ludek.n komentáře u knih
„Nejdříve byli vyhoštěni ze své skryté domoviny na rozkaz Black Boltova šíleného bratra Maxima. Pak se stali cílem všemožných divokých útoků ze strany takzvaných lidí. Útoků, které nijak nevyprovokovali jenom svou odlišností.“ Série minipříběhů zpod pera Stana Leeho, Jacka Kirbyho, Roye Thomase a Garry Conwaye, které mají v hledáčku partu Inhumans v čele s mlčenlivým vládcem Black Boltem, by pro mě možná byly daleko zajímavější, kdyby to nebyla týmovka, která se přes všechny možné, rádoby psychologické a vážně míněné, přihrávky, zabývá jen bojem každého s každým. Myšlení na úrovni troglodytů a celková averze k jednotlivým členům (snad s výjimkou Medusy a samotného Black Bolta) mi udělala ze čtení těchto příběhů doslova očistec na Zemi, při němž jsem neomluvitelně, nespolečensky zíval. Jacka Kirbyho a Roye Thomase jsem ještě zvládal, ale úvodní jednohubky Stana Leeho byly (při vší úctě k tomuto velikánovi) tak dementní, až se mi chtělo trhat knihu na kusy. Nemohu souhlasit s Marcem Lupoiem z předmluvy, že se jedná o intenzivně podmanivou knihu, kterou budete chtít číst dál a dál, abyste zjistili, co všechno se tady bude dít. Jedinou touhou, kterou jsem měl já, bylo, aby už to trápení skončilo.
Tajné války superhrdinů na planetě Battleworld pokračují. Jedna skupina proti druhé a všichni proti všem. Dr. Doom proti Galactusovi a posléze i proti Beyonderovi. Kdo najde svatý grál moci vesmíru a kdo odejde z měření sil jako vítěz? A kdo si z tohoto klání nakonec odnese nejvíc? Jim Shooter rozehrál omračující partii se spoustou hrdinů, spoustou motivů a spoustou zájmů, nyní musí dát všemu snažení smysl a především vymyslet, jak příběh uzavřít. Na rozdíl od jiných scénáristů nezvolil metodu šokového bleskového zvratu na poslední chvíli a zničující sprint do cíle, ale vydal se cestou postupného bourání hradeb a rozložení pointy do několika kroků, kterými pak naplnil několik sešitů, aby měl dost času i prostoru pohrát si se závěrečným vyhodnocením. Je to dospělé a má to svá pro i proti. Finále díky tomuto postupu není zbrklé a nezničí dlouho budovanou atmosféru nějakým zběsilým cliffhangerem, na druhou stranu si člověk uvědomí, že mu nějaký ten šok na konci chybí, že tam nebylo ještě „něco, co by vás posadilo na prdel“. Musím Jimovi nicméně přiznat, že to zvládl dobře. Neupnul se na jednu zápletku, rozvíjel jich hned několik, každé postavě se snažil dát prostor, vymýšlel pro ni vlastní příběh a současně je všechny dával dohromady do jednoho komplexního celku. Mike Zeck a Bob Layton mu v tom byli nápomocni všemi svými silami, ale platí to, co jsem napsal už u předchozí knihy, k nějaké velkoleposti se bohužel ani nepřiblížili. Je to spíš civilní a poctivá práce, ale i ta se cení. Takže za mě spokojenost.
Mocný Beyonder přenesl superhrdiny a superpadouchy na planetu Battleworld, kde je pod příslibem neodolatelné odměny postavil proti sobě. Avengers, Hulk, Spider-Man, X-Meni, dr. Doom, Galactus a další mají celý svět pro sebe jako jednu velkou arénu, v níž nejde o nic menšího než o přežití... nebo o smrt. Jim Shooter se pustil do velkolepého crossoveru s šalamounským nápadem odsunout všechny účinkující na speciální kolbiště mimo jejich komfortní zóny a nechat jim volné pole působnosti. Svět slepený z různých kousků vesmíru nabízí atraktivní prostředí s nekonečnými možnostmi. Stejně jako množství figur, kde žádné dvě nejsou stejné. Každý má rozdílené cíle a touhy, každý přistupuje k situaci, v níž se ocitl, jinak, každý chce něco jiného a očekává od ostatních něco jiného. Na světlo světa vystupují všechny rozepře, nespokojenosti a křivdy z minulosti, uzavírají se nová spojenectví. Jsou tu i tací, kteří mají už od samého začátku svou vlastní osobní a sobeckou vizi a nezajímá je nic okolo. Její naplňování odsoudí ostatní k roli dětí, hrajících si na vojáky. Ale i děti dokáží pěkně pozlobit. Mike Zeck a Bob Layton odvádějí na pozici kreslířů spolehlivý výkon, přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že onen očekávaný dojem velkolepého představení nenaplnili. Jejich panely jsou fajn, ale z žádného jsem nebyl unešen a žádný mě ani neomráčil. Uvidíme, zda se to ve finále posune k lepšímu.
Ultimátní sbírka s názvem Marvel horory představuje malý výběr hrůzostrašných příběhů, které se objevovaly na pultech komiksových svatostánků v letech 1967-1973. Deset ukázek toho, čím se Amerika v 70. letech bavila poté, co se zmírnila pravidla samosprávného cenzurního orgánu Comics Code Authority. Autoři jako Gary Friedrich, Gerry Conway, Steve Gerber, Len Wein nebo Roy Thomas mohli ukázat, co ukrývá jejich tvůrčí mysl, když se musí obejít bez superhrdinů. Bohužel tento soubor nabízí skutečně jenom ukázky v plném smyslu toho slova, často se jedná o startovací sešity jednotlivých řad či hrdinů. Nejmarkantněji je to vidět na příběhu Spider-Mana (který mimochodem jako jediný není uveden v obsahu) jehož ustřihnutý konec doslova žaluje k nebesům. Podobu děsivým postavám jako je pekelný jezdec Ghost Rider, upír Morbius, bažináč Man-Thing, vlkodlak Jack Russell, hrabě Dracula, Frankensteinovo monstrum, oživlá mumie N´Kantu nebo bratr Vúdú Jericho Drum dali Tom Sutton, Herb Trimpe, Gray Morrow, Michael Ploog, Gene Colan, Rich Buckler, Jim Mooney a Gil Kane. Z řady nejvíce vybočuje černobílá práce Graye Morrowa ze série Savage Tales, která nádherně ukazuje, že to jde i bez barev. Kniha Marvel horory si nedělá ambice být světobornou přehlídkou marvelovského portfolia, ale jako pozoruhodná zajímavost obstojí.
„Snažíme se zničit nejenom Hada, ale celý svět, který nakazil. Vedeme válku z milosrdenství. Had je ztělesněním nenávisti, zosobněním hrůzy.“ V nejtemnější chvíli, tváří v tvář nepřekonatelnému protivníkovi, prokazují superhdinové své odhodlání bránit svět, ve kterém žijí. Matt Fraction a Stuart Immonen pokračují ve svém drtícím opusu, který boří vše, čeho se dotkne. Koneckonců už to není jen pár vybraných jedinců se superschopnostmi, kteří se musejí postavit zlu, nyní každý na Zemi musí přiložit ruku k dílu za společnou věc, za svobodný zítřek, za obyčejné přežití. Vše se koncentruje, nabývá až děsivé intenzity a směřuje k poslednímu jednání, k mohutnému a strhujícímu finále. Jsou tu scény, u nichž jsem ani nedýchal (nezapomenutelný souboj Thora s Hulkem a Thingem, nebo jeho závěrečný duel s Hadem), ale bohužel i pár váhavých okamžiků (Thorovo zranění a návrat do Asgardu, nebo Iron Manova konfrontace s Odinem). Také epilogovou sérii bych klidně oželel, neboť ten ohromující pocit, který jsem si odnášel z posledních stránek, se začal v průběhu tohoto dovětku postupně rozmělňovat, uhasínat a velmi rychle ztrácel na intenzitě. Brubakerova „nesmrtelná malá domů“ tak trochu potopila ono obětavé hrdinství, do něhož se Matt Fraction snažil svůj příběh odít. Nakročeno k parádnímu zážitku tu určitě bylo, ale kvůli pár drobnostem Samotný strach nakonec k mé velké lítosti na pět hvězd nedosáhl.
„Jsme ve válce. Od východu do západu stojíme připraveni k boji. Nemůžeme přestat, dokud poslední z nás nepadne.“ Města po celé planetě hoří. Hrdinové padli, a dokonce i bohové opustili Midgard. Svět ovládla nesvatá hrůza a zahnala ze srdcí lidí naději. Vpravdě velkolepý marvelovský crossover Thora a Captaina Ameriky, stvořený roku 2011 scénáristou Mattem Fractionem (s přispěním Eda Brubakera) a výtvarníkem Stuartem Immonenem, jistě nenechá nikoho na pochybách, že tohle je více než jen příběh o povstání jednoho prastarého božstva a jeho přisluhovačů. Už od první chvíle je jasné, že tady se bude hrát velké divadlo se spoustou figur, ohromujícími kulisami, monumentálními bojovými scénami a trýzní, jdoucí až za hranice poznaného. Kdo si může být jist životem, když na Zemi zavítalo zlo toho nejtěžšího kalibru v podobě osmi Vyvolených. Dokonce ani superhrdinové nejsou vůči němu imunní, a tak se v nástroj zkázy promění i Hulk (u něhož to nicméně zase až tak velké překvapení není) a Ben Grimm alias Thing z Fantastic Four. Součástí knihy je i osm medailonků Vyvolených, každý od jiného scénáristy a nakreslený jiným umělcem. Když už jsme u té kresby, Stuart Immonen je nadán od boha. Jeho panely jsou úchvatné, vtáhnou vás doprostřed všeho toho pekla a nedají vám jediný podmět k váhání, že takhle vypadá dokonalost v barvách. Malinko mi vadila snad jen ta spousta prostoru, věnovaného Odinovi, který už z kraje hodil flintu do žita, aby nás pak zbytečně přesvědčoval o svém postoji ke světu lidí.
Thaddeus „Thunderbolt“ Ross v podobě červeného Hulka hledá vykoupení za své viny, a že to nebude mít lehké, je jasné hned od první stránky. Každý, koho potká a komu se snaží pomoci, ho totiž nemůže vystát a svou averzi si rozhodně nenechá pro sebe. Připočteme-li k tomu až překvapivě časté selhání komunikačních kanálů mezi superhrdiny, máme před sebou tak trochu úsměvnou, satiricky škodolibou parodii hrdinských eposů, jakož i jednu z možných podob křížové cesty. A v podobném duchu je vedena i souběžná linie, v níž hlavní roli zastává - v indigové monstrum proměněný - Rick Jones. Jeho A-bomb je malinko neohrabaný smolař, který ze sebe dokáže dostat takové množství směšných hlášek, až se z toho člověku točí hlava. Vlastně ani nevím, co si mám o Parkerově příběhu myslet: je to absurdní veselohra podle námětu Jaroslava Dietla, nebo je to akční drama s použitím motivů Jaroslava Haška. Dokud jsem se účastnil misí, podnikaných pro eliminaci projektu Spálená země, ještě jsem tuhle alegorii ustál se zdviženou hlavou, když se ale v posledním sešitě objevil chlupatý Xemnu spolu s Impossible Manem bylo po všem... Ještě že si ze mě nedělal srandu i Gabriel Hardman (totéž se nedá říct o ostatních výtvarnících, kteří se na této knize podíleli), to už by totiž skutečně nebyl komiks, ale karnevalový rej masek.
„Můžou ti říkat, jak chtějí. Spasitel. Ničitel. Záleží jenom na tom... co si vybereš ty!“ Poté, co na planetě Sakaar vinou exploze pozemské lodi zemřeli milióny jejích obyvatel, včetně Hulkovy ženy a jeho nenarozeného dítěte, se zelený válečník vrací zpátky domů na Zemi. Vrací se s touhou oplatit příkoří na něm spáchaná, vrací se s ohněm v srdci a záští, přesahující všechny meze. Vrací se bojovat proti celému světu. Greg Pak pokračuje ve své monumentální epické jízdě, kterou odstartoval propracovanou a uchvacující Hulkovou planetou. Přestože došlo ke změně na postu výtvarníka, příběh samotný neutrpěl ani v nejmenším. Pak měl čtrnáct sešitů na to, aby si připravil tohle ohromující finále, a teď zúročuje vše, co si nachystal. Skončil čas her, přichází zúčtování. A je jedním slovem grandiózní. Stačí si tohle pěti sešitové album jen prolistovat, a hned je jasné, že tady se bude marvelovský svět otřásat v základech. Když se pak do tohohle dobrodružství pustíte, už nedokážete couvnout. Strhne vás to okamžitě a nekompromisně. Byť si myslím, že Carlo Pagulayan coby tvůrce grafické podoby Hulkovy planety byl v mnoha ohledech přesvědčivější a důslednější v detailech i celku, John Romita jr. se s monstrózním úkolem ztvárnit na nejvyšší míru rozzlobeného Hulka popral na výtečnou a nezůstal nikomu nic dlužen. Ani nemohu vyjádřit, jak jsem vděčný, že jsem se tohohle Hulkova návratu domů mohl zúčastnit.
Sté číslo Incredible Hulka zastihlo Zelenou jizvu na planetě Sakaar, kde vede vzpouru proti despotickému Rudému králi. Na svou stranu získává další a další spojence a je jen otázkou času, než si s nelítostným vládcem tohoto světa stanou tváří v tvář. Greg Pak pokračuje ve své oslnivé jízdě, která není o nic méně úchvatná než v předchozích kapitolách. Vždy, když už se mi zdálo, že mě nemá čím překvapit, vytáhl z klobouku další monstrum a poslal mi ho přímo mezi oči. Jen na malou chvíli jsem propadl pocitu, že vyprávění zklidňuje a zvolňuje tempo, aby mi v tom Greg hned v dalším sešitě pořádně vymáchal hubu. Jestliže jsem si myslel, že dám Hulkovu planetu bez držení, šeredně jsem se mýlil. Tady snad nepomůže ani tříbodový poutací systém na to, kolik energie se na člověka z těch panelů řítí. A přestože jsem si nikdy nemyslel, že to ve spojení s Hulkem řeknu, tak i různorodých emocí. Už to není jen oči drásající vztek a zuřivost, je tu v akci i spousta dalších projevů a záchvěvů. Výtvarníci Carlo Pagulayan a Aaron Lopresti podávají snad ještě lepší výkon než na začátku, jako by rostli s každou další stránkou, kterou nakreslí. A není to jen o Hulkovi, ale i o všech ostatních postavách tohoto mimořádného příběhu. Mimochodem, z těch zelených očí Caiery Pramocné by se člověk dokázal zbláznit na to tata. Mně se to koneckonců stalo s celou touhle (Hulkovou) planetou, takže jí bez váhání uděluji absolutní hodnocení.
„Tohle je příběh o Zelené jizvě, o Oku hněvu, ničiteli světa o Harkanonovi, Haargovi, Holkovi o Hulkovi.“ O tom jak byl zrazen přáteli a našel nový svět, ve kterém mohl být tím, kým nemohl být na Zemi - sám sebou. Myslím si, že jsem ještě nikdy neviděl Hulka v tak skvělé formě jako právě na planetě Sakaar. Exceluje, září, dme se vztekem, vládne silou, mlátí a zabíjí, ale také přemýšlí, přikládá polínka do společného ohně a dokonce se přátelí i s okolím. Greg Pak ho vybavil na cestu za čtenáři skutečně velkolepým a monumentálně klenutým příběhem, který prostě baví. Energie se z něho valí jako z protržené přehrady a nevypadá to, že by tuto smršť dokázalo něco zastavit. Když si pak tento vyprávěčský ohňostroj vezmou do parády Carlo Pagulayan a Aaron Lopresti a dají mu takovou výtvarnou podobu, jakou mu dali, nezbývá než se zabořit do křesla, vypnout všechny elektronické hračky a otáčet jednu stránku za druhou. Některé scény jsem si dal i několikrát. Ne že bych je nepochopil, ale protože jsem se jich prostě nedokázal nabažit. To vyprávění je jako opium, leze do hlavy, a čím dále s ním strávíte, tím jste na jeho omamném působení závislejší. Tahle kniha jde na čestné místo na mé čtenářské poličce.
Bruce Banner ještě nikdy neměl tolik problémů se svou identitou, jako právě teď. Nejen rozběsněné zelené monstrum, nyní se přidala ještě jeho manipulativní a egocentrická šedá reinkarnace, aby si to všichni tři společně rozdali v existenčním zápase o jednu duši. A kromě toho samozřejmě spousta dalších problémů okolo, protože svět se nezastavil, aby v němém úžasu sledoval Hulkovy proměny. Příchodem scénáristy Petera Davida k Hulkově sérii, získalo řádění zeleného monstra hloubku, emoce a detaily. Tiché výkřiky budiž toho důkazem. Už to není jen to věčné „Bum, bum, bum, všechny vás zmlátím, všechno rozbiju“. Objevuje se motiv domácího násilí v rodině mladičkého Bruce Bannera, jeho fixace na matku a strach z despotického otce, nebo třeba náznaky, že Bruce trpěl rozdvojením osobnosti už před onou osudovou nehodou, která z něho udělala Hulka. Myslím si nicméně, že to co nejvíce oslovuje čtenáře, není psychologický rozměr příběhu, ale decentní a vytříbený autorův humor a nadhled. Na rozdíl od mnoha jiných nic nepřehání a nehází groteskními gagy na všechny strany a za každou cenu. Jeho dialogové přestřelky je radost číst a snad pokaždé trefuje hřebíček na hlavičku. Přidáme- li k tomu skvělého Dale Keowna za kreslící podložkou, máme tady parádní jízdu, jež dělá čest Hulkovu jménu.
„Uvnitř světů existují jiné vesmíry. V pouhých atomech se mohou skrývat celé vesmíry. A napříč těmito nekonečnými mikrokosmy byl unášen Hulk.“ Série sešitů, které se pokoušejí dát dohromady ucelený příběh submolekulární planety K´ai a její vládkyně Jarelly, která v nespoutaném zeleném monstru Hulkovi rozpozná citlivého hrdinu a k překvapení všech se do něho zamiluje. Díky hned několika scénáristům (Roy Thomas, Archie Goodwin, Len Wein, Bill Mantlo) poznáváme Hulka zase z jiné strany. Pořád je to samozřejmě nemilosrdná mlátička, která nenechá nikoho na pochybách, kdo je nejsilnějším tvorem na Zemi (respektive ve vesmíru) a jakákoli invektiva vůči němu si říká o hromadu problémů, ale probleskuje tady i skrz naskrz lidská povaha ztraceného Bruce Bannera, která dovoluje tvůrcům rozvíjet zcela nový potenciál. Protože je kniha seskládána z různých sešitů, které ve skutečnosti nenavazují jeden na druhý, občas se sem vkrade jistá nespojitost (odkazy na děje, jichž jsme nebyli účastníky). Navzdory tomu se dá Srdce atomu číst jako jeden kompletní příběh, který má rozměr a někde na pozadí dokonce i „velkou“ myšlenku. Výtvarníci Herb Trimpe a Sal Buscema tomu dali líbivý kabátek, takže se tahle sbírka Hulkových dobrodružství čte skoro sama.
Neuvěřitelný Hulk se jako nespoutané monstrum napřed díky Lokiho zlovolnosti ocitá v Asgardu, aby trochu pozlobil bohy, vzápětí si to v centru New Yorku rozdá s vesmírným parazitem, pozlobí se s Rhinem, aby z jeho spárů vyrval Betty Rosovou, kterou musí hned poté ochránit před radioaktivním pračlověkem. Nakonec tu máme hrozbu od Mandarina, připravujícího celosvětovou válku, a jako bonus extra dlouhý příběh o průniku Hulka do království Black Bolta a jeho Inhumans. To vše v režii takových es jako jsou Stan Lee, Gary Friedrich, Roy Thomas a Archie Goodwin, nakreslené rukou Marie Severinové a Herba Trimpa. Bohužel ani slavná jména nezaručí kdovíjak skvělou zábavu. Slabinou Hulka obecně je jeho primitivní myšlenkový obzor, který vylučuje jakýkoliv posun k propracovanějšímu a hlubšímu příběhu (zvláště pokud je Bruce Banner odsunut do pozadí a otěže třímá v ruce Hulk). Kniha Nespoutané monstrum proto trpí nepřehlédnutelnou monotónností a její atraktivnost stojí a padá s vedlejšími postavami, povětšinou Hulkovými protivníky. Je vlastně jedno, který z příběhů si vyberete, protože pokud přečtete jeden, znáte i všechny zbylé. Očekávat od Hulka něco jiného než „mlátící mašinu“, devastující vše okolo sebe, je idealismus a pro ten tu není místo.
Adriana Soriová se jako Pavoučí královna ujímá vlády na Manhattanu poté, co se jeho obyvatelé proměnili na ohyzdné nestvůry. Zdá se, že neexistuje síla, která by ji dokázala z jejího trůnu sesadit. Ale superhrdinové a zbytky neproměněných se nevzdávají. Hledají lék na pavoučí mor. Předchozí kniha rozehrála partii ve velkém stylu a já jsem byl hodně zvědavý, zda se scénáristovi Danu Slottovi a Ricku Remenderovi podaří příběh ukočírovat a dovést k zdárnému konci. Musím říct, že se jim to podařilo skvěle. Byl jsem po celou dobu napnutý jako pavouk, jemuž se do sítě chytila pořádná kořist. Nevadilo mi ani překrytí epizod mezi sériemi The Amazing Spider-Man a Venom, naopak užíval jsem si dvou pohledů na stejnou zápletku. Dynamika akčních scén (které jsou drsné a syrové, ale ne brutální a sadistické), decentní humor, práce s myšlenkou, vývoj postav, skvělá kresba Humberta Ramose a Toma Fowlera, parádní finále - to jsou atributy, které mi ze čtení druhé knihy Pavoučího ostrova udělaly zážitek k nezaplacení. Jestliže jsem u první návštěvy proměněného Manhattanu ještě váhal udělit absolutní hodnocení, tady už nebylo co řešit. Krása a zábava!
Díky experimentům psychopatického profesora Milese Warrena se u všech obyvatel Manhattanu objeví pavoučí schopnosti a ne všichni jich hodlají užívat zodpovědně. Superhrdinové tak budou mít plné ruce práce, aby toto pozdvižení zvládli. Zvláště když se pavoučí mutace nezastaví, ale pokračuje dále a proměňuje lidské jedince v nestvůry. Scénárista Dan Slott se do Spider-Manových dobrodružství opřel opravdu pořádně a v minisérii Pavoučího ostrova si nenechal ujít jedinou příležitost, aby do akce na Manhattanu zapojil každého, kdo mu přišel pod ruku. Místy je to skutečné davové šílenství se spoustou postav, detailů i pohybu. Koneckonců proč také ne, když má za zády takového výtvarníka, jakým je Humberto Ramos, který zvládá všechen ten chaos rozkreslit nejen do úchvatných dvojstránek, ale dokáže jím naplnit i jednotlivé panely. Pravdou je, že těch padouchů a hrdinů je současně v akci tolik, že člověk občas ztrácí přehled. Tím spíš, že někteří ještě navíc mění podobu či převlek. Byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že je to už příliš překombinované a zdivočelé, ale příběh sám mě nakonec vždy vytáhl z nejhoršího a poslal do dalšího levelu. Nadšeně se vrhám na pokračování...
Chris Claremont a John Byrne jsou dvojkou, která ze Spider-Mana dostává to nejlepší, co jim tento superhrdina může poskytnout. Akce střídá akci. Ať už bojuje po boku Yellowjacketa a Wasp proti Equinoxovi, s Human Torchem a Ms. Marvel proti Super-Skrullovi, pomáhá Iron Fistovi zbavit se Steel Serpenta, s Captainem Britainem čelí vražedným plánům hračičky Arcadea, zachraňuje Tigru z područí Kravena, osvobozuje Man-Thinga, čaroděje Dakimha a jeho učednici Jennifer Kaleovou ze spárů strašlivého D´Spayra nebo s pomocí boha hromu Thora ochraňuje svět před řáděním Živoucího faraona, vždy se jedná o adrenalinem nasáklý příběh bez jediné chvilky na oddech. Autoři berou vše, co mají po ruce, vrhají to po protivnících a neohlížejí se na následky. Člověk by řekl, že tak zběsilé řádění, které předvádějí, musí ve čtenářích dříve nebo později otupit jejich citlivost vnímat jednotlivé nuance, ale kupodivu se tak neděje. V prvním sešitě naskočíte na vlnu, a pak už se jí necháte unášet. Každé další vyprávění do vás napumpuje další dávku energie, až si říkáte, odkud se všechna bere. Je to jako nekonečná studna, v níž to srší a vybuchuje nápady, potencí a satirickými průpovídkami. Bavil jsem se od začátku do konce.
Collen Wingová byla unesena a Iron Fist bude mít plné ruce práce, aby ji našel a vysvobodil z rukou únosců. Není to totiž to jediné, co musí zvládnout. Padouši si už ze zásady žádné volno neberou a záchrana světa bohužel nepočká. O Iron Fistovu pozornost se hlásí Ravager/Radion, poté Scimitar, Khumballa Bey a konečně i mistr Khan, který v posledku staví před našeho hrdinu nové výzvy. Kuriózní je, že přestože se kniha jmenuje Pátrání po Colleen Wingové, obsah knihy je o všem jiném, jen ne o téhle krásce. Oblouk, který scénárista Chris Claremont vyklenul mezi prvním a posledním sešitem téhle série, je tak obrovský, že kdesi uprostřed máte problém si vzpomenout, kdože to ta Colleen Wingová vlastně je a proč se o ní bavíme. Ostatně ani Iron Fistova dovednost (soustředit všechnu svou vnitřní sílu do úderu „ocelovou pěstí“), podpořená vyšší školou bojového umění kung-fu (jež z něho dělá nepřekonatelného bojovníka) není tak úplně můj šálek čaje a jeho postava coby hrdiny mě zvlášť nepřitahuje. Možná proto pohlížím na jeho snažení tak trochu ze zadní řady a příběh bohužel není dost silný, aby mě z ní vytáhl někam blíž k jevišti. Z výtvarného hlediska je to paráda, když si uvědomíme, že se psal rok 1976. John Byrne už tehdy předváděl úžasné věci, a stačila mu k tomu obyčejná tužka...
Nejšílenější postava Marvelu, Wade Wilson alias Deadpool, se předvádí v čtyřdílné minisérii scénáristy Duane Swierczynského a výtvarníka Jasona Pearsona v jeho typické roli ukecaného žoldáka. Přestože se tu najde pár příspěvků i ostatních postav, Deadpoolova proříznutá huba jede jako dobře naolejovaný stroj v jednom z nejmonumentálnějších monologů, jaké si lze vůbec představit. Jeho groteskní představení je plné humorných gagů, drsných hlášek a narážek (které si bezpochyby více užijí američtí čtenáři). Je to jedna velká šílená jízda z Mexika až do Capitol Hillu, kde před senátním výborem probíhá vyšetřování činnosti ultratajné skupiny X, jejímiž členy jsou kromě Deadpoola ještě Bullseye, Silver Sable a Neena Thurmanová alias Domino. Ničemu v tomto komiksu se nedá věřit, protože nic, co se tu řekne nebo ukáže, nemusí být o pár stránek dál pravda a naopak. Prostě cirkus odshora až dolů s největším klaunem všech dob v hlavní roli. Berte nebo nechte být, a to i s finálním sešitem X-Men Origins jako bonusem navíc. Přiznám se, že mě tento druh slovních a vizuálních hrátek, které si utahují z divokého násilí a nesmyslného zabíjení, poněkud míjí a těžko v tom hledám nějakou přidanou hodnotu.
Na zkázu, která zasáhla Zemi, nebyl nikdo z lidí připraven. Dokonce ani superhrdinové nedokázali nákaze čelit. I oni podlehli a přerodili se do podoby živých mrtvých, kteří hnáni neustálým hladem pak díky svým schopnostem velmi rychle vyhubili všechno živé. Zdá se to neuvěřitelné, ale posledním kdo na Zemi zbyl příčetný, byl Magneto... ani jemu to bohužel dlouho nevydrželo. Dokážete si představit něco šílenějšího a mimóznějšího, než je Captain Amerika s odťatým vrškem hlavy nebo Black Panter, kterému Giant Man postupně odřezává končetiny? Zombiovský scénárista Robert Kirkman udělal z marvelovských ikon odporné lidožravé kreatury a bez jakýchkoli zábran je vypustil na nic netušící čtenáře. A Sean Phillips ho v tomto šílenství ještě podporuje. Což o to, nakreslené je to parádně, co je to ale platné, když namísto jásání se vám chce zvracet. Absence příběhu je nakonec to nejmenší, co vám na téhle pětidílné minisérii bude vadit. Pro mě už to bylo za hranou, příliš silný šálek kávy, a jen jsem si potvrdil, že v marvelovském vesmíru je možné cokoliv - i takováto zvrácená devastace hodnot.
Zákon o registraci superhrdinů rozdělil svět na dvě poloviny a o tom, kde je spravedlnost existuje nejedna pochybnost. Jen v takovém světě mohou být největší padouši na straně zákona, zatímco superhrdinové se stávají lovnou zvěří. Scénárista Warren Ellis rozbíjí zažitou představu dobra a zla, přičemž zpátky se rozhodně nedrží a ohňostroj nadupaných akcí, které si s morálkou hlavu příliš nezatěžují, spouští hned zkraje prvního sešitu. Nepřekonatelný Mike Deodato za kreslící podložkou mu k tomu dává prostředky, s nimiž snad ani nelze neuspět. Jeho kresba má snad všechny nej, na které si vzpomenete. Už jen ta úchvatná dynamika a koherence jednotlivých panelů bere dech, o citu pro detaily, rozvržení, akční scény, tváře a figury ani nemluvě. To díky němu si Ellis může dovolit provádět s dějovými zvraty a svými hrdiny cokoli ho napadne bez jakýchkoli omezení. Ono ostatně i díky oné pomýlené logice, že ty nejodpornější kreatury a psychopatičtí zločinci budou najímáni vládou, aby bránili zákony, mu dalo volné pole působnosti a odstranilo všechny bariéry. Na druhou stranu je však stejná logika také největší slabinou díla, neboť kdo by chtěl dát sympatie a svou víru v lepší zítřky krvežíznivým monstrům, která zabíjejí pro potěšení?