Madluska komentáře u knih
Na této knize se mi nejvíc líbil její ekonomický přesah v podání Tomáše Sedláčka. :-) Ale i přímo v eposu se dá ledacos vyčíst, kromě staré pravdy, že muže kultivuje zpravidla žena (viz Enkidu :-)) třeba i to klasické moudro o nesmrtelnosti skrze činy. Nejvíc mě tak mrzí, že pořádně neznám sumerskou mytologii, a tak jsem se v záplavě neznámých bohů poněkud ztrácela.
Veronica Roth napsala v podstatě dívčí románek. Takový trochu modernější - sází totiž na 2 lákadla: lásku a (jiná) násilí. A přestože se v jejím fikčním světě pár děr nalezlo (uvidíme, jestli se je povede zaštupovat v následujících dílech), čekala jsem právě nějaký neotřelý slaďák, takže jsem s výsledkem dost spokojená (třebaže jsem si ještě pořád nezvykla na to, že kluk je schopen bez váhání kopnout holku do hlavy). A rozhodně se celé knize nedá upřít čtivost, tudíž pěkné 4*. P.S. Čtyřka je ztělesněním všech dívčích snů. ;-)
Knížka, u které se budete smát nahlas! Aspoň mě tedy Richard Adolf (Dolfík!) Eriksson (ten zejména), Pumlíč (ten možná ještě o trochu víc), Slizoun Salazar, Klára a i další postavy se svými absurdními osudy dost bavili. Chtěla jsem vypsat nějaké hlášky, ale za prvé bez kontextu to není ono, za druhé bych se asi upsala - fakt jich tu padlo požehnaně. Trochu mě nudil samotný proces vysvobozování (zas tak moc mě totiž výčty zbraní a detailní popisy úprav auta neberou), jinak ovšem výborné, hlavně propracovaný upírský svět. Doslov ale opět perfektní. Jo a ještě mě pobavila představa telefonních budek a CD přehrávačů v r. 2024. :-)
Konečně jsem dočetla Návrat na Brideshead! Díky zdejší anotaci jsem čekala nějakou pecku plnou dobrodružství, humoru nebo víry, ale teď se cítím jaksi podvedená, protože jsem v knize nenašla ani jedno. Z Bridesheadu si budu pamatovat maximálně jistou dávku snobismu, nepochopitelné prostředí britské smetánky, plyšového medvěda a neustálé popisy hostin a drahých sídel. Možná taky navrch jako jakési bolestné několik bonmotů (např. o nutnosti studovat VŠ - viz citáty autora), ale jinak ve mně tato kniha žádný zvláštní dojem nezanechala. Byť v předmluvě autor své pohnutky k přílišné okrasnosti textu vysvětluje (2. světová válka a zhrubnutí lidstva v jejím důsledku), mé příkré hodnocení to nezmění.
Knížka, kterou jsem na gymplu po přečtení několika úvodních stránek odložila jako nudnou povinnou četbu a k níž jsem se o několik let později s pokorou vrátila a náramně si ji užila. Byť vznikla v 19. století, byť na dnešního čtenáře působí poněkud zastarale (přechodníky jsem si tady vychutnala dosytosti! :-)) byť by ji kdekdo mohl nařknout z idealismu a nevímčehoještě, mně se prostě líbila a Evičce se Štěpánem jsem držela pěsti. A i když mě trochu zklamal cukrový konec, vlastně jsem Karolíně Světlé děkovala, že to napsala právě takhle. Milé překvapení, fakt.
Zpočátku mě napadalo: "Hm, což o to, zajímavý nápad ten Stevenson dostal, to ano, ale když člověk zná rozuzlení, tajuplná atmosféra je prostě fuč. Nesnáším tenhle aspekt hodin literatury!" Jenže na konci jsem zjistila, že ani vyzrazená zápletka dílu neuškodila, protože způsob podání vysvětlení, úvahy v něm obsažené, to vše se do žádného školního referátu nevejde. A tak jsem Jekyllovi i Hydovi napálila rovnou 5* a vůbec toho nelituji.
P.S.: Až na zvolený font mě mile překvapila i úprava vydání z r. 2008.
Pavel Šrut je zkrátka kouzelník! Dovede prosté věci podávat tak neobyčejným a prostě kouzelným způsobem, že jeho tvorbu pro děti musíte milovat. Nejen pro vtip, nápaditost, ale taky pro laskavost a hravost. Už se těším na pokračování. P.S.: A ano, v případě Lichožroutů člověk nesmí zapomenout ani na Galinu Miklínovou, protože její kresby celou atmosféru báječně doplňují. A ubývající ponožka asi nemá konkurenci, ta mě naprosto odrovnala. :-)
Povídka sice hodně absurdní, ale právě proto zábavná. Gogolův nezaměnitelný styl dodává jinak možná naprosto nesmyslnému a nudnému tématu šmrnc a šťávu.
Není pochyb o tom, že Martin je mistrem barvitých popisů a že dovedl stvořit svůj svět podobně jako Tolkien, snad jen s tím rozdílem, že tam kde Tolkien sklouzává k pohádkovosti, tam Martin přichází s brutální realističností a jazýčky vah mezi dobrem a zlem u něj kmitají ze strany na stranu.
Klicpera vzdor času působí poměrně svěže a nebýt onoho archaického vyjadřování, našel by si nestárnoucím námětem mnoho příznivců i dnes. Bohužel, stal se z něj jen další chudák, jehož dílo bylo zdecimováno zařazením do povinné četby.
Nechť mi Winifred mé hodnocení s laskavostí promine. Vůbec nechci tvrdit, že SPZŽ je špatná kniha - několikrát jsem se u ní musela usmívat nejen v duchu. Žel bohu se však na celém příběhu podepsal zub času a já jsem se prostě nemohla zbavit pocitu, že dnešní ženy už mají i jiné zájmy než shánět nejvhodnějšího kandidáta pro vdavky a chodit "do společnosti" jen tak žvatlat s nezajímavými lidmi o nezajímavých věcech. (Zároveň ale připouštím, že určité kruhy se tomuto pokroku zuby nehty brání. :-D) A tak mi jakási guinevrocentričnost vadila čím dál víc, neboť příběh od začátku stojí na vratkých nohou náhody (hl. hrdinka náhodou dojde do domu, kde se setká se svou budoucí zaměstnavatelkou a nejlepší kamarádkou, díky níž najde i osobní životní štěstí??). Pro tento "načervenalý" odstín knihy nakonec dávám 2*, byť uznávám, že jako oddechovka poslouží celkem dobře.
Zřejmě je mé hodnocení poznamenáno tím, že jsem bílá Evropanka, která pro svou rasu není diskriminována. Nechápejte mě špatně: nemyslím si, že by měl být jakýkoliv člověk pro odlišnou barvu kůže, jiný tvar lebky (atd. atd.) vyloučen ze společnosti, krácen na svých právech, či dokonce fyzicky napadán! Ani omylem - člověk je prostě lidská bytost se všemi svými specifiky, jež ho odlišují od ostatních, a jako takový si zaslouží úctu. Jenže na druhou stranu nezastávám ani onen moderní "hypertolerantní" názor, že bychom měli před odlišností zavírat oči a tvářit se, že odlišnost na světě neexistuje. Lidstvo je přece pestré a rozmanité, takže nelze prohlašovat, že všichni lidé jsou stejní. Při čtení této knihy jsem bohužel měla neodbytný pocit, že tuto unifikovanost a všeobecnou toleranci (hraničící s přehlížením) se nám autor snaží vnutit.
Skvělá a kupodivu čtivá knížka. Složité téma nacionalismu a etnických konfliktů je podáno srozumitelně a s množstvím konkrétních příkladů takřka z celého světa, neomezuje se jen na problémy v Evropě a na Balkáně. Navíc je kniha přehledně zpracovaná, na konci každé kapitoly je shrnutí a co je nejdůležitější - autor problémy pouze nepopisuje, ale snaží se hledat i jejich řešení. Amen. :-)
Shaw si se čtenářem pěkně hraje - uvádí ho hned do několika fantaskních světů, přičemž každý je svůj, originální. Autorova fantazie se rozběhla do mnoha směrů a výsledkem je poněkud nesourodý výběr povídek. Mě osobně zaujala třeba Redukce váhy (popis vlastní ženy zvládl vypravěč bravurně!), pobavil mě závěr Hrr na ně, za zmínku stojí i Stín křídel nebo až romanticky laděný příběh Račte si vybrat svět. Oceňuju Shawovu nápaditost, jen mě mrzí, že všechny povídky nejsou stejně zábavné nebo napínavé.
Asi jsem od knížky čekala něco jiného, řekněme poutavějšího. Bohužel mě De Laclos nedokázal zaujmout natolik, aby mi nebyl osud jeho hrdinů lhostejný. Nedovedu určit, zda to zapříčinila forma dopisů, prostředí francouzské smetánky nebo mně nesympatické hlavní postavy, ale Nebezpečné známosti už si znovu (s největší pravděpodobností) nepřečtu.
(SPOILER) U čtení si jen říkáte: "Chudák Dorothy... Vlastně Daisy!" a "Copak je ta její matka takový sobec?" a "Musel se jim život fakt takhle zašmodrchat?" A čtete pořád dál s vidinou toho, že to přece nemůže skončit tak špatně, jako to začalo. No a ono to skončí úplně jinak, než byste čekali, ale rozhodně ne líp. Jsem ráda, že jsem si to přečetla, ale že by mě to nějak povzneslo na duchu, to se opravdu říct nedá. Možná i proto, že ačkoliv všechny postavy tam nějakým způsobem chápu, moc sympatií si u mě nezískaly (až na Ruthinu matku a pana Blouma, ti byli perfektní!)
Tak toto byl krok stranou - kresby mě oslovily jen prací s povrchy a stíny, ale příběh i samotné ztvárnění (jakési emo postavičky? Inu, rok 2011 je dávno pryč...) šly dost mimo mě.
Jedna z těch knih, které podle mě nemají moc smysl, protože ten slovní komentář je prostě neúplný nebo nesrozumitelný a mnohem pochopitelnější by mi přišel kurz či video.
Spousta nápadů, ocenila bych ale členění spíš podle věku.
Na knížce je hodně znát, že není nejnovější a že ani není z našeho prostředí, proto je třeba řadu doporučení brát s rezervou - namátkou třeba pasivní prosazování nebo doporučování hodně pochybných nosítek (visítek). Pokud mají začínající rodiče něco číst, pak asi raději něco jiného.