ludek.n komentáře u knih
Dave je dvacetiletý mladík bez peněz, bez děvčete, zato s naprosto marnou a neperspektivní prací v nonstop večerce Poslední zastávka. Teď se ale zdá, že se děje něco významného: Dave se totiž zamiloval. To by koneckonců nebylo nic zvláštního, tedy pokud by Dave nebyl upír. Jessica Abelová a Gabe Soria popisují trampoty upířího mládence s láskou bez velkých gest, fanfár a oslnivého lesku. Jejich civilní, hravý přístup k tématu si tak trochu utahuje sám ze sebe, a také z provařených upířích klišé. Ruku v ruce s tím, jdou i kresby Warrena Pleece, podpořené barvami Hilary Sycamorové, které stojí oběma nohama na zemi a dávají vyniknout silné a sevřené struktuře příběhu. Ten je přímočarý a hodně osobní. Přestože neřeší velká dilemata ani neprovádí hloubkový průzkum upíří duše, dokáže nastolit otázky, na které se obtížně hledají odpovědi. Současně ukazuje, jak zrádná a falešná může být dychtivost po počitcích, které málokdy přinesou to, co se od nich očekává.
Druhá povídková sbírka z cyklu Fantastická historie sestavená Ondřejem Jirešem se nese ve stejném duchu jako její předchůdce Memento Mori a nabízí šest fantasy povídek, jednu lepší než druhou. Začíná to hned Leonard Medek se svým vikingsko-děčínským dramatem, který sahá až do temných útrob země a představuje nám dobu, kdy v českých zemích vládli Přemyslovci zase z trochu jiného pohledu. To Martin D. Antonín se s Drslavem Hrotem vypravil do Svaté země za dědictvím, ale brzy nechá svého hrdinu obléknout bílé roucho s červeným křížem na prsou a pošle ho proti legendárnímu Saladinovi a jeho vojskům. Být tahle novela kratší, možná by byla top, takhle přenechala nejvyšší příčku Vilmě Kadlečkové a jejímu keltskému dobrodružství v Sherwoodském lese. Jazykem starého druida vyprávěný příběh dokáže nadchnout snad každého, protože tohle má sílu i nápad. Skvělá práce! Pozadu ostatně nezůstala ani Alexandra Pavelková. Její Řeka je kouzelná, pohádková, temná, krutá i laskavá v jednom. Pavel Renčín s Hněvem božím i Jan Galeta s Doborskou skálou měli tu smůlu, že je Ondřej Jireš zařadil až za skvělý ženský tandem, který jim vzal vítr z plachet. Při takhle kvalitně obsazeném závodě už prostě neměli šanci handicap dohonit, a byť jsou jejich příspěvky pořád kvalitní, své ženské kolegyně už z vrcholového piedestalu nesesadili. Já jako čtenář jsem z takové prvotřídní nadílky samozřejmě nadšený...
Editor Ondřej Jireš se pod hlavičkou nakladatelství Triton pustil do sestavování povídkového cyklu se zaměřením na fantastickou historii. Sbírka Memento Mori je jeho první vlaštovkou. Přináší sedm fantasy povídek, které se více či méně shlédly v reálných historických událostech. Mix historických faktů s nadpřirozenými jevy typickými pro fantasy žánr je oblíbenou doménou mnoha zahraničních autorů, slavná jména nevyjímaje, a my teď máme příležitost seznámit se s jeho českou podobou. A je to seznámení nanejvýš svěží, podnětné a nabroušené na maximum. Už úvodní Renčínovo Memento Mori, které dalo celé sbírce název, je parádička všech parádiček. Tím spíše, že se odehrává v dobře známých kulisách staré Prahy. To Alexandra Pavelková se svou Boticelliovskou detektivní odyseou vyrazila do světa a s Barvou se jí podařil skutečný majstrštyk, který uchvátí od prvních řádků a do konce už čtenáře ze svých tenat nepustí. Kaltenštejnská nevěsta Leonarda Medka a stejně tak Novotného Nový svět trochu ubraly na atraktivnosti, ale jen proto, aby připravily prostor pro Petru Neomillnerovou a její kruté a smyslné čarodějnické procesy. Tady se láme mnohé, protože ani da Vinciho kanálu v podání Jany Jůzlové, tím spíše Červenákovu Turkobijci se už nastavenou laťku nepodařilo překonat, byť jsou obě povídky hodně nad běžným průměrem. Každopádně Memento Mori je úžasnou přehlídkou české fantasy s historickými kořeny, a kdo má tento žánr rád, neměl by váhat.
Démoni jsou sice věční, ale ke škodě Lennyho Grimwooda, který s nimi uzavřel smlouvu, nevládnou ve světě lidí skoro žádnou mocí. Proto je jejich pomoc Lennymu při jeho herkulovském úkolu často jen nepřímá a zmatená. A Lennymu přitom jde o život. Petr Heteša smíchal americkou drsnou školu s kašpárkovským humorem, bláznivými nápady a příručkou pro démology, navrch ještě přidal pořádně sarkastické dialogy, pořádně tímhle vším zatřepal a výsledkem je román, který nejen že se nebere moc vážně, ale srandu si dělá dokonce i ze sebe sama. A je to potřeba, protože jen díky tomu mu odpustíte poměrně stupidní logiku některých momentů, neustálé opakování schémat v jednáních hlavních protagonistů a jejich až přehnanou, infantilní naivitu. Tak, jak dokážou výměny bonmotů mezi Lennym a Mirandou nadchnout svým ostrovtipem, tak otráví vzduch svou neměnnou těžkopádností rozhovory Lennyho s démony. Dva světy nemohou být odlišnější. A je tomu tak s celým dílem, jehož dějová linka se podobá sinusoidě. V jednu chvíli nadobude zápletka oslňujících barev, hýří nápady, vtipem a uhání k cíli jako zběsilá, aby se hned vzápětí propadla do hlubin, kam ani jediný paprsek slunce nezasvítí a všem zúčastněným tuhne úsměv na rtech nebo se mění v škleb. Měl jsem při čtení hodně rozporuplné pocity.
Čerstvě jmenovaná zástupkyně náčelníka policie v městečku Seaside Vanessa Castrová řeší případy zmizelých mladých mužů poté, co se tělo jednoho z nich objevilo na promenádě místního zábavního parku. Jennifer Hillierová svůj hororově detektivní příběh pojala v duchu strhujícího hravého dramatu, který až tolik nesází na akční momenty či precizní policejní pátrání, jako na řetězení náhod a na jednotlivé protínající se skutečnosti. Zvolila zajímavé prostředí, které obsadila řadou živoucích postav s podivuhodnou minulostí. Právě břemeno starých hříchů, které s sebou tyto postavy táhnou, je příčinou mnoha jejich současných problémů. V románu tak neodhalujeme jen pachatele hrůzného činu, ale i tajemství jednotlivých protagonistů v duchu hesla: nikdo není bez viny a každému, co jeho jest. Že to pořádně zamíchá osudím, je nabíledni. Nicméně, přes všechny dějové zákruty a zvraty se Wonderland čte nadmíru hladce a příjemně. Jako odpočinkové čtení s nádechem lehkého mrazení v zádech je ideální.
Toto komiksové album obsahuje tři povídky mistra mystické hrůzy Edgara Allana Poea - Jámu a kyvadlo, Černého kocoura a Skokana, a to v moderním podání scénáristy Martina Vaňa (alias Eberhardta von Grubendorfa) a výtvarníka Jiřího Cardy. Adaptace klasických a slavných literárních děl je vždy věc ošemetná, vyznačující se množstvím rizik, a ne vždy se podaří naplnit základní kánon obsahu a atmosféry zpracovávané předlohy. To, že čtenář originál zná, může být stejně tak výhodou, jako nevýhodou. V tomto případě se autorům podařilo vetknout do povídek spoustu temnoty a děsivé atmosféry, malinko jim však pokulhává dějová linka. Některé přechody jsou hodně krkolomné, občas jsem měl dokonce pocit, že jim z řady vypadl nějaký ten panel, tím spíše, že slovní doprovod je ořezán doslova až na holou kostru. Grafika Jiřího Cardy mě osobně příliš neuhranula, nicméně věřím, že se najdou fandové, pro něž je fantasmagorická a nedají na ni dopustit. Jáma a kyvadlo nebyla ódou na radost, ale nebyla ani zklamáním. Technická poznámka: proč je na obálce uvedeno, že se jedná o grafický román, když jak originály, tak obsah téhle knihy jsou povídky?
Pět příběhů Chamberlina Morseho Waltona Zámka a jeho rodiny, manželky Fiony, dětí Iana, Jonathana, Mary a Jean. Pět příběhů, kde se svět fantazie snoubí s kouzelnou mocí klíčů, vlastněných a vyráběných rodinou Zámkových na jejich sídle zvaném Klíčov. Jak píše sám Joe Hill v předmluvě k soubornému vydání těchto povídek, souvislost se slavným cyklem Zámek a klíč je pouze v prostředí, neboť všech pět příběhů se odehrává dávno před dobou, kdy na Klíčov dorazila Nina Zámková s Tylerem, Kinsey a šestiletým Bódou, s nimiž si pak Lucas „Finta“ Caravaggio zahrál hru na odemykání zakázaných dveří. Člověk tedy nemusí znát nic z uvedeného cyklu, aby si Zlatý věk dosytosti užil (koneckonců nemusí znát ani svět Sandmana, s nímž se pojí poslední příběh této knihy s názvem „Co peklo schvátí...“). Oproti základní sérii se ve Zlatém věku trochu více podíváme po světě (a dokonce i mimo něj), neboť se vydáme na Měsíc (Do nitra Luny), do frontových zákopů kdesi v Belgii (... jak vojska bledých čet...), do světa snů a dokonce i do pekla (Co peklo schvátí...). Obrazového průvodce nám po celou dobu dělá jako už tradičně geniální Gabriel Rodriguez a je opravdu na co se dívat a co obdivovat. Jeho technika a především práce s postavami prostě nemají chybu a já jsem moc rád, že jsem se ještě jednou mohl vrátit na Klíčov a užít si se Zámkovými jejich dobrodružství.
Blíží se maturitní večírek, a zatímco se jedni těší na oslavu ukončení školní docházky, jiní spřádají své ohavné plány. Jsou tu poslední neotevřené dveře a za nimi to nejohavnější zlo pod sluncem. Lucas „Finta“ Caravaggio, který si pro poslední dějství vypůjčil tělo malého Bódy Zámka, se chystá vypustit démony zpoza Černých dveří do světa lidí. Jestliže se Joe Hill v první kapitole ještě trochu drží zpátky a noří se do hlubin teenagerských duší, minimálně od té následující už vyrývá v zemi hlubokou brázdu a neochvějně se vydává vstříc cíli. Veselé pošťuchování skončilo, školním legráckám odzvonilo, a na ťukací vtipy si už snad také nikdo ani nevzpomene. Nastupuje tvrdá, syrová a nesmlouvavá hrůza, děs a běsnění. Nejstrašlivější přitom nejsou pekelné nestvůry z hlubin stínů, ale mladí lidé posedlí démony. Jejich sarkastický škleb nahání větší strach, než všechny mocnosti temnot se svými zuby a drápy. Nicméně, čím více tlačí Hill na pilu a vkládá do úst šestiletého Bódy kaskády vulgarismů, tím odtrženější jsem od postupujícího děje. Jako bych na všechnu tu bizarní ohavnost nahlížel z výšky, ale neúčastnil se jí, protože mi nedává smysl. Naopak, co mi dává velký smysl je kresba Gabriela Rodrigueze. Jeho styl se mi prostě hodně líbí, ať už mi nabídne klidné, či pohybem vyplněné, akční panely. Úžasné jsou pak také jeho grafické vychytávky, které prostě nadchnou a je úplně jedno zda, se krčí v rohu nebo vyplňují celou stránku. Myslím, že Alfa a Omega je to nejdůstojnější zakončení série, jaké si lze vůbec představit. Já byl rozhodně spokojený.
Nalezením časoměnného klíče se Zámkovým odhaluje mnohé z toho, co se v minulosti událo na Klíčově a kde se v Zackovi Wellsovi vzalo všechno to zlo, které rozséval kolem sebe. Joe Hill nás v tomto díle Zámku a klíče vezme na výpravu po stopách času, napřed k Benjaminovi a poté i k Rendellovi Zámkovým. A že je to putování nanejvýš napínavé a dobrodružné snad ani netřeba připomínat. Zvláště Rendellův nápad otevřít černé dveře a vypustit démony je, jak se říká, za všechny prachy. Začíná jít do tuhého a nikdo si nemůže být jist, že z měření sil vyjde jako vítěz. Joe Hill konečně začíná rozplétat tajemství klíčů a odpovídat na otázky kde, jak a proč, co se stalo a co se má stát. Je v tom velice přesvědčivý, takže člověk, vtažen do příběhu, přestává dýchat a v zajetí kyslíkového dluhu žasne nad každým panelem. A když už jsme u těch panelů, kreslíř Gabriel Rodriguez si i pro toto úžasné pokračování připravil novinku: širokoúhlé obrázky roztažené přes dvě stránky. Je to famózní a stejně jako všechno, co vyjde zpod jeho ruky, nezapomenutelné. Klobouk dolů před oběma umělci, protože tohle dílko prostě baví od první do poslední stránky.
Čím víc se Tyler blíží odhalení pravdy o Zacku Wellsovi, tím větší nebezpečí hrozí všem okolo něho. Onen záhadný mladík s podivnou minulostí už totiž ztratil všechny zábrany. Joe Hill začíná čtvrtou řadu svého cyklu z Klíčova zběsilou honitbou s vlky, aby ji po šesti kapitolách ukončil ještě hrůzostrašnějším a děsivějším masakrem u Studničního domku. Mezitím se podívá na zoubek vztahům mezi jednotlivými protagonisty, kdo ke komu chová sympatie, kdo koho miluje, kdo se druhých bojí, kdo zradil a kdo nenávidí až za hrob. Pochopitelně se objevují další klíče, které odemykají nové možnosti a schopnosti. Docela by mě zajímalo, kam na ty nápady Joe Hill chodí. Každý z nich je originální a unikátní. Sice se mi zdá, že jimi začal v poslední době až marnotratně hýřit (což poněkud snižuje jejich hodnotu), ale díky vražednému tempu není prostor na stesky. Výtvarník Gabriel Rodriguez pak nezůstává nic dlužen své pověsti výjimečného umělce a podává znovu mimořádný výkon. Dovolí si dokonce sklouznout až ke karikaturnímu zjednodušování (Vrabec), a nic to neubírá jeho kresbám na přesvědčivosti a vypovídací hodnotě. I v těchto stripech je jeho ruka stále krásně rozpoznatelná. A protože zábava nekončí, hurá na další dobrodružství...
Zatímco se Lucas Caravaggio alias Zack Wells za pomoci TudyTam klíče potuluje po Klíčově a hledá další kusy do své sbírky, děti Zámkovy se potýkají s matkou, která stále více propadá alkoholu. A když opustí dům, je tu hned Zack se svými stíny, a další nebezpečí, které je pro Zámkovy další výzvou, s níž se musejí vypořádat. Po poněkud slabších Hlavohrátkách, Joe Hill zase kopl do vrtule a nápady jen hýří. Co se mu nepovedlo v předchozí knize cyklu, to si vynahrazuje tady. Příběh má opět pevnou strukturu, je přesvědčivý a důsledný v budování mimořádně temné atmosféry. Gabriel Rodriguez dal všemu tomu děsivému strachu podobu tak výjimečnou, až člověka mrazí. Tím spíše, že oba autoři nekloužou jen po povrchu adrenalinové zábavy, ale zatínají spáry pořádně hluboko do duší všech zainteresovaných. Objevují zde celé nové světy k prostudování, přitom ani na okamžik neztrácejí ze zřetele hlavní cíl cesty. A když se pak Gabriel Rodriguez odváže a vrhne do souboje se stínem celou sadu celostránkových panelů, je vymalováno: nic dokonalejšího a úžasnějšího už prostě neexistuje. Tady se láme chleba a píše komiksová historie. Za mě opět absolutorium s pěti hvězdami na hrudi.
„Než větší obavy je třeba míti ne z toho, co do hlavy sobě vložili, však z toho, co z hlavy své vyjmuli.“ Druhé pokračování Hillova Zámku a klíče se nese ve znamení Lebečního klíče, který na konci předchozího dílu objevil Bóda Zámek. Vyzkoušejí si ho postupně všechny děti Zámkovy, ale největší význam má pro Lucase Caravaggia alias Zacka Wellse, který s ním má své vlastní plány. Joe Hill tentokrát poněkud ubral na překvapivých zvratech a zápletku očesal tak, že dějová linka neposkočí o mnoho vpřed, zato se pohrouží do psychiky jednotlivých postav. Rozebereme si jejich tajné sny, strachy a vášně, abychom umocnili tajemství rodiny Zámkových. A to jak v současnosti, tak v minulosti. Hlavohrátky oproti svému předchůdci působí mnohem zdrženlivěji a jen zdráhavě vyjevují důležitá fakta. Záměrem nejspíš bylo, zahalit tajemství Klíčova ještě neproniknutelnější rouškou záhad, což ne vždy bývá ku prospěchu věci. Děj totiž stagnuje, a kde není nosný nápad ani sebevětší mystika nepomůže. Alespoň že se můžeme spolehnout na mistrovství Gabriela Rodrigueze, jehož kresba jeho opět na hranici geniality a už jen pro to fantastické pokoukání se stojí o tuto knihu zajímat.
Tragédie v Mendocino Valley, při níž zemřel otec rodiny Zámkových, poznamenala všechny její pozůstalé členy - manželku Ninu i její tři děti, Tylera, Kinsey a šestiletého Bódu. Teď začínají nový život v Lovecraftu v Massachusetts na usedlosti zvané Klíčov. Ale stíny minulosti nezmizely, jsou jim v patách. Joe Hill zdědil po tátovi talent a je dost pravděpodobné, že dostal i dar od Boha. Jak jinak si vysvětlit jeho úspěchy na poli hororových románových thrillerů a hrůzostrašných povídek. V obou kategoriích je jeho jméno nepřehlédnutelné. Nyní tu tedy máme Joe Hilla jako komiksového scénáristu. A že se do toho obul, jak se patří, snad ani netřeba zmiňovat. Jeho Klíčov je tajuplné místo, které ve svých zdech skrývá nejedno tajemství. Žít tady nebude pro Zámkovy rozhodně jednoduché. Hill vytvořil sevřený příběh, který má atmosféru, hloubku, styl i stěžejní myšlenku. Stačí se nechat vést jeho fantazií a dostanete se do děsivého světa zázraků. Volba výtvarníka Gabriela Rodrigueze, aby tomuto světu dal tvar a charakter, snad ani nemohla být lepší. Jeho kresba je parádní. Dokáže ukázat strach, zlost, smutek, úzkost, šílenství, ale i odhodlání nebo dětskou zvídavost. A to jsme teprve na začátku, už se vážně těším na pokračování.
Lili byla unesena. Výše výkupného je stanovena na 10000 Euro v malých bankovkách. Místo předání - zámek Bois Renard (Culhat). Brána se otevírá a dobrodružství začíná. Jeho průběh je ponechán na čtenářích, protože to oni rozhodují, jak se bude záchrana Lili odehrávat. Komiks, který je současně gamebookem. Jak se dostanete k závěrečnému vyvrcholení je ponecháno čistě na vás, na vašich špatných či dobrých rozhodnutích a někdy samozřejmě i na štěstí. Problémem gamebooků obecně je skutečnost, že vlastně nemají žádný příběh, byť se mnohdy tváří nesmírně důležitě a poučně. Faktem však je, že přes všechny proklamace a mnohomluvné reklamní upoutávky, jde čistě o to, projít labyrintem a zabít bosse či najít poklad. Můžete to dělat v jeskyních, na hradech, v kosmických lodích nebo třeba na zámku Bois Renard. Bonusem Unesené pak je, že vám celé bludiště nabídne obrazem a v barvách. Kromě neustálého skákání ze stránky na stránku, jsou v některých panelech ukryty tajemné odkazy, které vás nutí být neustále ve střehu. Ztratit se tady, je pravděpodobně ta nejsnadnější věc pod sluncem a nevěřím, že se někomu podaří zachránit Lily hned napoprvé. Z tohoto pohledu je Unesená nápadem k nezaplacení, na druhou stranu je toho bloudění a slepých uliček možná až příliš. Člověk totiž velmi rychle ztratí prvotní nadšení, a kniha mu žádný únikový prostor nenabídne. V komiksovém provedení má gamebook ještě jednu nevýhodu navíc: panely vás zobrazí v místnosti či chodbě aniž by bylo zřejmé, odkud jste přišli.
Vlády nad světem se ujali vampýři, v čele s Mistrem. Lidé jsou zotročeni, pronásledováni a internováni v krvavých táborech. Budoucnost světa, jak se zdá, leží na bedrech poslední malé skupinky bojovníků, hýčkajících si odkaz vzácné knihy Occido Lumen, kterou však neumějí přečíst. Naposledy přicházejí Guillermo del Toro a Chuck Hogan bojovat společně s nimi za záchranu světa. A je to jízda na horské dráze s vypnutými airbagy. S odkrýváním karet konečně vylézá na povrch bohatost jednotlivých motivů celé románové série a ukazuje jejich hloubku. Odkazy do hluboké minulosti k archandělům, božím vyslancům, fungují překvapivě velice dobře (možná i díky tomu, že postrádají velebící náboženský podtext) a dotvářejí celou opulentní a hrůzostrašnou mozaiku. Jestliže jsem si u předchozích dílů stěžoval na určitou těžkopádnost, tady ji už tolik nevnímám. Autoři pod vidinou finálového rozuzlení nejspíš zapřáhli do vozu další pár koní a zvýšené tempo, stejně jako koncentrace událostí, tomuto temnému opusu svědčí. Závěr je pak strhující a vrchovatě mě odškodnil za všechno mé utrpení, které jsem se Zhoubným kmenem chvílemi zažíval. Tento cyklus zrál jako víno a jen chloupek dělil Noc až navěky od páté hvězdy.
New York se proměnil v bitevní pole, na němž soupeří o existenci lidé a vampýři, sloužící jako pěšáci svému temnému Mistrovi. Existuje možná jediná naděje, prastará kniha Occido Lumen, v níž by mohlo být ukryt způsob, jak se s vampýří hrozbou vypořádat. Pokud už nebude pozdě. Druhé pokračování Zhoubného kmene má stejně pochmurnou a temnou atmosféru jako jeho předchůdce. Na rozdíl od něj je však bohatší na události, sevřenější a kutající více do hloubky. Také už odhaluje více než dost z plánů jednotlivých soupeřících skupin, což prospívá napínavosti děje a jeho větší atraktivnosti. Na druhou stranu se text stále potýká s oparem těžké průchodnosti. Tenhle hutný nápor na receptory unavuje do té míry, že člověk chvílemi ztrácí s knihou kontakt a prodírá se hlubinami zápletky jen se sebezapřením. Autoři naštěstí drží ještě stále hlavu nad hladinou a nenechali se strhnout ani davovými scénami k velkolepým masakrům, takže za to pochvala na otevřené scéně. Přes všechnu tu zkázu a zmar, jsem neztratil naději...
Řídící věž mezinárodního letiště JFK ztratila s letem 753 z Berlína do New Yorku kontakt krátce po přistání. Přivolaní záchranáři objevili na palubě letadla s výjimkou čtyř přeživších všechny mrtvé. Jediný Abraham Setrakian tuší, co se na palubě letadlo stalo. Do New Yorku dorazilo nejstrašnější zlo, jaké kdy lidstvo poznalo. Guillermo del Toro ve spolupráci s Chuckem Hoganem dali dohromady děsivý příběh v duchu těch nejlepších tradic B-čkových hororů. Použijeme-li filmové analogie, zkombinovali Noc oživlých mrtvol se Stínem upíra a Smrtící epidemií, přidali trochu apokalyptických vizí, nějaké ty historické odkazy, drásající mezilidské vztahy a samozřejmě partu ke všemu odhodlaných zachránců civilizace, a na světě je Nákaza., coby první díl trilogie Zhoubný kmen. Upřímně, docela se povedla, jen kdyby zasáhl odpovědný redaktor a donutil pány trochu text zahustit a proškrtat. Toho hraní si okolo hlavní dějové linie je prostě příliš mnoho a román na mnoha místech ztrácí tempo. Namísto okamžité úderné akce nabídne zdlouhavé vyjasňování si postojů, rodinné tragédie a hlasování o důvěře. Ještě to není ztracená varta, ale má to k ní nebezpečně blízko.
Město Agyl na východě zničila atomová nálož, která byla původně určena pro jednu z osad písečných potápěčů. Muž, který upletl onen nepodařený útok, se teď znovu chystá do pouště a tentokrát je připraven neponechat nic náhodě. Proti jeho zpupné zlobě stojí čtveřice sourozenců, pro něž jsou písečné duny domovem, o který stojí za to bojovat. Hugh Howey přichází s druhou porcí písečného dobrodružství a je stejně skvělý a ohromující jako v prvním případě. Jeho román má výborné výchozí parametry v prostředí, které vymyslel a v postavách, kterými zalidnil svůj svět písku. Na nich staví příběh, jenž dokáže zaujmout hned po prvním otočení stránky a - což je ještě důležitější - následně udržet čtenářovu pozornost ve vysokých obrátkách po celý zbytek textu. Tohle není hraní si na pískovišti s bábovičkami, lopatkou a kyblíkem, tady se lidé do písku potápějí stovky metrů hluboko a snaží se přežít všechny nástrahy, které jim příroda postaví do cesty. Howey píše svižně a napínavě, žádné zbytečné kudrlinky ani rétorická cvičení. Přísně dávkuje jednotlivé ingredience, do správných míst umisťuje žhavé dramatické momenty, a když je potřeba, náladu lehounce načechrá a odlehčí. Jeho psaní je stejnou měrou technické jako emotivní, přičemž se to moc dobře čte a jak už napsal Andy Weir na přebalu knihy „člověka to neskutečně baví“.
Konzument drogy zvané syncopin John Newhouse se vydává na dobrodružnou velrybářskou výpravu, na níž, jak doufá, se k surovině, z níž se vyrábí onen halucinogen, bez problémů dostane a bude ho moci přivézt celé komunitě svých rádoby přátel. Oceán na Nulakvě je, na rozdíl od toho pozemského, tvořen prachem, což ovšem Nulakvanům nijak nebrání se po něm plavit na svých plachetních lodích a lovit místní tvory. Sterlingova prvotina je obratně napsanou sci-fi imitací Melvillovy Bílé velryby, kde Achabovu nesmiřitelnost nahradila Desperandumova touha po vědění. Asociace s Bílou velrybou se nabízí i v absenci nějaké výraznější tažné myšlenky. Tím nechci říct, že by Oceán prachu postrádal zajímavou dějovou linku, jen mi chybělo její směřování k nějakému smysluplnému cíli. Prozření Johna Newhouse a jeho uvědomění si svého místa na slunci mě prostě neuspokojilo dostatečným způsobem. Po dočtení poslední stránky a zavření knihy mi zůstal pocit, že mi Sterling dluží vysvětlení, proč se to všechno stalo, kde to začalo a jaké to bude mít důsledky.
Když amatérský astronom doktor Millar objeví zkázonosný asteroid Kali, mířící k Zemi a hrozící celoplanetární zkázou, odstartuje pro celé lidstvo závod s časem, v němž cenou za vítězství není nic menšího než život. Posádka lodi Galileo bojuje za všechny lidi na Zemi. Román Kladivo boží má téměř dokumentární charakter. Krátké kapitoly mapují historii Vesmírné ochrany a podávají svědectví o životě v roce 2100. Kaleidoskop faktů, názorů, fikcí a svědectví servírovaný velmistrem sci-fi žánru. Jenže i mistr tesař se může někdy utnout, a Clarkův výkon v Kladivu božím je toho smutným příkladem. Postavy jsou jen siluety, děj téměř žádný, a když se konečně začne něco dít, je to tak suchopárné, že Mohavská poušť je oproti tomu oáza. Emoce a pocity jakoby Clarke zapomněl někde ve svém spisovatelském šuplíku, zahrabané pod hromadou vědeckých článků. Kladivo boží mělo zůstat povídkou, nikdy se nemělo dočkat románové podoby. V krátké stopáži fungoval nápad, který se bohužel při rozšíření utopil v hlubinách nudného plkání.