi zajímavou podívanou. Přitom je všechno zaznamenáváno skromně a stroze, deníková forma je zde vskutku patřičná a vlastně i se zasazením do příběhu uvěřitelná; vypravěčka trousí nepravidelně trousí i informace, o kterých se detailněji dozvídáme až později.
Obří izolace, odkázání na přírodní zdroje – právě jejich nutnost učí vypravěčku opravdovému a opodstatněnému vztahu k přírodě, nikoliv k povrchnímu zájmu z důvodu estetiky. Lov pstruhů, drobné políčko, chov krav i sekání trávy se stávají hlavními událostmi, které vypravěčka koná. Musí se ale vypořádat i s dalšími útrapami: se ztrácením zvířecích společníků, s vtíravými myšlenkami či s permanentní nejistotou a klesajícím počtem zásob.
I když se zdá být situace se zdí velmi trudná, pro vypravěčku znamená tato událost zejména přehodnocování bývalých postojů a reflexi přeměny či vnímání času. Úvahové pasáže dělají z knihy něco víc než popis každodenních prací (přestože i to mě velmi bavilo!). Snad jen konec může být pro čtenáře mírným znepokojením, neb nejedno nahlodá absence vysvětlení samotného výskytu zdi. To však možná není ani nutné – kladu si otázku, zdali se nejednalo o jakousi pouhou "mentální zeď".
Pro feministický apel mi v knize chybí přece jenom lidé (a to je dobře), navíc mi přijde styl "silná žena, co všechno zvládne" už trochu přežitý, takže tohle bych v tom nehledal. Po environmentální stránce (i té papírové, zdařilá grafika!) velmi důležitá kniha, která zřejmě asi nebude okupovat bestsellerové žebříčky, ale alespoň někoho naučí zpomalit tak, jak se to naučila právě hlavní protagonistka ve Zdi. A ten motiv bílé vrány! Vyber z krmelců solný liz a smiř se s tím, že všichni dravci jsou káňata!

Často jsem také vůbec nic nedělala a přihlížela Belle a býkovi nebo pozorovala káně, které kroužil nad lesem. Nevím, jestli to bylo opravdu káně, mohl to být zrovna tak sokol nebo jestřáb. Navykla jsem si říkat všem dravým ptákům káně, protože se mi to slovo líbilo.
(s. 131)

8 17.06.2021

Očekávání je pěkně zákeřná věc. Ale Cena EU ani Magnéska za prózu není očividně záruka mého čtenářského blaha.
Sledujeme jakýsi apokalyptický svět neurčitého časoprostoru - budiž, tímhle si Bellová ulehčila případné místopisné svízele, ale to není zásadní. Značný je i ekologický vliv.
Prostředí je drsné a znepokojivé. Právě to mě asi na knize nejvíce bavilo - různé zákoutí tohodle zanedbanýho světa. Brutální, nekompromisní mluva, vulgarismů přehršel. A i přes syrovou mluvu autorka občas vysekne solidní metaforu:

...po obličeji se jim modré šminky roztékají v hydrologické mapy... (s. 15)

Fokalizace upřená na Namim je originálním prvkem vyprávění.
Zásadním problémem jsou postavy. Nami je vlastně hrozně rozverný, neukotvený, chová se různorodě, jak se to zrovna v dějové lince hodí - někdy poslušně jak ovečka, někdy vzpurně. To odporuje i rozdělení kapitol podle vývoje hmyzu. Chápu jeho motivaci, ale občas by na ni též zapomněl, nebejt nějakýho zásahu.
Zaza je vlastně jen ženský objekt, Johnny je ten "zlej a bohatej" a Bába tvoří alespoň nějakou neotřepanou personu, to jo. Pokud je vám ale nejsympatičtější postavou opice, která se tam mihne sotva pětkrát na pár řádků, není to úplně v pořádku.
Z děje mám též rozporuplné pocity. Odchod z města - dobrý. A pak začne roztržitý sled náhodných událostí, když se Namiho někdo ujme. Líčeny jsou menší i větší události, z nichž je však pocit víceméně stejný a nezáleží na tom, jestli je to návštěva nevěstince nebo vyzabíjení zvířat na ostrově. Taky bych se obešel bez Namiho blití potažmo erekce na každý druhý stránce, chápu, naturalistický pojetí, ale redukoval bych to. Závěr tenhle mišmaš docela zachraňuje a díky bohu za otevřenej konec.
Dost zajímavých motivů, dost motivů již přeužitých. Dobrý to je, nic víc, nic míň.

„Máš hezkej exém,“ řekne pak Nami ledabyle.
„Jak jako?“ zamračí se Zaza.
„Jako že většina lidí to má celý červený a opuchlý, ale ten tvůj je takovej...růžovoučkej, roztomilej prostě.“
„Aha.“
(s. 38)

8 06.08.2020

Vskutku spletitá záležitost.
Prvních 150 stránek se zdá být jako pěkná rozvleklá veteš. Ale opak je pravdou, hned ze začátku vytanulo pár (pro mě) brilantních skutečností:
- Postavy. Grandiózně provázané. Na první pohled působí fakt jak ze špatný grotesky, ale postupem času se snad z každého stane osobitá persona/pozitura. Výtečná stratifikace postav, stejně tak psychologie.
Za mě taktéž věc k dobru - vidění děje z perspektiv téměř všech postav. Člověk má pak excelentní obraz o plošném vědomí osob.
Na což navazuje další bod - kniha nemá hlavní postavu. Jedině dobře, nějaký rádoby sečtělý hajdaláčky, případně (a teď si půjčím označení od jednoho nejmenovaného politika) oPskurné raketýry zrovna nemusím. Ze začátku jsem se snažil si jako nějakého hlavního "hrdinu" (spíše nekňubu) vsugeroval Oblonga, ale z toho krom sympatií nic kloudnýho nevypadlo.
Do srdce se mi zaryl zahradník Salt.

*nejmenovaná žena štkající kvůli smrti blízké*
Konějšivý Salt, reagujíc:
,,Lidé jsou, jací jsou. A všichni jsou divní."

Jones, Hýl, Orélie.... další vosobití oPčané.
- Bylo vidět, že tam chtěl autor nahňácat fakt všecko. Takže to občas fakt působilo jak galimatyáš. Ale prostě je to složitější čtivo, před nímž je křivolaká cesta. Mezi plevelem ve formě jednoduchých divokých fantasy to prostě působilo jako solidní zrno.
- Výtečnej překlad/myšlenka slovních přesmyček. Klóbrc dolů, že to ještě v asociaci s tou latinou dávalo smysl. A i ty verše Oblonga měly svůj šarm.
- Sympatický vykreslení titěrností (závody na koraklech, řemeslnictví).
- Závěr ve formě posezení všech podivínů byl báječnej.
- Jediná výtka - to protkání s dějovou linkou v minulosti byl (pouze drobný) kamínek úrazu. Až přitom jsem si uvědomil, že popis Opskurna je v podstatě takový, jako kdyby bylo vše konané v raném novověku a ne v roce 2017. Myslím, že zasazení hlavního děje do roku... řekněme třeba přelomu 19.-20. století, by působilo věrohodněji. Ale to jsem zas jen šťoura, jen by mi prostě nedávalo smysl odloučení od zbytku země, když přijde Oblong zvenčí a ve městě mají cechy :D

Je to spletitej počin, ale vyplatí se. Je nutno číst vážně bedlivě, i decentní floskule zde mnohdy znamenají dost.
Těším se na další díly, snad se je Host nebude ostýchat vydat :)
A takovej milej hlod na konec:

Okna v horním patře byla zakrytá plachtovinou, nejspíše je vysklil nějaký předchozí výbuch. Nakonec se objevil Boris, obličej umazaný od sazí a oleje.
„Bubliny bublají,” prohlásil.

8 08.04.2020

Já, kterýž má vůči symbolismu lehkou averzi, si při čtení vcelku lebedil, což jsem vážně neočekával. Množství básnických prostředků je doopravdy opulentní. Tklivý text nasytí kdekoho.

8 31.01.2020

Nejen na internetu, ale bohužel i v diplomových pracích jsou k nalezení halasné vývody o Audienci typu "je to o neskutečné propasti mezi burany a intelektuály" - jako bych měl před sebou nějaký prošlý letáček Milionu chvilek za demokracii. Nevím, čtu to docela naopak - jako svědectví o situaci, v níž je ponořen do marnosti každý, pouze jinačím způsobem.
Kostrbatý a notně nucený hovor mezi rozjíždějícím se Sládkem a zdrženlivým Vaňkem zprvu vskutku implikuje bizarně nerovné postavení - prvně jmenovaný, který neomaleně tyká a hovoří tak, jak mu zobák narostl, se navíc snaží vsugerovat svému "podřízenému" pocit vděku, protože kde jinde by vzali pronásledovaného intelektuála. Sládek však ani v jednu chvíli nepůsobí ani jako absolutní hlupáček, ani jako drakonický manipulátor. V dialogu se čím dál obnažuje, jak je sám vláčený - například vlastní naivní představou, že něco lze jen tak jednoduše přenastavit: "A nebuďte smutnej!" nebo "...nejsem pivař" - "Tady je každej pivař." Cíl, o nějž mu jde - přinutit Vaňka, aby sám o sobě psal zprávy Státní bezpečnosti , neustále odkládá a hromadí repetitivní floskule s úzkým okruhem témat, z části i kvůli alkoholické omámenosti. Varuje před lidmi, kterým se nedá věřit, a zároveň chrlí fráze o potřebné soudružnosti. Zamotává se.
Zároveň si je paradoxního rozdělení pozic vědom a z hry trochu tak vyplývá, že zlé úmysly vůči bývalému autorovi dramatických děl nemá. Jeho starost je ve skutečnosti trochu ubohá a trochu přízemní - a hlavně se stává zásadním impulsem k tomu, abychom skutečně nahmatali rozdíl mezi oběma postavami. Jistě, Vaněk mluví spořádaně (i když velmi staticky a jeho řeč téměř občas sklouzává do frází) a Sládek ne, Vaněk si zachovává morální kredit (byť zůstává spíš pasivním, odsunutým "hrdinou", který výhodami od "nemorálních" neopovrhuje) a Sládek v tomto ohledu lehce kulhá; skutečná propast mezi nimi však leží v procesu vypořádávání, v imaginaci, v kulturním kapitálu. Zatímco Vaněk zůstává duchovně nad věcí a dál si píše navzdory nehostinnému prostředí dramata, tak Sládka vysává prosté brodění se v banalitách všedního dne. Ve zprávě pro Státní bezpečnost nevidí problém etický, ale čistě problém praktický. Otázka "principu" pro něj neexistuje, ale zároveň je schopen v závěrečném monologu poměrně vnímavě (byť neotesaně a ukníkaně) reflektovat celé své zoufání - zatímco Vaněk si už teď může psát do medailonku, jak za těžkých dob vystřídal řadu manuálních profesí, on se stává nepohladitelným, neospravedlnitelným, přestože je možná spíš jen zmarněným a uvlečeným. Zakončení, při němž Vaněk náhle přejímá Sládkovy způsoby a frazeologii, nechává otevřeno pro plejádu interpretačních možností - je to nakažení postojem? Soucitné gesto? Nebo snad jen uzoufaný nářek nad situací, z níž nevychází nikdo šťastný a málokdo důstojný.

7 10.09.2023

Přestože se jedná o polyfonní prózu a vypravěčsky jednotlivé kapitoly zastupují účastněné postavy, tak jde zejména o Ludvíka – ten zprostředkovává spojení mezi ostatními protagonisty, až vztahováním se k němu dostávají ostatní výraznější kontury. Také se znatelně liší od ostatních vypravěčů tím, že jeho pasáže jsou sebejisté, chladně a někdy i ironicky reflektují okolní realitu, zatímco ostatní vyprávějí emotivně, iluzorně či překotně (Helenin proud vědomí). Ludvík sice v jednu chvíli byl za "volantem dějin", ale kvůli onomu titulnímu žertu prošel sestupem ze světa ideálů, takže se na idealismu (ústící v iluzi) ostatních vypravěčů kouká z nadhledu.
Částečný obrat ("šedivý ráj") přináší do Ludvíkova života Lucie, o níž se toho příliš nedozvídáme a je zahalena mýty a tajemstvími – zejména proto, že svědectví o ní podává nejčastěji Ludvík, který spíš skrz vnímání její postavy leccos říká o sobě; pochybnosti vytváří i pásmo vypravěče Kostky. Sám o sobě je Ludvík postava na hraně snesitelnosti – manipulativní, šovinistická a mocichtivá, zároveň neschopná nasednout na ducha doba jako jeho kolega Zemánek (bez hodnot, aklimatizující se), obrací se vůči němu oba žerty, tápá, úporně se snaží předstírat a nasazovat masky, ale ke zdárnému konci, který je naznačen návratem do lidové kapely, to stejně nevede. Ani u ostatních postav nedochází ke katarzi, jejich osudy spíš po prožité deziluzi ústí do trapnosti či nebohosti (Helenina demonstrativní sebevražda, infarkt Jaroslava).
Ludvíkovo tápání má často kořeny v minulosti – on není schopen se od ní distancovat, obsesivně se k ní vrací. "Nikdo neodčiní křivdy, co se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty" – minulost hraje roli jen v osobním měřítku, obecně to už nic neznamená (o čemž svědčí Zemánkova lhostejnost). Ludvík je však také spouštěčem ponoru do minulosti u ostatních, kvůli čemuž jsou protagonisté nutni reflektovat jistou proměnu a odklon od ideálů, jsou "vyrváni" ze své rezignované konformity. Snaha zbavit se minulosti je však marná.
Co tam třeba taky čtu: kritika významové vyprázdněnosti (úpadek Jízdy králů, Fučíkův kult, donekonečna omílané fráze); mnohoznačnost vyjádření (jak bude číst žertovnou zprávu Helena? a jak funkcionáři? a co kdyby to bylo jindy?); úporná snaha jevit se, nikoliv skutečně být (chlapec z armády a chlapec z rozhlasu – dětinský vzhled vyvažuje drsná nátura, ale ostatně i všechny hlavní postavy, zejména Ludvík, stupňuje to doba totalitního režimu); sex jako prostředek k pomstě/k pocitu nadvlády, nikoliv jako milostný akt; proměna po propadu (Ludvík "obklíčen vzpomínkami" se obrací do sebe, buduje si nedůvěru vůči kolektivu a "luští si svůj vlastní život").
Z vydání od Atlantisu trochu cítím touhu po rigidním čtení – doslov Zdeňka Kožmína je velmi návodný v tom, jak jednotlivé postavy číst, v poznámce autora nečekaně Kundera popisuje všechny ty svoje "autor má v rukou své dílo" zásady. Myslím, že je dobrý číst Žert bez nějakých přednastavení, protože je toho v tom hromada. Krásný jsou i třeba lyričtější pasáže z působení u PTP v Ostravě, všechny ty mísící se haldy a lesíky, smetiště a pole, fabriky a příroda...

Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba zdánlivě a klamavě) jako smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které uspává jakékoliv obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované „držení duše“, vypěstovaná gesta a mimiku a být prostý: nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné vysvobození.
(s. 81)

7 08.11.2022

Nejblíž jsou mi Skácelovy básně ve chvíli, kdy je v básních konfrontována současnost s minulostí ("vykopat temné stromořadí jam"), kdy se objevují mrtvá zvířata, kdy okolní prostředí jasně dává najevo i vnitřní duševní rozpoložení. A že úzkosti, tíhy a smutku zde není po málu. Naproti sobě zde stojí čisté motivy (sníh, labuť) a motivy existenciální tíže, vědomí smrtelnosti a neútěšnost.
Skácelův styl je úsporný a nezdobný – adjektiva mají de facto utrum. Na druhou stranu jsou četně využita přirovnání, což moc nezdobnosti neodpovídá. Jenže Skácel postupně buduje svůj mikrokosmos a všechna přirovnání se ho pevně drží, nejsou to jen ornamenty, ale slova posilující kompaktnost básnického světa. Ukazuje se i úcta k minulosti – ať už asonancemi připomínající jakousi lidovou píseň, tak písmenem "a", jímž často verš začíná, jako by naznačoval to, že obraz, který je předkládán, už má něco za sebou. Vůbec sympatická mi je Skácelova náznakovost a nepřímost pojmenování. Ona nepoznatelnost a nepojmenovatelnost je se někdy stává i tématem básní – Skácel dobře ví, jak svou řečí chtě nechtě deformuje skutečnost, dělá to však s vědomí a pokorou, s úctou a pozorností k jazyku.
S pokorou se přistupuje i k prostým věcem. V básních se objevují prosté věci, často konkrétně pojmenované – loňská hnízda, kostřava či hromada sněhu na náměstí. Naopak básně gnómického charakteru, v nichž převažují obecná slova (láska, ticho), mi přijdou slabší, stejně jako tematizace psaní básní. Nutno však dodat, že Skácelovu poezii lze číst na více rovinách, lze si vybrat, protože některé verše stojí samy o sobě, nemají potřebu ostré pointy, dávají význam až s přibývajícími stránkami. Mně se líbí méně výrazná rovina návratu do dětství ("zlatá brána"), ale i měnící se roční období a s ním i duševní stavy, kdy hrozně vychrtlí jsme touhou po jaru. Nelze však přehlédnou specifickou rovinu spirituální a intimní.
Otázkou každopádně je, co vůbec značí ta smuténka. Jistí si být nemůžeme – to je příznačné u čtení Skácelovy poezie vůbec. Jistota hodnot je však velmi pevná.

Co je k ponechání

Zas je tu jaro, zatím neznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.

Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.
(s. 50)

7 10.03.2022

Líbí se mi, že přestože Klíma skrz svoje postavy zprostředkovává své filozofické myšlenky (důraz na individualitu, voluntarismus, subjektivnost), tak se nebojí tu vysokou laťku znenadání shodit, potvrdit své vlastní zařazení "groteskní romaneto". Ukazuje se, že vůle je ve snech a halucinacích rázem na holičkách, že proti zjevení mrtvé nakonec stejně pomůžou dvě babičky s klestím na zádech.
Čtenář si nemůže být jen tak vším jistým – pohled je určován téměř výhradně knížetem, postavy se hojně proměňují (Helga přímo turbulentním tempem) a hlavně – hodnoty a morálka jsou zde zcela jinde. Láska je nutně spjata i s nenávistí a hnusem, ďábel a bůh jako by představovaly také jiné role, peklo znamená spíš kýžený prostor. Vulgarismy působí spíš vznešeným dojmem, aristokratický původ se mísí se masochistickými procesy.
A hlavně – tíha svědomí, dorážení spáchaného činu, sny a halucinace. Ta hranice mezi realitou a fantastickou fikcí je čím dál víc tenčí, i čtenář je skoro přesvědčen, že Helga vskutku unikla. Ten chorobný strach na knížete působí fatálně – propadá alkoholismu, nechá se napálit okultními léčiteli, křičí na náhodné osoby, své botě (kterou považuje za kočku) odkáže dědictví, chová se jako pes či kočka. Uniknout šílenství není možné, nečekané zjevení narušují období relativního klidu. Třetí, již knížetem nepsaná část, tuhle patologičnost dovádí do extrému.
Notně podivné dílo, ale živé, konfrontující čtenáře s hnusy, jimž běžně nemusí čelit. A humor se taky najde, fakt že jo.

Jindy snad bych byl ten pohled snesl; ale dnes je můj organismus následkem životosprávy posledních dnů rozrušen, vyčerpán, málo odolný... chodil jsem pak tak trochu po čtyřech, říkaje při tom stále "hu, bu, hubu", – vzav si na klín svou botku, dlouho jsem ji hladil, mluvě k ní: "Čičiči, ty jsi můj malý, černý kocourek, viď?"...
Nedostatečně jsem se řídil podle rad psychopatologa. Zítra to napravím –
Čičiči –––
(s. 70)

7 19.02.2022

Ona má ta jazyková stránka svoje pěkné i otravné stránky. Na jednu stranu je to smršť neotřelé obraznosti, zhuštěných metafor, máme zde dynamický kontrast archaismů s obecnou češtinou až vulgarismy, starobylý slovosled s upachtěností konání. Na druhou stranu je můj postoj k subjektivizovanému vypravěči rozpolcený – dodává knize renesanční a starobylou atmosféru, jako by nám to říkal nějaký lidový vypravěč, který se v sebevíce napínavé chvíli neostýchá oslovit čtenáře. Už tak oslnivý není expresivní a apelativní tón vypravěče, který ohodnotí danou situaci dříve než se čtenář vůbec zorientuje. Což – opět na druhou stranu – znamená, že i sám čtenář přehodnocuje svůj konvenční morální postoj, najednou se loupežníci jeví jako autentičtí obyvatelé lesa, nikoliv jako suroví hrdlořezové.
Všechny postavy jsou zejména lidské. Propukají u nich slabosti i ctnosti, dochází k vinám, trestům, odpuštěním. Zajímavá se mi jeví zejména postava Kozlíka, od kterého lze očekávat surovost a hněvivost, ale tu a tam je vyobrazen zase jako obětavý a statečný "loupežnický rytíř", který si své předchozí nevycválanosti uvědomuje. Jinak je ve středu zájmu základní hodnota lásky, která se však nachází v nehostinném prostředí, a ani její podoba není idylická (znásilnění, vnitřní rozpor mezi zaslíbení Bohu a opravdovou láskou) a naplněná.
Je sympatické, že historický pozadí zde neslouží jako bazén plný emocí, do kterého by autor lehkovážně skočil, čemuž svědčí i vybrané společenství loupežníků. Vančura se vrací do dob, kdy byla autenticita a opravdovost daleko realizovatelnější než dnes. I tak je příběh banální a spíš plný archetypálních motivů (dvě znepřátelené družiny), že jeho unikátnost tkví zejména v suverénním stylu a netypické roli vypravěče, který umí být lehce štvoucí.

Kdysi se říkalo, že se hněv podobá káněti, jež si zraňuje zobanem hruď. Okrouhlé oko mu vystupuje a jeho žlutý terček proniká krvavé žilkoví, na krku mu vstalo peří, ale potvora sklání vždy znovu zoban plný krve. Je puzen vášní, jež provede svou, byť by mu stálo v cestě vlastní srdce.
(s. 35)

Tady zrovna velmi rafinovaně použitá animizace, která podtrhuje soužití loupežníků v lesním prostředí.

7 19.12.2021

Útulný obraz biedermeieru se postupně obnažuje až k vzpouře vůči společnosti a touze najít vlastní identitu. Velmi rafinovaně konstruované drama, které nechává čtenáře zpočátku mást charakteristikou postav: Nora se jeví jako marnotratná a veselá manželka, Helmer jako rozumný a úspěšný bankéř, Krogstad jako absolutní vyvrhel a morálně zkažený člověk. Třetí jednání uvádí pohnutky k jednání na pravou míru.
Ibsenovo psaní není na první pohled feministicky angažované, stačí mu v podstatě načrtnout situace bez příkras a tak, jak si je značná část společnosti tehdy nedokázala připustit. Už během poklidnějšího začátku se vyjevuje šovinistické chování Helmera, byť prozatím skrze nadřazené průpovídky a nevkusné zdrobněliny. Umně pracuje Ibsen se symbolikou, kterou neopomíjí ani detaily (makronky – ani drobnost si žena nemůže dovolit, sundání masky po bálu – odkrytí reality, kostým Nory – moment, kdy je sama sebou). Vztah mezi Norou a Helmerem lze považovat jako tehdy konvenční, ale zároveň jako hrubě patologický. Neexistuje mezi nimi vážná a empatická komunikace, jsou jasně rozděleny role a Helmerova nadřazenost čiší z kdejakého projevu ("Já že se nemám dívat na svůj nejvzácnější majetek?"). Ani Nora zpočátku nenachází odhodlání ke vzpouře, se situací je spokojena, přestože si jisté napětí a odlišnosti uvědomuje ("Ale zase to byla ohromná legrace, takhle pracovat a vydělávat si. Málem jako bych byla muž.") Zatímco Nora dbá o to, aby se v jejím okolím měli všichni dobře (její podvodné úkony nejsou sobecké, nýbrž zoufale obětavé), Helmer v závěrečné scéně, ve které vyjde podvod najevo, klade důraz akorát na svoje postavení a čest.
Krogstad se sice ze začátku profiluje jako záporná postava, které jde pouze o postavení a moc, posléze se však ukazuje, že jeho vyděračné chování není jen tak. Sám postrádá lásku a pochopení, společnost jej kvůli dřívějším pochybením zavrhla, takže nyní nemá šanci na ospravedlnění. Jeho konání ostatně rozpoutá Nořina pochybení, která vedou k hroužení nad její momentální situací. Jako pozitivní postavu (byť bych se – stejně jako Ibsen, který ani Noru zkrátka nelíčí jako idylickou osobu – vyhnul polarizaci) lze vnímat i Lindu, která je brzy zavlečena do sledu Nořina tajemství, uvažuje nad tím, co by bylo nejlepší pro všechny – přestože ona sama je osamělou stařenou, která již "nemá pro koho být".
Z povrchní štěstěny rodinného krbu a vánočního stromečku k zabouchnutí vrat. Nutný čin, díky němuž bude (třeba) možné se odpoutat od zažitých zvyklostí a společenských konvencí, možné najít sama sebe. Interpretace Ibsenova Domečku pro panenky se tak nemusí vztahovat nutně jen na mizerné postavení žen (už pohled na obsazení s JUDr a chůvami však o něčem vypovídá), ale na jakéhokoliv člověka, který nemůže být "především a na prvním místě člověk". Důležité dílo pro rozpoutání společenské debaty (dobré i k porovnání toho, co bylo v různých dobách "únosné), na druhou stranu se divím, proč takový boom nezaznamenala třeba Zolova Nana, která líčí postavení žen ještě z bídnějších pozic. Norou, jakožto ženou poměrně slušně zajištěnou, si Ibsen možná mnohé ulehčuje – i když: někde se začít musí a zrovna u elitnější domácnosti to vyvolává otázku, že jestli není rovnocennost tam, tak kde jinde?

7 28.11.2021

Hranice mezi dětstvím a dospělostí, hranice mezi naivitou a nadhledem, hranice mezi povrchním chrlením kdejakých literárních jmen a naopak opravdovým žitím literatury. A jasně, je to de facto "o ničem", ale tady jde vyloženě o atmosféru a můžu říct, že jsem se během četby nenudil: ať už je to díky vnitřnímu hodnotícímu monology Jana, díky protkání knihy hudebními texty, díky údernému cynismu mládí vůči jiné generaci.
Jazz, cigarety, divadlo, jídelna, ženy, vodka, literatura. Vlastně úplně o ničem, ale vůbec to nevadí.
A hlavně, tahle věta, tahle věta:

Mně nadáváš do senzitivů, ale já myslím, že to není zbytečný všímat si věcí, který vypadaj jako kus nenapsaný básničky.
(s. 38)

7 22.06.2021

Epické vzpomínkové básně s jednoduchou stylizací, ale velmi autentické, strhující čtení (ano, přečteno jedním dechem), bez patosu, s citlivostí pro detail a vyobrazení vzájemných vztahů. Svět drobné garsonky, ve které lyrický subjekt/vypravěč sdílí s matkou, se postupně rozpíná do okolí a seznamujeme se i s dalšími podivnými postavičkami okolí, například s přísným dědkem, jenž stále dokola opakuje "ty jsi technický typ", a bohémskými kamarády matky. A to sociální prostředí je tak kontrastní k obsahu garsonky, která je napěchována kvalitní literaturou a solidními deskami.
Ta socialistická atmosféra je mi velmi vzdálená – ale občas jsem se přistihnul, že vlastně postavám dané situace závidím, jako by v tom bylo něco, co už teď nemůže být. Jako bych se do té místnosti, kterou rozzvučuje vítr, i přes tu specifickou dobu a umístění, rád podíval. Silná a přístupná kniha!
(Velmi mě potěšilo zjištění, že "popravy pampelišek" jsou regulérní hrou a že mé dětské konání nebylo až tak podivné! A ty dveře na obálce, ty jsou taky staré známé.)

PRIMEROS GUM

Dole u garáží stávala
oloupaná stará maringotka
a v ní každé pondělí
Gene Hackman, ten drsňák
z Francouzské spojky,
vážil sběr,
táhl z něj rum a cigarety.
Nosil jsem mu tam kartony,
které jsem lovil za sámoškou,
Gene to hodil na decimálku,
chvíli dělal, že jako váží,
pak dělal, že jako počítá,
dal mi korunu dvacet
a já si takhle postupně šetřil,
až jsem se jednoho letního dne
vydal do sámošky a nakoupil
pro sebe a pro kamaráda Fanouše
dvacet nanuků Ještěd,
protože tohle byl náš
odvěkej sen.
(s. 36, úryvek z básně)

7 25.04.2021

Velmi vypečená dramata, jedno přece jenom absurdnější než to druhé, nicméně ve výsledku jsou obě skoro realistická!
Zahradní slavnost je ten divnější kus, v němž se likvidují Likvidační úřady, Hugo hraje šachy sám se sebou a spí se ve špajzu. Cesta na vrchol nevrcholovým způsobem, ale pouhý odposlechem plytkých frázích a bizarních promluv. Identita zmizelá a systém pohlcující. Bomba! A co se mi líbí velmi, že to není pevně upnuté k nějaké historické události/totalitě. Vlastně mi hra mnohem víc připomínala západní společnost a řadový domky a třícentimetrový trávník. Jazyk a komunikace selhává, ale tahle hra rozhodně ne.
Poslední Havlova hra odcházení je takovým lehce sebekritickým kouskem a ukázkou, že tam nahoře jsou čachry machry na denním pořádku, autobiografické velmi lehce (Klein Klaus atd.). Spousty citací i odkazů, některým jsem snad i rozuměl, takže sláva (odehrává se to v sadě a každou chvíli tam někdo někomu nabízí višně, na to jsem musel přijít snad i já). Za mě jsou výborné i komentující repliky Hlasu, který peskuje postavy a zhodnocuje scény.
A všechno je to navíc humor. Bavil jsem se a to i v pouhé psané formě. Chci dalšího prezidenta dramatika.

(...) Oba tak nějak zapomněli, že v budoucnu se bude umění s technikou doplňovat – lyrickoepické verše pomohou při chemizaci likvidační praxe – periodická soustava prvků pomůže rozvoji impresionismu – na každém technickém výrobku bude zvláštní ploška, vyhrazená pro účinný estetický vjem – komíny atomových elektráren budou pomalovány našimi nejlepšími krajináři – dvacet tisíc mil pod mořem budou čítárny přístupné všem – diferenciální rovnice se budou psát ve verších – na střechách cyklotronů budou divadla malých forem – a v nich se budou recitovat diferenciální rovnice – tak nějak lidsky, ne?
(s. 29-30, Zahradní slavnost)

7 11.04.2021

Procítěno a všecko, tohle je přelom, kdy už avantgarda není fotbal a lidová zábava, ale prolínání smutku, beznaděje a skepse s radostí, nadějí a tvořivostí. Od Akrobata dál považuji tuhle sbírku za naprosto geniální, perfektní neotřelé slovní spojení, hravost, volnost asociací, duchaplný Edison a pro mě byla největším překvapením Silvestrovská noc.
Myslím, že Nezval je první, kdo v básni zmínil ichytosaura. A celkově se ve sbírce vyskytuje požehAně cizích výrazů, milé zpestření. Forma sice převažuje smysl, ale žádná katastrofa. Vrchol české avantgardy.

V harému kopretin a mezi hluchavkami
tam kde skleník podobá se noční kavárně
vášnivé karafiáty se opíjejí
z pohárů konvalinek
jen jediný chlapec vzhůru se divá
a neslyší
Odešel nebi blíž
a koupá své nemocné tělo
na hoře
v ledovcích
Sasanka
(s. 22)

7 28.12.2020

Škvár jak se patří.
Celé dílo je propleteno naprosto absurditou - což mě neskutečně bavilo, nic nebylo předvídatelné.
Postavy se točily jak na kolotoči, samotnej Nick Belane je specifická pozitura, ale člověk si ho oblíbí chtě nechtě.
I ty vulgarismy jsem překousl, co asi jiného čekat od amerického románu že :D občas z toho vytanula i docela žertovná chvíle, byť jednodušší, ale pro vesnické křupany jako jsem já,zřejmě dostačující:
„Ale já tu kurvu zaženu tak daleko, že už ji nikdy neuvidíte!”
„Já si nemyslím, že je kurva, pane Belane.”
„To je jen takovej slovní obrat. Nechtěl jsem tu děvku urazit.”

A v čem jsem si lebedil úplně nejvíce, byly takové ty náhodné extmpore v textu, jen tak z ničeho nic:

Pak jsem jel domů. Vrhnul jsem se na kuře a bramborový salát. Jedním grapefruitem jsem si kutálel po koberci.
NEBO
Jenom tak vegetujeme jako zelenina. I já. Nevím, jaký druh zeleniny jsem. Cítil jsem se jako tuřín.

Zkrátka k pokoukání.
Ke knize jsem se dostal dost povrchně. V anotaci knihy Petříček Sellier a Petříček Bellot se nachází věta „Máte rádi Bukowského?”
Nyní mohu dít, byť pouze dle jednoho díla, že bezesporu ano.

7 24.03.2020

Ve Špačkových povídkách není příliš prostoru pro pateticky dramatické scény, i když by to vztahová tematika mohla implikovat. Postavy naopak už od všeho chtějí mít pokoj a alespoň na oko si libují ve fázi "klidu". Jenže "klidem" jsou pro protagonisty momenty, když utlumeně sledují Belmonda. Když se kompulzivně přejídají, kouří nebo si vezmou prášky na spaní. Nebo když žárlivě zvalchují domnělého oponenta a spokojeně se rozhlížejí po zneklidněném baru. Z těchto momentů pak čtenář necítí mnoho klidu, spíš vypravěčskou urputnou snahu přesvědčit o něm sebe sama, bez ohledu na to, že kýžený stav má podobu tísnivého harašení pod zdánlivě hladkou dekou.
Všechny texty mají podobu rochnivého vnitřního monologu, který protagonisté zpětně budují. Vyjevuje se tak nejen reálná proměna (ta vzhledem k ich-formové perspektivě může často zůstat skryta), ale spíš změna pojímání sebe samotného – mladý skladatel je vykolejen tím, že pro někoho "není oblíbený", tvůrce webových stránek si potvrdí svou nedostatečnost tím, že tentokrát není schopen zasáhnout lotrovinám ve veřejné dopravě. Neschopnost dostát ve vlastních představách vede k úzkostem, paranoii či k nalézání různých rituálů jako záchytných bodů – ty však nejsou katalyzátorem vykopání se z neútěšné situace, ale nakonec spíš kotvou hozenou na dno rezignované frustrace, z nějž nemají v plánu kamkoliv odplouvat. "Na řešení jsou tu odjakživa jiní lidé".
Postavy se také vyznačují neschopností vnímat svět za hranicí svého interiéru, v případě partnerských vztahů ani za hranicí své strany postele. Vidí jen "něco mlhavého na obzoru", s čímž se jim nechce nic moc dělat. Vztahy i interakce jsou zde vyprázdněné a odtažité, počáteční záblesky souznění se brzy mění v napjaté ticho, lamentování i stalking, jako by i důvod sblížení byl spíš útěk od neútěšného stavu, případně k naplnění společenských konvencí. Ten druhý je pak pro protagonistu spíš prostředkem pro stimulaci štěstí, pro přesvědčení o své významnosti či pro zakrytí vlastní prázdnoty. Podrážděné a zraněné hrdiny nedovede jejich stav k prohloubení empatie – stále vidí v zrcadle jen sami sebe.
Navzdory interiérovému rázu nelze povídky jen tak odpojit od společenského kontextu, naopak se v nich odráží mnoho různých fenoménů. V povídce "Notýsek" můžeme nalézt kritiku kultu výkonnosti, přičemž cílevědomost a smysl pro povinnost jsou ve skutečnosti spíš přehozením plachty přes nedořešené a vymknuté rodinné vztahy a přes absenci "miniaturních plánů". Třebaže na to není v knize dáván ostentativní důraz, reflektuje kniha i dnešní podobu zdánlivě rovnějších partnerských vztahů. Ne že by se ženské protagonistky jevily méně nesnesitelně než mužští vypravěči. Ti jsou však, zdá se, z nenaplněných či očekávaných schémat mnohem více rozhozeni – působí pak vedle ženského protějšku jen jako "přívažek k dítěti", vidí v něm konkurenci a vlastní neschopnost, iracionálně se mstí. Výsledkem jsou jen přidušená, nevyřčená slova, ne společný život, ale bytí vedle sebe – to nejlépe představuje poslední próza "Prádelna", v níž je sice kvůli izolaci protagonisty vše domácké, ale také bloumání po stísněném interiéru vede jen k nárazům a oboustranné frustraci.
Špačkův styl je analyticky lakonický, zároveň však i lexikálně rozkročený a umanutý v detailech, které jsou v náznacích natírány a mnohdy řeknou více než rozvláčné děje. Mezi nořivými introspekcemi a občasnými dialogy se také rozprostírají pozorovatelské scény – příznačně však v tom, co vypravěč registruje, dokáže opět vidět jen sám sebe, třeba když vypravěč povídky "Kostěj" zpozoruje ptačí hnízdo smotané z nejrůznějších odpadků a připomene mu to stejné základy svého rodinného "hnízda". Z obraznými prostředky je to tu vcelku skromné, pouze metafory jsou zde poněkud rozcapené, ale funkčně, neotřele a přesně. Navíc si představuju, že příměrový výjev by se mohl odehrávat hned ve vedlejším bytě, či dokonce v dřívějším časové období protagonisty, čímž se ještě více dokresluje jeho osobnost: "Smrad kůže a tabáku, jenž se něho linul, úspěšně vytěsnil vůni pečiva, které jsme si s dětmi večer dělali v domácí pekárně, a já se najednou necítil jako doma, ale jako v nádražní hospodě. Ano, můj domov se vmžiku proměnil v nádražní restauraci, ve které čekám na vlak, který mě odveze do nějaké sychravé a zlověstné ciziny."
"Stačilo by jen úplně málo," ozývá se v jednom textu, zatímco zaklíněná postava nehodlá jakkoliv vystoupit ze svého stereotypu. Nejsou to osoby, s nimiž byste toužili prožít delší denní čas, ale zároveň se lehce projeví jakási obliba z lítosti – snad i díky tomu, že v některých výbojích vědomí lze náhle zahlédnout svou vlastní směšnost. Navzdory depresivnímu ladění lze povídky číst ale i více optimisticky; degradace do jakéhosi nulového bodu vede k hrouživé introspekci postav, které si konečně uvědomují vlastní ubohost – za tím lze vytušit možnost obratu, vzchopení se. Nebo taky ne, protože "i tohle je nějaký život".
Na první pohled by se daly Špačkovy texty zaobalit do klišovitých schémat – nevěra, krize středního věku a další. Tyto motivy (které navíc nelze zcela odmítnout, dějí se) jsou však rozehrávány až do jemných nuancích, které z běžného vnímání šedi čtenáře vyvádějí.

V noci jsem špatně spal, ráno byl plné smutných a zlostných myšlenek. Za okny tiše a lehce uhánějícího vlaku pusté pláně Polabí, holé topoly trčely do šedivého nebe. Abych se nemusel dívat na tu šťastnou mladou rodinku o pár sedadel dál, zíral jsem z okna, pohled na krajinu mě však tížil. Zavřel jsem oči, tíseň mi ale nedovolila spát. Přirozeně jsem si uvědomoval, že za všechno můžeš ty, nebylo mi to ale nic platné. Dělal jsem v tu chvíli to, co dělám obvykle, když se chci povzbudit: listoval jsem notýskem, představoval jsem si svoji fotografii ve Stylu, přemýšlel jsem nad soutěží, kterou určitě vyhrajeme, ale nezabíralo to. Potřeboval jsem obejmout, ale věděl jsem, že si to nezasloužím – za všechno, co jsem kdy udělal, jsem si nezasloužil ani jedno objetí.
(s. 74)

6 11.01.2023