ludek.n
komentáře u knih
Vzducholoď Nine
Thomas H. Block
Díky zkratu v odpalovací soustavě jaderných střel se svět propadl do absolutní zkázy. O jediné nezasažené místo - jižní pól - teď soupeří poslední skupinky přeživších. Jedna operuje s gigantickou komerční vzducholodí, druhá s motorovou lodí a dvěma bitevními vrtulníky. Autor bestsellerů Thomas Block rozehrává v Antarktidě sovětsko-americký duel se vší pompou a černobílým viděním světa. Postavy v tomto díle jsou totiž bezvýhradně archetypy a jejich vývoj (pokud k němu vůbec dojde) se děje formou kotrmelců. Jistě mi dáte za pravdu, že k tomu, poznat kdo je tady za zlého a kdo za hodného, člověk mnoho důvtipu nepotřebuje. Karty jsou rozdány hned zkraje a málokdo v následující hře dostane trumfy navíc. Na druhou stranu proč chtít víc, než může kniha nabídnout? V tomto případě je k mání jednoduchý, bezelstný a přímočarý příběh, který se dá bez mrknutí oka zařadit mezi napínavé kovbojky, v nichž jsou akorát honáci dobytka, předáci, pistolníci a indiáni nahrazeni inženýry, piloty, vědci a vojáky.
Konec všech věcí
John Scalzi
Tajemné uskupení nespokojenců Ekvilibrium rozsévá v řadách Koloniální unie, stejně jako ve Shromáždění, pochybnosti a nejistotu. Jejich diverzní akce jsou stále drzejší, odvážnější a směřují k jedinému cíli: totálnímu rozvratu. Dokáží zástupci napadených mocností odvrátit zkázu, nebo podlehnou? John Scalzi dovedl sérii Koloniálních válek ke svému závěru, ale při vší úctě k němu, tohle je už opravdu jen labutí píseň, která si neví rady ani sama se sebou, natož aby přinesla ještě něco zajímavého a podnětného. Už to vlastně ani není souvislý příběh, ale jakési střípky, které spadly pod stůl a teď se tváří jako plnohodnotné vyprávění. Všechno, čím tahle série na začátku ohromovala a poutala pozornost je nenávratně pryč. Zbylo jakési mnohomluvné rétorické cvičení, které postrádá jakýkoli pevný bod a cíl, ke kterému by směřovalo. Chybí napětí, gradace i smysl toho všeho. Je to nablýskané a opulentní, ale dokonale prázdné. Nad hladinou tuhle knihu drží jen Scalziho vybroušený styl a jeho dar vyprávěčství. Bez nich by to byl propadák non plus ultra.
Rozkol
John Scalzi
Koloniální unie doplácí na rozhodnutí, která v minulosti udělala, a ocitla se na samé hranici zhroucení. Namísto vojenské síly teď spoléhá na diplomatická jednání. Jenže ani ty často nejsou bez nebezpečí, že strhnou čekající lavinu, která pohltí všechno a všechny v dosahu. Tím spíše, že na scéně se objevila nová neznámá síla. John Scalzi si pro své páté pokračování Koloniálních válek ponechal z předchozích dílů jen základy a začal stavět nový příběh s novými hrdiny a ve zcela jiném duchu. Kniha nabobtnala, ale bohužel pouze slovy, ne hodnotou. Vyprávění ztratilo mnohé z toho, co bylo vlastní jeho předchůdcům: napětí, drive, humor, emoce. Rozkol působí nemastně, neslaně, jako nastavovaná kaše, u níž je důležité jen to, aby jí bylo hodně. A tady jí je tolik, že doslova přetekla z hrnce a v zárodku zadusila všechny zajímavé momenty. Sem tam se ještě blýskne střípek zlata, ale jinak je to jen zoufalé hledání východiska ze slepé uličky. Nebýt tradičně skvělého finále, pohřbil bych Rozkol ještě hlouběji ke dnu knihovny.
Příběh Zoe
John Scalzi
Jmenuje se Zou Boutin-Perryová a je modlou pro jednu rasu mimozemšťanů, kteří se od ní učí, jak být sami sebou. Teď se však rozhodla, že s tím, co představuje, je konec. Nyní bude záležet už jen na tom, kdo doopravdy je. A John Scalzi nám předkládá její příběh, její verzi Poslední kolonie, to, jak viděla boj o roanockou kolonii ona sama. Převyprávět už jednou řečené tak, aby to bylo stále atraktivní a poutavé, je bezpochyby náročné a pro mnohé spisovatele věc, do níž by se nepustili ani za zlaté tele. John Scalzi to riskl a ještě si to ztížil tím, že svůj příběh vypráví z pohledu dospívající dívky, vystavené zásadním životním rozhodnutím. Tenhle druhý vstup do stejné řeky mu vyšel, i když musím přiznat, že zpočátku jsem nevěřil, že to dokáže. John Scalzi je však mistrem finálových partů, a tak i v Příběhu Zoe mě dostal posledními kapitolami. Díky nim jsem mu odpustil i některé hluché pasáže při onom obracení sena z Poslední kolonie. Každopádně pořád mi dává smysl sérii Koloniálních válek číst, pořád je to skvělé dobdrodružství, pořád mě to baví...
Poslední kolonie
John Scalzi
Kolonie na Roanoke měla být podle plánů Koloniální unie postradatelnou vějičkou na zdánlivě nezastavitelnou flotilu Shromáždění. John Perry se svou ženou Jane, bývalou členkou zvláštních jednotek, se rozhodli tyhle plány změnit, a co víc, otočit zbraň proradného střelce proti němu samotnému. John Scalzi pokračuje ve své spanilé jízdě Koloniálními válkami. Zpočátku jsem si sice myslel, že to bude jeden další tuctový příběh o osídlování ztracené varty kdesi na konci vesmíru, o slastech a strastech hrstky lidských kolonistů v nehostinném prostředí planety, jejíž flóra a fauna nebude příliš přátelsky nakloněna lidským vetřelcům, jenže všechno bylo nakonec jinak. Scalzi vytáhl těžký kalibr a do hry zapojil oba hlavní hrdiny předchozích dílů, kteří sešlápli plynový pedál nebezpečně blízko podlaze. Dojímavé finále, které má i přes svou slzotvornost daleko do kýčovitosti, už bylo jen třešničkou na dortu. Podle mého se Poslední kolonie povedla a neztratila nic z napínavosti svých předchůdců.
Brigády duchů
John Scalzi
Existují lidé, kteří jsou ochotni zaprodat vlastní rasu, zradit všechno, v co věřili a vydat nepříteli všechna vojenská tajemství, která znají. Pochopit důvody takového zrádce, může být cesta k záchraně lidstva. Pokud už není pozdě. John Scalzi nepokračuje v rozvíjení příběhu hlavního hrdiny Johna Perryho z předchozího dílu, přestože jinak využívá všechny ostatní nástroje a výdobytky ze svého vesmíru. Pozornost místo toho upřel na zvláštní jednotky Koloniálních obranných sil, tak zvané brigády duchů, především pak na jejich nového člena Jareda Diraca, který má ve svém mozku ukryty znalosti a vzpomínky zrádce Charlese Boudina. Na pozadí připravovaného konfliktu se tak rozehrává partie, která má atributy napínavého souboje myslí. Oproti předchůdci ubylo bojových scén i sarkastických hlášek, což však neznamená, že by četba ztratila dramatický náboj nebo nadhled. Na první pohled je kniha vážnější, zadumanější a více než na jedince se zaměřuje na celá společenství, ať už lidská nebo mimozemská.
Válka starého muže
John Scalzi
Poté, co se lidstvo vydalo ke hvězdám, stalo se i jednou z válčících stran ve vesmírném konfliktu, v němž nejde o nic méně než o planety, vhodné k osídlení. Boj je brutální a neúprosný. John Perry ve svých pětasedmdesáti napřed navštívil hrob své ženy a potom narukoval do Koloniálních obranných sil, aby se na této válce podílel. John Scalzi, jak připomíná noticka na obálce, následuje tradici Roberta A. Heinleina a jeho Hvězdné pěchoty. Činí tak v duchu velkého mistra, ale je přitom dostatečně sám sebou, aby to nebyla jen obyčejná kopírka. Tam, kde Heinlein používal technokratickou psychologii velkých slov, pojmů a myšlenek, Scalzi nasadil emoce, lehkost a nadhled. Jeho Válka starého muže má drive a solidní odpich, zrychlení přitom udržuje konstantní od začátku až do konce. Sarkastické hlášky koření vojenský dril a dokáží udržet hladinu čtenářových endorfinů na vysoké úrovni, i když se zrovna nebojuje. Kniha se čte nadmíru dobře, nikde neškobrtá ani se nezastavuje. Těším se na další pokračování.
Karneval světů
Malcolm McLaren
Nový Eden byl kdysi výletní oázou, kam jezdili zámožní a vlivní občané Města relaxovat. Jenže pak se přechodové brány mezi světy uzavřely a ráj se ze dne na den proměnil ve vězení, v němž jednotlivé frakce obyvatel sváděli boj o poslední zásoby potravin. A když začalo vyhasínat slunce, připravili mocní Nového Edenu genocidu. Kanadský spisovatel Malcolm McLaren měl v případě Karnevalu světů vskutku šťastnou ruku při volbě vstupních parametrů: prostorové brány, dva podivuhodné světy, záhadné labyrinty, opředené tajemstvím a nad tím vším apokalyptická vize. Je až trestuhodné, jak tohle všechno promrhal v honbě za pochybnou originalitou. Namísto úchvatného dobrodružného příběhu nám předvádí nemastnou, neslanou ekonomicko-politickou štvanici na muže, který toho ví až příliš mnoho (navíc je možná nejbohatším mužem na světě, aniž by z toho měl jakoukoli výhodu). Příběh se třepotá jak vlajka na stožáru za silného větru a nic pozoruhodného z toho nevzejde. Až na samém konci, kdy se otevřou další prostorové brány, se blýskne na lepší časy, ale jedná se už jen o labutí píseň přípravy na další, v Česku nevydané, díly.
Návrat vlkodlaků
Petra Štarková
Sbírka povídek Návrat vlkodlaků Petry Štarkové byla z mé strany volbou naslepo a bohužel k mé škodě to byla volba, jdoucí úplně mimo terč. Čtyři absurdní texty s motivem vlkodlaků, lidských klonů, cestování v čase a oživlého pečiva. Sama autorka svůj styl označuje jako „crazy fantasy“, ale podle mého to žádná fantasy není, a to ani ta městská (ovšem šílené její výtvory opravdu jsou). Každopádně spíše než povídky se jedná o jakási rétorická cvičení, které si dělají legraci kromě jiného i ze sebe sama (alespoň v to doufám, protože jinak by to byla ubohost). Proto tu máme vlkodlaky, kteří jsou namísto krvelačných bestií gentlemany, jež k proměně nevyburcuje nic menšího než flirtující žena s nohou přes nohu (efekt chybějících kalhotek překvapivě není potřeba), manželský stereotyp s rodinným albem a plánovacím kalendářem v ruce, genově upravené potraviny, které kdoví proč a jak cestují časem a agresivní mluvící rohlíky, které si vyrazily do města společně s mumií. Povídkám chybí pointy. Chvíli jsem dokonce podezíral distributora, že mi v e-booku schválně vymazal stránky, aby to bylo ještě více crazy. Ono ale ne, takže fakt šílenství, akorát ne pro mě...
Anansiho chlapci
Neil Gaiman
Starý Anansi zemřel a jeho dva synové stojí na prahu poznání, kdože to vlastně byl jejich otec, a také kdo jsou oni sami. Poznání bolestná a strastiplná, ale také nad očekávání zábavná a tajuplná. Aby také ne, když Anansiho rod je rodem pavoučích bohů. Neil Gaiman utkal příběh, který se nebere příliš vážně, je doslova jankovitý, zábavný a veselý až k popukání od začátku do konce. Celý je napsán lehkou rukou a dokážu si živě představit, že se při jeho psaní autor bavil stejně dobře, jako se baví čtenář při jeho čtení. Je to prostě královská taškařice, v níž je zamotán kdejaký bláznivý (ale i méně bláznivý) nápad - od starověkých bájí a mýtů, přes kriminální zápletku, pohádkové prvky, filozofii a alegorii, až po božskou komedii. Všechno setřepané do jednoho pytle, aniž by to působilo křečovitě, těžce, nepřehledně nebo hloupě. Stačí si nasadit zelenou fedoru, pustit všechny starosti z hlavy a odvázat se. Strasti a slasti Tlustého Charlieho s otcem, bratrem i životem vám budou průvodcem po světě, který možná čeká za dalším rohem. A pokud ne, je možné si ho vyzpívat...
Budoucnost
Dmitry Glukhovsky
Svět, v němž lidé dosáhli nesmrtelnosti, se proměnil v gigantickou přelidněnou megapolis, řízenou nesmlouvavými zákony, zakazujícími rozmnožování. Pokud chce někdo mít dítě, musí mu obětovat svou nesmrtelnost. Dmitry Glukhovsky se po prvních dvou dílech bestsellerového Metra pustil do ambiciózního projektu, zabývajícího se otázkou lidské dlouhověkosti a jejích důsledků pro společnost. Spolu s Janem Nachtigallem se pokoušíme objevit, kde jsou hranice odpovědnosti, morálky a práva rozhodovat o vlastním životě, a proč lidé v téhle utopii (samozřejmě až na výjimky) nejsou zase až tak šťastní a spokojení, jak by se očekávalo. Hledání duše v tělech nesmrtelných se nicméně autorovi malinko vymklo z rukou a nabobtnalo do takových rozměrů, že se stalo poněkud monotónním. Čím více velkých myšlenek se Dmitry pokusil do díla dostat, tím více ztrácel směr a cíl. S přibývajícím počtem stránek je stále obtížnější věnovat Janovu snažení bezvýhradnou pozornost, zvláště když se vlastně nejedná o kladného hrdinu (nebýt čísla 503, mohl by být on sám považován za lidskou bestii, přestože nás autor přesvědčuje o opaku a nabízí nám portrét týraného, veskrze „hodného“, chlapce, který dospěl v „charakterního“ muže s povolením zabíjet). Rozporuplně ostatně nepůsobí jen hlavní hrdina, ale i řada scén a dušezpytných sond, které by bez skrupulí mohly nést visačku „to jako vážně?“. Délka románu navíc působí jako katalyzátor, který všechno rozpije až do beztvarosti, s níž není jednoduché se popasovat.
Srdce světa
Jay Lake
V chodu Země, která se pohybuje po obrovském božím soukolí, se objevují nepravidelnosti. Mladý hodinářský učeň Hethor Jacques je vyvolen, aby závadu opravil a celý stroj znovu natáhl. Musí se tak vypravit na dlouhou a strastiplnou cestu, překonat řadu nástrah a protivenství, při nichž poznává nejen povahu světa, v němž žije, ale především sám sebe, aby nakonec stanul před úkolem, jenž si vyžádá všechnu jeho sílu a přesvědčení. Jay Lake vybavil svého hrdinu citlivostí vůči svému okolí a odhodláním hory přenášet, kteréžto vlastnosti mu pomáhají splnit úkol. Hethorův svět je obdivuhodný a je velká škoda, že z něho poznáme jen nevelký kousek. Celý román je vlastně o Hethorově putování za vidinou záchrany světa, za povinností, která mu byla uložena božím poslem, za nadějí, že se dokáže vymanit z pout bídné existence a vykonat zázrak. „Jaký člověk, takový Bůh. Jaký Bůh, takový svět,“ přeříkává si ve chvílích, kdy je mu nejhůř. Srdce světa je z části fantasy, z části pohádka, boží agitka a dobrodružná road movie, na jejímž konci však překvapivě nečeká žádné ohromující rozuzlení, ale spíše malá domů, která - alespoň pro mě - byla tak trochu zklamáním.
Zrada v zimě
Daniel Abraham
Starý khai Machi umírá a na jeho místo se derou jeho synové v bratrovražedném boji, kterému není žádná podlost cizí. Možná ale tam, kde se tři perou, čtvrtý se směje, a tak se ztracený syn Otah po letech vrací domů, aby přijal výzvu, která ohrožuje nejen jeho život, ale i životy všech, kdo jsou blízcí jeho srdci. Děj druhého pokračování Kvartetu vysoké ceny poskočil o čtrnáct let kupředu a zanechal za sebou jedno padlé město a pár zmařených nadějí. Zrada v zimě navazuje na svého předchůdce stejně bohatýrským, mnohovrstevným a nikam nespěchajícím stylem, kterému nicméně poněkud ubylo na laskavosti, rozjímavém duchu a lidskosti. Přiostření kůlů je znát na každém kroku. Znakování a vzájemnou úctu nahradil nůž v zádech, mocenské intriky a bezcitné vybíjení příslušníků vládnoucího rodu. Dějová osa je zahuštěnější a napínavější, ztratilo se ale ono epické kouzlo letního Saraykehtu a bohabojnost lidí, kteří v něm žili. Ne že by s v Saraykehtu nenašly odpudivé typy, ale Machi je v tomhle ohledu dalece překonalo. Těžko tu k němu zahoříte láskou či sympatiemi, jsou krutí a chladní jako zima snášející se na jejich domy. Mnoho radostných a optimistických okamžiků Zrada v zimě nenabízí a její temnota je až depresivní. Přesto je to čtení, které hlodá, zadírá se pod kůži, útočí na smysly a málokoho nechá spát, proto je mi nesmírně líto, že zbylé dva díly zůstaly pohřbené ve stolech překladatelů...
Stíny v létě
Daniel Abraham
Nejbohatší a nejmocnější z jižních měst Saraykeht se otřásá v základech. Spiknutí, zosnované sousední Galtskou říší, dopadá na každého bez rozdílu, přestože se odehrává v úzkém okruhu mocných. Následky si odnášejí všichni, ať už stojí na straně dobra nebo zla, přičemž volba spravedlivého rozhořčení některým z nich obrátí život vzhůru nohama. Daniel Abraham si pro svůj románový debut rozhodně nestanovil malé cíle, nýbrž se pustil rovnou do fantasy tetralogie, jejíž jsou Stíny v létě první ochutnávkou. Za sebe mohu bez přehánění říct, že je to vstup na pole rozsáhlých vícesvazkových ság jako hrom, přitom se čte snadno a lehce jako nějaká svižná novelka. Může za to nejspíš pevně daná struktura románu, krystalicky čisté a nekomplikované parametry světa, v němž se děj odehrává, svébytné postavy, vytříbené dialogy a síla slova, kterou autor vládne. Čtenář do uliček Saraykehtu vklouzne jako ruka do rukavice a bez velkého studování kdo s kým, proč a jak se tu okamžitě cítí jako doma. Samotné spiknutí, okolo něhož se tu všechno točí, není kdovíjak složitě vymyšlené, přesto je hybnou silou a pohnutky jednotlivých aktérů, kteří jsou do něho zataženi, jejich myšlení, pocity a nálady by dost možná vydaly na samostatnou mnohostránkovou studii. Toho nás Abraham naštěstí ušetřil, nicméně nás ponoří dostatečně hluboko, aby nám osudy jednotlivých hrdinů nebyly lhostejné a abychom jejich zápas o místo na slunci prožívali s nimi.
Řeka bohů
Ian McDonald
Indie v roce 2047 a v ní devět různorodých postav - gangster, policista, jeho žena, politik, sólový komik, novinářka, seriálový návrhář, vědkyně a rebel - každý se svými vlastními schopnostmi, dovednostmi, strastmi i přáními. Všichni se snaží žít nejlépe, jak dovedou. A pak je tu Ážmer „Áž“ Ráová - dívka bez minulosti, která hledá svou rodinu. Je vyvolenou spasitelkou nebo avatárem zkázy? Ian McDonald si pro své možná nejambicióznější dílo nedal malé cíle. Splétat mozaiku z devíti linií a každé dát osobitost a kontinuitu, celé to propojit do smysluplného celku, který by se nerozbíhal do stran a ještě nádavkem byl dostatečně napínavý a emočně bohatý, rozhodně není snadný úkol. Ianovi se to povedlo. Jeho Řeka bohů je atraktivní, drásavá a má atmosféru, jež nejspíš nenechá nikoho klidným, a to i v případě, kdy mu reálie světa, do něhož Ian McDonald svůj román zasadil, nebudou úplně sedět. Řeka bohů je vysoce propracované, strukturované dílo se spoustou ohromujících scén, útočících na čtenářovu první signální soustavu. Oproti rozpakům, které jsem si odnesl z četby Brasylu, tohle dílko jsem si užil. A ta parádní obálka Stephana Martinièreho...
Hlubiny města
* antologie
Patnáct povídek českých autorů, jejichž společným jmenovatelem je město. Ať už jsou to města existující jako třeba Londýn (Špatný den), Krakov (Pan Twardowski), Barcelona (Splnit si sen), Brno (Dno výkopu), nebo Frýdek-Místek (Pan Frýdek a slečna Místek), či jsou celé vymyšlené (Tyhle věci neexistujou), pocházejí z alternativní historie (Luna ve spletitých uličkách), existují jen ve snu (Poslední brána), případně pod povrchem (Dutý septagon) nebo jsou dokonce z úplně jiné planety (Lamaris hoří), vždy jsou záhadná, neobyčejná, tajemná a lze v nich objevovat nekonečně mnoho věcí, lidí a dobrodružství. Navíc, žádná dvě města nejsou stejná, už jen proto, že autoři v této sbírce nejsou omezováni žádným dějinným obdobím. Historie se mísí se současností, současnost s budoucností, tohle město zažívá věk rozkvětu, tamto opuštěné chátrá a další už žije jen ve vzpomínkách lidí. Co autor, to jiný úhel pohledu, co příběh, to jiné způsob vyprávění. V jednom si jsou ale všechny povídky podobné - dokážou probouzet fantazii, kreslit barvami na šedivé zdi domů, ponoukat k prozkoumání všech zákoutí nejen těch měst, o nichž se tady píše, ale i těch, která známe my sami. A to dokáže jen málokterá kniha...
Démon z East Endu
Petra Slováková
V londýnském East Endu dochází poslední dobou k podezřelým úmrtím malých dětí. Večer zdravé uléhají do svých postýlek, aby byly ráno nalezeny bez známek života. Chybí motiv i spojitost. Do pátrání po pachateli se pouští sourozenci Kelbyovi. On je muž vědy a geniální vynálezce, ona je vlkodlačice. Petra Slováková se s nadšením pustila do vykreslování viktoriánské Anglie na prahu průmyslové revoluce, kdy uličkám Londýna vládnou ruku v ruce obdivuhodné stroje i tajemná magie. Rozehrála to dobře a je otázkou, kde sešla z cesty a proč se jí nakonec nepovedlo naplnit očekávání. Možná si ukrojila příliš velké sousto, otevřela hned několik dějových linií a pak nevěděla, které z nich se věnovat dřív. Má to být spiknutí bohatých průmyslníků, honba za démonem, lykantropie, dvorské intriky nebo milostná poezie? Každé z témat by vydalo na samostatnou knihu, spojené dohromady představují neuřiditelný stroj, který se zákonitě musel v některé ze zatáček vymknout zpod kontroly. Autorka hledala východiska situací, tam kde je není možné nalézt a cela složitá stavba se jí brzy začala hroutit pod rukama. Nezachránili to ani hlavní protagonisté, kteří se po většinu času chovají jako puberťaci, zbavení dozoru rodičů. Jiskřička bezpochyby v tomto románu je, bohužel Petře Slovákové se nepovedlo ji rozdmýchat do oslepujícího jasu hvězdy, o supernově ani nemluvě.
Místo, místo! Více místa!
Harry Harrison
Země je přelidněná. Nerostné suroviny jsou vyčerpány. Půda nestačí uživit celou pozemskou populaci. Voda je pouze na příděl. Města velikosti celých kontinentů, v nichž žijí miliardy lidí pomalu, ale jistě upadají a mění se v gigantické slumy. To je prostředí Harrisonova románu, do něhož zasadil několik obyčejných hrdinů, kteří se v tomhle světě snaží přežít každý jeden den. Každodenní zápas o nadechnutí, sousto jídla, doušek vody a místo, kam na noc složit hlavu prostupuje celou dějovou linií jako červená nit. Celé to přelidnění Země je však jen vedlejší složkou díla, kulisou v níž se odehrávají ostatní události. Když se to tak vezme, tak ani vyšetřování vraždy Velkého Mika O´Briena tady není středobodem, okolo něhož by se všechno otáčelo. Zapadá do schématu, ale neurčuje směr. Harrison nechává jednotlivé zápletky volně plynout okolo sebe, nechává je vzájemně se prolínat a skládat se do vzorců, které ve své podstatě určují osudy jednotlivých protagonistů. Tahle směs se pak pomalu sune k závěrečnému exodu, které nemá žádnou ostrou špičku, šokující odhalení nebo kdovíjaké překvapení, spíše se jen tak převalí přes kopec a vyžehlí všechny vrásky a záhyby.
HARLIE verze 2.0... a nakonec stvořil člověk Boha
David Gerrold
„Pokud Bůh neexistuje, bude nutno ho vynalézt!“ To je úkol, který si stanovil Human Analog Replication Lethetic Intelligence Engine, zkráceně Harlie, když měl prokázat svou užitečnost společnosti, která do jeho vývoje investovala nemalé peníze. David Gerrold v románu rozvíjí myšlenku umělé inteligence, která nejenže hledá smysl své existence, ale i pátrá i po smyslu lidského bytí. Co znamená smrt, strach, víra, láska, zrada, důvěra, jaká je definice pocitů, a jak je vysvětlit někomu, kdo nemá potřebné receptory. A je vůbec možné něco takového jako lidské emoce exaktně definovat? Nalezení jediné odpovědi s sebou přináší nekonečné množství dalších otázek. Je to hloubková sonda do duše stroje (samozřejmě za předpokladu, že stroji duši přiznáme), ale možná ještě více do hlubin lidské psychiky a společnosti jako takové. Rozhodně nečekejte dobrodružné čtení z ranku sci-fi nebo snad dokonce nějaký kyberpunk. Gerroldův Harlie má k těmto žánrům nebetyčně daleko. Není to marné čtení, ale ani to není procházka růžovou zahradou. Spíše než počítačoví nadšenci si pošmáknou psychologové a filozofové.
Brasyl
Ian McDonald
Produkční Marcelina Hoffmanová, hledač talentů Edson Jesus Oliveira de Freitas a otec Luis Quinn jsou hlavními postavami tří dějových linií z minulosti, současnosti a budoucnosti Brazílie, každá nevyhnutelně směřující ke svému vrcholnému okamžiku, v němž pochopí a snad i ke svému prospěchu ovlivní zákonitosti multiuniverza. São José Tarumás v Amazonii v roce 1732, Rio de Janeiro v roce 2006 a São Paolo roku 2032 představují tři podoby země, proslulé svými latinskými rytmy, jak je vidí Ian McDonald. Každá z těch podob je zvláštní a specifická, nicméně je jen podhoubím pro zcela nové chápání reality nespočetného množství navzájem si podobných, ale i odlišných světů, jejichž hranice stráží kasta sesmariů a o jejíž pravidla se stará Řád. Dokud autor pracuje v jednotlivých oddělených liniích, je všechno v pořádku, jakmile se však pokusí vetknout příběhům společný myšlenkový základ, dát jim vyšší smysl, začíná se mu to celé bortit pod rukama. Výsledkem je finále, u něhož jsem nevěděl, co si s ním počít a které ve mně zanechalo pachuť pochybností, k čemu to všechno bylo.
