Maanna
komentáře u knih
Dívka jménem Sus
Jonas T. Bengtsson
Je to prostředí, které mi není vůbec blízké a vlastně ani sympatické a se kterým se ani jako vnitřně přesvědčená "rychlošípačka" nemohu ztotožnit, ale přesto jsem dokázala Sus rozumět a i ti ostatní kolem mi vlastně nebyli nesympatičtí. To považuji za velké plus, stejně jako vykreslení prostředí. Jen jsem si říkala, že ta jedna jediná hrdinčina životní motivace ji hodně zplošťuje. Chápu, že v dané chvíli to bylo jádro všeho, ale nějak jsem měla pocit, že by v reálu v pozadí muselo být ještě něco jiného... Chybělo mi tam nějaké to "a co pak"...
Chtělo by to nový jména
NoViolet Bulawayo
Bezútěšnost, to byl hlavní pocit, který ve mně zůstal po přečtení této knihy. Perspektiva dítěte v části odehrávající se v Africe je velmi silná. Děti si hrají a blbnou a kolem probíhá realita, která není ani trochu veselá. Jedinou perspektivou se zdá být odchod do jiné země. Když se to ale povede, není to přesně ten vysněný život, jaký si postavy představovaly.
V americké části je Miláček již o trochu starší a někdy je to zbytečně vysvětlující, víc podle mě opět fungují ty části, kde se holky baví a věci kolem se dějí spíš na pozadí. Ale i tak je poselství knihy silné. Pro mě je asi nejtěžší to, že mě nenapadá nic, co by se dalo udělat, aby se lidé měli lépe, protože celé je to takové zasekané a zkrátka bezútěšné. Ti, kteří se snaží něco změnit, i ti, kteří vlastně rezignovali, jsou na tom nakonec skoro stejně.
A proto skáču
Naoki Higašida
Stručný, srozumitelný a uvěřitelný pohled do života lidí trpících autismem. Mnohdy jde i proti obecně doporučovaným metodám - třeba denní plány doprovázené obrázky - a přesvědčením - třeba tvrzení, že lidé s autismem nemají zájem o vztahy. Není to žádný odborný tlustospis, ale knihu pokládám za velmi obohacující.
Dívka, která si hrála s ohněm
Stieg Larsson
Pokud vypnu mozek a nechám autora, aby mě vedl, kam chce, tak je kniha fajn. Rozhodně jí nechybí napětí a zvraty. Ale člověk opravdu musí nechat mozek spát. Jinak si uvědomí, že je v knize trochu moc tupých mužů a dokonalých geniálních žen nebo že skutečnost, že Lisbeth utrácí miliony, ale přitom je naprosto nezaznamenatelné, není příliš pravděpodobná. Motorkáři a především postava blonďatého obra pak už vůbec působí jako z béčkových filmů. Takže nápad a čtivost ano, ale pak se to nějak celé na jedné straně překombinovalo a na druhé zeschématičtělo.
Pod sněhem
Petra Soukupová
Pro mě to byl trochu horor bez krve, kdy autorka poměrně drsně odkrývá všechny možné lidské omluvy, výmluvy a přivírání očí, se kterými jsem se díky ní musela chtě nechtě konfrontovat, a někdy to nebylo úplně příjemné. Postavy mi občas lezly strašně na nervy, jindy mi jich bylo líto nebo jsem jim i rozuměla, což rovněž považuji za klad knihy. Snad jen tempo bylo občas už trochu moc rozvláčné. Mužský pohled mi tolik nechyběl, přece jen při větším počtu postav je potřeba si vybrat, na které se autorka zaměří, aby to nebylo až příliš zmatené, ale nějaké další "výlety do minulosti" by možná byly osvěžující. Scéna v závěru, kdy Olga sleduje za oknem otce, pak přinesla aspoň trochu naděje, že by k sobě postavy mohly najít někdy cestu.
Není jiné cesty
Trygve Gulbranssen
Kniha by mohla být suchopárnou moralitou, ale nad průměr ji pozdvihuje autorova schopnost vykreslit charaktery postav a jejich jednání, kde se mu daří vyhnout nekonzistentnosti a nelogičnostem. Vývoj postav dává smysl, nejsou v něm nějaké skokové zvraty. Všichni nakonec usilují o šťastný a naplněný život. Autor však výborně zachycuje to, jak daleko je od krásných ideálů ke skutečné změně i jak snadno se lidé vracejí ke svým zaběhaným způsobům chování, i když tuší, že by to mohlo jít i jinak a lépe. Právě tenhle rozměr pro mě dělá knihu a celou ságu nadčasovou. Samostatnou kapitolou je pak prostředí, kde se děj odehrává. Určitě se na Medvědí důl v budoucnu vrátím.
Pravda
Terry Pratchett
Je to dobře propracovaný a hravý příběh, kdy si člověk najde spoustu míst k pousmání a postav, které nejde nemilovat (kdo by odolal Ottovi Schrecklichovi?) Ale nakonec v člověku zůstane i trocha hořkosti, protože kde je vlastně ta pravda, která vítězí? A zajímá vůbec někoho? Tak snad se nám občas povede najít aspoň tu pravdu pro dnešek...
Mala a její kočka
Mala Kacenberg
Male včas řekli, že není dobrá zpěvačka, ale měli ji také upozornit, že není nijak výjimečná spisovatelka - celá kniha postrádá emoce, dramatické scény zase napětí. Je to takový hezký středoškolský sloh, kterému ještě nasadil korunu neobratný překlad se spoustou chyb, jimž vévodí opakovaná změna pohlaví u nebohé kočky. Naopak na knize oceňuji to, co se málokdy přiznává, totiž že ti, kteří přežili, nebyli vždy nutně ti nejcharakternější, ale že k tomu bylo často potřeba jednat i trochu dost amorálně.
Nepřekážet naději: Terapeutův průvodce depresivním polem
Jan Roubal
Velmi praktická kniha pro všechny, kteří se s lidmi s depresí potkávají. Je strašně osvěžující zjistit, že ani pro kované odborníky to není nic snadného a že i oni mohou dělat chyby, ale přesto být užiteční. Je to jedna z nejužitečnějšíc knih, které jsem ke své praxi přečetla, a určitě do ní budu často znovu nahlížet i proto, abych ani sama neztrácela naději.
Slon pro Karla Velikého
Dirk Husemann
Autor obecně volí velmi zajímavé a neotřelé náměty, ale tady je to takové nějaké nedotažené. Jsou tu velmi zajímavé scény, ale často moc nefungují přechody mezi nimi - některé jsou neúměrně dlouhé, jiné nelogické (třeba samostatné putování Arabů a jejich motivace jsou dost těžko uvěřitelné, podivná je také Gislina slabomyslnost). Je to takové nenadchne - neurazí, ale třeba se autor v dalších dílech vypsal, tak mu ještě někdy dám šanci.
Otevřené dialogy
Jaakko Seikkula
Za obsah bych dala klidně i pět hvězdiček, je to koncept, kterému věřím, a doufám, že se u nás bude rozvíjet. Forma je ale celkem náročná na koncentraci a množství odborných výrazů na jednom řádku někdy přesahuje pro mě únosnou mez, což je možná škoda, protože je kvůli tomu kniha méně přístupná. Nicméně tam, kde autoři zacházejí víc do praxe, je to hodně zajímavé čtení.
Tichý Don III.
Michail Alexandrovič Šolochov
Děj se víc vrátil k sledování osudů několika hlavních postav a tím pádem se mě události začaly znovu víc dotýkat. Je to silné, i když neveselé čtení. Kozáci se dostali mezi dva mlýnské kameny a v podstatě neměli šanci. Rudí i bílí si šli za svými zájmy a lidé byli zabíjeni jen proto, že žili tak, jak byli vždy zvyklí. V tomhle je ruský pohled celkem drsný, ať na jedné nebo na druhé straně se vraždění těch, kteří mají jiný názor, prezentuje jako nepříjemná nutnost. Je jasné, že šťastného konce se tady nedočkám, přesto se kniha nedá odložit, a to i navzdory tomu, že mě postavy často svými činy nebo názory pěkně rozčilují - ale to bude nakonec jedna z nejsilnějších stránek knihy, protože je vnímám jako skutečné osoby. Již teď je mi jasné, že Tichý Don bude jedna z knih, kterou nedostanu z hlavy, a jsem moc ráda, že jsem to u slabšího druhého dílu nevzdala.
Hřbitovní hlína
Máirtín Ó Cadhain
Chvíli mi trvalo sžít se s formou, kde je možné postavy identifikovat jen podle toho, jak a co říkají, ale pak už jsem se jen dobře bavila, i když jsem si celou dobu říkala, že bych si knihu ještě o kus víc užila v podobě rozhlasové hry - právě proto, že by různé hlasy ulehčily orientaci... Nekončící malicherné spory nebožtíků oživené příchody nováčků, kteří jim poskytují veledůležité informace o jejich vlastních pohřbech nebo křížích, dobře ubíhají a mají pro mě určitý "homolkovský" nádech. Přesto doufám, že takto posmrtná realita nevypadá. Pokud jsem mohla knihu pravidelně odkládat, bylo to fajn, ale představa, že bych podobné dialogy měla navždy bez možnosti úniku, je celkem děsivá...
Bílá jako sníh, rudá jako krev
Alessandro ďAvenia
Kniha popisující dospívání obyčejného puberťáka v neobyčejné životní situaci. Zejména to pubertální sebestředné vnímání se autorovi, myslím, moc povedlo - místy byl Leo opravdu na pár přes ústa. Bavilo mě i sledovat jeho proměnu, včetně toho, že nebyla úplně plynulá. Nešlo o jednorázové prozření, ale jen o momenty, z nichž se Leo zase snadno vracel do těžké puberty. Na začátku je tu kluk, který má představu, že své milé dá krev a tím se vše vyřeší, na konci je někdo, kdo vlastně často neví, co se životem, ale je mnohem otevřenější vnímat druhé. Jen mi trochu vadilo to maximálně chápavé okolí, které úplně realisticky nepůsobilo.
Gabra a Málinka 3. a 4. díl
Amálie Kutinová
Další příděl vzpomínek z dětství. Čtvrtý prázdninový díl je rozhodně zajímavější, ten třetí mi splýval s předchozími příhodami, situace se trochu opakovaly. Ale autorka opět funguje jako dobrá vypravěčka a ten nostalgický prvek překrývá i skutečnost, že jsou někdy postavy trochu plošší a předvídatelné. A koza Herka nemá chybu.
Temné kouty
Gillian Flynn
Zmizelá od této autorky se mi líbila moc. U téhle knihy mám rozpačitější dojmy. Určitě mě zaujala hlavní hrdinka a obecně dětské postavy, včetně popisu, jak je snadné děti přivést k tomu, že uvěří něčemu, co se vlastně nestalo. povedl se také Runner jako prototyp životního zoufalce. Naopak mi vůbec, ale vůbec nedával smysl vztah Bena a Diondry, ony sedmnáctileté k patnáctiletým chlapcům běžně moc neinklinují a zde jsem nenašla žádný důvod, proč by to pro Diondru mělo být jiné, když měla mnoho jiných možností...
Nejvíc ale pro mě nefungovalo střídání časových rovin - jako postup je to určitě zajímavé, ale autorce se to nepovedlo úplně vybalancovat, takže mnohdy se informace v přítomnosti a minulosti spíš opakovaly, než aby se doplňovaly, a děj se pak zbytečně natahoval. Ale zase úplně špatné to určitě není.
Prostě spolu
Anna Gavalda
Romantická kniha, která mi neleze na nervy, je malý zázrak, takže autorce mohu jen zatleskat. Byť jsou postavy poněkud nestandardní, nepůsobí uměle a jsou v zásadě uvěřitelné, navíc tu není častý nešvar, že všichni vlastně mluví a myslí stejně a mají stejný smysl pro humor, takže to bylo velmi příjemné čtení. Škoda, že se ke konci děj začal, podle mě trochu zbytečně, natahovat, a Kamila, která do té doby byla prezentována jako anděl, ze kterého všichni sednou na zadek, se začala trochu nepochopitelně chovat jako (s prominutím) kráva.... Tady by mi přímočařejší konec asi sedl víc, ale v rámci žánru je to pro mě silný nadprůměr.
Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender
Leslye Walton
Je to jedna z knih, po které mi zůstal trochu připitomělý úsměv. Bylo to opravdu podivuhodné a krásné, ale také ne vždy veselé, ale i to špatné nakonec ústí do usmíření, tichého štěstí nebo poklidu. Je to kniha o lásce, kterou si někdy namlouváme, někdy se jí necháme svázat, někdy se jí bojíme a někdy ji přehlédneme, a o odvaze k životu. A také o předivu vztahů a událostí, které utvářejí to, kým jsme. Opravdu se mi to moc líbilo.
Vitka
Kateřina Tučková
Vzhledem k častým změnám scény si to na divadle úplně představit neumím, ale kniha se četla dobře a určitě jsem se i díky ní leccos dozvěděla, protože oblast hudby obecně není mou silnou stránkou. Děj dobře odsýpá, i když mi někdy nesedl použitý jazyk vzhledem k době. A jako vždy u děl o reálných osobách mi dělalo problémy, nakolik jde o realitu a nakolik o autorské domýšlení. V tomto směru asi vždy budu preferovat smyšlené příběhy.
Dívka, která kopla do vosího hnízda
Stieg Larsson
Pokud člověk přimhouří oči nad některými nelogickými částmi - třeba proč se Lisbeth Sekce nějak elegantně nezbavila v době jejího dospívání, pokud bylo jasné, že s ní budou problémy, tak je to chytlavé a napínavé čtení s patřičným happyendem. Dobré bylo proplétání a rozplétání jednotlivých linek, které vygradovalo během soudu, a celkem věrohodně na mě působila i Lisbethina reakce po něm. Jen tam zase nemusel být ten epilog s Niedermanem. Tahle postava mi prostě do celého příběhu nesedla. Přišlo mi, že se tam omylem dostala z nějakého komiksu o superhrdinech (proti kterým jinak nic nemám).
