Luciluc komentáře u knih

(SPOILER) "Věčně jsme mysleli, že budeme mít další den, další týden, další rok. Jako by naše budoucnost byla jistota. Ne jen křehký příslib." (kap.15)

Chystala jsem se knihu vrátit do knihovny nepřečtenou...ještě, že jsem to neudělala :-) Ze všech knih, které jsem od C.J. Tudor četla, se mi Ti druzí líbili nejvíce. Příběh byl dobře propracovaný, spletitý, plný překvapení a bylo to ohromně čtivé. Autorka stylem psaní dokáže nalákat ke čtení další a další kapitoly... Oceňovala jsem, že nadpřirozeno bylo trochu upozaděno (po přečtení Jámy jsem byla připravená na existenci nějakého mystična), ale nejsem si jistá, jestli jsem tuhle dějovou linku správně pochopila...
Téma knihy bylo zajímavé:
- skupina na dark webu - líbilo se mi pojmenovaní "Ti druzí" - člověk si často myslí, že tragédie se ho netýkají, to těch druhých...
- odplata "oko za oko" - chápu tu potřebu člověka potrestat někoho za to co provedl, ale tenhle systém byl dost drsný aneb jak jedna "touha po spravedlnosti" dokáže ovlivnit osudy a životy několika dalších lidí
- jako mámu malé holčičky mě osud Izzy zasáhl, autorce se věrohodně podařilo popsat pocity bezmoci, zoufalství a životní degradace rodiče, který přišel o dítě
"Když se někdo pohřešuje, je to jiné, než když zemře. Svým způsobem horší. Smrt nabízí konečnost. Smrt vám dává svolení truchlit. Uspořádat poslední rozloučení, zapálit svíčky, položit květiny. Pustit.
Když se někdo pohřešuje, zůstanete v předpeklí. Uvíznete na divném bezbarvém místě, kde se na obzoru slabě mihotá naděje a zoufalství a utrpení kolem vás krouží jako sup." (kap.3)

SPOILER: Už po pár stránkách mě napadla spojitost Alice-Izzy, autorka si mohla dát trochu víc práce a mlžit...překvapila mě dějová linka Fran, a byla jsem ráda, že Gabe a Katie si k sobě začali pomalu hledat cestu.

Doporučuji k přečtení!

5 06.07.2021

(SPOILER) U druhého dílu se mi líbil začátek - Nová Země, a hlavně ta část, která se odehrávala na moři, mimo Ravku. Jakmile se děj přesunul do Malého a Velkého paláce, už to nebylo ono. Neschopnost Aliny mluvit s Malem o svých pocitech a obavách mě štvala. Je pro ni "celý svět" a nedokáže se mu svěřit. Alina versus Mal/Temnyj/Nikolaj, to bylo trochu překombinované... Jelikož jsem už četla Zjizveného krále, věděla jsem, kdo je Strumhond, Nikolaj je má oblíbená postava, takže jsem za jeho přítomnost v tomto díle byla ráda, jeho humor mi je blízký. Oblíbila jsem si Tamaru s Toljou, škoda, že Žeňa byla upozaděna, tu mám taky ráda, snad bude mít v příštím díle zase více prostoru. Závěrečný boj s Temnyjem na mě působil odbytě. Co mě na knize ohromně štvalo byl velký počet hrubek, překlepů a nesmyslů (např. záměna jmen Vasilij/Nikolaj). Třetí díl si určitě nenechám ujít a doufám, že bude akčnější.

5 13.06.2021

Od C.J. Tudor jsem četla Kříďáka, a to v nedávné době, proto mi docela vadilo, že autorka zasadila příběh do podobného prostředí (malé městečko, kde tzv. chcípl pes) a i postavy příběhu byly skoro shodné (vypravěčem je muž kolem čtyřicítky, který se rád napije, je to učitel, tak trochu podivín, v mládí byl členem party ve složení čtyři kluci, jedna holka, vrací se do rodného městečka, aby vyřešil minulost,..). Jáma mi přišla čtivější a napínavější než Kříďak, měla lepší zápletku, ale konec mě trochu zklamal, ten mi přišel lepší u Kříďáka. Každopádně mě ještě čekají Ti druzí a doufám, že tentokrát nastane nějaká změna prostředí a postav.
"Říká se, že čas všechny rány zahojí, ale není to pravda. Pouze obrušuje paměť. Navzdory tomu, co člověka postihne, běží čas stále dál, rozmělňuje vzpomínky a drolí obrovské balvany bolesti, až z nich zůstanou jen ostré úlomky, které se pořád zarývají do srdce, ale jsou tak malé, že se to dá vydržet." (kap. 6)

7 01.06.2021

Grišu jsem na seznamu knih k přečtení měla už delší dobu, ale až seriál na Netflixu mě přiměl konečně se začíst. Byla jsem tedy už ovlivněná seriálem a věděla co se stane, ale i tak se mi knížka líbila a těším se na další dva díly. Trochu mě mrzí, že jsem si nepřečetla Zjizveného krále až po Griše, asi by mi pak některé věci byly jasnější...Z postav jsem si oblíbila Žeňu, k Alině a Malovi jsem měla neutrální vztah a Temnyj.. "bad boy" s jistým druhem charizmatu :-) Líbí se mi, jaký svět Leigh Bardugo stvořila - Malý palác, kefty, typy grišů (korporálčici, eterálčici, materiálčici) a jejich schopnosti..- a řadím ji k mým oblíbeným autorkám. Kniha se čte lehce a rychle, děj hezky plyne.

6 26.05.2021

Druhý díl série Stašidelné domy byl slabší než první Duch domu Ashburnů. Trochu mi vadil opakující se motiv - milovník koček a člověk na pokraji chudoby, který nemá kam jinam jít a nezbývá mu než zvolit ubytování ve strašidelném sídle (ale chápu, jinak by neměl "motivaci" tam zůstávat a nebyl by příběh...). Chyběly mi informace o hlavní postavě, kolik bylo Danielovi let (neurčitě zmíněno až v úplném závěru), jak přibližně vypadal, co se stalo s jeho rodinou.
Postavy, až na Kylea a Elizu, mi byly sympatické (Daniel, Bran, Joel, paní Kirshnerová, Annalise Myricksová). Už to bohužel nebylo tak čtivé a napínavé jako předchozí díl, zápletka byla docela dobrá, ale závěrečná část, hlavní boj s Elizou, mě ani moc nebavil. Konec byl jeden velký happy end. I když to "nebylo úplně ono", od přečtení dalšího dílu mě to neodradilo. 3,5 *

2 14.05.2021

České autory/autorky knih příliš nevyhledávám, k Bábovkám mě přivedl jeden z rozhovorů s Radkou Třeštíkovou v časopise. Zaujalo mě téma knihy, moc jsem od ní ale neočekávala. Možná právě proto mě docela mile překvapila. Styl psaní mi tzv. sedl a příběh pěkně plynul, bylo to pro mě čtivé. Líbilo se mi propojování postav, naopak se mi nelíbily neukončené dějové linky, a že jich bylo poměrně hodně, nemám ráda otevřené konce. Navíc zápletka krádeže peněz byla dost zvláštní, nevysvětlená..(SPOILER: Když peníze Květě ukradla Magda, jak se pak dostaly k Ondřejovi? Asi mi něco uniklo..)
V knize jsou popsána témata jako: malá sebeúcta milenky, která s sebou nechá tzv. orat, neskutečná touha po dítěti, která ale úplně otráví a rozvrátí vztah, sebeobětování a nenaplněné sny (zbabělost něco změnit), manželova nedůvěra (až vysmívání se/ponižování) v práci ženy, která nechce být "jen matkou," která se chce seberealizovat i jinak, obětování se dítěti, i když už je dospělé a dokáže se o sebe postarat samo, zoufalá snaha dívky o pozornost a lásku rodičů, vztahová nestálost ve smyslu střídání partnerů, potřeba o někoho neustále pečovat (jinak se člověk nudí a neví jak by se v životě zabavil), workoholismus - obětování všeho, i dětí, práci, zpackaný život prostitutky, výchova dítěte s postižením..
U každé ženy jsem si dokázala najít alespoň nějakou drobnost, díky které jsem se do ní dokázala vcítit, snad jen jediná Saša mi byla nesympatická, takový sobec.
Bábovky byla první kniha R. Třeštíkové, kterou jsem četla, původně jsem chtěla dát vyšší hodnocení, ale konec mě zklamal, bylo to takové utnuté...Ale možná si od autorky v budoucnu ještě něco přečtu. 3,5*

11 18.04.2021

"Buďme dítěti průvodcem. Nepotřebuje šéfa ani sluhu."
Knížku jsem dostala jako dárek k narozeninám od kamarádky, jsem ráda, že mi tudíž zůstane doma a budu do ní moct znovu nahlížet. V knize mám totiž hodně záložek a určitě se k ní budu vracet. Montessori přístup mi připadá zajímavý, i když podle mě, ne aplikovatelný na každé dítě, ale některé principy/postupy si z něho vzít můžeme. Líbí se mi formát knihy, jednoduché ilustrace i fotografie reálných prostor, inspirace, jak to pro batole doma zařídit tak, aby byl prostor funkční a dítěti umožnoval být samostatnější. Čeho jsem si ale všimla hned na tzv. první dobrou, a ze začátku mi to pří čtení vadilo, bylo to, že text není v odstavcích zarovnaný do bloku, maličkost, ale přece.. rušivý element.
Pro někoho, kdo je v Montessori tématice začátečníkem, je kniha dobrým průvodcem, který shrnuje základní principy a dává "návody" jak vychovávat jinak/lépe.

2 09.04.2021

Extrémně čtivé, napínavé, dobře vykreslená atmosféra, spád, překvapení, jednoduchá zápletka, nic překombinovaného. Hodně mile mě kniha překvapila a dlouho jsem žádnou takhle nehltala :-)
Adrienne mi byla sympatická od prvních stránek, odvážná, silná a chytrá, společnost jí dělal kocour Wolfgang.
Vše vysvětleno, žádný otevřený konec. Není E. jako E.!
Jsem s knihou moc spokojená a v budoucnu si přečtu nějakou autorčinu další ze série Strašidelné domy.

12 20.03.2021

"Když člověk musí, snese téměř cokoliv. A to je dobře i špatně."
Přiznávám, že jsem si knížku původně vybrala jen kvůli jejímu názvu. Později mě zaujala i anotace (konečně je hlavní hrdinkou introvertka!), i kladné hodnocení zde, na Databázi knih. Dobře se to čte, ale jestli hledáte příběh plný zvratů, budete muset sáhnout po jiné knize. Z psychologického hlediska je to ovšem zajímavý příběh, tématem je samota. Hlavní hrdinka, třicetiletá Eleanor Oliphantová, mi ze začátku přišla dost zvláštní, ale s přibývajícími stránkami mi byla víc a víc sympatičtější. U některých pasáží jsem se pousmála nad Eleanořinou neznalostí někdy až triviálních věcí/situací, ale vzápětí jsem si uvědomila, že je to vlastně hrozně smutné. Nechápu, jak mohla tolik let žít takhle sama, ještě navíc s neřešenými traumaty z dětství. Během čtení se postupně odkrývá minulost, jde hlavně o věc, kterou spáchala její matka. Děsivé. Zajímavé bylo, jak jedna nečekaná událost (záchrana neznámého člověka) dokázala spojit osud Eleanor a Raymonda. Byl to v podstatě její zachránce a líbil se mi vývoj jejich kamarádství. Čekala jsem trochu uzavřenější konec, ale vím, že už i tak se Eleanor má vážně skvěle.

7 13.03.2021

Útlá knížka, nicméně obsahuje poměrně dost zajímavých informací. Ne, že bych věřila úplně všemu na sto procent, ale jako podnět k zamyšlení to určitě stojí. Co bych ale autorovi vytkla je "citová zabarvenost" textu a pro mě zbytečně rušivé myšlenkové vsuvky. Používání několika otazníků nebo vykřičníků na konci některých vět mě vyloženě iritovalo. Asi to mělo čtenáře šokovat, vyvolat wow efekt nad konkretním zjištěním, ale na mě to působilo opačně, neprofesionálně. Jazyková korektura mi přišla dost špatná (psaní procent 20% vs. 20 %, "3tí" místo "třetí"..to úplně bouchlo do očí). Celkově na mě forma textu působila hodně jednoduše a používání pouze křestních jmen autorů experimentů v některých částech textu nepřidávalo moc na důvěryhodnosti (určitě zní lépe např. "docent Dolejší" než "Ivan"). I když mám ke knize výhrady, doporučuji ji k přečtení.

8 23.02.2021

"Je mnohem zajímavější přemýšlet o tom, co se skrývá za mraky, než mít stále nad sebou jednotvárné, jasně modré nebe." (str. 341)

Šepot vzdálených chvil je druhou knihou, kterou jsem od autorky četla. Stejně jako ta předchozí mi dlouho ležela na stole, než jsem dostala chuť začíst se, a to i přes to, že měla lákavější obálku než Zapomenutá zahrada. Není pro ty, kteří nemají rádi popisy prostředí, vnitřní úvahy, odbočky, skoky v časových rovinách..tohle všechno je totiž styl psaní Kate Morton. Především hodně odboček, než se vůbec dostanete k jádru věci..ale pak to za to stojí. I když uznávám, že by kniha mohla být klidně o nějakých sto stran kratší. Její zápletky se mi líbí, i když oproti Zapomenuté zahradě, jsem zde některé věci tušila předem. Bylo ale i spoustu těch, které mě hodně překvapily.
Edie (Edith) Burchillová mi byla sympatická hned od začátku, taková lehce zakřiknutá knihomolka. Její matka Meredith a její tajnůstkaření, resp. spíše zaryté mlčení ohledně její minulosti mi jeden čas silně lezlo na nervy, na konci jsem si ji ale docela oblíbila. Saffy Blythová (krásné jméno Seraphina) mi byla sympatická, takova dobračka, která měla své sny o tom, jak chce žít. Její starší dvojče Percy (Persephone) mi ze začátku přišla fajn, trochu tajemná, postupem času mi na ní začalo něco vadit a úplně na konci jsem se jen divila, jaká všechna tajemství skrývala (Lucy, Saffy,..). Její "posedlost" Milderhurstem byla trochu zvláštní. A nejmladší ze sester, Juniper Blythová, okouzlující podivínka.
"Z nedostatku brambor kručí člověku v žaludku, ale bez krásy mu okorá a ztvrdne duše." (str. 96)
Zámek Milderhurst a jeho okolí bych chtěla navštívit, dokonce si možná i přečíst Bahnivce Raymonda Blytha. Původ díla byl překvapující! Jak mohou věci z dávné minulosti ovlivnit přítomnost ...a jedna zatracená okenice..Mrzel mě osud Thomase Cavilla a i to, jak to úplně nakonec dopadlo se sestrami Blythovými.
Na knihách K. Morton se mi líbí, že každá zápletka má své rozuzlení, vše je vysvětleno do detailu, žádné otevřené konce a domněnky.

"Nedokázala si představit, že by někdo mohl toužit po návratu do minulosti, když všechna tajemství přebývají v budoucnosti." (str. 137)

1 03.02.2021

"Historie je pouhý příběh vyprávěný těmi, kdo přežili." (str.67)
Z počátku mi styl psaní přišel "jednoduchý", více mi seděl k vyprávění dvanáctiletého Eddieho než 42letého Eda, ale rychle jsem si na něj zvykla. Snad každá kapitola končila nějakou zajímavou informací, kvůli které jsem musela číst dál. Líbilo se mi střídání dvou časových rovin, rok 1986 a 2016. Bylo to napínavé čtení plné zápletek, nejvíc mě dostala poslední kapitola a "Někdy, Ede...je lepší neznat na všecko odpověď." Některé scény byly docela drsné, autorce se povedlo vykreslit je dost "živě".
"Myslíme si, že chceme odpovědi. Ve skutečnosti ale chceme správné odpovědi. Lidská nátura. Klademe otázky v naději, že nám poskytnou pravdu, jakou chceme slyšet. Potíž je v tom, že pravdu si nevyberete. Pravda má tendenci být jednoduše pravdivá. Ve skutečnosti rozhodujete jen o tom, jestli jí budete věřit, nebo ne." (str. 185)
Postavy příběhu: dětská parta ve složení Příšerka Eddie, Špekoun Gav, Dráťák Mickey, Hop David a Nicky
Elisa Kolotočenka - kolik smůly může mít jeden mladý člověk...
Reverend Martin a Sean Cooper - takoví..., by snad ani neměli být na světě..
Chloe - překvapivá spojitost s jednou z dalších postav
Pan Halloran - zvláštní postava, ze začátku mi na něm pořád něco nesedělo, ale pak jsem si na něj zvykla a mrzelo mě jak to s ním dopadlo
Na knize se mi líbilo i to, že autorka prokládala příběh zajímavými "mini úvahami" o pravdě, karmě, lásce, pohledu na věc, ..
"Nemůžeš si vybrat, do koho se zamiluješ. ...Láska není rozhodnutí. Je to nutkání. Teď už to vím. Snad bychom se ale rozhodovat měli, někdy. Aspoň třeba o tom, že se nezamilujeme. Že s tím budeme bojovat, odejdeme od toho." (str. 189)
Knihu doporučuji k přečtení, nenáročné, přesto zajímavé a napínavé...Takže, nikdy nedělejme ukvapené závěry, o všem pochybujme a nikdy nedejme na to, co se samo nabízí.

8 14.01.2021

Na Zjizveného krále jsem se těšila. Od Leigh Bardugo jsem četla Šest vran a Prohnilé město, které se mi moc líbily. Tato kniha mi ale "dala zabrat" a strávila jsem s ní dlouhý čas. Část Tonoucí muž se mi četla špatně, pořád jsem se nemohla začíst a dějová linka Nikolaje a Zoji mě ani moc nebavila. Líbily se mi jen kapitoly, které pojednávaly o minulosti postav (Nikolajovo dětství, Zojina cesta k velitelce grišovské armády) a popichování mezi králem Lantsovem a velitelkou Nazjalenskou. Naopak jsem se těšila na kapitoly, ve kterých vystupovala Nina, kterou jsem si velmi oblíbila z dvou předchozích knih (bolestná vzpomínka na Matthiase a Ninina snaha najít mu vhodné místo k pohřbení). Čtení mě začalo víc bavit až s částí Čarodějka v lese, a nejvíc mě zaujal konec, který byl akční a napínavý. Zajímavá byla také dějová linka Isaaka, zvrat na konci knihy byl překvapivý. Fjerdská zápletka mi přišla lepší než Temnyj a Vrása stínu (vše okolo toho, svatí Jelizabeta, Juris a Grigorij...nějak mi to nesedlo).
Z vedlejších postav mi byla sympatická Žeňa a Hanne (překvapivým momentem bylo kdo je otcem Hanne). Trochu matoucí může být pro čtenáře pojmenování dvou postav podobnými jmény - Juri a Juris.
Původně jsem vůbec neměla v plánu pouštět se do dalšího dílu, ale konec knihy mě přeci jen "přemluvil".

"Co myslíš, že živí její vztek?" zeptal se Nikolaj.
"Nenávist?"
"Jistého druhu. Každé palivo hoří jinak. Některé rychleji, jiné žhavěji. Nenávist je jeden druh paliva. Ale nenávist, která začala jako oddanost - z té bývá úplně jiný druh plamene." (Kap. 22, Nikolaj)

"Většina z nás dokáže skrývat své největší bolesti a touhy. Tak přežíváme každý den. Tváříme se, že bolest není, že si neseme jizvy místo ran." (Kap. 25, Zoja)

6 09.01.2021

Jak málo někdy stačí...a všechno je úplně jinak.. Náhoda? Osud? Příběh, který vychází ze skutečných událostí.

Knihy českých autorů a autorek nevyhledávám, Alena Mornštajnová mě ale velmi mile překvapila. Kniha je hodně čtivá a určitým způsobem "napínavá", i když popisuje vážné téma.

Líbila se mi jména postav, na dnešní dobu ne zas tak typická (Mira, Ida, Gustav, Rosa, Elsa, Ervin). Mira Karásková mi byla sympatická od prvních chvil, ani si nedokážu představit tu beznaděj a smutek, když vás v devíti letech postihne taková tragédie. A to, co si prožila Hana Helerová... kolik utrpení dokáže jeden člověk snést. Bylo zajímavé sledovat vztahové propletence postav, ať už šlo o Jaroslava Horáčka, Ivanu Zítkovou nebo Karla Karáska.

V knize je několik překvapivých momentů, a obzvlášť u jednoho si řeknete, tak jak je psáno na obálce knihy, "ironie osudu"..

"Z knihovničky vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou."

43 28.09.2020

Skvělá knížka! Ze všech pěti dílů (série Letopisy Pozůstalých a Zlodějský tanec) se mi líbila nejvíce. Mělo to spád od prvních stránek, pořád se něco dělo a nutilo mě to číst každou volnou chvilku, Mary E. Pearson zkrátka umí :-) V předchozím díle jsem si stěžovala na "moc růžový konec", takže jsem byla ráda, že autorka nechala odejít několik postav i z "té dobré strany", příběh tak působil reálněji. I když mi to bylo líto... Montegue hodně překvapil, psychologie jeho postavy byla dobře vykreslená. A i Paxton byl překvapení. Kazi si toho hodně vytrpěla a líbilo se mi prohloubení jejího vztahu s Jasem. Wren a Synové opět skvělé, jen mě trochu mrzí, že vztahová linka Wren nebyla moc uzavřena, ale za Synové jsem byla ráda. Líbil se mi konec, všechna ta pospolitost. Bude mi tenhle svět chybět - Skalisko, Ballengerovi a jejich početná rodina, Patrei, vendská osada, Rahtan, Kazi ve stínech, její žonglování, hádanky, přáníčka..
Obálka opět moc hezká, ale stejně jako v předchozím díle, hodně chyb v textu.
"Možná jsem konečně pochopil, že historie není jen to zapsané na zdech a v knihách. Že ji utvářejí tisíce každodenních rozhodnutí, z nichž některá dopadnou špatně, některá dobře a některá jsou prostě vynucená tím, že už nezbývá moc času. Nedá se žít tak, že budete čekat, až váš příběh napíše někdo jiný. Někdy je právě tohle jistá cesta ke smrti." (kap. 47, Jase)

9 08.09.2020

Zusak je můj oblíbený autor, četla jsem od něj Posla, Zlodějku knih a Clayův most a byla jsem zvědavá na jeho prvotinu Roky pod psa. Je to taková "zusakovská jednohubka", čte se to dobře, ale nebavilo mě to. Hlavní postava, Cameron Wolfe, mě neupoutala, ani nikdo z postav vedlejších. Dějově se vlastně nic moc neděje, hlubší myšlenku, pokud tam byla, jsem nepochytila. "Snové kapitoly" mi přišly nadbytečné.
Slabé tři hvězdičky a uvidím jestli se vůbec někdy pustím do pokračování.
"Samozřejmě jsme věděli, že není možný, aby se nám to povedlo. Jediná potíž byla v tom, že se nám to povedlo." (kap. 7)

4 31.08.2020

Na třetí díl jsem se těšila, byla jsem zvědavá, jestli Louisa konečně najde štěstí v New Yorku a jak zvládnou se Samem vztah na dálku. První polovina knihy mě ale moc nebavila (stejně jako u předchozího dílu), přišlo mi, že se nic moc neděje..ovšem druhou polovinu jsem poměrně rychle zhltla. Práci, kterou měla Louisa u Gopnikových, bych dělat nemohla..už i jen kvůli té zvláštní atmosféře, která u nich neustále panovala. Agnes byla podivná, jednu chvíli docela sympaťačka, druhou chvíli na zabití, ovšem její tajemství bylo poměrně překvapivé, čekala jsem spíš nějakou nevěru..Bručoun Illaria mi k srdci zprvu nepřirostla, ale na konci jsem si říkala, že je to asi dobrá ženská..z postav byla největším překvapením paní De Wittová. Konec se mi líbil, hlavně to, že Lou začala dělat něco v čem se opravdu tzv. našla, ale nebýt Margot..i shledání na střeše Rockefellerova centra bylo pěkné, jen mohlo být ještě trochu víc rozepsané, to mi přišlo škoda. Ale jinak pěkné zakončení celé trilogie.

12 08.08.2020

Byla jsem mile překvapena, když jsem v knihovně objevila "volné pokračování" Letopisů pozůstalých. Styl psaní Mary E. Pearson mě baví a ne jinak tomu bylo u Zlodějského tance. Dívčí rahtanskou trojici Wren-Synové-Kazi jsem si hned oblíbila a byla jsem ráda, že se v příběhu vyskytly, byť třeba i jen okrajově, některé postavy z předešlého vyprávění (Natyia, Eben, Griz, královna Lia, král Jaxon). Jase Ballenger mi přirostl k srdci až časem, líbila se mi jeho početná rodina, její příběhy a historie rodu. Popis Skaliska mě upoutal, chtěla bych v něčem takovém chvíli žít :-) A vidět tembrisy. Kniha je velmi čtivá (na rozdíl od Letopisů mě tenhle příběh "chytil hned"), napínavá, nechybí dobrodružství, ani romantika. A jako bonus má hezkou obálku. Co bych ale vytkla je poměrně dost překlepů v textu. Za mě konec dopadl "až moc růžově", ale těším se co přinese Zlodějská přísaha.

6 21.07.2020

Zdravý rozum ve výchově jsem četla až jako druhý v pořadí, ačkoliv byl vydán před Uvolněným rodičovstvím. V obou knihách je dost věcí shodných, ale nevadilo mi to, opakování - matka moudrosti. :) Autorka píše čtivě a srozumitelně, teorie vysvětlená na konkrétním příkladu je velké plus. Z této knihy mě nejvíce zaujala myšlenka/teorie, že „děti ztrácejí tolik zodpovědnosti za sebe sama, kolik jí převezmou dospělí, navíc věří tomu, co si o nich myslíme, a vyplňují naše očekávání.“ O sebenaplňujícím proroctví či Pygmalionském efektu jsem četla poprvé až zde. Nejvíce se mi asi líbila část Důvěřuj, a neprověřuj. Neztotožňuji se se všemi názory a výchovnými teoriemi, které Pavla Koucká v knize, v rámci zdravého rozumu ve výchově a uvolněného rodičovství, prezentuje, ale s většinou souhlasím a myslím, že kniha rozhodně stojí za přečtení.

1 02.07.2020

Jsou to už čtyři roky od přečtení Než jsem tě poznala, takže jsem musela trochu pátrat v paměti. Vzpomínám si, že se mi první díl moc líbil, těšila jsem se proto na pokračování. První zhruba polovina knihy mě ale vůbec nebavila, obzvlášť kapitoly, ve kterých Lou docházela na sezení Kruhu nového začátku. Teprve až v druhé polovině dostal děj větší spád a čtení mě bavilo. Louisino chování jsem občas nechápala (třeba proč pořád zůstává pracovat v baru na letišti a její rozhodovací procesy ohledně NY), Lily mi chvílemi lezla hrozně na nervy a chvílemi mi jí bylo líto. A záchranář Sam… to byl sympaťák, jednoznačně moje nejoblíbenější postava :) Docela zajímavá byla dějová linka rodičů Lou, Josie a Bernarda, přišli mi v tomto díle „lidštější“. Nemůžu autorce nevytknout tak trochu klišé, že si Lou uvědomí určité věci až v momentě, kdy je ztrácí…Je to snad poprvé, kdy se nemůžu rozhodnout, zda dát tři nebo čtyři hvězdičky, proto 3,5*. Další díl si určitě přečtu (už jen kdyby kvůli Samovi), zajímá mě jak si Lou dál povede a doufám, že to bude čtivé hned od začátku.

4 08.06.2020