ludek.n
komentáře u knih
Strážci Západu
David Eddings
Jedenáct let po událostech Belgariadu se nad královstvími Západu vznáší nový temný stín a rivanský král Garion se musí postavit nové nebezpečné výzvě, hrozící zničit jeho rodinu, zemi i svět. První kniha Malloreon je přímým pokračováním Eddingsovy série Belgariad a vrací do hry všechny její staré známé hráče, dokonce i ty, o nichž jsme si mysleli, že jsou už nenávratně pryč. Schéma výstavby příběhu je hodně podobné svému předchůdci. Máme tu základní zápletku, v jejímž jádru krystalizuje ohrožení všeho dobrého a z níž existuje pravděpodobně jedno jediné východisko, a to další velká dobrodružná cesta křížem krážem celým světem. Strážci západu jsou přípravou na toto náročné putování, nastavuje parametry a cíle, odhaluje ty, kdo půjdou s námi i ty, kdo nám budou v cestě bránit. Vzhledem k faktu, že série Malloreon opět čítá pět knih, nikam se nespěchá. Každou (i tu nejbezvýznamnější) událost si pěkně a do detailu rozebereme, všemi zúčastněnými okomentujeme, a teprve poté, kdy si ve věci uděláme jasno, pokračujeme dále. Dramatičnost vyprávění je tak obroušena od všech ostrých hran a i přes svou epičnost působí místy unaveným dojmem.
Divotvůrcova koncovka
David Eddings
V Kthol Mišraku, městě Nekonečné noci, se rozhoduje o osudu světa, lidí i bohů. Garion, třímající v rukou Aldurův Orb, se musí postavit probuzenému Torakovi, který se chce stát králem králů, jediným pánem a Bohem nad světem. Série Belgariad David Eddingse dospěla do svého závěru. Všechny cesty jsou skončeny, tajemství odhalena, milostné rošády uzavřeny… zbývá vybojovat poslední bitvu. Jednak tu mezi armádami Západu a Torakovými stoupenci, i tu osudovou mezi Garionem a Torakem, která vyjeví, které ze dvou proroctví dojde svého naplnění. V první půli knihy si Eddings pečlivě připravuje šachovnici a umisťuje do ní své figury, aby se následně pustil do hry a rozpoutal armageddon. Poprvé za celou dobu strávenou s Belgariadem čtu jedním dechem bez touhy se odtrhnout. V Thull Mardu je to o mohutných taktických manévrech a nelítostném soupeření tří armád, v Kthol Mišraku je to o božské velkoleposti a boji muže proti muži (respektive bohu, chcete-li). Obě partie jsou ohromující a klidně by to jimi mohlo skončit, protože závěrečný svatební ocásek je oproti nim už jen slabým odvárkem bez chuti i zápachu. Divotvůrcova koncovka mi každopádně připravila vpravdě divotvorný zážitek a za to jí patří skromné díky.
Kim (komiks)
Rudyard Kipling
Cesta chudého nevzdělaného sirotka za poznáním tajů vysoké špionáže britské tajné služby, podbarvená exotickým prostředím Indie z přelomu století. Neznaje Kiplingův originální román, byl pro mě Kim vstupem na neprobádané území. Na druhou stranu s Lewisem Helfandem, který Kiplingův příběh zpracoval do podoby komiksového scénáře pro mladé čtenáře, se nesetkávám poprvé. Zatímco Carrollovu Alenku převyprávěl bravurně, jeho adaptace Vernovy Cesty do středu Země byla bída s nouzí. Kiplingův Kim má bohužel blíže k Vernově adaptaci. Je plytký, nevýrazný a absolutně nevzrušivý. V příběhové rovině nemá co nabídnout a své si k tomu přidal i výtvarník Rakesh Kumar, který až trestuhodným způsobem promarnil potenciál, jenž se mu tady nabízel v podobě atraktivního prostředí daleké Indie. Kim v jejich podání vychází nemastně, neslaně a nejspíš nezaujme ani malé, ani velké čtenáře.
Poutník
Elaine Cunningham
Fjodor se ve společnosti temné elfky Liriel vrací domů do Rašemenu. Chce vládnoucím čarodějkám představit drowí princeznu jako tu mocnou sílu, která přináší zemi naději na uzdravení. Závěrečný díl trilogie Elaine Cunninghamové ze světa Forgotten Realms začíná hodně opatrně a tak trochu nemastně, neslaně. Jako by se autorka vydala z nápadů a nyní se už jen snaží poskládat zbytky do nějakého smysluplného a celistvého útvaru. Příběh tak ztrácí kontinuitu a více než co jiného připomíná náhodnou střelbu do terče, která navíc jde často úplně mimo namalované kruhy. Střípky se nicméně postupně skládají dohromady a černobílý obraz se nesměle, ale vytrvale vybarvuje. I úmrtnost začíná stoupat a je jasné, že finále bude pořadně smrtící a krvavé. Člověk se může sázet, které figury budou obětovány a které závěrečný masakr v Rašemenu přežijí. A že se dočkáme i vypjatých emocí, při nichž nezůstane jedno oko suché, je nabíledni. Pokud za nic jiného, tak za tyhle poslední kapitoly by si Elaine Cunninghamová zasloužila metál a uvedení do síně slávy. Škoda, že tak strhující nebyla kniha už od začátku…
Drowova dcera
Elaine Cunningham
Liriel Baenre se měla stát nejvyšší kněžkou bohyně Lloth, ona ale, věrna své nespoutané povaze, raději zvolila dobrodružný život bez pravidel. Elaine Cunninghamová vstupuje s Drowovou dcerou do světa série Forgotten Realms, v němž buduje svůj vlastní, samostatný příběh. Příběh temný, drsný a nelítostný, vyprávěný chladně a bez emocí. Tady čtenáře opravdu nezahřeje nějaké to laskavé slovo, či dobrý skutek. Vypočítává krutost a chladná nenávist mě vždycky děsily, a v této knize se mi obojího dostalo vrchovatě. Možná proto se mi pojetí fantasy podle Elaine Cunninghamové zase až tolik nelíbilo. Všechna ta nevraživost a pletichaření matriarchátu, magie, která slouží především k mučení a zabíjení, postavy, které žene touha po moci nebo po pomstě… vždyť tady se i sex provozuje jen a jen z vypočítavosti. Není tu nic, co by všechny ty negativní vibrace vyvážilo a posunulo je kladným směrem. Nakonec i finále knihy, které žádným finálním završením Lirieliných dobrodružství není, protože jen otevře cestu k pokračování, zůstalo tak trochu za očekáváním.
Světlo elfů I
Bernhard Hennen
Aby ochránila Srdce Albenu před přicházejícími troly, přeruší královna Emerelle jednu z albských stezek a vpustí tak do svého světa stíny krvelačných Yingizů. Dokáže královnin šermíř Ollowain najít lék na zlo, které sužuje Alben? V Česku se Světlo elfů tváří jako třetí kniha cyklu, ve skutečnosti se ale jedná o přímé pokračování Zimy elfů. A stejně jako u ní, je i v tomto případě první polovina rozděleného románu vágní, rozvleklá a škobrtající přes kameny tak těžkopádně, až vás z toho bolí v duši. Jakoby měl Bernhard Hennen k dispozici všechen čas světa a patuje proto velkohubými, marnými dialogy a podrobnostmi, které děj nikam neposunují, ale zabírají spoustu místa. Autor je evidentně placen od slova, ale napínání čtenářovy trpělivosti má své hranice. Pokud jsou překročeny, stane se četba otravnou a unavující. S přibývajícími stránkami klesá zájem o osudy hrdinů a je stále obtížnější přesvědčit sebe sama, že ke zdárnému dokončení zápletky bude potřeba přečíst ještě jednu další knihu. Tím spíš, že tu není nikdo, komu by se dalo z plna srdce fandit.
Zima elfů II
Bernhard Hennen
Poté co v Albenu rozpoutali válku, vydává se trolí soldateska i do země lidí, aby potrestala účast fjordlandských bojovníků při obraně Phylanganu. Najednou není ani v jednom ze světů bezpečno. Druhá část Hennenovy Zimy elfů pozvedla prapor heroické fantasy do výše a zuřivě s ním mává navzdory všemu protivenství. Přestože se tempo nijak výrazně nezrychlilo, dokázal se Bernhard Hennen poučit z chyb a rozhodně zapracoval na dynamice. Jednotlivé události pořád navléká jako korálky na šňůrku, už se mu ale nerozpadají, neztrácejí, ani se nezaplétají do sebe navzájem. Navíc s citem a v pravou chvíli přidal dojímavé dětské a milostné elementy, takže se zdá, jako by jeho postavy povyrostly a ztratily onen nevýrazný a šablonovitý charakter. Mají minulost, emoce i vztahy k ostatním ve své blízkosti. Na rozdíl od Elfů se nepohybujeme skrz staletí, ale zůstáváme pěkně nohama na zemi v rozmezí jediného lidského života. Celkové atmosféře a vyznění to hodně pomohlo, a tak z finále „druhé“ elfí knihy může mít čtenář jen a jen radost.
Zima elfů I
Bernhard Hennen
V Albenu se rozhořela válka. Trolové se cítí dost silní na to, aby vybojovali zpátky zemi, z níž byli před věky vyhnáni. Těžce zraněná královna Emerelle se ukryje ve světě lidí, odkud se vydávají fjordlandští bojovníci na pomoc elfům. Bernhard Hennen (nyní už bez pomoci Jamese Sullivana) se vrací do světa dětí Albů, aby vyplnil prázdná místa v příběhu, který známe z románu Elfové. Zima elfů tedy není pokračováním série, nýbrž jejím doplněním o doposud neznámé úseky historie. Vracíme se do doby, kdy syn Mandreda Torgridsona Alfadas, vychovaný mezi elfy, byl jako jeho otec zvolen jarlem Firnstaynu a události spojené s návratem znovuzrozeného Devanthara jsou ještě nekonečně vzdálenou budoucností. Styl vyprávění zůstal stejně rozvláčný, místy vyzdvihující nepodstatné události, namísto těch zásadních, a s postavami, které jsou stále tak trochu ken-barbieovské. Na druhou stranu nutno k dobru dílka přičíst přece jen zhuštěnější linii dramatických momentů, jejichž potenciál však zůstává ve většině případů nevyužit. Stejně jako u předchozích Elfů se jedná o první část rozděleného románu, takže rozuzlení se dočkáme až příště…
Elfové II
Bernhard Hennen
Elfí válečníci Nuramon a Farodin už celé věky pátrají po vypovězené Noroelle, ale ta nejtěžší zkouška na ně čeká v podobě znovuzrozeného Devanthara, který ohrožuje celou říši elfů. Druhá polovina rozděleného románu Bernharda Hennena a Jamese Sullivana je o poznání emotivnější a zajímavější než předchůdce, byť mnohé nešvary z dřívějška zůstaly i tady a devalvují celkové vyznění díla. V prvé řadě zůstala rozvláčnost, která dokonce i z dynamických bojových scén udělá takticko-operační příručku pro vojenské zálohy, zevrubně popisující vše, včetně sklonu paží při seku mečem nebo nejefektivnější postavení sekery při eliminaci protivníka. Druhým zádrhelem je práce s postavami, a to nejen s těmi, které se objeví neznámo odkud a hned vzápětí mizí neznámo kam, ale i s těmi, které utvářejí hlavní dějový proud. Snad všichni kromě Mandreda Torgridsona postrádají osobitost a něco, co zajistí, že s nimi budete i dýchat (v případě Nuramona a Farodina je to opomenutí až trestuhodné). Přiznávám, že s blížícím se koncem se ledy přece jen trochu pohnuly a naznačily potenciál, který se v příběhu ukrýval, i tak to ale na víc než tři a půl hvězdy nevidím.
Elfové I
Bernhard Hennen
Jarl Mandred Torgridson si přišel do království elfů pro podporu proti kančímu muži, z něhož se posléze vyklubal jeden z démonů ze starých časů - Devanthar. Lovecká skupina bestii sice zabije, ale cena, kterou účastníci lovu (a nejen oni) zaplatí je převysoká. Bernhard Hennen se společně s Jamesem Sullivanem pustili do ságy, která představuje elfy, ony podivuhodné bytosti, ve svém osobitém ztvárnění. Německý boom fantasy literatury je v posledních letech nepřehlédnutelný a němečtí autoři se rozhodně nehodlají smířit s nějakým okresním přeborem, nýbrž jednoznačně pokukují po lize nejvyšší. Hennenův elfí projekt má bezpochyby ambice i nápřah, ale z úvodní knihy mám spíš pocit neujasněnosti cílů a rozpačitost v jejich naplňování. Jakoby si pánové ukrojili příliš velké sousto, a tak místo bohatého, strukturovaného děje, nám nabízejí pouze plytké a rozvleklé hledání „svatého grálu“, přičemž překážky, které se stavějí hrdinům do cesty, jsou natolik fádní a nedramatické, že by se musel stát zázrak, aby z toho vzniklo něco velkého, podnětného a zajímavého.
Strážce soumraku
Tom Lloyd
Jen co pominula jedna hrozba, už je tu nová a ještě strašnější. Zbídačenou Zemí obchází Stín a ztrápenému lidu nabízí falešnou naději na mír a spásu. Přitom jediné o co stojí je stát se Bohem. Strážce soumraku je završením epické pentalogie britského spisovatele Toma Lloyda a potvrzuje přesně to, co jsem zmínil už u jeho předchůdce: Tomovu sílu v bojových scénách. S tím jak se blížíme do finále a ubývá vedlejších linií, se právě ony dostávají do popředí a doslova opanují obsah téhle knihy. Bez velkého přehánění se dá dokonce říct, že Strážce soumraku je jedno velké bojové schéma, rozdělené krátkými pasážemi na přesun a oddech. Sem tam si Tom Lloyd ještě trochu zafilozofuje, přihodí hrst nějakého toho vysvětlení, případně něco doplní, ale takových vsuvek je jako šafránu. V porovnání s potoky krve a tělních tekutin, které touto knihou protečou, je to opravdu zanedbatelné procento. Je to drsná, syrová, místy až krutá hra, která nejednou připomene šachovou partii, v níž místo figurek vystupují armády lidí, démonů a Bohů. Rozhodně žádné čtení pro romantiky či snílky se srdcem na dlani. Tempo je vražedně pomalé, v mohutném finále se ale dokáže pořádně rozjet. Bere pak s sebou všechno, co není přibité nebo přišroubované. Epilog je naopak trochu odfláknutý, vzhledem k tomu, co dalo práce se k němu prokousat přes těch osmnáct set stránek.
Otrhanec
Tom Lloyd
Dokáže narkangský král Emin najít sílu, moc a spojence, aby se postavil neporazitelnému lordu Styraxovi, který se chce po smrti syna pomstít snad úplně celému světu, a to bez ohledu na to, kolik za to bude muset zaplatit? Tom Lloyd pokračuje ve své velkolepé sáze a zdá se, že Otrhanec se konečně našel. Možná je to tím, že čtvrtý díl Vlády soumraku konečně došel k tomu, co umí Tom Lloyd ze všeho nejlépe: mohutné bitvy muže proti muži, strategické rošády a hlavně a především píseň krve, slz a ohně, třeskotu mečů, uťatých údů a umírání. Jakmile totiž dojde na boj, probudí se v Tomovi múza a následuje jízda na tobogánu, kterou máloco předčí. Potíž je v tom, že ve všech ostatních aspektech - v popisu všednodenního života, vzájemných vztahů, interakcí a (nedej bože) emocí - úplně zdřevění a nabídne slohovou práci žáka střední školy, který má do génia daleko. Jak je dechberoucí v bojových scénách, tak nudný je ve všem ostatním. Některé linie, které otevírá (nebo v kterých pokračuje), do celkové mozaiky ničím nepřispívají a je otázkou do pranice, proč tu vůbec jsou. Každopádně především díky závěrečným kapitolám si Otrhanec vysloužil lepší hodnocení než jeho předchůdci, byť jen o pověstný chlup.
Pán bouří
Tom Lloyd
Z bělookého vyděděnce Isaka se během jediné noci stane bohy Vyvolený Krann Farlanu a lenní pán z Anvee. Jeho cesta k naplnění osudu je však protkána množství temných nitek, krve, kouzel a protivenství. Pán bouří je první knihou pětidílného temného fantasy eposu Vláda soumraku a je tak mohutná, grandiózní a epická, až se v ní člověk místy úplně ztratí. Tom Lloyd si rozhodně nedělá starosti s množstvím postav, všemožných detailů, jednotlivostí a zvyků, až to vypadá, že má k dispozici všechen čas světa, papíru a tiskařské černi na rozdávání. Jeho dílo se valí vpřed jako buldozer, který nemilosrdně srovná každou nerovnost v cestě, aniž by, byť jen na vteřinu, zaváhal. Rychlost není oslňující, takže usnout za jízdy není vůbec žádný problém. Na druhou stranu tenhle kolos nic nezastaví, dokud nejste na konci. Spousta rozběhnutých linek v danou chvíli dokonce ani nedává smysl a vy jen tušíte, že snad někdy v budoucnu zapadnou do celkové mozaiky a vyjeví svůj význam. Proto závidím čtenářům, kterým se kniha četla lehce. Já jsem s ní totiž zápasil, seč mi síly stačily. Vlastně až finále v Narkangu mě zvedlo ze židle a rozproudilo mi krev v těle…
Odhalení
Carol Berg
Bránu bájného Kir´Navarrinu může otevřít jen nejmocnější z ezzarijských Strážců, ale jen tehdy, když svou duši spojí s rai-kirah, démonem. Pokud to však udělá, jeho lid už ho nikdy nepřijme mezi sebe. Carol Berg pokračuje ve své výpravné sáze s ezzarijským mistrem Seyonnem v hlavní roli. A stejně jako v předchozí knize, jde do toho po hlavě a nekompromisně tam sází jeden nápad za druhým. V říši démonů, Kir´Vagonothu, jí sice malinko došel dech a přimrzla v tomhle ledovém bezcitném království na místě, ne a ne se pohnout dál, ale pořád se jedná o vysoce sofistikovanou, napínavou četbu, která jednoduše baví. A když už se zdá, že Carol Berg nemá čím překvapit, vystřihne tam tak fenomenální závěr, že si jeden sedne na prdel a čumí jak tele na nová vrata, nechápaje co se to kolem vlastně děje. Škoda toho bezkrevného Kir´Vagonothu, který se táhne jako dobře uleželá žvýkačka, přilepená na podrážce nové luxusní boty. Touhle pasáží jsem se prokousával dlouho a těžce, a tak chtě nechtě za ni strhávám jednu hvězdu. To však nic neubírá na skutečnosti, že se zatraceně moc těším na další pokračování.
Proměna
Carol Berg
Ezzarijci už od počátku věků bojovali proti démonům a chránili lid této země. Pak ale přišly armády impéria Derzhi a nemilosrdně smetli všechny, kdo jim stáli v cestě. Otevřeli tak cestu zlu, a to se chopilo své šance. Pokud se nenajde nový ochránce, hrozí světu zkáza. Carol Berg se odvážně a s vervou pustila do mohutné fantasy ságy, aniž by chtěla splývat s davem, poklonkovat mistrům žánru nebo být naopak přehnaně originální. Našla si svou vlastní cestu a našla ji zatraceně dobře. Na rozdíl od jiných fantasy kolosů se nijak zdlouhavě nerozbíhá, ale hned zkraje skočí rovnýma nohama do plnokrevného dobrodružství, které si čtenáře okamžitě podmaní a připoutá ho k příběhu ocelovým řetězem. Geniálně vymyšlený svět, zalidněný úžasnými postavami, kterým Carol Berg opravdu vdechla duši. Krásný styl psaní, pevná struktura vyprávění, neuvěřitelná jednoduchost, přímočarost, silné emoce, všechno tohle dělá z Proměny klenot, který na poli fantasy září oslnivým jasem. Nic tu není navíc a nic tu nechybí. Napínavé od začátku do konce a jako třešnička na dortu parádní a ušlechtilé finále. Deset bodů z deseti.
Strážci blesku
Stan Nicholls
Rosomáci - válečná jednotka orků, vedená velitelem Strykem, dostala za úkol zmocnit se velmi starého artefaktu, který je opředený nejednou legendou. Nikdo z jednotky netušil, že se vydává na cestu bez návratu a že jeden zapečetěný tubus bude příčinou takových nesnází. Stan Nicholls zasadil své dobrodružství do světa starých národů, do něhož vpadli jako velká voda nenasytní lidé a svým velikášstvím a touhou dobývat narušili jeho křehkou rovnováhu. Najády, draci, orci, trpaslíci, trollové, koboldi, víly, skřítci, ti všichni tady zápasí o své místo na slunci. Maras-Dantie je svět plnohodnotný a zajímavý, byť si myslím, že autor se jeho potenciálu v této knize sotva dotkl. Sází totiž více na samotné dobrodružství pronásledované skupiny Rosomáků, než na odhalování záhad a tajemství, která se zde ukrývají. Činí to z četby poměrně přímočarou záležitost s řadou taktických a bojových situací. Trochu jako rána pod pás pak působí skutečnost, že příběh končí v polovině rozehrané partie a je tak nutné sáhnout po dalším pokračování.
Písně vítězství
Loren L. Coleman
Na planinách Hoath se schyluje k rozhodující bitvě, v níž se hraje o budoucnost celé Cimmerie. Kern Vlčí oko to ví lépe, než kdokoli jiný, a proto dělá vše, co může, aby zvýšil šance na vítězství svých lidí. Loren L. Coleman završuje svou trilogii ze světa krále Conana. A dělá to tím nejlepším způsobem, jaký si je možné představit. Jeho fantasy příběh je stejnou měrou bohatýrský a přemýšlivý, jakož i dostatečně napínavý, aby si v něm každý našel to svoje. Zúročuje v něm vše, co si připravil v předchozích částech epopeje a přidává na monumentálnosti, aniž by příliš zveličoval. Chcete drsné, krvavé boje nebo si podumat nad válečnou strategií? Chcete syrové emoce, které vás hluboce zasáhnou, nebo jen sledovat západy slunce nad Piktskou divočinou? Písně vítězství vám to nabídnou. Žádné kompromisy ani váhání, žádné přešlapování na místě nebo hledání cesty vpřed, ale jasná, křišťálově čistá a přehledná zápletka s nádherným epickým závěrem. Písně vítězství si rozhodně na nic nehrají, nýbrž si stojí pevně za svým a beze zbytku naplňují kánon fantasy.
Vlčí krev
Loren L. Coleman
Kern Vlčí oko byl pro svou odlišnost vyhnán ze svého klanu, a možná proto se stal tím, kdo bojuje za svobodu všech bez rozdílu, stal se hrdinou, stal se legendou Conanova světa. Loren L. Coleman je ostřílený spisovatelský harcovník, který dokáže do již definovaných světů a prostředí přinést nový svěží vítr a stvořit v nich nová velkolepá dobrodružství. Colemanova trilogie Legendy o Kernovi patří do volného cyklu „Conan a jeho věk“, přičemž Vlčí věk je jeho prologem. Je to přímočará, nezadrhávající a napínavá fantasy klasického střihu, vzdávající poctu Robertu E. Howardovi. Kern Vlčí oko je postava, která má vysoký potenciál. Jeho problémový vzhled a původ, to, že není dokonalým bojovníkem ani mudrcem a vlastně i jeho status vyhnance a outsidera, ho předurčuje k zajímavým konfrontacím a vývoji, jenž se může ubírat jakýmkoli směrem. Přes svou drsnost a syrovost je putování Kerna a jeho družiny, jakož i krvavé boje, které musejí svést, vyprávěním, které není zlovolné ani odpudivé svou nadlidskou brutalitou. Loren Coleman jednoduše namíchal koktejl atraktivního vzhledu i vytříbené chutí. Moc dobře se to četlo a jsem opravdu zvědavý, co bude s Kernem a jeho druhy dále.
Hrútvang
Adam Andres (p)
Kdo se po smrti Askadrina stane novým Pánem draků? Bude to jeden z jeho tří synů nebo jeho bratr, jehož srdce za léta čekání zatvrdilo a jehož touha po moci je tak veliká, že je ochoten spáchat jakoukoli podlost, aby se domohl svého? Kniha Hrútvang předchází královskému cyklu Watemaa a do země Éllad přivádí draky, zuřivé a nebezpečné, mstící se a trpící, milující a laskavé. V jejich čele pak kráčí Pán draků, který jim vládne ze svého paláce v oblacích. Útlá knížka si nedává ambice být velkou epickou ságou, jedná se spíše o lehké, komorní a roztomilé vyprávění, ne nepodobné pohádkovým příběhům se šťastným koncem „žili, byli, a pokud nezemřeli, žijí tam dodnes“. Chvílemi je té roztomilosti až příliš, to když autorka sklouzne k nadměrnému používání zdrobnělin (skřítek je skříteček, trpaslík trpaslíček, šátek šáteček, nádavkem zelená travička, kapička, krabička, lahvička, hlavička, princeznička atd.). Jednoduchý příběh nicméně nabízí solidní zápletku, která je navzdory své pohádkovosti dostatečně dramatická a vygradovaná, aby udržela člověka u četby až do samotného závěru. Milá, příjemná a oddechová fantasy.
Sláine: Válečníkův úsvit
Pat Mills
Toto album obsahuje několik prvních dobrodružství legendárního bojovníka, barbara, žoldáka, zloděje a osobního strážce Sláina Mac Rotha z kmene Sessairů, které nám přiblíží a vtluče do palice jeho oddaný trpasličí průvodce Ukko. Podobu oběma hrdinům vtiskla výtvarnice Angie Kincaidová, která však svůj post hned vzápětí přenechala Massimovi Belardinellimu a Mike McMahonovi. Ti se pak spolu navzájem střídají ve ztvárňování vizí scénáristy Pata Millse. A zatímco u Belardinelliho převládá ostrá a jasná kresba, McMahonův styl je rozevlátý, neučesaný, místy až pitoreskní. Oba se pak dosytosti vyřádili v bojových scénách, kterých je Válečníkův úsvit plný. Skoro by se dalo říct, že bitva stíhá bitvu. Sláine se ještě neoklepe z jedné a už je oběma nohama v další. A tolik, kolik je tady zápasení a zabíjení, tolik je tady i nejrůznějších potvor, monster, nestvůr, holých lebek a ošklivých ksichtů. Mrtvými se to tady jen hemží a ne všichni, kteří už to mají za sebou, zůstanou klidně ležet a trouchnivět. Ukkovo vyprávění o návratu Sláina Mac Rotha domů je drsné, brutální, často i ohavné a zlé, ale něco vás nutí číst pořád dál, dokud nejste na poslední straně.