ludek.n komentáře u knih
Šest povídek, šest alternativních realit z marvelovského univerza a Watcher - vyprávěč a pozorovatel, který celou sérií „Co kdyby?“ zastřešuje. Nápad vytvářet fiktivní historie zavedených linií nevznikl v hlavě Roye Thomase, ale byl to on, kdo je odsunul do samostatné řady sešitů. V tomto výběru se můžeme setkat se změnami u Spider-Mana, Fantastic Four, Avengers, dr. Strange a Hulka. Autoři si v příběhu vyberou moment, kdy přehodí výhybku událostí a pošlou své hrdiny jinou cestou, než kterou se vydali v původním „normálním“ vyprávění. Samozřejmě pokud onu původní a originální zápletku neznáte (nebo si ji už nepamatujete), těžko si vychutnáte její odkloněnou verzi z toho prostého důvodu, že ji nemáte s čím porovnávat. V tomto případě se sbírka promění v obyčejný soubor tu lepších, tu horších příběhů bez další přidané hodnoty. Fungují ostatně i takto. Mě bavil Peter Gillis s příspěvkem „Co kdyby se Hulk býval stal barbarem?“ a Tony Isabella se svým spider-manovským vstupem „Co kdyby byla Gwen Stacyová přežila?“. Naopak jsem se potrápil s DeFalcovým novým kabátkem pro „Kree-Skrullskou válku“. Kresba, ať už ji dělal Jim Craig, Gil Kane, Tom Sutton, Alan Kupperberg nebo Herb Trimpe, je solidní a líbivá.
„Smrt není jako vyhazov z práce nebo rozvod. Přes tu se nedostaneš. Musíš ji začlenit do svýho života. Naučit se s ní žít.“ Steve Rogers byl postřelen před budovou Federálního soudu, kam se dostavil, aby čelil obviněním, vzneseným proti němu na základě odpírání registrace superhrdinů. Po převozu do nemocnice Milosrdných svým zraněním podlehl. Scénárista Jeph Loeb nám v této minisérii, reagující na smrt ikony marvelovského univerza, přibližuje pět psychologických stadií smutku - popírání, hněv, smlouvání, depresi a smíření. Pět sešitů, pět samostatných příběhů, pět reakcí na ztrátu jednoho z největších superhrdinů všech dob, Captaina Ameriky. Jak se s ní vypořádají Wolverine, Spider-Man, Hawkey, Iron Man, členové New Avengers a ostatní hrdinové, pro které byl Cap příkladem nezlomného ducha, druhem v boji, přítelem ve chvílích klidu. Padlý syn je jedna z těch komiksových sérií, po nichž už nic není stejné jako dřív. Jeph Loeb ji spolu s pěticí výtvarníků dal důstojnost, působivost, profesionalitu a emoce. Právě emoční opravdovost Padlého syna je v tomhle případě komoditou nenahraditelnou. Určuje, jak se budete na jednotlivé panely dívat a co budete cítit po otočení poslední stránky. Já jsem se s touhle knihou pral, zlobil se na ni, smlouval jsem s ní, podléhal depresi... abych ji nakonec přijal a milosrdně se s ní smířil. S ní i se smrtí největšího z hrdinů.
„Odvaha, čest, věrnost, obětavost...“ Steve Rogers umírá a hledá svého nástupce mezi všemi těmi obyčejně neobyčejnými hrdiny všedního dne, kteří se „nespokojí s ničím menším než s maximální snahou, aby zlepšili život všem ostatním“. Tohle je příběh jednoho z nich - desátníka Jamese Newmana, který byl vyvolen nést odkaz největšího vojáka světa. Pro otce válečného veterána Ramba - Davida Morrella to byl vůbec první komiksový scénář, který napsal a myslím, že se mu povedl velmi dobře. Jeho flashbacky, inerční vedení děje, analýza strachu, vracející se mantra čtyř vojenských ctností, to všechno jsou prvky přirozeně zakomponované do příběhu a přispívající k jeho atraktivitě. Vůbec mi nevadil onen těžký patriotismus ani americké pojetí svobody. Co mně každopádně vzalo dech a dostalo do kolen, bylo výtvarné zpracování Morrellova scénáře fenomenálním Mitchem Breitweiserem. V jeho medailonku se píše, že jeho kresba je jedna z „nejdynamičtějších, nejdramatičtějších a zároveň nejjemnějších a nejemočnějších, jakou je v komiksovém světě vidět“... a pod to bych se bez váhání podepsal. Je prostě úchvatná a dělá z tohoto vyprávění zážitek na hranici dokonalosti.
Je James Buchanan Barnes alias Bucky, bývalý parťák Captaina Ameriky, stále naživu a skutečně pracuje pro druhou stranu? Je možné, že by Bucky, dříve zastánce a pomocník spravedlnosti, byl legendárním zabijákem s krycím jménem Zimní voják? To jsou otázky, na něž hledá Ed Brubaker v této knize odpověď. Jednou věcí si můžete být nad slunce jistí - rozhodně si nic neusnadňuje. Naopak, jeho hledání pravdy jde pořádně do hloubky, zbavuje své hrdiny všech slupek a ukazuje jejich duši, jejich silné i slabé stránky, nekompromisně a bez skrupulí. Tohle je příběh promyšlený do posledních detailů. Jestliže se mi u předchozího dílu ztrácely některé souvislosti, tady už k žádným disproporcím nedochází. Jasná a přímočará dějová linka nedává místo k pochybnostem, přesto s ní nejsem úplně synchronizován. K absolutoriu chybí jen malý krůček. Jestliže nejsem až tolik ohromen vlastním příběhem, jeho výtvarnou stránku považují za dokonalost samu. Zmiňoval jsem to už u první knihy Zimního vojáka a s jeho pokračováním to jen potvrzuji, kresba Stevena Eptinga mě i tentokrát dokázala posadit na prdel. Je tady všechno, co tu má být a v provedení, které nezná kompromisy. Před jeho uměním se klaním až k zemi. Baví mě, vzrušuje mě a dává mi zapomenout na všechny starosti.
Nejstarší protivník Captaina Ameriky Red Skull byl zavražděn a s jeho smrtí započal i zápas o Kosmickou kostku, která dokáže pozměnit realitu světa. Až do čtení Zimního vojáka jsem si myslel, že znám Capovu historii poměrně dobře, že už se navzájem známe, víme, kde nás boty tlačí a co je potřeba před světem skrývat, jedním slovem, že mě jako čtenáře už prostě nemůže nic zaskočit. Scénárista Ed Brubaker mě bohužel nachytal na švestkách a s hanbou musím přiznat, že jsem se v jeho příběhu na několika místech ztratil. Nebylo to tak, že bych nepochopil základní dějovou linku, něco podstatného, nebo že bych tápal nad postavami, ale jakýsi pocit vzadu v týle mi neustále říkal: „Nejsi uvnitř, zatraceně, něco ti tady uteklo a nedohoníš to, ani kdyby ses posr...!“ Nepomohly dokonce ani návodné retrospektivy (mimochodem skvěle nakreslené Michaelem Larkem a dokonale zakomponované do celého vyprávění). Nezbylo mi tedy, než si vychutnávat alespoň parádní kresbu Steva Eptinga, s nímž jsem se coby výtvarníkem setkal poprvé a hned to byla láska na první pohled. Jeho práce s detaily i celkové pojetí prostě nemá chybu. Jsem zvědavý, zda se mi v druhém pokračování Zimního vojáka podaří chytit vlnu a užít si tenhle komiks se vším všudy.
„Nejsou to války, co krvácí, hoří a umírá Jsou to lidé!“ 11. září změnilo Ameriku a scénárista John Ney Rieber, společně s výtvarníkem Johnem Cassadayem změnili Captaina Americu, dali mu novou hloubku, něco, co opravdu nutí k zamyšlení (ať už je Captain America na stupnici vaší oblíbenosti kdekoli), dali mu nový směr a cíl, dali mu Nový úděl. Je to navýsost „dospělý“ komiks - žádné dlouhé proslovy, sáhodlouhá zamyšlení, hrdé proklamace, nebo bezobsažné žvanění. Rieber na patos a přehnaný patriotismus rozhodně netrpí. Jeho sdělení jsou úderná, telegrafická, prostá, jen náznaky, slogany, krátké holé věty někdy stačí dokonce jen jeden Cassadayův panel, aby zprostředkoval celé poselství, celou tíhu okamžiku, bolest, strach či naději. A jak je úsporný textový doprovod, tak jsou citlivou rukou autorů řízeny i akční momenty, které z příběhu nijak nevyčnívají, neobracejí ho vzhůru nohama, nejsou samoúčelné, nýbrž dotvářejí kulisu a věrohodně posouvají děj. Skoro by se chtělo říct, že Nový úděl snad ani není superhrdinský komiks, ale obyčejná kniha o odvaze, odhodlání a spravedlivém rozhořčení jednoho muže, který bojuje za nás všechny.
O dvoustých narozeninách Spojených států Amerika zemře, pokud Captain America nezabrání spiklencům v odpálení mentabomby. Spojené státy v roce 1976 slaví své dvousté výročí a Marvel slaví návrat svého krále Jacka Kirbyho zpátky do svých řad. Ten se kromě mnoha jiných projektů ujímá i svého dítka, které vypiplal od kolébky až do zralého věku plného úspěchů - Captaina Ameriky. Načasování je dokonalé: dvousté výročí a dvousté číslo. Osm sešitů tvořících kompletní příběh Mentabomby nesvěřil Jack Kirby nikomu ze svých marvelovských kolegů. Sám se postaral o scénář, redakční práce, obálky i kresbu. A že se s tím nehodlá mazlit, je jasné už od prvních panelů. Žádné dlouhé úvody, seznamovací tanečky či řeči dokola kolem, Captain Amerika a jeho druh ve zbrani Falcon jdou hned zkraje rovnýma nohama, štítem a pěstmi přímo do akce. Ještě snad ani neoschla barva první stránky a oni se už musejí vypořádat s chaosem násilí, jež způsobila mentabomba. Jack Kirby je komiksový matador, a tak zkušeně řídí loďku peřejemi příběhu. Ví, kdy ji nechat řádit v peřejích a také kdy je čas zakormidlovat do tišiny. Kresba je dynamická a plná napětí. Uchvátí často zařazované jedno a dvojstránkové panely, jakož i detaily. (Menta)bomba na čtení i pokoukání.
Zatímco Sam Wilson alias Falcon hledá v africkém království Wakandě, jak by se mohl stát lepším a silnějším superhrdinou, na Captaina Ameriku je ve Státech uspořádána mediální štvanice, která má jediný cíl: zdiskreditovat hrdinu Celý „hon na čarodějnice“ končí až obviněním z vraždy. Steve Rogers, aby očistil své jméno, musí rozkrýt celý komplot Výboru pro obnovu amerických hodnot a odhalit, kdo je vůdcem tzv. Utajené říše, která se snaží převzít moc nad Bílým domem a celými Spojenými státy. Jak už je u komiksů z poloviny 70. let zvykem, je do zbraně povoláván jeden padouch za druhým. Jen co pomine hrozba od Tumblera, už je tu Moonstone, po něm Komando čistoty, Banshee a své políčko do ohně si přiloží i Nick Furry se svými S.H.I.E.L.D. O finále se pak postarají členové Utajené říše a X-meni v čele s profesorem Xaverem. Poslední sešit tohoto osmidílného příběhu se pak v retrospektivě vypořádává se všemi klíčovými úspěchy Captaina Ameriky a řeší otázku jak - a zda-li vůbec - pokračovat v naplňování amerického snu. Steve Englehart v rozhodujícím dějinném okamžiku možná vzkřísil legendu, ale v pokusu o její pohřbení mi přijde přece jen trochu křečovitý a bez nápadu. Sal Buscema na postu výtvarníka předvádí rutinní řemeslný výkon a jeho kresba ničím neohromí ani nepřekvapí.
Zlaté město bohů, Asgard, leží v troskách a avengerský triumvirát je vystaven výzvě, při níž musí znovu táhnout za jeden provaz. Bořitel tradic a zavedených pravidel Brian Michael Bendis napřed elitní členy Avengers rozeštval a postavil proti sobě, aby je nyní zase dal dohromady pod jednou vlajkou a ukázal světu jejich spojenou sílu. Původní jednoaktovka, v níž si to měli hrdinové jen vzájemně vyříkat, se nakonec rozrostla na pětidílnou minisérii a plnohodnotný příběh, v němž Avengers musí čelit hrozbě, která by mohla roztrhat na kusy všech devět asgardských říší. Zásadní boj se odehrává mezi Thorem a Helou, bohyní smrti, ale k tomu nejdůležitějšímu - usmíření Iron Mana s kapitánem Amerikou - dochází mimo hlavní proud. A jestliže jedno je drsnou jízdou bez jakýchkoli skrupulí, druhé je veselou pošťuchovanou se sarkastickými hláškami. Ale ať už je to to nebo ono, tvoří se tady nová historie Avengers. Když k tomu navíc skvělý Alan Davis dodá své výtvarné know-how, je to zaručený úspěch. Jeho kresba, především davových scén, je prostě úžasná a nedá vám na tento komiks zapomenout.
Počtvrté a naposledy míříme do Gothamu k tamní speciální policejní jednotce, vyšetřující závažné zločiny. Napřed si střihnou případ zabité patnáctileté holky z ulice (Příroda), poté se zapotí při vraždách adolescentů, oblečených do kostýmu Robina (Mrtvý Robin), zúčastní se konce světa (Sunday Bloody Sunday) a vnitřní problémy mezi jednotlivými odděleními sboru vyeskalují až ve válku policajtů (Corrigan II). Scénáristé Ed Brubaker a Greg Rucka vymysleli pro tým kapitánky Sawyerové nové případy a vetkli jim do vínku všechno to, co z této série udělalo takový hit. Snad jen vesmírné kataklyzma Sunday Bloody Sunday trochu vybočilo z celkové atmosféry. Jeho makabrózní dějovou linku bych označil za nejslabší počin tohoto cyklu. Naopak závěrečný Corrigan II mě úplně rozsekal. Lepší finále jsem si snad ani neuměl představit a Gotham Central si ho bezpochyby zasloužil. Výtvarnou stránku si tentokrát vzali na starost Steve Lieber, Kano a Stefano Gaudiano. Všichni drží laťku zatraceně vysoko a jejich kresba je nanejvýš realistická. Podporuje záměry scénáristů a vytváří souzvuk bez rušivých vlivů (možná i díky upozadění všech superhrdinů a superpadouchů). Rozloučení s týmem z Gotham Central je stejně výborné, jako všechny předchozí díly.
Válka městských gangů a ztráta důkazů (Corrigan), Batman jako nepřítel gothamského policejního oddělení závažných zločinů (Zhasínáme), vražda televizního kazatele (V rajonu šílenství) a chemický experiment geniálního Alberta Desmonda alias Doctora Alchemyho (Koumák z Keystoneu), to je čtveřice příběhů třetí knihy z cyklu Gotham Central scénáristů Eda Brubakera a Grega Rucky. A je to stejně kvalitní nálož jako předchozí dvě alba, možná ještě o chloupek hloubavější, propracovanější a napumpovaná adrenalinem až na okraj. Čtenář tu najde hned několik vrstev a rovin, od jednoduchého akčního modelu, přes tvrdou policejní rutinu, až k psychologickému dramatu. Otázky a odpovědi kde končí hrdinství a začíná hazard, kdo je hoden důvěry a kdo ji zradil, kde je hranice mezi dobrem a zlem, kdo je vítěz a kdo poražený a kdo ztratil všechno, na čem mu záleželo. Detektivové Crispus Allen, Renee Montoyová, Josie MacDonaldová, vyšetřující kriminalista Jim Corrigan nebo komisař Michael Akins, ti všichni se snaží zajistit v Gothamu pořádek a nám čtenářům zábavu. Za kreslící podložkou se k osvědčeným umělcům Michaelovi Larkovi a Stefanu Gaudianovi, přidal Jason Alexander, který si vystřihl titulní kousek s Catwoman v hlavní roli. A stále platí, že nic tu není kašírované, povrchní ani hloupé. Rozhodně příjemný zážitek.
Přestože se říká, že podruhé do stejné řeky nevstoupíš, scénáristé Ed Brubaker a Greg Rucka dokazují, že to nejen lze, ale že je to i nesmírně inspirující a podnětná zábava. Podotkněme ještě, že noirově drsná, drásavá a nic neodpouštějící. Tady se nehraje v nějakých papundeklových kulisách, nepohybují se v nich z papíru vystřižené postavičky a červená neznamená jen tak obyčejnou barvu. Jde tu o víc, jde tu živé příběhy, v nichž jdou oba scénáristé až na samou dřeň lidských životů, do spodních vrstev, které jednotliví protagonisté ukrývají před světem a mnohdy i před sebou samými. Ať už se na to díváme optikou asistentky Stacy (Víra v denní snění), poručíka Probsona (Snadné cíle), seržanta del Arrazia (Život je samé zklamání) nebo detektiva Marcuse Drivera (Neuzavřený), vždy je to opravdové a maximálně uvěřitelné policejní dobrodružství. Snaha zachovat se správně, dopadnout pachatele a usvědčit ho ze zločinu, který spáchal, jsou ty nejzákladnější motivy, pod nimiž se rozkládá celý svět pocitů, dojmů, tužeb a obav, provázejících hrdiny všedních dnů, jakými policisté v Gotham City bezpochyby jsou, na každém jejich kroku. Michael Lark, Greg Scott, Brian Hurt a Stefano Gaudiano tomuto světu dali střízlivou výtvarnou podobu, která k tomuto noirovému představení sedí jako poklice na hrnec.
Městečko Gotham bylo, je a bude už nejspíš navždy spojeno s netopýřím mužem, kterého všichni znají jako Batmana. Je proto od dvojice scénáristů Eda Brubakera a Grega Rucky nanejvýš odvážné umístit sem kriminální případy, která řeší policejní oddělení závažných zločinů. Na druhou stranu je pravda, že i Gotham City žijí a pracují lidé, kteří zde řeší své vlastní problémy i bez přispění onoho superhrdinného městského ochránce. A členové elitního policejního týmu jich rozhodně nemají méně než jiní, ať už se vyrovnávají se smrtí parťáka jako detektiv Driver (Při výkonu služby), hledají zabijáka čtrnáctileté Boonie Lewisové (Motiv), nebo řeší svou sexuální orientaci jako detektiv Montoyová (Půl života). A po celou dobu samozřejmě soupeří s Batmanem o to, kdo se postará o řádění Mr. Freezeho nebo šílenství Two-Face. Výtvarník Michael Lark dal Gothamu a také policistům, kteří se starají o jeho bezpečnost, tvář - strohou, drsnou a výraznou. Žádné přehnané grafické efekty, experimenty, bombastické panely, ale poctivost a opravdovost. Noelle Giddings, Matt Hollingswoth a Lee Loughridge mu v tom jdou na ruku použitím veskrze temných a tlumených barev. A ejhle, ono to funguje. I přes občasné Batmanovo přispění to gothamští policisté mají pevně v rukou a je to natolik skutečné, jak to jen v daném případě jde. Síla tohoto komiksového alba je právě v oněch všednodenních reáliích, v onom bezskrupulózním, hádavém a neúprosném běhu života
Kdysi jako Wonder Woman chránila Zemi a lidstvo, teď se Diana probouzí do světa, který je už jen spálenou pustinou. Zbytky lidí na ní dennodenně bojují s ohavnými nestvůrami, hladem a strádáním. Všichni superhrdinové jsou pryč, mrtví nebo ztracení neznámo kde. Podaří se Dianě vykřesat z mrtvé země nějakou naději, nebo je už všechno ztraceno? Čtyřdílná minisérie Daniela Warrena Johnsona nabízí uzavřený postapokalyptický příběh s temným podtextem a se závažným morálním dilematem. Na čí straně je pravda a kdo si zaslouží právo na život? Scénář je komplexní, strukturovaný a - povězme si to upřímně - je tou nejsilnější devizou Mrtvé země, které ostatní položky nesahají ani po kolena. Kresba by byla fajn, kdyby z Wonder Woman neudělala naštvanou teenagerku a z jejího okolí pubescentní „drsňáky“. Jen několik málo postav tady vypadá, že je jim více než patnáct, což je v ostrém kontrastu s jejich vyjadřováním a řešením otázek života a smrti. Druhým „klínem do rakve“ pak jsou barvy. Některé stránky jsou jako dětské omalovánky, nebo chcete-li jako vzorník národního podniku Barvy a laky. Obzvláště povedená je kombinace žlutá-růžová-modrá. Z mého pohledu je Mrtvá země pro starší ročníky příliš dětská a pro mladší ročníky zase příliš dospělá, takže čerte, vyber si...
Fastynger van Hauten byl zajat, vězněn, zmrzačen a téměř zabit bratrstvem Caighean Óir, a to všechno jen kvůli svému svěřenci, mladému Abeliovi Granusovi, který kromě toho, že je nadán neobyčejnými metafyzickými schopnostmi, je dost možná i jeho syn. Když Fastynger unikne z Caigheanské pevnosti, slibuje pomstu. Ale nebude to tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Petr Schink navazuje tímto románem na svou povídkovou sbírku Století páry, která položila základní stavební kameny van Hautenova světa. Na nich vyrůstá současný příběh, který nám minulé události a mnohé ze zákulisí připomíná v řadě retrospektiv, jdoucích ruku v ruce s primární dějovou linií. Dalo by se říct, že čteme příběh v příběhu a občas tato vedlejší struktura dokonce převezme taktovku a zcela zastíní hlavní motiv. Tím spíše, že Petr Schink dá na některých výhybkách přednost vedlejší trati a odvede nás do úplně jiných končin a k jiným cílům, než bylo očekáváno. Tato metoda je na jednu stranu zajímavá a originální, na druhou stranu tak trochu potírá a stravuje sama sebe. Výsledkem je amalgám rozpaků a nadšení, v němž je toho pozitivního jen o chloupek víc než toho negativního.
Fastynger van Hauten je nájemný pistolník, floutek a tak trochu lump, který se pohybuje světem se sebevědomím protřelého dobrodruha. Kdysi ve vzteku usmrtil svého mistra, který ho vytáhl z ulice, dal mu domov a přátelství, a tuto vzpomínku si nese s sebou jako nikdy neodčinitelnou výčitku. Možná proto je takový, jaký je - muž, jenž za peníze ochraňuje druhé. Je jen shodou okolností, že jeho klienti mu umírají před očima až příliš často. Petr Schink vyslal svého hrdinu do světa parních strojů, městských slumů a válek s troly, kteří byli původně umělými výpěstky Líhně, než z nich Schinkův hrdina udělal svébytnou živočišnou rasu. Přestože se jedná o pět samostatných povídek, dohromady vytvářejí cyklus, který navzájem propojuje nejen prostředí, ve kterém se odehrávají (včetně postavy hlavního hrdiny), ale i krátké mezihry a dějové podkresy. Jednotlivé dílky této dobrodružné skládačky se pak vyznačují napínavou zápletkou, živelnými dialogy, originálním humorem a brilantními happy endy. Chcete-li se pobavit, Fastynger van Hauten je více než dobrým společníkem.
„Bylo mi souzeno poznat, že víc než slávy je na světě lidské bolesti. A jen ten, kdo ji poznal, může pochopit odvěkou touhu všeho lidstva po věčném míru mezi národy“ Kdo by neznal Čapkovu Bílou nemoc? Bytostně drásavé protiválečné drama se dočkalo svého filmového zpracování, a teď mu Jan Štěpánek vtiskl i svébytnou komiksovou podobu. A udělal ji s odvahou, úctou k originální předloze, přesto podle svého, odhodlaně, drsně a rozkošně. Jeho „hrubý“ styl sedne k oné štvavé maršálské propagandě, jež je v ostrém kontrastu s humanismem doktora Galéna, jako poklice na hrnec. Štěpánkovi se podařilo vetknout do svého díla onu naléhavost protiválečného odboje, která jde ruku v ruce s někdy až kýčovitými proklamacemi a provoláváním k národu. Asi nejvíce mě mrzelo, jak rychle podlehla maršálova zpupná povaha strachu z vlastní smrti. Tady šlo trochu přitopit pod kotlem, zazdít oportunismus a natáhnout dějovou linku o pár stránek. Ale i tak jsem si Štěpánkovu Bílou nemoc mocně užil a knihu zavíral s pocitem dobře stráveného času.
Alenka v říši divů je bezpochyby jeden z nejbláznivějších příběhů, jaký byl kdy napsán. Svět, v němž je téměř všechno vzhůru nohama, všichni se tu chovají divně, dělají bláznivé věci, mluví nesmyslně a někteří vypadají i dost bizarně. Je to tak šílené, až je to kouzelné. Na sedmdesát kreslených stránek samozřejmě nepřenesete původní Carrollův příběh v celé jeho komplexnosti, scénáristovi Lewisi Helfandovi se přesto podařilo řadou jednotlivých skečů navodit tu správnou ztřeštěnou atmosféru. Výtvarník Rajesh Nagulkonda přidal komiksu na pohádkovosti a výsledkem je nekomplikované líbivé leporelo báječných dobrodružství jedné malé holčičky v podivuhodném kraji divů. Nehledáte-li hlubokomyslná životní moudra, literární skvosty či velká umělecká díla, s Alenkou si tady můžete užít chvilku báječné zábavy.
The Best Horror povídky IV představuje dvacet dva hororových povídek vybraných Martinem Rayem Woodsem, které se potácejí od hloupoučkých morbidních hříček po o něco solidnější kusy, nicméně ani takoví mistři žánru jako jsou Stephen King, Clive Barker nebo Robert Bloch tady nepředvádějí žádný oslnivý výkon. Uvedené povídky nejsou víc než lepší průměr, přičemž pointy mnohých z nich připomínají spíše potřetí vylouhovaný čaj, bezbarvé, bez chuti i vůně. Woods ambiciózně vytáhl na světlo světa i jednu specialitku, zvláštního hosta Johna Lennona. Bohužel ani slavné jméno hudebního businessu není zárukou kvalitního literárního zážitku. Lépe než s Johnem Lennonem jsem se pobavil s Darrellem Schweitzerem a jeho Centy z pekla nebo Alan Ryanovou Dětskou krví, které, když nic jiného, byly alespoň dobře napsány. Z mého pohledu to ani čtvrtý hororový výběr z And Classicu nevytáhl výš než na tři odřené hvězdy.
Luke Ellis je geniální dítě, které se už ve dvanácti letech připravuje studovat strojírenství na MIT a současně angličtinu na Emersonově koleji. Jeho únos všechny tyto plány zhatí a chlapec se musí vypořádat s drsným životem v Ústavu, kde se chyby neodpouštějí a dobré chování se odměňuje jen velmi vágně. Stephen King po téměř čtyřech desítkách let vytáhl na světlo světa téma nadaných a pro podivné cíle zneužívaných dětí. Na rozdíl od žhářky Charlie McGeeové má však Luke Ellis jen minimum paranormálních schopností a v boji za osvobození se musí spolehnout jen na svůj rozum a pomoc svých přátel. Jak je u Kinga typické, zápletka se rozvíjí pomalu a zvolna, postupně nabírá na obrátkách, graduje, aby nakonec skončila strhujícím závěrem (při němž létá všechno, co má peří a často i to, co ho nemá). Finální smiřující a vše odpouštějící douška má zklidnit rozbouřené hladiny tepových frekvencí a nabídnout všem hrdinům rozhřešení za jejich činy, ať už ho potřebují nebo ne. Ústav funguje jako silné emoční dráždidlo, které si nestanovuje žádné hranice a místy je ve svém projevu až cynicky odosobněné. Možná je to právě tenhle důvod, že jsem si k Lukovi, Averymu, Nickymu, Kalishe , ani nikomu dalšímu nevytvořil pevnější pouto, než na jedno přečtení.