Maanna komentáře u knih
Kniha má svou atmosféru a není špatně napsaná, ale na mě ti divní lidé v divném domě s divnými motivacemi prostě moc nefungovali. Dočetla jsem v sobotu a už teď mám problém si vzpomenout na všechny postavy. Občas mi něco utkvělo, ale to podstatné mi asi uniklo. Na spoustu "proč", která mi v hlavě při čtení vyběhla, jsem nedostala odpověď. Na můj vkus je to takové až příliš uměle vykonstruované.
Příběh irského pastýře a pastora, který opouští rodnou zemi, pojatý jako paralela k osudům Mojžíše. Místy je příběh okořeněn prvky magického realismu, celá mozaika vzniká ze střípků událostí ze života Eleazara a jeho rodiny. Silnou stránkou jsou postavy, zejména Eleazarova dcera Coralie. Možná jen to propojení s osudem Mojžíše nemuselo být během příběhu tolik zdůrazňované - nápad i provedení jsou skvělé, ale autor se nevyhnul tomu, aby čtenáři paralely nepodstrkoval až pod nos, aby je náhodou někdo méně bystrý nepřehlédl, což mi vždy přijde trochu otravné.
S touhle knihou to u mě bylo trochu jako na horské dráze. Začala jsem s nedůvěrou, pak se dostavila úleva, že to nevypadá tak strašně, ale nakonec jsem skončila u vyčerpání, protože ono to bylo pořád tak nějak to samé stále dokola. Výrazněji mě zaujala jen povídka Renata. Nebyl to dobrý nápad. Ten zbytek si za čas asi pamatovat moc nebudu. Kdybych na texty narážela v časopise (ideálně v měsíčníku), nebyl by výsledný dojem tak zlý, ale kniha byla zkrátka únavná. Není podstatné, jestli s autorkou souhlasím nebo ne (někdy ano, jindy ne), ale výsledek mi silně připomínal situaci, kdy jsem na střední škole spolužákům výměnou za různé úkoly z matematiky a programování napsala asi deset fejetonů na téma "Ranní ptáče dál doskáče..." To, co je jednotlivě v pohodě, může být pohromadě k nepřežití.
Kniha poskytuje zajímavý a poměrně vyčerpávající přehled o vývoji dítěte a dospívajících a jeho potřebách v jednotlivých etapách. Teoreticky a na kazuistikách ilustruje, kde se berou různé problémy i jak s nimi pracovat a napravit je. Co ale pokládám za velmi zavádějící, je název knihy, který naznačuje, že se jedná o příručku pro učitele s praktickými radami. Toho jsem se tak úplně nedočkala - samozřejmě se téma školy v knize objevuje, protože je v době dětství a dospívání zásadní, ale velké část knihy se týká již období raného dětství a naopak, jinde sledujeme kazuistiky i poměrně daleko po skončení školní docházky, mnohé problémy navíc ani nejsou školou řešitelné. Pokud by měla být určena primárně učitelům, pak bych čekala trochu větší zacílení tímto směrem. Takže kniha je velmi dobrá, ale název dost zavádějící.
Velmi přístupně zpracované příběhy z talmudu a midrašů, které dávají nahlédnout do světa židovství. Autor je dokázal dobře vybalancovat tak, aby neztratily hloubku a zároveň nezačaly být pro nezasvěcené nesrozumitelné. Povedlo se i tematické rozčlenění a celá kniha se dobře četla, zkrátka bylo to ještě lepší, než jsem čekala.
Dálný východ a já se tak nějak míjíme. Obrazy, filmy i knihy jsou pro mě sice pěkné a dokonale vycizelované, ale také tak nějak sešněrované a chladné, což platí i pro tuto knihu Východem inspirovanou (a to i navzdory žhavě erotickým básním). Prostě to tak nějak prošumělo vedle mě. Navíc, jako maniakovi na dopisy mi vůbec nedělala dobře představa, že je někdo cestou čte, takže jsem k Bilodovi nemohla nají velké sympatie. Jeho rezignace na vlastní život (a mé racionální já se ptá: z čeho táhl ty dva nájmy, když přestal pracovat) mi také neseděla... Byly tam i hezké momenty a kniha se četla snadno, ale pro mě patří mezi ty snadno zapomenutelné - a to i navzdory originálnímu námětu.
V rámci žánru knih pro mládež to není špatné. Příběh je zajímavý a téma šikany aktuální, takže je dobře, že takové knihy vycházejí. Za klad považuji i to, že autorka do textu zařadila i virtuální komunikaci. Slabší jsou ale postavy, které jsou až na hlavní hrdinku a Janu (ale ta je zase trochu těžko uvěřitelná) všechny značně ploché, neustále se chovají podle jednoho vzorce, takže děj se pak ani nevyvíjí moc překvapivě.
Mám ráda příběhy zachycující osudy postav po několik generací a střídání pohledů, navíc zde byli hrdinové opravdu zajímaví. Nejraději jsem měla Mariu, zajímavá mi přišla Lahja, Onniho mi bylo líto... Jinak je to taková hodně finská kniha o nedostatku komunikace a osamělosti. Hodně mě překvapila míra veřejného tlaku ještě po druhé světové válce, ať už v podobě mravnostní policie vstupující do soukromí lidí nebo předvolání jednotlivců farností, aby jim byla vytknuta malá pokora nebo jiný "závažný prohřešek" vedoucí k vyčlenění ze společnosti. Jen byla někdy kniha až moc útržkovitá, postavy jsou zachyceny vždy jen v nějakém okamžiku a pak je na několik let opustíme. Vzhledem k tomu, že příběhy jednotlivých postav šly postupně po sobě, měla jsem někdy problém si události uspořádat, asi by mi pomohly trochu častější náznaky/odkazy v textu. Ujasňovat si časové souvislosti v seznamu kapitol mě moc nebavilo.
Mně to celé přišlo takové násilné a klopotné a po většinu času jsem měla pocit, že tohle už jsem někde četla. Bavila mě Josefinina rodina, ale to osazenstvo Mlýna bylo takové značně neživotné a zcela postrádalo jakoukoliv plastičnost. Zápletka také nebyla nic moc a Josefina byla po většinu času spíše otravná než potrhle vtipná... Chtělo by to asi i nějakou gradaci atmosféry, tady dojde v uzavřeném prostoru k vraždě a všichni si tak nějak vesele jedou dál, jakoby se nechumelilo.
Baudolino je taková chuťovka, kdy se člověk vypraví do středověku a středověkého myšlení a zároveň si užije i různá neuvěřitelná dobrodružství s hlavním hrdinou a jeho přáteli a ještě se může zamyslet nad tím, co je vlastně pravda. Vše je podáno s lehkým úsměvem. Baudolino patří ke knihám, ke kterým se mohu opakovaně vracet.
Kniha se zvláštní poetikou a zvláštní hrdinkou, které mi nejsou úplně blízké, ale hodně mě zaujaly. Postavy a události vnímáme čistě pohledem slečny Smilly, která se hodně zaměřuje na detaily, ale s lidmi jí to možná tolik nejde, jako poloviční Gróňanka a poloviční Dánka jen obtížně hledá své místo. I proto je někdy těžší se v postavách orientovat, zvláště když autor trochu zlomyslně používá podobná jména. Dalo se to ale zvládnout a kniha se mi i tak velmi líbila. Stejně jako jiným mi ale děj na lodi přišel už poněkud přitažený za vlasy a Smilla v něm trochu příliš nezničitelná...
Kniha se dobře četla, situace byly líčeny živě a dobře fungoval i prvek napětí - kdo to nakonec zemře a kdo bude vrah. Zároveň se kniha zabývá tématy, která také zaujmou - skryté násilí, míra angažovanosti rodičů ve vzdělávání svých dětí, komplikované rodinné vztahy. Pro mě nejslabším prvkem jsou jinými vychvalované postavy, protože na mě působí opravdu pouze jako typy, které se za všech okolností chovají podle předem daného vzorce, a pokud se nějak vyvíjejí, je to plynulý, jasně daný vývoj bez zlomů a zádrhelů. Kniha pak na mě působí trochu schematicky.
Hodnocení mírně zkresleno faktem, že jsem zkrátka fanynka. Jinak bych musela připustit občasné nelogické skoky v ději, kde jsem občas i přes opakované čtení měla pocit, že to trochu nesedí. Jednotlivé postavy byly ale opět skvělé a vylíčení některých politických čachrů nebo předsudků mezi národy mě jako vždy pobavilo.
Nejvíc mě ale dostalo přirovnání: "Měl výraz sekačky na trávu, která právě zjistila, že si tráva založila odbory."
I když ne vše bylo historicky úplně přesné, líbilo se mi, že všechna území, jimiž hrdinové procházeli, nebyla na jedno kopyto a že středověk nebyl prezentován jen jako pohádková doba s knížaty, králi a princeznami. Děj sice někdy až otrocky sleduje schéma hrdinové se dostanou do problémů - vyřeší ho - hned je tu další problém, ale autorovi se dařilo problémy řešit dostatečně pestře, aby mě děj bavil, byť tedy někdy na hranici uvěřitelnosti, ale to k žánru patří. Jen u některých postav mám trochu problém s věrohodností, a to především u Caitlin. U Hera zase mám pocit, že byly pasáže, kdy si s ním autor tak trochu nevěděl rady, protože se mu do nich svým charakterem moc nehodil, ale celkově jsem si knihu opravdu užila.
Většinou dobře odvyprávěný příběh s řadou zajímavých informací podaných tak, že i naprostý laik z nich něco má. Občas je ale kniha trochu nevyvážená. Některé části jsou trochu natahované a jindy jsem zase měla pocit, že se autor prostě jen chce rychle dostat z bodu A do bodu B a i postavy se v těchto částech stávaly ploššími. Ale jako celek se mi kniha líbila, jen jsem asi neměla štěstí na překlad, místy mě trochu rušil a občas byla, myslím, přehozena jména - závodí-li Robert s Karímem na velbloudech a vyhraje Mirdinův velbloud, je to malinko matoucí...
Není to určitě literární veledílo, které by přetrvalo staletí, ale kniha je čtivá a dobře řemeslně napsaná. Některé situace jsou poněkud hůře uvěřitelné a některé postavy trochu schématické, ale i tak jsem se přistihla, že těm chlápkům nakonec celkem fandím.
Autorku mám ráda kvůli tématům, která volí. Její silnou stránkou je zachycení doby a prostředí, kdy se autorka nebojí kritického tónu. Především vedlejší postavy bývají dost barvité. Naopak hlavní dějová linka bývá trochu slabší. Obvykle se postavy zásadním způsobem promění v rámci několika hodin, kdy impulzy nejsou úplně zřejmé a takový překotný vývoj nebývá uvěřitelný. Navíc se obvykle dlouho nic moc neděje a na posledních padesáti stránkách přichází v životě hlavní postavy k jednomu zlomu za druhým - což je i případ této knihy.
Básně, které od čtenáře vyžadují velkou koncentraci a někdy i použití slovníku (a to si myslím, že na tom se slovní zásobou nejsem nijak špatně...), ale úsilí se vyplatí, i když někdy mi přece jen přišlo, že forma a experimentování trochu převážilo nad obsahem a hlavně se úplně nepovedlo grafické zpracování - tam, kde autorka zařadila různé písmo nakřivo nebo prolínání slov, je to ve výsledku někdy špatně čitelné.
Píchla mě včela do očního víčka.
Kam si jen zamířila? Chtěla mě připravit o zrak,
a přece chci být, být, vidět, vidět.
Jen jedno je moje bytí,
je propojeno
bytí člověka, bytí kamene a bytí hvězdy.
Nápad uspořádat knihu tak, že bude členění odpovídat zaměření pravé a levé mozkové hemisféry, je zajímavý, ale asi by v tom případě stálo zato lépe si s ním pohrát - aby spolu teorie a praxe na dvoustraně lépe souzněly a použité příběhy ilustrovaly na stránce představenou teorii. To tu bohužel není, takže je v podstatě nezbytné číst buď jen sudé, nebo liché stránky. Jinak pro inspiraci kniha není špatná, ale nahradit výcvik u pana doktora Riegra opravdu nemůže.
Po více než měsíci přišel čas rozloučit se s donskými kozáky. Sice jich moc nezbylo, ale určitě na ně nezapomenu a Grigorij Melechov pro mě bude jednou z nejnezapomenutelnějších literárních postav se silným příběhem a zajímavým lidským vývojem: začíná jako sobecký floutek, dlouho hledá své místo a ideály a končí na dřeň osekaný, osvobozený od jakékoliv ideologie. Hodně blízcí mi byli i Petro a Iljinična.
Tahle kniha si Nobelovu cenu opravdu zasloužila, i když je to poměrně smutné čtení o devastaci jedné letité kultury během několika málo roků. Hlavní milostný příběh mě tolik nezasáhl, příliš jsem mu nevěřila. Trochu mě zaráželo, že mohla tahle kniha, kde komunisté nejsou líčeni jen v tom nejlepším světle (ostatně, komunista Michail Koševoj je pro mě jednoznačně nejodpornější postavou), vůbec vyjít. Skoro si říkám, jestli, vzhledem k délce, neznala většina soudruhů jen vybrané kapitoly, protože i nějaké scény stíhaných komunistů agitujících mezi chudými tu byly - nicméně tito lidoví agitátoři se pak později často měnili v nelidské soudce a popravčí. Po přečtení Tichého Donu člověk pro komunismus rozhodně horovat nezačne. Spíš mu opravdu zůstane stesk po světě kozáků, který dějiny definitivně pohřbily. Odvážným čtenářům mohu jen doporučit.